„Podnětná je ovšem pro myšlení dnešní doby také specifická keltská interpretace reality, keltské vnímání světa jako něčeho měnícího se, nefixovaného. Výše jsme vzpomněli příběh o tom, jak se Brennos smál řeckým sochám v Delfách, protože bohové přece nemohou být zafixováni do jedné podoby, a také jsme vzpomněli zmínky z rozhovoru keltských poslů s Alexandrem Velikým na Dunaji, že se totiž Keltové obávají pouze toho, že jim nebe spadne na hlavu … Keltská percepce vnímala svět spíše jako něco, co se stává, vzniká, mění …“ – Keltové našich zemí v evropském kontextu, Jan Bouzek, vydalo nakladatelství Triton v roce 2007

Nebojácně kráčím přímo proti statnému dubu, který se již pět set let nehnul z místa. Jeho mladé zelené listí uklidňuje mou mysl, která jde přímo za svým záměrem. Cítím tlak, blízkost kmene, jdu stále rovně, až jistojistě narazím. Zastavuji se, tváří přitisknut k vrásčité borce protkané mechy, lišejníky a sinicemi. Elektrony mého těla najednou nejsou částicemi, ale vlnami, které se ze všech sil snaží projít mezi molekulami celulózy skrz až na druhou stranu kmene. Protony a neutrony, jejich kvarky se najednou vlní též, ale je jich příliš mnoho, jiné elektrony je pevně drží v mém těle. Projít skrz kmen tedy nemůžu, ale alespoň je tu mizivá pravděpodobnost, že bych mohl, že by se otevřely kouzelné dveře jako v pohádce o vílách a bozích.

Výklad indoevropských pohanských příběhů, ze kterých z velké části vychází naše kultura a myšlení, není nic nového, neboť začal už dávno v antickém Řecku. Jeden takový příběh[1]Více v článku: Vznik prvků vesmíru, přírodní děje a představy o bozích začíná tím, že na počátku byla voda a oheň, které se působením vnitřního puzení či nějakého boha uspořádávajícího (ale netvořícího) svět postupně dělily. Když vroucí voda rozervala vnější skořápku z ohně, vydělila se z nich vlhká, ale zároveň vroucí Země, která tak měla dát vzniknout Životu (velké Ž podle dnešního pojetí značí všechen život na Zemi, který vychází z jednoho společného předka a odlišuje se tak od života s malým ž, který zahrnuje i případné dosud neobjevené mimozemské formy, se kterými společného prapředka mít nemusíme).

Lidé podle tohoto příběhu pak pocházejí ze stromů vyplavených na břeh moře či jezera, kde jejich skořápka z kůry, podobná skořápce z ohně při vzniku Země, pukla, a z ní vystoupili ven už dospělí lidé. Důvodem, proč se jednalo o dospělé lidi, prý je, že se děti ještě nedovedou o sebe starat, a tak nemohou přijít na svět před tím, než se objeví dospělí. Řecké pojetí a středomořská zkušenost napřed nahradily stromy rybami, nebo spíše korýši s tvrdou skořápkou. Tento příběh je rozpracován například u Anaximandra (610-546 př. n. l.), nicméně skutečné celkové zamyšlení lze nalézt až u Hérakleita (kolem 540-480 př. n. l.), který svět vnímal jako neustálý proces vznikání a zanikání. „Nelze dvakrát vstoupit do téže řeky,“ říkával. Naše těla umírají i se obnovují už během našich životů, živé bytosti vždy reagují na okolní prostředí, které jim něco umožňuje a něco ne, a podle toho rostou.

První projevy Života vznikly bez pohlaví, bez dětství, což jsou všechno až následné mechanismy, které Život získal vnitřním puzením, které ho nutily přetrvat, opravovat a přizpůsobovat se neustálým množením. Není zde žádný celosvětový účel, pouze koloběh vznikání a zanikání, kterým se Život snaží zatím úspěšně procházet. Živé bytosti touží po „příjemnosti“, která je specifická pro ten daný druh a která nevědomě vede k rozmnožení a přetrvání. Svět včetně živých bytostí je dílo pralátek a účel vzniká pouze mezi nimi, není vepsán do vesmíru nějakým tvůrcem, jak je patrné z díla Empedoklea (kolem 495-435 př. n. l.). Kde on spatřoval pralátky, atomisté jako Leukippos (500-440 př. n. l.) a Démokritos (kolem 460-370 př. n. l.) spatřovali malé nedělitelné částečky, které se pohybují a přeskupují, čímž utvářejí náš svět.


