Křivoklátské směsi vznikly jako osobní blog, na kterém bych rád sdílel zážitky a myšlenky z lesnaté krajiny plné kopců a hlubokých údolí, kde bydlím se svou rodinou. Ať už se jedná o prozkoumávání okolních lesů, vodních toků, stromů a bylin, míst, kde kdysi žili naši předkové z dob českých králů, kde Keltové stavěli svá hradiště a lidé z pozdní doby bronzové měli své svatyně, nebo o mé zahradnické pokusy, výlety s dětmi, nápady a recepty, stejně jako myšlenky vycházející z dávných příběhů a starověké i moderní učenosti, o tom všem bych vám chtěl povědět.


S dětmi už odmala chodíme na procházky, hlavně po našem údolí, kde je v létě příjemně chladno. V nížinné pahorkatině Křivoklátska musíme občas místo kočárku použít nosítko, to ale vůbec nevadí.

Myslím si, že každý by si měl vybudovat vztah ke kraji, ve kterém žije, k čemuž nepochybně pomůže poznávání okolní přírody, lidské historie, zvyků a místních příběhů. Ony takové dávné příběhy o živlech a měnící se přírodě známé z původních evropských představ totiž vedly k pochopení těch nejzákladnějších stavebních prvků našeho světa. Řecký atomismus se dá vystopovat přes známé presokratické filozofy až k prvotním příběhům o živlech, jakými jsou oheň a voda, snad nejpůvabněji vyjádřených v oslavách letního slunovratu našich baltoslovanských, keltských ale i dalších evropských předků.

Jinými takovými příběhy jsou pověsti o lidech neznajících trápení[1]„Žijí tak, že je Múza nikdy neopouští: všude tančí dívky a hlasy lyr a pískot píšťal víří v rytmu, do vlasů vpletený zlatý vavřín, radují se a jásají. Nemoci ani útrapy stáří nekalí svatý život jejich rodu. Bez námah a bojů žijí mimo dosah přísné a … Pokračovat k poznámce a žijících v radosti. Ty byly v Řecku především vztaženy k bájné Hyperborey, v pozdějších keltských vyprávěních pak k ostrovu na západě či mohylám vílích lidí, v našich pohádkách pak k jabloni nesoucí zlatá jablka[2]„Jsou to stromy kouzelných sil. Ač neslyšely lidský hlas, ač nespatřily ohně žár, ač nepoznaly vichr, mráz, vždy na nich kvete zlatý květ. Mají jablíčka, jež pouhou vůní svou o sedm let život prodlouží a samotnou smrt přemohou.“ – Za lesy a za horami, Polské národní … Pokračovat k poznámce a neznající stáří. To je patrné především u atomistů[3]Řečtí atomisté použili stejný myšlenkový důkaz k odhalení atomů jako Albert Einstein, a to skrze víření prachu na slunečním světle. Věděli o volném pádu a relativním času, i když neměli matematický popis a jejich učení bylo bráno spíše pro pobavení. Bohužel … Pokračovat k poznámce Démokrita a Epikúra (zakladatel athénské Zahrady), kteří dbali na to, aby se lidé sami od sebe vyhýbali prožívání trápení skrze opravdové poznávání přírodních dějů, které nás zbaví strachu ze smrti, z různých trestů po smrti a jiných náboženských představ. Poslední takovou skupinu příběhů představovalo vyprávění o neustále se měnící přírodě, která je nejlépe vyjádřena v keltském laténském umění, hojném i v nálezech na Křivoklátsku, nebo v učení předchůdce atomistů Hérakleita, který tvrdil, že není možné dvakrát vstoupit do téže řeky. V krajině Křivoklátska, k mlžné řece Berounce tuto myšlenku na příkladě mizejících vzpomínek vyjádřil spisovatel Ota Pavel. Jsou tu ovšem stále další příběhy, které i dnes čekají na někoho, koho mohou skutečně a upřímně inspirovat.


