Příběh inspirovaný vyprávěním místních. Pověsti o divokém honu jsou velmi časté, zvláště v lesnatých oblastech, a všechny mají podobný průběh. Tento příběh má za cíl na událostech z křivoklátských lesů poukázat na skutečnost, že v průběhu novověku dosáhl lidský vliv na přírodní děje takových rozměrů, že i malé, nepromyšlené záměry mohou natrvalo proměnit ráz krajiny a celého světa. Obyčejná, za evolučně běžných okolností poměrně neškodná touha po zisku a společenském úspěchu tak může z dlouhodobého hlediska vést ke změně ovzduší, půdy, teplot, vodního režimu a k místnímu i celosvětovému vymizení biologických druhů. Skutky lidí nucených podle pověstí k divoké honbě k takovému pojetí celého příběhu přímo vybízí.

Byl pozdní podzim. V myslivně nastal klid. Vzduch venku stál nehybně a jeho nezměrná tíha dopadala na větve starých stromů. Všeobecné ticho narušovalo jen vzdálené kvílení větru, které k myslivně doléhalo zpoza vysokých kamenitých kopců. Klid před bouří. Hajný zamyšleně popíjel svůj bylinný nálev z květů bezu a lípy, který ho příjemně zahříval. Dnes u něj byli na návštěvě rybáři, kteří se k myslivně dostali příjemnou cestou od Kouřimecké rybárny. Vyprávěli příhody o vodních bytostech, které se jim v noci za mlhavého šera zjevovaly nad hladinou řeky. Hajný se pousmál. Život na samotě a občasné přestřelky s pytláky ho naučily odvaze. Měl zkrátka pro strach uděláno, mnohem více než pověrčiví vesničané, kteří sem, doprostřed nejhlubších lesů, sem tam zavítali.

Čas plynul. Hajný si zapálil dýmku a vzpomněl na jednoho rybáře, který se mu ráno chlubil pořádným úlovkem starého sumce. Vesničané se prý polekali, když mrtvého sumce spatřili, a povídali něco o odplatě vodních víl. Hajný se pousmál. Sledoval vlnící se kouř, který jemně hladil stropní prkna. Zhluboka se nadechl. V tu chvíli praštil vítr do dveří. Hajný vstal ze židle. Dřevěná stavba myslivny zapraskala v základech. Venku se schylovalo k pořádné bouři.

Hajný vyšel z myslivny na zastřešené zápraží. Okamžitě si povšiml neklidného kňučení svých psů, kteří až doposud mlčeli jako zabití. Větve starých stromů se pod silou větru nakláněly, větve všech těch buků, mladých břízek a vysokých borovic. Když hajný pozvedl zrak, všiml si, že obloha vysoko nad lesy tmavne, zvláště na jednom místě, kde byl vítr nejsilnější. Tmavě šedé mraky zčernaly. Hajný se znovu pousmál. V zubech pevně sevřel dýmku. Zanedlouho se psi rozštěkali. V dáli zněly pronikavé zvuky, jako by někdo hrál na píšťaly, troubil na pastýřské trouby a bubnoval na zrezivělé hrnce. Stromy zapraskaly. „Ticho, zbabělci,“ okřikl hajný své psy, kteří teď štěkali a poskakovali jako šílení. Potom se obrátil směrem k temným mrakům, které se stále přibližovaly. Vítr se roztočil a obklíčil myslivnu i s okolní mýtinou. Přímo před zápraží dopadl kus kamene.

Hajný se však nebál. Myslel si, že se jedná o obyčejnou větrnou bouři, byť poněkud silnější. Zvuky se stále blížily a při pozornějším poslechu v nich bylo možné rozeznat lidské hlasy. Hajnému to připomnělo hony, kterých se účastnil se svými pány. Křiky a troubení všude kolem. Představivost si s ním pěkně zahrávala. „Jaképak hony,“ zasmál se vlastní myšlence. Popotáhl kouř z dýmky a hlasitě se rozesmál. „Však proč ne,“ řekl si pro sebe a rozhodl se, že bude oněm tajemným hlasům jen tak pro zábavu odpovídat. „Štvi pořádně!“ vykřikl, „vydrž! Už ho skoro máš! Zrovna tam! Jo, ho, ho, hó!“ Hlasy byly stále blíž. Vítr nabral na síle a začal doslova kroutit stromy na okraji mýtiny. Nebe bylo černé jako saze. Celá zem se třásla.

Najednou se v točivém víru přímo před hajným zjevil stín obklopený studenou mlhou. Vydával pištivý zvuk, který pozvolna přecházel v hlasité oddechování. Hajnému se zatočila hlava. „Mlč, nešťastný člověče,“ ozval se zubožený ženský hlas. Hajnému vypadla dýmka z ruky. Samým překvapením ztuhl jako rampouch. „Chceš snad dopadnout jako já? Muset se bez přestávky štvát temnými lesy a rozhlehlými planinami vždy, když o to pán požádá? Chceš být studený jak smrt a vypadat jako přízrak bez jediné známky života, radosti a naděje? Byla jsem jako ty, nerozvážná a hloupá. Kvůli své nespokojené touze jsem se nechala zlákat Valdštejny, kteří si kdysi křivoklátské lesy nárokovali. Naháněli mi zvěř přímo před zbraň a já jsem za jediný den zabila sto čtyřicet kusů zvěře, jelenů, laní i malých kolouchů. Všechny jsem je zmasakrovala a bylo mi dobře, pykali za to, že mi zemřel syn. Žádný chlapec mi nesměl přijít na oči, ani nevinný koloušek. Teď mě trestá lesů pán, který mě vyrval předkům do doby, než splatím svůj dluh. Dej si pozor, nebohý člověče.“


Pomník Jana Nepomuckého kousek od Nového Domu v místech masakru 140 kusů vysoké zvěře císařovnou Alžbětou Kristýnou v roce 1721.