Triskel je pradávný evropský symbol, který je však nejvíce patrný v keltském laténském umění. Vlnivý pohyb jakoby vměstnaný do jednoho obrazce může připomínat chování částic, například protonů, které se samy skládají ze třech takzvaných kvarků (dva up-kvarky a jeden down-kvark). Tyto tři kvarky mohou být na více místech najednou do zkolabování vlnové funkce, proto tedy triskel neboli trojitá spirála proton připomíná. Keltské laténské umění je stejně jako kvantový svět založeno na fluktuacích, proto se paralely přímo nabízí. Názorné je například pozorování hustot gluonů, které drží kvarky v rámci protonu pohromadě, a opravdu tak vlnící se triskely připomínají.

S atomy souvisí i další pojem, kterým je svobodná vůle neboli duch. Ducha tvoří Život z ἄτομοi (atomů) a jejich declinando (elektromagnetických vzruchů/vychýlení). Duch je součástí těla a sám o sobě nemusí poskytovat schopnost složitě uvažovat, ostatně decentralizované bytosti jako houby a rostliny to ani evolučně nepotřebují. Nauku o atomech a jejich vychýlení v tehdejším pojetí dále rozšířil Epikúros (314-270 př. n. l.), který se rovněž zabýval etikou a mnohými dalšími přírodními zákonitostmi. Největší souborné dílo tohoto myšlenkového proudu pak pochází až z římské doby od Lucretia (kolem 97-55 př. n. l.), který shrnul myšlenky epikúrejců a obratně popisoval pohyb atomů, vznik vzruchů, volný pád a první předpoklady pro pozdější teorii evoluce.

Podívejme se nyní na samotný atomismus. Antický atomismus vycházel z indoevropských příběhů o pralátkách a i z dnešního hlediska poměrně přesných pozorování přírody. Jednou z motivací k jeho objevení byla touha zbavit lidi strachu z bohů a různých jiných bytostí, kteří si v indoevropských příbězích často dělali, co chtěli, a ze smrti, neboť tehdy lidé věřili, že se posmrtně mohou stát duchy, „stíny“, které mohou být trápeny. Atomismus nabízel jiný výklad světa a všechny tyto představy posunul do oblasti prostých příběhů, případně společných vizí vycházejících z nějakého jednoho neznámého zdroje. I když u antických atomistů a obecně mnohých presokratiků můžeme najít určité předpoklady pozdější teorie evoluce, především představa geologického času pro ně byla neuchopitelná a tedy postupný vývoj, přizpůsobování se sobě a okolnímu prostředí napříč generacemi byl pro ně velkou neznámou. Tehdy ještě nevěděli, proč příběhy, které je děsily, vznikly, a že mají původ v prostém stovky tisíc let trvajícím vyhýbání se prostředím s výskytem nemocí (například malárie, „zlí duchové bažin“) či určitým tvorům (například vzteklina, „vlkodlaci“). Nicméně tušili to, že lidé mají jakousi soustavu, byť ji nenazvali nervovou, která jim umožňuje myslet, představovat si, a která je založená na vychýlení atomů (tedy elektrických impulzech). Docela působivé na to, že se všechny tyto myšlenky objevily již několik staletí před naším letopočtem.