Zlatožlutě kvetoucí třezalce se na Křivoklátsku říkalo krevníček a milovníček, neboť se věřilo, že lze pomocí ní získat lásku milovaného člověka. Třezalka opravdu uklidňuje a uvolňuje. Na obrázku se nachází vrch Jezevčiný ve středu Křivoklátska kousek od údolí Oupořského potoka, kam je vstup zakázán. Střídání chladných údolí s loužky a suťovými lesy a teplých větrem bičovaných vrcholů je pro zdejší krajinu typické. Na vrcholech zvaných pleše les často přechází přes zakrslé duby, buky, jeřáby a další stromy do lesostepi.

Před dvěma tisíci lety uložili lidé, které jsme si zvykli nazývat Kelty, bronzový kotlík plný zlatých mincí nedozírné hodnoty nedaleko pozdějších Podmokel na Křivoklátsku, aby si u svých bohů vyprosili záchranu. Bohové podle tohoto příběhu obětinu přijali a svým zpěvem protkli zdejší lesy, skály a potoky mocnými kouzly, které je chránily proti zničení. Písně nad řekou stvořily tajemnou mlhu, skrze kterou se Keltům podařilo uprchnout před nebezpečím a lesy se jako posvátný háj na devět století uzavřely, než je noví stálí osadníci opět začali považovat za výjimečné. Hvozd se sice odemkl, ale kouzla byla díky pokladu stále přítomna. Lesy tak nemohly být nikdy úplně zničeny.

To se změnilo napřed roku 1771, kdy byl poklad vyzvednut, a potom roku 1772, kdy byly keltské mince roztaveny na zlato a použity na výrobu knížecích dukátů. Tím byla kouzla zlomena a prastaré písně utichly. Tehdy křivoklátské lesy ztratily svou ochranu a byly kvůli těžbě dřeva na dřevěné uhlí, které sloužilo jako palivo pro železárny, skoro úplně vykáceny s výjimkou hůře přístupných skalních strží. V té době se sice začalo umělé zalesňovat, ovšem tehdejší lesnictví nebylo ještě podloženo znalostmi přírody, zkoumáním klimatu, typů půd a ekotypů, jako je tomu dnes. Vznikly tak monokultury smrku a borovice, které zničily původní společenstva rostlin, hub a živočichů a později vedly k větrným a hmyzím kalamitám. Například při polomu v roce 1868 padlo 600 000 plnometrů dřeva. Hlad po dřevě zdravých původních stromů tak pokračoval.


Několik z mála zbývajících mincí z keltského pokladu, které nebyly roztaveny. Poklad byl nalezen u vsi Podmokly, ale pocházel pravděpodobně ze stradonického oppida. Fotografie pochází z výstavy „Keltové“ v Národním muzeu.

Když kvůli dřevěnému uhlí padl stoletý buk i v těžko přístupné strži, buk, který svými kořeny udržoval rozsáhlé houbové sítě s celou okolní oblastí, bohové sami zasáhli. V ten čas, sto let po roztavení pokladu, v roce 1872, došlo k povodni, která tak poničila Starou huť u Hýskova i Novou huť u Nižboru pod strádonickým oppidem, odkud původní keltský poklad nejspíš pocházel, že v nich nebylo možné znovu zprovoznit železářskou výrobu. Kromě toho voda zaplavila tehdy ještě obydlené Oupořské údolí, které od té doby zarůstá lesem. Jedná se o obětinu, kterou si bohové vzali místo pokladu a jež má sloužit jako jejich nepřístupný posvátný háj. Kdo zná antický příběh o Filémónovi a Baukis z Proměn, jistě pochopí. Písně začaly znovu znít, lesy se rozrůstaly. Dnes je Oupořské údolí[4]Oupořským údolím kdysi vedla jedna z nevýznamnějších cest Křivoklátska, a to na hrad Týřov. národní přírodní rezervací, kam je vstup zakázán.

