Most přes řeku vzdoroval již třetí den. „Útok!“ křičel tmavovlasý muž k posledním vyčerpaným obráncům, kteří statečně bojovali proti hordám mořských lidí hledajících bohatství, aby mohly dalekým říším zasadit poslední ránu. Muž blouznil. Už toho zažil hodně. Viděl umírat děti, slyšel poslední výkřiky utrápených koní, kteří se topili v proudech řeky. Snil o jezerním městě, které se nedaleko odtud bude za více než dva tisíce lét skvět slávou a úctou k bohům. „Stáhněte se!“ vydal ze sebe sípavým hlasem. V hlavě spatřil obraz tajemné postavy nebo spíš stínu, obklopeného hlubokými lesy. Stín ukazoval prstem, přinášel chlad a zkázu. Zelenavý záblesk v očích postavy jen umocnil mužův strach. Najednou si vzpomněl na svého přítele, po němž se slehla zem. „Ungnisi![1]Ungnis, baltoslovansky: oheň“ zvolal.
Přesně v tu chvíli se několik týdnů cesty odtud ozval hrom. Ungnis se prudce probudil a samovolně uchopil svou ženu za ruku. Bělavé břízy na hraně kamenné ostrožny šuměly tenkými větvičkami, dosud stále obalenými podzimním listím. Ungnis nemohl usnout. Hlava ho bolela a těžce se mu dýchalo. Druhý den ráno se na Ungnise přišli podívat rodiče jeho ženy, kteří bydleli ve vedlejším domě. Ten Ungnisův byl nově postavený z vrbového proutí a hliněné mazanice. Všude uvnitř visely sušící se léčivé rostliny, které nyní přišly vhod. Ungnis ošklivě kašlal. Dostal vypít nálev z plicníku, mateřídoušky a rozrazilu. Jeho žena se ho při tom dotýkala na čele a tajemně zpěvným hlasem pronášela:
Šel běs zlý kol domu,
potkal ho Mocný pán:
„Kam jen jdeš, zlý běse?“
„Jdu do těla Ungnisova,
žíly trhat, kosti lámat
jeho ducha sužovat!“
„Běse zlý, nechoď tam!
Jdi radši do lesa,
na hory, na skály,
dříví trhat, kámen lámat,
bronz běž slévat, mosty stavět,
Ungnise na pokoj nech!“
Na nedaleké stráni v korunách javorů, lip a dubů nečekaně zazpívali drozdi, jejichž melodická píseň pohladí každého, kdo ji uslyší. Splývala s hlasem ženy, která si z celého srdce přála, aby se její muž co nejdříve uzdravil. Ten po dlouhé době konečně usnul. Nohy a ruce ho bolely, vzdychal a blouznil.
„Po tolika vyhraných bitvách mě skolí neviditelná nemoc? Co se to najednou stalo?“ ptal se Ungnis sám sebe. Čerstvý podzimní vítr mu ovál špičku nosu, volal ho ven do nitra hlubokých lesů, ale on se cítil nesvůj a spoutaný. V mysli spatřil chlupatého tvora, který ho obmotal provazy. Uvázal jednu smyčku, poté druhou, třetí, Ungnis chtěl zařvat bolestí. Když už vše vypadalo beznadějně, tu se zničehonic objevilo sluneční světlo, které ostře jako meč provazy přeťalo. Ungnis se zhluboka nadechl. Spatřil zlatovlasého muže oděného v bílé roucho, který tvora posílal pryč. Dříví trhat, kámen lámat, znělo Ungnisovi v hlavě. Cítil vůni bylin. Jejich moc ho pomalu uzdravovala.
Druhý den před polednem se Ungnis vypravil na krátkou vycházku. Jeho žena mu nápad rozmlouvala, on však trval na svém a prohlašoval, že mu čerstvý vzduch jen prospěje. Vydal se na půlnoční stranu, tam, kde se javory zvedaly nad skalnaté vrcholy a působily jako bdělí strážci okraje hvozdu. Blízkost řeky příjemně chladila. Merlíky vystřídaly hvozdíky, po nich dymnivky a kokoříky. Ungnis poslouchal zpěv ptactva, dotýkal se zelenožlutého listí, které se pomalu chystalo opadat a jako peřina pokrýt úrodnou zem. Sluneční paprsky zlatě prosvítaly skrze husté koruny lesních stromů, které do okolí roznášely chuť a vůni dřeva.