Vítr bušil do dřevěné myslivny jako do velikého bubnu. Na zem dopadaly špičaté úlomky z kmenů stromů, ostré jako břitva. „Alžběto!“ zaduněl mužský hlas, „kde jsi?“ Přízrak znovu začal hlasitě oddechovat. „Můj manžel Karel mě volá, je tu se mnou, protože zdejší lesy také ve své zaslepenosti vyvražďoval, na otočné židli jak na střelnici. Jaký to rozdíl od dob, kdy se tu proháněla česká knížata! Nakonec toho mého lovce a náboženského zatvrzelce otrávil lesů pán zelenou muchomůrkou. Pamatuj, člověče, jak můžeš dopadnout, bez ohledu na to, jestli jsi žebrák nebo císař.“ Stín zmizel. Z větrného víru se rozezvučely desítky dalších utrápených hlasů. „Lhotský, kde jsi? Ty, který jsi zabil posledního křivoklátského medvěda?“ „Tady! Za tím tlusťochem, co zabil posledního vlka! Poslední divokou kočku! Posledního rysa! Za pánem, jehož namnožená zvěř ničila úrodu vesničanům!“ „Bude hůř!“ „Mnohem hůř!“ „Přijde hlad po železe a dřevěném uhlí, kvůli kterému padnou zdejší stromy!“ „Padnou!“ „Tam v dáli! Skolte ho! Hajný nám ho ukázal.“ „Bude krev! Život!“ „Poslední záblesk života!“ „Ukázal!“

Teprve teď dostal hajný pořádný strach. Již na nic nečekal a rychlostí blesku vpadl do myslivny. Zabouchl dveře a jako vystrašené ptáče se schoulil pod stolem. Prosil všechny svaté o pomoc, jako by to byli nějací dávní pohanští bohové. Vítr stále skučel. Za okny byla černá tma, po svíčkami ozářeném stropě běhaly tajemné stíny. Hajný zavřel oči. Chtěl počkat, až se celá ta podivná bouře přežene.

To se nakonec také stalo. Venku vysvitly poslední denní paprsky, které rozehnaly tmavé mraky. Dlouho trvalo, než hajný sebral odvahu a vylezl zpod stolu. Zamrkal. Pomalu, tiše jako myš přišel k oknu, načež se do něj nesměle podíval. Jaké bylo jeho překvapení, když přímo tam, na dřevěném zápraží, stál černovlasý muž se zelenavým zábleskem v očích. Široce se usmíval. „Štval jsi s námi,“ řekl klidně, „tak s námi i jez!“ V tu chvíli se před oknem zatmělo a ozvala se strašlivá rána. Hajný odskočil. Okno se zbarvilo do ruda, jako by po něm tekla krev. Hajný sebral poslední zbytky odvahy, nabil kulovnici a vyběhl z myslivny ven. Chtěl najít toho podivného muže, ale ten se mezitím zázrakem vypařil.

Listí stromů v dáli zašumělo. Tráva byla pošlapaná, jako by se kolem myslivny prohnalo stádo koní. Keře a stromy na pokraji lesa byly úplně polámané. Hajný se zděsil. Přímo pod oknem leželo něco, co připomínalo kus lidského těla. Když ho hajný prozkoumal blíže, podle znamení na useknuté paži mrtvého poznal. Byl to ten samý rybář, který se mu chlubil úlovkem statného sumce. Větrný vír ho roztrhal na kusy jako okolní stromy. Myslivna byla pokrytá úlomky dřev a ostrých kamenů. Hajný se rozbrečel jak malé dítě.

„Zároveň autor vzpomíná, že mladí výři byli na hnízdech personálem hlídáni, protože pytláci znali dobře jejich cenu při prodeji pro chov. Počet výrů v době psaní rukopisu (kolem r. 1930) odhaduje pro Křivoklátsko na 5-6 hnízdních párů. V kapitole o výrovi navíc popisuje, jak se účastnil coby pomocník vybírání výřat r. 1887 na těžko přístupné lokalitě v Týřovických skalách (dnes národní přírodní rezervace Týřov). Jako vyslovená kuriozita působí poznámka, že r. 1883 střelil korunní princ Rudolf v téže lokalitě kulí letícího výra. Stalo se to 12. dubna, tedy v době, kdy usmrcený jedinec s pravděpodobností rovnající se jistotě krmil mláďata v hnízdě. I taková byla tehdy ornitologie, Rudolf Habsburský totiž bývá v lexikonech popisován jako nadšený ornitolog.“ – Výr velký a jeho nelehký osud II. Na cestě k vyhubení, Jan Andreska, Dominik Andreska, Kateřina Krupková, z časopisu Živa (6/2020) vydávaného Akademií věd České republiky