Jedná se jen o příběh, ovšem ilustruje skutečnost, že to, co by bylo kdysi chráněno jako posvátné místo, je dnes chráněno ve jménu ochrany přírody a krajiny. Tehdy ještě lidé neměli vědomosti o rostlinných společenstvech, vývoji krajiny a přírodních procesech, a tak tyto příběhy potřebovali. My se dnes můžeme spoléhat na rozum, alespoň většiny z nás, která nemá potřebu taková místa jako Oupořské údolí narušovat. Samotné údolí se vlastně nějak významně neliší od ostatních luhů Křivoklátska, ovšem někoho i tak láká pocit, že může udělat něco nekalého, jsou omámení zlatem stejně jako ti, kteří nechali roztavit prastarý poklad. Pak stačí jedna jiskra z nedbalosti, les shoří a písně utichnou. Ať už to vnímáte jako trest bohů nebo narušení přírodních vztahů, výsledek je stejný, a to zničená, spálená krajina. To přece nikdo z nás nechce. Dokud přetrvá úcta, přetrvá i Křivoklátsko.


Na Holém vrchu u Skryjí, na jehož úpatí se nachází staré buky a po jehož kamenném vrcholu se plazí krásná stará lípa. Na obrázku s dubem a habrem, neboť dubohabřiny, především ty černýšové, jsou vedle lipových bučin a suťových lesů pozůstatky původních přirozených lesů. Dřevěná píšťala je z bezového dřeva, neboť bez podle pověstí spojoval svět živých se světem mrtvých. Přívěsek z jeřabin naproti tomu představuje ochranu. Podobné oblečení se nosilo od doby bronzové až do raného středověku.

V inspiraci příběhy ale můžeme jít ještě dále. Lidová pořekadla vypráví o dubu, jehož větve mají zasahovat do každé chalupy. Jedná se o představu světového stromu, který měl spojovat všechny části vesmíru. Zatímco ve střední Evropě se jednalo o dub, používaný spolu s jedlí ke stavbě roubenek, tedy chalup, v severských představách to byl spíše jasan, z něhož se vyráběly luky, šípy a oštěpy. Dnes bychom tuto představu mohli použít jako inspiraci pro bádání nad zakřivením prostoročasu nebo narušenými symetriemi, kdy se například z původní energie oddělila do jedné části, naší větve, vesmíru hmota, a do jiné antihmota. Za listy světového stromu pak můžeme považovat třeba částice typu proton, který tvoří základní stavební prvek hmoty a který si můžeme představit jako triskel, trojitou spirálu známou nejen z keltského umění, neboť proton sám se skládá ze třech kvarků obklopených gluony, zobrazení jejichž hustoty opravdu připomíná točící se triskel.

Tyto triskely se díky přitažlivé síle, známé i z řeckých pověstí jako Erós, hromadily v různých druzích hvězd, kde se slučovaly v atomy, prvky důležité pro pozdější život. Těmi jsou především uhlík, dusík, kyslík, hořčík, fosfor, draslík a vápník, ale samozřejmě i mnohé další. Všechen známý život na Zemi vznikl z jednoho předka, který využíval i všude po vesmíru hojné organické látky, kterými jsou například aminokyseliny. Země by stejně jako Merkur, Venuše a Mars měla být ohnivou, skalnatou planetou. Tou také z velké části je, ovšem na jejím povrchu je zároveň hojnost vody stejně jako na Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu. Všichni známe příběhy o ohni a vodě, ze kterých povstal svět a život. Díky atmosféře, kterou život sám utvářel, díky vodě a ohnivém nitru, které umožňuje pohyb zemských desek, tu dnes můžeme být. A toto pnutí mezi ohněm a vodou stojí i za vznikem naší krajiny.

Na Křivoklátsku jsou významné horniny spility, které například tvoří základ Čertovy skály shlížející jako dávný strážce na zákruty řeky a okolní bohaté lesy. Místní spility vznikly ve starohorách na dně moře, kde byly vrstvy lávy prudce ochlazovány mořskou vodou a vytvořily tak známé kamenné polštáře. Oheň a voda. Životu trvalo mnohem delší dobu se vyvinout od prvotních molekul k buňce, než od první buňky ke složitým jedincům, jakými jsme my spolu s ostatními savci, ptáci, stromy a jiné rostliny, houby a podobně. Křivoklátsko je na geologii poměrně bohaté a tomu odpovídá i úživnost půd. Většina hornin je poměrně stará, z přelomu starohor a prvohor, odkud se nedaleko Skryj zachovaly hojné zkameněliny trilobitů, které zkoumal inženýr Joachim Barrande. Podle něj je také pojmenovaná celá geologicky pestrá oblast přibližně mezi Prahou a Plzní, která nese název Barrandien. Ale to bychom odbočili. Pamatujte si, že horniny v sobě ukrývají různé prvky důležité pro život, které původně vznikly ve hvězdách. Čím pestřejší horniny a reliéf, tím bohatší půdy a život, který z nich čerpá živiny. Nejedná se jen o půdní organismy, ale o celé lesy, které se mohou honosit bohatou biodiverzitou.


