Mlžná řeka Berounka se vlní křivoklátským krajem, odkud na svých vlnách a proudech odnáší vůni zdejších lesů a otisk lidských vzpomínek. Každý z nás takovou řeku tvoříme, neboť každá naše část se podobně jako řeka neustále obnovuje, naše buňky neustále umírají a rodí se. Voda života námi protéká tím způsobem, že za každých pár let jsme z buněčného a atomového hlediska doslova jinými lidmi, přesto však zachováváme svou osobnost se vzpomínkami, které klesají v podobě kamenů na říční dno, kde přetrvávají.

  
Pohled z Velízu na Plešivec

Díky poznání přírodních věd z posledních let jsme blíže pochopení, co to život je, a nesčetné pokusy na chemické úrovni potvrdily, že se život musí neustále obnovovat, musí být jako řeka v neustálém pohybu. Jeho počátek je v podobě jednoduchých replikujících se molekul, které se navzdory rozpadu množily, aby přetrvaly, a nutně se tak náhodnými změnami musely naučit přizpůsobit se okolním zdrojům. Díky jednoduchému metabolismu[1]Na konci nejstaršího období Země, pojmenovaném po řeckém bohu podsvětí Hádovi, vznikl v hydrotermálních zásaditých průduších na dně moře předchůdce dnešního života. Minerál olivín se serpentinizací („zhadověním“) měnil v serpentin a při tom do … Pokračovat k poznámce, který jim umožnil shromažďovat energii, mohly samy zdroje vyhledávat a založit tak podstatu života, bytostí se společným předkem, které se musí neustále rodit a umírat, aby život jako celek, jako téměř věčná řeka navzdory všem změnám v okolí, přetrval.

Jednotlivé bytosti, ať už se jedná o houby spolupracující s rostlinami skrze kořeny nebo živočichy opylující květy a roznášející semena lesních stromů, se hlavně přizpůsobují sobě navzájem, ať už jde o spolupráci nebo soupeření. V lesích, které nás doslova pohltí a ovinou všechny naše smysly, můžeme tuto síť života pozorovat nejlépe a doslova ji pocítit na vlastní kůži. Křivoklátské skály staré miliony let stále poskytují prvky, atomy kdysi vzniklé v žáru vesmírných hvězd. Tyto prvky spolu s vodou roznáší houbové sítě skrze lesní půdu, zemi, kde je stromy, keře a byliny čerpají a na oplátku poskytují sladký nektar vzniklý ze vzduchu, vody a ohně slunce.


Staré tisy v přírodní rezervaci U Eremita

A co věčný život, můžeme ho jako jedinci dosáhnout? Věčný život je protimluv, neboť, jak jsme si ukázali, život musí stejně jako řeka neustále vznikat a zanikat. Řeka bez tekoucí vody plné proudů a vln totiž již řekou není. Pokud se však podíváme na celý obrázek, společně se všemi živými tvory tuto řeku tvoříme. Ta jako celek možná není úplně věčná, ale přinejmenším několik miliard let je stále zde na této krásné planetě. Z našeho drobného lidského pohledu tedy Život jako propojený celek věčný už je.

Poznámky

Poznámky
↑1 Na konci nejstaršího období Země, pojmenovaném po řeckém bohu podsvětí Hádovi, vznikl v hydrotermálních zásaditých průduších na dně moře předchůdce dnešního života. Minerál olivín se serpentinizací („zhadověním“) měnil v serpentin a při tom do zásaditého prostředí uvolňoval tok vodíku, jehož elektrony a jádra, tj. proton, na pomezí železosirných krystalů reagovaly s oxidem uhličitým a v kyselém moři tak tvořily organické sloučeniny. V pórech průduchů tak vznikaly první buňky, které si tuto prvotní geochemii uvnitř sebe stále vytváří v podobě protonmotivní síly. Na té je celý metabolismus v naprosté většině případů založený dodnes. Tok protonů stvořil první hvězdy stejně jako tvoří elektrický potenciál uvnitř našich, ale třeba i houbových a rostlinných, buněk. Svěží zeleň olivínu se tak konečně po pár miliardách let stala svěží zelení jarního lesa.