„Komu nestačí málo, tomu nestačí nic.“
– Epikúros, z vydání Baileyova a Usenerova, překlad Jaroslav Ludvíkovský

Různých narativů k popisu světa a vlastního života, kterými se mysl ze své podstaty snaží myšlenkově a typicky lidsky pochopit své okolí, je však velké množství. Bohužel na síle a oblíbenosti získal jiný myšlenkový proud, zpočátku představovaný Sókratem (469/470-399 př. n. l.), Xenofóntem (kolem 428-354 př. n. l.) a Platónem (427-347 př. n. l.). Ti odmítli vznikání světa „zezdola“ postupným seskupováním menších částí a vytváření vzájemných vztahů k tvorbě složitějších bytostí, ale začali tvrdit, že svět i všechny živé bytosti mají daný účel nějakým božstvem, nebeským tvůrcem, dokonalou bytostí (tedy vznik „seshora“), a na první místo dosadili člověka, kterého tak úplně vytrhli od ostatních živých bytostí (do té doby nebylo pravidlem, že by byl člověk vnímán odtrženě od přírody nebo byl třeba něco víc než ostatní živočichové).

Tito myslitelé vnesli do popředí pojem vědomí a idejí, aniž by si uvědomili, že žádné obecné vědomí neexistuje – to, co nazývali vědomím, je vědomí čistě lidské, které se od ostatních podob a druhů Života v zásadě odlišuje, neboť vzniklo v prostředí malých tlup neustále mezi sebou hrajících společenské hry (zde ostatně leží původ filozofie a náboženství). Lidské vědomí se navíc významně během života jedince proměňuje, neboť dítě vnímá svět úplně jinak než stařec nebo mrzout středního věku. Co je důležité, je zachování vlastností, například v podobě genů. Doslova tak žijeme ve svých potomcích a sourozencích, pro Život ani pro nás samotné (i když si to neuvědomujeme) není dlouhodobé zachování našeho lidského vědomí vůbec důležité. Podstatné jsou vlastnosti, které se musí střídáním generací přizpůsobovat měnícímu se světu. Důležití jsou naši potomci.

„Pokud schopnost trpět bolestí vyžaduje velmi složité neuronální struktury a spoje v kůře čelního laloku, jež jsou přítomny pouze u vyšších obratlovců, pak rostliny očividně netrpí: nemají mozek. Koncept rostlin bez mozku má pro mne obrovský význam a musím ho zde znovu zdůraznit. Budeme-li mít na paměti, že rostliny nemají mozek, pak pro nás bude jakýkoli antropomorfní popis ve svém základu hrubě omezený, neúplný a nebude odpovídat skutečnosti … Musíme si uvědomit, že biologii sdílíme v nejširším smyslu nejen se šimpanzy a psy, ale také s begóniemi a sekvojemi. Když se díváme na růžový keř v plném květu, měli bychom v něm vidět velmi dávno ztraceného bratrance, a přitom si ale uvědomit, že stejně jako on umíme rozlišovat různá prostředí a že sdílíme společné geny. Když se podíváme na břečťan plazící se po zdi, díváme se na to, co mohlo být naším vlastním osudem, kdyby nenastala nějaká pradávná stochastická událost. Vidíme jiný možný výsledek naší vlastní evoluce, té evoluce, která se oddělila a nastoupila svou vlastní cestu asi tak před dvěma miliardami let.“ – Co rostlina ví, prof. Daniel Chamovitz, vydalo nakladatelství Academia v roce 2020, přeložili Jana Krtková a Viktor Žárský

Teleologičtí myslitelé jako Platón tak pomocí konceptu idejí úplně oddělili „humanitní“ zkoumání od „přírodovědného“ a už nepovažovali za nutné dokazovat své názory pozorováním přírody, uvažováním a smyslovým vnímáním, pouze staré příběhy využívali jako podobenství pro své myšlenky. Následně se tohoto proudu chytil jinak velký myslitel a pozorovatel přírody Aristotelés (384-322 př. n. l.), který nicméně zastával jen lokální účel jednotlivých živých bytostí, a ne účel celosvětový. Všichni pak oddělili mysl od těla, svět „pod Měsícem“ a „nad Měsícem“. Poslední kapkou byl nástup novoplatonismu (koncem 2. století n. l.), který Aristotelovy spisy uměle „systematizoval“, vytvořil košaté metafyzické nesmysly a učinil z nich dogma. Jako posledním, celkem už bohužel přirozeným blokem do tohoto proudu byl nástup křesťanství … presokratické a epikúrejské poznání atomů, povahy světa, času, základů teorie evoluce atp. si tak muselo počkat na své znovuobjevení a začlenění do společenského povědomí zhruba dalších dva tisíce let.