Ten samý přirozený meandr Rakovnického potoka v zimě a v létě, který se nachází pár stovek metrů od našeho domu. Díky jeho vlnité podobě a neustálému střídání brodů a tůní voda déle vydrží v krajině a má více času na to, aby se mohla vsáknout do okolních nivních luk a lesů. Když pak nastane sucho, voda může být postupně uvolňována zpět do vodního koryta. Nepřirozené, uměle napřímené toky tuto schopnost ztratily.

Takové přírodně bohaté oblasti, které navíc přímo sousedily s hlavními sídelními oblastmi lidí, byly často považovány za posvátné, což se s největší pravděpodobností týká i Křivoklátska. Doklady pro to máme především z pozdní doby bronzové, kdy vrchy jako Velíz nebo Světovina byly využívány jako svatyně. Hradiště jako Propadený zámek měly neobvyklou stavbu s více přístupovými branami, což neodpovídá hradištím ze stejné doby mimo tuto oblast. Místní nálezy zaujaly i romantické učence, jakými byli například Karel Jaromír Erben a Václav Krolmus. Ten navíc zaznamenal příběh o ohnivém draku Dýmovi, který zkoušel místní obyvatelstvo a strážil přístup k mocným kouzlům. Toto polidšťování částí přírody, které mají představovat nebo být obydleny bytostmi s lidem podobným myšlením, je typické pro sociální tvory, jakými bezpochyby jsme.

Lidé mnohem lépe řeší společenské problémy než ty matematické, za což může náš mozek vzniklý neustálým soupeřením v rámci našeho vlastního druhu. To vedlo k tomu, že už naši dávní předkové, pravděpodobně už ti, které sdílíme se šimpanzi, polidšťovali přírodní děje. Pokud se například díky příběhům o krvelačných běsech vyhýbali bažinám se zvýšeným výskytem malárie, bylo pro ně výhodné tyto příběhy v rámci kulturního povědomí udržovat a zároveň geneticky udržovat schopnosti mozku, které k jejich tvorbě vedly. Pro nás dnes už je to hůře představitelné, neboť tolik netrpíme smrtelnými nemocemi, ale pro lidi v minulosti mohly být tyto příběhy otázkou života a smrti. Zkuste se do té doby vcítit. Představte si, že sedíte večer u ohně a slyšíte příběh o vlkodlakovi, který své prokletí přenáší pouhým kousnutím. Dozvíte se, že jeden vlkodlak nedávno zemřel a jiný byl zabit v nedaleké jeskyni a že všichni byli pokousáni zdivočelými psy, prvními vlkodlaky. Budete se pak divokým psům a vlkům vyhýbat, díky čemuž se nevědomě vyhnete smrtelné vzteklině. Tím si zajistíte vyšší šanci na přežití a předání těchto příběhů dalším generacím, které ponesou vaše geny.

