Více zajímavostí o lidových zvycích včetně zmínky o liščí neděli je možné najít v knize Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře od Evy Večerkové. Zvláště křivoklátským zvykům se mimo jiné věnoval Otomar Dvořák, například v knize Křivoklátským královským hvozdem. Říkanky uvedené v příběhu pochází ze sbírky Prostonárodní české písně a říkadla od Karla Jaromíra Erbena. K oupořské povodni a Křivoklátsku obecně doporučuji knihu Křivoklátsko: Příběh královského hvozdu od Karla Žáka, Martina Majera, Petra Hůly a Václava Cílka.

Nastalo vlahé ráno. „Liška, byla tu liška!“ vykřikl malý chlapec nadšeně, zatímco se snažil probudit svou mladší sestřičku, která stále ještě tvrdě vyspávala schovaná za pecí. „Vstávej!“ dodal a sebral své sestře peřinu. Potom vyběhl ze světnice, zamířil ke dveřím, na zastřešené zápraží a vmžiku stál na zahradě. Nadechl se čerstvého ranního vzduchu, pozdravil vycházející slunce, jak ho to naučila maminka, a vyrazil směrem k ovocným stromům. Mezi nimi stála stará hlavatá vrba, ze které otec pravidelně ořezával proutí na výrobu košíků. Pružné větvičky byly pokryty prvními jarními pupeny – a přímo tam, schované mezi hustým proutím, byly zavěšeny čerstvé preclíky a další pečivo, sladké i slané. Chlapec zajásal. Věděl, že jeden proutek s pečivem patří jemu a druhý jeho sestřičce. „Děkuji, liško,“ řekl chlapec s jiskrou v očích. Poté začal pomalu pečivo sbírat a jíst. To se k němu už dopotácela i jeho sestřička, která se celá rozzářila, když spatřila rohlíčky omotané barevnými kusy látky. Ze vzdálených lesnatých kopců přicházel příjemný vánek, který oběma dětem pročesával jejich rozcuchané hnědé vlasy.

Děti podvědomě tušily, že jim sladkosti připravila jejich starostlivá maminka. Ale příběh o lišce nosící dárky se jim moc líbil, stejně jako ostatním dětem na Rakovnicku, Berounsku a v západních Čechách. Liška podle lidových vyprávění totiž nosila z jiných světů duše novorozenců, podobně jako čápi nebo vrány, a o děti se pak také pomáhala starat, což se odráží v mnohých dětských říkankách a hrách. V představách lidí byla liška svázána s dětmi, předky, oním světem, mocí živé a mrtvé vody a s nepřekonatelnou mazaností. Už středověká exempla uvádí mnoho příběhů o chytré lišce a jejím druhu vlkovi. To až později byla liška pokládána za škodlivou kvůli tomu, že podobně jako vlci, orli, vrány, kuny nebo roztomilé vydry ohrožovala zvěř, ptactvo a ryby pánů, jejichž myslivci a rybáři zvěř uměle chovali a dokrmovali po okolních lesích, oborách a rybnících, zatímco jejich přirozené predátory vraždili. Liška však byla chytrá, stejně jako v lidových příbězích, a úplně vybít se ji tak nikdy nepodařilo.

„Tam!“ zvolal chlapec překvapeně s pusou nacpanou sladkým pečivem. Na okraji lesa, za starou lípou se totiž mihl rezavý ohon. Od Oupořského potoka se ozvalo tiché zakvílení. Chlapec vzal svou sestru za ruku. „Pojď, Mařenko, musíme ji dohonit,“ pravil neklidně. Mařence se zprvu nechtělo, ale vzhledem k tomu, že stejně jako její bratr byla dobrodružné povahy, nakonec svolila. Pustila se vrbového proutku a nechala se svým bratříčkem odtáhnout do údolí šumícího potoka. Z okolních kopců pokrytých hlubokými listnatými lesy se ozval veselý ptačí zpěv.