„Proč dnes samozřejmý koncept evoluce někoho nenapadl dřív? Předběžně hned prozradíme navrhovanou odpověď: Napadl, ale ne celý, a později se příliš nehodil do rámcového konceptu celkového rámce vědění. Myšlení vstřícné vůči evoluci bylo nadlouho opuštěno, dokud se v 19. století definitivně nenavrátilo v nové podobě, už jako součást spíše přírodovědy než filosofie … Aristotelova nesmírně vlivná biologická teorie spolu s rozvojem teleologického myšlení v klasické době a hierarchického uspořádání rodů a druhů podle všeho zcela vytěsnily protoevoluční myšlení, jak je nacházíme u presokratiků. Je příznačné, že obdobné koncepce se, jak jsme viděli, v následujícím období objevují u Lucretia, tedy přívržence epikúrejské školy, která odmítala účelný řád světa a prozřetelnost působící v přírodě, s čímž souvisí i značný stupeň nahodilosti při vzniku světa a živých bytostí v něm. To se samozřejmě obrací proti představě pevně vymezených a rozlišených druhů – například působením božské prozřetelnosti. Na druhou stranu epikúreismus byl v antice svým způsobem okrajový proud, zastávaný spíše intelektuální menšinou, a zejména to platí pro jeho přírodní filozofii … Stejně tak Lucretius byl jakožto hlasatel materialismu a neexistence božské síly, která by aktivně zasahovala do světa, ve středověku na naprostém okraji zájmu učenců a filosofů. Zásadní zlom přináší až rok 1417, kdy se italský humanista Poggio Bracciolini účastnil koncilu v Kostnici (a se značným zájmem a sympatiemi sledoval vystoupení Jeronýma Pražského). Během výprav do klášterů v německy mluvících oblastech Poggio objevil jeden z mála zachovaných exemplářů Lucretiovy básně O přirozenosti věcí, která do té doby nebyla známa. Italští humanisté okamžitě ocenili její literární genialitu a v 15. století se Itálií doslova přehnala vlna zájmu o Lucretiovu poezii. Epikúrejský obsah básně byl však vstřebáván postupně … Teprve mnohem později dochází k recepci Epikúrovy a Lucretiovy fyziky opírající se o představu atomů pohybujících se v nekonečném prázdnu … Recepce epikúreismu se tedy omezuje na etiku a fyziku, zatímco v případě protoevolučních teorií k ní spíše nedochází, možná i kvůli tomu, že to, co se o atomistické biologii dočítáme ve starých pramenech, může jen těžko konkurovat mnohem podrobnějším a systematičtějším Aristotelovým výkladům … Darwin tedy svého předchůdce ve skutečnosti nerozpoznal v Aristotelovi, ale v Empedokleovi. To snad ospravedlňuje naše předchozí hledání náznaků evoluční teorie u tak podivných a vzdálených myslitelů, jako jsou Anaximandros, Hérakleitos, Empedoklés, Lucretius a další.“ – Evoluce před Darwinem: Nejstarší vývojová stadia evoluční nauky, Vojtěch Hladký, Radim Kočandrle, Zdeněk Kratochvíl, vydal Pavel Mervart v roce 2013

Myšlenka a objevení atomů vedly k vytvoření polovodičů a nanotechnologií, na kterých staví dnešní výkonné počítače, satelity, mobilní zařízení a podobně. Atomy a elektřina u mě vedly k zájmu o tyto technologie, softwarový vývoj, datovou analýzu, bezpečnost, kvantovou mechaniku a evoluci. Myslím, že jim vděčíme za hodně a i postavy, bohové z dávných příběhů, které naše mysl vytváří, když vnímá okolní krajinu, by byli rádi. Neboť bližší chápání přírody nás nejen zbavuje strachu a zjednodušuje nám život, ale umožňuje nám se k přírodě a jejím tvorům, o kterých bychom jinak nevěděli, lépe chovat.

Tento článek je ve zkrácené podobě rovněž uveřejněn na stránce Vindové pod názvem Příběh začíná tím …

Poznámky