Mnoho druhů stromů vystupuje v evropských příbězích, ale lípa patří k těm nejčastějším. Často rostla na návsi či jako rodový strom přímo u nebo uprostřed venkovských stavení. Lidé se pod ní scházeli, oslavovali a odpočívali. Ovidiův příběh z Proměn o Baukis a Filémónovi popisuje, jak bohové tyto dva lidi spoutané láskou po jejich smrti proměnili ve dva stromy. Filémón se změnil v „mužský“ dub a Baukis se proměnila v „ženskou“ lípu. V baltoslovanských příbězích je lípa domovem lipových vil, které mají blízko k sudičkám a k osudu rodu obecně. Lipové květy jsou dobré pro vypocení a nálev z lipových a bezových květů patřil k nejoblíbenějším a pil se podobně často jako dnes káva. V původně slovanských Korutanech se pod lípou shromažďovali chlapci z vesnice, zatímco dívky kolem nich vytvořily kruh. Po zpěvu písní každá dívka svému milému donesla víno (z tohoto zvyku se vyvinul slovinský Rej pod lipo). Lípa je tedy spjata s radostí, láskou, osudem, schůzkami, plodností, létem a podobně. Její mladé listy stejně jako květy jsou velmi chutné. V původních lesích lípy tvořily důležitou součást zvláště suťových lesů, bučin nebo doubrav a mají schopnost opadem listů zúrodňovat půdu díky vysokému obsahu vápníku v listech. Plody byly součástí potravy například zubrů. Lípa je úplně tím nejčastějším památným stromem spjatým s nějakým příběhem. Na obrázku je lípa nedaleko od našeho domu.

Společenské myšlení může vést k představám božstev a démonů, ale důležité je i to, jak tyto postavy vypadají a působí. Proč nás lákají příběhy o zlatých jablkách, nesmrtelnosti, vědění skrze stromy? Na rozdíl od mnohých ostatních savců vidíme červenou barvu, nebo přesněji nás červené bobule schované uprostřed zeleně hned praští přes oči. Stejně úchop rukou a schopnost držení nástrojů vychází z předchozího pohybu našich předků po stromech, a tak není divu, že se promítají do našich představ, zvláště těch, které mají blízko k nejvyšším božstvům a blaženému životu. Ovoce plné cukrů ostatně představuje potravu pro náš mozek. Během dob ledových se naproti tomu naši předkové spíše pohybovali otevřenou krajinou a byli jedním z hlavních důvodů vyhynutí velké fauny, kterou představují jeskynní medvědi, mamuti, ale i velké želvy. Zvířata byla nejen systematicky lovena, ale bylo jim zabráněno během přechodů mezi dobami ledovými a meziledovými stěhovat se do útočišť, refugií, což vedlo k jejich zániku. Lidská historie je zkrátka složitá a dlouhá a vše se promítá i do našich příběhů.

Mnohé představy a příběhy se v naší zeměpisné šířce soustředily kolem slunovratů a rovnodenností, a to zvláště při přechodu k zemědělství, kdy bylo důležité ve správný čas zasít a sklidit. Například zimní slunovrat byl časem očekávání nové sluneční síly a podobně jako letní slunovrat čas veselých písní, které se ještě do novověku zachovaly například v Pobaltí. O zimním slunovratu byly důležité stálezelené stromy jako tisy a jedle, o letním naopak léčivé byliny mající údajně kouzelnou moc jako třezalka, mateřídouška a pelyněk. Kvůli rozdílům v podnebí a způsobu obživy se zvyky kraj od kraje lišily, například tak daleko jako v Irsku byly oslavy zimního slunovratu přesunuty na období Dušiček, Samhain, a letního slunovratu na období pálení čarodějnických ohňů, Bealtaine. Kosmas zase zmiňuje, že naši středověcí předkové slavili během Letnic, které předcházejí letnímu slunovratu a během nichž měli středověcí nevolníci alespoň nějaké malé volno. Dnes ostatně také přizpůsobujeme oslavy víkendům. Na Křivoklátsku ve Zbečně byl kolem zimního slunovratu za tajemných okolností zabit kníže Břetislav II., který podle Kosmy vystupoval proti původním pohanským zvykům. Na Velízu byl v neznámý čas, pravděpodobně ale spíše v létě nebo koncem léta, zajat kníže Jaromír, se kterým byl proveden obřad s koněm podobný těm, který známe od Polabských Slovanů a ze Svantovítovy Arkony. Dívčí válka nebyla podle Kosmy původně bitva známá od pozdějších kronikářů, ale pravděpodobně letní slunovratový obřad, při kterém si dívky a chlapci postavili dva hrady, které vzájemně dobývali a bujaře se veselili.