Údolí bylo obehnané lučními sady, v nichž se za teplého počasí pásl dobytek. Drobné mlýny stály nehybně v mlze, jako by věděly, že jsou sledovány starými duby tyčícími se na okolních kopcích. Liščí ohon se mihl v dáli jako plamen, který radostně utíkal po proudu potoka. Rozjařené děti si zprvu myslely, že lišku dohánějí, ta se jim však vždy rychle vzdálila. Jiskra v očích se pomalu vytrácela. „Nikdy ji nedohoníme,“ řekl chlapec již poněkud smutně. „To víš, že jo, Jeníku,“ odvětila dívka odhodlaně a v očích se jí mihla tajemná záře. Potom celá zadýchaná začala zpívat:

Roztocká hospoda je velmi vysoká,
přeletěla přes ni husička divoká.
Přeletěla přes ni jenom jednou v roce,
vypila vodičku v Roztockém potoce …

To už se k ní přidal i Jeník, který si tuto milostnou písničku moc dobře pamatoval od své babičky:

Tu čistou vypila,
tu kalnou nechala:
což jsem, můj holečku,
pro tebe vystála!
Co jsem už vystála,
co ještě vystojím:
pro tebe, můj zlatej,
vše ráda přestojím!

Děti byly tak zabrané do zpěvu, že si ani nevšimly, jak proběhly kolem Krkavčích skal, místa, kde začínaly hluboké lesy. Na vrcholu skalního výstupku byl připevněn dřevěný kříž s něčím, co připomínalo kostru hada. Přerostlá užovka tu kdysi místní lidi pěkně vystrašila a ti ji v samém strachu utloukli. Pak si ale vzpomněli na příhody o hadí korunce, o tom, jak křivoklátští hadi hlídali skryté poklady. Vylekali se. V noci se sešli a provedli pradávný obřad, který ještě matně dlel v paměti starců. Tehdy se nad Oupoří snesla bouře, ale pán lesů ji zažehnal, když viděl, jak vesničané svého činu litují. Děti stály pod vysokým kopcem. Lišku spatřily běžet po srázu nahoru. Měly strach. Nakonec jim však sílu a odvahu dodala další říkanka:

Čekanko u cesty!
Trhám tě pro štěstí:
abys mi milého popřála,
kterého‘s nadarmo čekala!

Celí malátní stáli pod kamenným vrcholem, který se tyčil vysoko do oblak. „Chytni mě za ruku, to zvládneme,“ řekl Jeník nebojácně. Mařenka poslechla a společně se svým bratříčkem přelezla balvany a po spadlém bukovém kmeni zamířila až na samý vrchol. Tam se jim naskytl nádherný výhled na okolní lesy, které se táhly do nekonečných dálek. Z vrcholu Jezevčiný pohlédli na Holý vrch, přes Skreje, kde Joachim Barrande změnil povolání, a potom dále až nad údolí Mlžné řeky. Lesy mlhu samy vypouštěly, aby vyrovnaly teplotní rozdíl mezi vlahou nocí a začínajícím teplejším dnem. Oběma dětem připadalo, jako by ty písničky kromě toho, že jim dodávaly sílu, tak nějak měnily svět. Zdál se jim najednou barevnější a živější.

Liška. Znovu se mihla v dáli jako stín a donutila děti, aby ji následovaly, a to přes krkolomné lesní pěšinky až na Zelený vrch. Pod ním potkali něco, co vypadalo jako chlupatý člověk. Cenilo to na ně tesáky, ale Mařenka zazpívala:

Šel běs zlý kol domu,
potkal ho svatý Ján …

V tu chvíli přelud zmizel. Mařenka píseň, vlastně dávné zaříkání, ani nestačila dopovědět. Sluneční paprsky oběma dětem ozářily cestu zpět do údolí, které bylo všemi těmi okolními kopci, vrchy a skalami pevně sevřeno. Jeník malém uklouzl a zřítil se po kamenitém svahu. Mařenka pronesla:

Velký bože! Didi-Jene!
Prosím tebe poníženě,
oznam ty mi sám,
za koho se vdám.

Děti se vmžiku ocitly na protějším kopci, dávném posvátném místě se suchou lesostepí, takzvanou křivoklátskou pleší. Teď se jim teprve otevřel výhled do dáli, jaký dosud neviděli. Slunce ozařovalo vzdálené i blízké stromy, ptáci zpívali a hmyz bzučel kolem vzácných rostlin. Liška děti zavedla na pomezí světů, stačil jeden krůček a křivoklátské lesy zmizí. Nahradí je snění napájené dávnými příběhy. Unavené děti ten poslední krok učinily. A svět se opravdu proměnil.