Divoké bobule se v minulosti hojně používaly na doplnění jídelníčku, ať už se jednalo o šípky, hložinky, dřínky, plody střemchy, trnky, nebo právě jeřabiny. Na Křivoklátsku je kromě jeřábu ptačího původní i jeřáb muk a jeřáb břek spolu s jejich různými kříženci. Každý z jeřábů je jedinečný, na zahradě jsem vysadil sladkoplodý jeřáb, což je odrůda jeřábu ptačího bez typické trpkosti tříslovin. Na zahradě máme rovněž hruškojeřáb, křížence hrušky a jeřábu, neboť jeřáb stejně jako hrušky, jabloně, růže, hlohy, střemchy, trnky a další rostliny patří do čeledi růžovité. Plody jeřábu, jeřábové dřevo a větvičky se v minulosti podle tehdejších představ používaly pro ochranu před různými nadpřirozenými silami, ale i před ohněm a bleskem. Zároveň byl ale jeřáb symbolem plodnosti, sklizně a kouzelné moci, v léčitelství se používaly hlavně květy a plody. Jeřáb se ochotně uchytí na skále nebo na jiných stromech. Například já jsem na svou bezovou píšťalu použil jako ozdobu přívěsek z jeřabin nasbíraných ze stromu, který rostl na zdi domu mojí prababičky. Sirup z plodů jeřábu ptačího je z mého pohledu opravdovou lahůdkou. Na fotografii roste na stejném stromě jeřáb ptačí (červené bobule) a jeřáb muk (zelené, ještě nedozrálé bobule vpravo). Bobulky jeřábu ptačího sladkoplodého chutnají podobně jako arónie spíše kysele, ty divoké kvůli tříslovinám zároveň trpce. Naproti tomu bobule jeřábu muku chutnají napřed lehce sladce, po chvíli pak trochu připomínají ovocné džusy.

Všechny tyto popsané zvyklosti souvisí s koloběhem roku, který byl pro zemědělce v mírném pásmu nadmíru důležitý. To si uvědomoval už římský básník Publius Ovidius Naso, který sepsal dílo Fasti, v němž zachytil lidové zvyky v první polovině roku. Popis zvyků vložil do úst božstvům spjatým s daným měsícem a pokusil se najít původ všech těch na první pohled podivných obřadů. Ovidius je především autorem Proměn, což je zdroj mnohých dnes notoricky známých antických příběhů. Ve svém díle Lásky odkazuje na atomistu Lucretia a je také autorem citátu, že není na světě člověk ten, co by se zalíbil všem. Stejný citát používala i babička Boženy Němcové v knize Babička, která má vlastně stejný záměr jako Ovidiovy Fasti, a to popsat lidové zvyky v průběhu roku. Zvyky a svátky mají často nejistý původ vzniklý mnohými spíše historickými náhodami, nesrovnalostmi v kalendáři a úmyslech všech těch, co si je mezi sebou předávali. Nicméně slunovraty a rovnodennosti, vztažené navíc k novu nebo úplňku měsíce a ke květu určitých rostlin představují víceméně pevné body, ke kterým je opravdu možné mnohé z nich vztáhnout.

V pozdní době bronzové, která přímo předcházela keltskému období, byly důležitými místy Křivoklát, Velíz, Propadený zámek a Louštín. Nevíme, do jaké míry byly obydlené a do jaké strážnými a posvátnými místy, nicméně podle nálezů byly bezpochyby významné a s velkou dávkou představivosti bychom mohli Křivoklát spojit s východem a jarní rovnodenností, Velíz s jihem neboli polední stranou a letním slunovratem, Propadený zámek se západem a podzimní rovnodenností a Louštín se severem neboli půlnoční stranou a zimním slunovratem. Jedná se samozřejmě o zjednodušení, nevíme, jaká božstva byla těmto a dalším místům zasvěcena a jaké přesné oslavy v rámci roku se na kterém konaly. Možná byly proměnlivé jako sama příroda. Víme například, že se v rámci prudkého ochlazení změnila severská mytologie, kde původní božstvo jasného nebe a sluneční dvojčata byla upozaděna ve prospěch válečného a temnějšího božstva. Klima dělá své a má dopad na příběhy i přírodu. Kdysi dávno, s odstupem poslední doby ledové začalo pomalu nastupovat přirozené zalesňování, z počátku se jednalo především o borovice, smrky a břízy, pak o ušlechtilé listnáče jako duby, jilmy, lípy a javory, a později s ochuzením půd převzaly v mnohých krajích první místo buky a jedle. Jde samozřejmě o zjednodušení.


Během deště využívají buky tvaru svých větví a hladkého povrchu kůry k vytvoření pramínku vody, kterou pak svádí ke svým hlubokým kořenům a dále do lesní půdy, odkud prosakuje do podzemních vod. Listnaté stromy a byliny vodu zadržují na svých listech a postupně uvolňují, čímž zabraňují jejímu rychlému odtoku a podporují tak její postupné prosakování do lesní půdy. Buk z obrázku roste na svahu v lese mezi Městečkem a Velkou Bukovou.

Různé druhy stromů a typy lesa mohou sousedit na malé vzdálenosti, což pozorujeme především na Křivoklátsku, kde suťové lesy chladných údolí po několika stovkách metrů přechází v lesostepi na teplých návrších. Většina rostlin navíc skrze kořeny spolupracuje s houbami. Byliny a ušlechtilé listnáče spojují své kořeny s houbami, které mají kratší vlákna, ale rychle hledají nové živiny v bohaté půdě. Naproti tomu v bučinách a u jehličnanů najdeme spíše houby tvořící sbírátelné plodnice a mající dlouhá vlákna, která přenáší živiny z místa dostatku do místa nedostatku. Ty jsou ale náchylnější na znečištění a sucho, z čehož vyplývají vedle eutrofizace vod a půdy spadem dusíku a oteplování částečně způsobeným skleníkovými plyny mnohé problémy, které bude nejen na Křivoklátsku řešit naše a budoucí generace.

Sám bydlím v místě, kde se kdysi dávno ve třetihorách křížily velké řeky spojující Berounsko a Lounsko skrze Rakovnicko. Díky tomu a díky pozdějším dobám ledovým bylo vytvarované údolí vrbového Rakovnického potoka na Křivoklátsku, který byl dříve známý jako Rokytka. Tento potok dal název celému kraji, pod jehož správu Křivoklátsko patřilo, ale to bylo ve středověku. Odtud známe příběhy o českých králích nebo o dívce Haně, která křivoklátské obyvatele ochránila před šlechtici a žoldnéři Oty Braniborského. Zdejší obyvatelé si dodnes pamatují svobodu, která byla mnohým z nich udělována, stejně jako křivdy způsobené útlakem a upřednostňováním loveckých a železářských choutek panstva před drobným zemědělstvím místních. Železářství v podstatě téměř odlesnilo celé Křivoklátsko, neboť v 19. století záviselo na dřevěném uhlí. To se pak naštěstí změnilo s objevem a užitím „kamenného“ uhlí, ovšem obyvatelé sami začali pomalu krajinu opouštět. Kde ještě začátkem 20. století bydlelo tisíc lidí, dnes žije pouhých čtyři sta, byť se počet domů v těch stále využívaných vesnicích zvětšil.


Čekanka je krásná letní rostlina, která od letního slunovratu do podzimní rovnodennosti otáčí své květy za sluncem a podle lidových představ vyhlíží svého milého. Odvar z jejího kořene se používal při potížích s játry. Karel Jaromír Erben na Křivoklátsku zaznamenal následující zvyk týkající se čekanky: „Květ její nerozvitý trhají děvčata pro štěstí v lásce, ovinuvše sobě prsty šátkem anebo zástěrkou. Trhajíce ji takto říkají: ‚Čekanko u cesty, trhám tě pro štěstí: abys mi milého popřála, kterého ́s nadarmo čekala!‘ Potom si květ utrhnutý vloží za ňadra, řkouce: ‚Bodejž jsi vykvetla!‘ Jestli že za nějakou chvíli teplem těla jejího vykvěte, naděje se děvče svého štěstí.“ Foto pochází z okraje Českého středohoří.