Spatřily mladou ženu, oděnou do jarních květů, jíž na čele svítila jasná ranní hvězda. V jejích šlépějích rostly jaterníky, na Křivoklátsku zvané podlísky, dále sasanky a vonné svízely. Za ní šel zlatorohý jelen, který se po chvíli proměnil. Záblesk. Místo jelena tam stál zlatovlasý muž v pestrém šatu, jemuž vlasy zářily jako samo jarní slunce. Děti pozorovaly, jak se jejich oděv mění s tím, jak se střídají roční období. Na stromech vyrašily světle zelené listy, rozkvetly hlohy, pak růže, bezy a lípy. Léto přineslo teplo, podzim plody a semena, zima klid a odpočinek. Děti ve svém vidění spatřily starce s dřevěnou holí, pravdy pána, krále času. Dunění. Kouzelná hůl se prudce roztočila. Vítr a měsíc jako dva statní muži ukazovali cestu ke slunci, svému zlatovlasému bratrovi. Děti udělaly další krok. Nádech. Obraz se znovu proměnil.

Nyní stáli na louce na okraji lesa, před rozlehlým sadem, v němž se leskla zlatá jablka. Voněla po medu a něco tiše šeptala. Přímo před dětmi pak stála ona mladá žena se zlatovlasým mužem. Oba měli vlídné, veselé pohledy. Po boku ženy seděla krásná zářivá liška, zatímco vedle muže líně ležel veliký bílý had se zlatou korunkou na hlavě. Děti se zprvu vylekaly, ale nějaká neviditelná síla je uklidnila. „Nebojte se,“ řekla mladá žena sladkým hlasem, „a dobře poslouchejte.“ Děti nastražily uši. „Musíte opustit údolí Oupoře,“ navázal zlatovlasý, mocný pán, jenž měl oči barvy studánky, „kvůli lidské nedbalosti se strhne povodeň, která prolomí hráze, pohřbí mlýny a hájovny. Lesů pán pak údolí nechá zarůst stromy do doby, než ho lidé začnou sami chránit. Kdysi živé údolí a jeho rušné stezky zmizí pryč. Nechceme však, aby trpěl ten, kdo ctil bohy.“ Děti se na sebe nechápavě podívaly. Povodeň? U nich doma? Muž pokynul hadovi. Ten souhlasně zasyčel. „Pán hadů, vládce oupořského údolí, vás zavede domů.“ Jeník se chtěl na něco zeptat, ale vmžiku se obraz rozplynul. Děti oslnilo jasné světlo.

Mařenka se probudila s hlasitým nadechnutím. Jeník hned po ní. Chvilku se rozkoukávali, než jim došlo, že jsou u sebe doma na zahradě přímo vedle hlavaté vrby. Na nebi prolétlo sedmero krkavců, kteří zamířili směrem ke Krkavčím skalám. Děti pocítily jejich neklid způsobený obavou z nadcházejícího nebezpečí, které se mělo v nejbližších měsících naplnit. Na nic nečekaly a o celém podivném zážitku se zmínily doma rodičům. Ti zprvu jejich údajnému snu nevěnovali pozornost, nicméně jejich otci to začalo časem vrtat v hlavě. Po poradě se svými příbuznými se nakonec rozhodl údolí opustit a přestěhovat se blíže Křivoklátu za lépe placenou prací. Spolu se svou ženou nerad opouštěl údolí, kde vyrůstal a kde měl svůj domov, ale na tom podivném snu spojeném s cestami skrze lesy přece muselo něco být …

A vskutku bylo, neboť 25. května roku 1872 přišla jedna z největších a nejničivějších povodní, jaké Křivoklátsko kdy zažilo. Voda smetla vše, co jí stálo v cestě, a jindy čilý život v Oupořském údolí utichl. Skončila takzvaná malá doba ledová, která započala ve 14. století a až dosud pravidelně přinášela zmatek, neúrodu a hlad. Po povodni pak celá oblast kolem Oupořského údolí postupně zarostla lesem, ve kterém se uplatnily původní druhy rostlin, hub a živočichů. Proto je dnes většina údolí součástí národní přírodní rezervace Týřov, kam je vstup přísně zakázán. Podobně jako Jenčov chrání údolí Vůznice a jeho národní přírodní rezervaci, chrání zřícenina kdysi slavného hradu Týřova údolí Oupoře. Jedná se o chrám přírody, kde bohové z dávných příběhů nacházejí svůj klid.