Tehdy ještě obyvatelé Křivoklátska hojně používali léčivé rostliny v nálevech a koupelích, jak o tom svědčí babky kořenářky z Branova, Kublova a Sýkořice. Například se věřilo, že kdo u sebe nevědomky nosí tři kousky rozrazilu lékařského, který se na Křivoklátsku nazývá také světahoj, bude mít stejnou dávku štěstí, jako by u sebe nosil jetelový čtyřlístek. Třezalce tečkované se na Křivoklátsku říká milovníček. Věřilo se totiž, že je možné pomocí ní získat lásku libovolného člověka, pokud se mu do nápoje přidá červená šťáva z květních poupat. Na Křivoklátsku se hojně jedly obilné kaše, čočka, hrách, zelenina, med, ovocné mošty, divoké i pěstované byliny, lískové oříšky, lesní plody, houby a různé obměny uhlířiny, což je v podstatě směs těsta, brambor, cibule a nějakého tuku, obvykle špeku. Lidé jedli to, co měli po ruce a co je dokázalo nasytit. Křivoklátsko nikdy nebyl bohatý kraj hlavních sídelních oblastí a nelze mezi jeho obyvateli předpokládat plošné pojídání ekonomicky a ekologicky drahých pokrmů.

Rád bych věděl, jak lidé dříve slavili například období sklizně, jaké písně zpívali, jaké kaše a pochutiny jedli, jaká bylinná piva a ovocná vína pili, jak se dívky zdobily bylinami, jeřabinami, bezinkami a prvními šípky. Ovšem možná ještě více bych rád, aby Křivoklátsko zůstalo zdravé a vzkvétalo ve všech možných ohledech, a spolu s ním i my sami, co zde žijeme. Přejeme si zachovat zdejší lesy, poznávat přírodu a pracovat. Rádi myslíme na tradice, ale i na nejnovější výdobytky, vždyť mnozí z nás pracují přes Internet, využívají nejrůznější dopravní prostředky a rozšiřují své schopnosti pomocí umělé inteligence, která například pomáhá určit druh houby nebo přeložit větu z jednoho jazyka do druhého. Křivoklátsko je tradiční i moderní, ale je své stejně tak jako my. Doufám, že se vám obsah na této stránce bude líbit, ať už se jedná o různé tipy, články nebo fotografie, které s vámi velmi rád budu sdílet.

Poznámky

Poznámky
1 „Žijí tak, že je Múza nikdy neopouští: všude tančí dívky a hlasy lyr a pískot píšťal víří v rytmu, do vlasů vpletený zlatý vavřín, radují se a jásají. Nemoci ani útrapy stáří nekalí svatý život jejich rodu. Bez námah a bojů žijí mimo dosah přísné a mstivé Nemesis.“ – Nejstarší záznam o Hyperborejcích, Desátý zpěv, Pýthijské zpěvy, Pindaros (cca 522–446 př. n. l.), přeložil Robert Roreitner se Sylvou Fischerovou, v Praze vydalo nakladatelství Academia v roce 2021
2 „Jsou to stromy kouzelných sil. Ač neslyšely lidský hlas, ač nespatřily ohně žár, ač nepoznaly vichr, mráz, vždy na nich kvete zlatý květ. Mají jablíčka, jež pouhou vůní svou o sedm let život prodlouží a samotnou smrt přemohou.“ – Za lesy a za horami, Polské národní pohádky, Janina Porazińska, překlad Jaroslav Simonides, vydalo SNDK – Státní nakladatelství dětské knihy v roce 1966
3 Řečtí atomisté použili stejný myšlenkový důkaz k odhalení atomů jako Albert Einstein, a to skrze víření prachu na slunečním světle. Věděli o volném pádu a relativním času, i když neměli matematický popis a jejich učení bylo bráno spíše pro pobavení. Bohužel s nástupem novoplatonismu a východních kultů včetně křesťanství byla naprostá většina jejich knih zničena, světlou výjimkou je především zachovaná dlouhá báseň De Rerum Natura od římského básníka a učence Lucretia.
4 Oupořským údolím kdysi vedla jedna z nevýznamnějších cest Křivoklátska, a to na hrad Týřov.