Ungnis byl tak zamyšlený, že nevnímal bolest ani urputný kašel, který ho dráždil v plicích. Kulhavým krokem dorazil až do míst zvaných Písky, kudy kdysi v dávných dobách protékala třetihorní řeka, která sem písek a štěrk přinesla. Už bylo poledne, když Ungnis dorazil na otevřený palouček zarostlý usychajícími travinami. Hlava se mu motala. Cítil se slabý a vyčerpaný. Uprostřed palouku stál seschlý mrtvý strom, obklopený nepřirozeně rozlámanými kameny. Ungnis přišel blíže. V uších mu hučelo, drobné větvičky křupaly pod nohama. „Ungnisi!“ uslyšel své jméno. Prudce se otočil směrem vlevo, kde na okraji lesa postával děsivý chlupatý tvor. Obličej měl zahalený mlhou. Vydal nepříjemný zvuk. Potom promluvil: „Ungnis-Oheň, děláš čest svému jménu. Jsi divoký a nestálý. Nikdo ti nemůže věřit.“
Zničehonic se ozvalo zadunění. Ungnis spadl na zem. „Za svou zradu budeš trpět!“ řekl tvor rázně. Slunce pálilo. Ungnis zamrkal a pokusil se vstát. Měl v sobě ještě dostatek odvahy na to, aby se tomu divnému, hnusnému tvoru postavil. Ale ten už na okraji lesa nestál, zdálo se, že se rozplynul v té tajemné mlze, která mu předtím halila obličej.
Ungnis se vrátil domů až k večeru. Všichni o něj měli strach, báli se, že snad někde spadl ze skály. Vešel dovnitř. Skoro nic neříkal, jen sledoval zaprášené stěny domu, od nichž se odráželo světlo večerního ohně. Plameny se pohybovaly v podmanivém rytmu. Ungnis ani nepoznal, kdy vlastně usnul. Mysl si s ním pohrávala. Cítil, jako by mu něco pilo krev, nějaká tajemná bytost, jejíž obličej halila mlha. „Budeš trpět,“ znělo v ozvěně jako pronikavý zvuk nočních dravců, odrážející se od skal v údolí. Ungnis slábl. Ve snu volal o pomoc, ale nikdo ho nevyslyšel. Těžce oddechoval, hlava se mu motala, oči rychle kmitaly. Jediná myšlenka, která zatím stále nedokázala vyjít na povrch, způsobovala neskutečnou bolest. Pak přišla bouře. S úderem prvního hromu přízrak zmizel a bolest alespoň dočasně ustala. Ungnis se prudce zvedl z lůžka.
V hlavě spatřil obraz hnědovlasého muže, který metá ohnivé střely po schovávajících se běsech. Prásk. Ungnis pocítil volnost, která mu do celého těla vložila novou sílu. Vyběhl ven z domu, aby na sebe nechal působit podzimní déšť. Přemýšlel. Cítil vinu a tušil, že bude muset za něco sám sobě odpustit. Jen zatím nevěděl za co. Rozbrečel se jak malé dítě.
Déšť stále sílil, ale Ungnis se domů vrátit nemohl. Poprvé v životě se bál noční můry, která ho tak zle sužovala. Šel, běžel, bez ohledu na hladové medvědy a podrážděné vlky pokračoval hlubokým lesem stále dál. Prošel Písky, zamířil k Mečné a Pařezinám. Slyšel posměšné zvuky, které jediné přehlušovaly zvuk deště a neustálého zvonění v hlavě. Duby, buky a jasany ustupovaly na stranu člověku, který se snad co nevidět dočista zblázní. Z údolí Klíčavy křičeli lidé: „Zachraň nás, topíme se!“ Ungnis chtěl skočit do strmého luhu. Chtěl se zbavit lidských hlasů a vzdechů utrápených koní.
Nedaleký strom byl celý holý, v okolní tmě skoro neviditelný. Z jeho nitra vyletěla obří zářící koule, která Ungnise vrátila zpět do skutečnosti a zachránila ho tak před pádem do propasti. Ungnis se otočil a utíkal, kudy to jen šlo. „Dým-dým!“ znělo mu za zády. Větve praskaly a šlehaly ho do obličeje. Vrávoral a prosil všechna božstva, která znal, aby ho z toho zmatku kolem zachránila. Vyběhl kopec, pak dlouho běžel po rovině, kde mu okolní lípy, jilmy a javory uvolňovaly cestu. Ani se nenadál a běžel skalami strmě dolů do Pastušího luhu. V šumění potoka slyšel smích. Vzal pelyněk z koženého váčku a rozhodil ho kolem sebe. Pelyněk měl údajně moc odhánět zlé síly. Ungnis zaříkával a přemýšlel. „Co se to děje? A proč tak najednou? Koho jsem naštval, co jsem opomenul?“ Jen tak tak se zubožený vyškrábal na protější stranu rozlehlého údolí Vrbového potoka. Nedaleko Homolky pak padl polomrtvý k zemi.
Buk zasažený bleskem mezi Městečkem a Kalubicemi
Déšť pomalu slábl. Drobné kapky dopadaly na Ungnisovu bledou tvář. Oči se mu pod ztěžklými víčky pohybovaly ze strany na stranu. Zdál se mu velmi zvláštní sen. Záblesk. Z krajiny plné hemžícího se života, nekonečných lesů a medových jablek přicházel zlatovlasý muž. Jasná sluneční záře ho obklopovala s takovou silou, že se Ungnis jen stěží zmohl na něj pohledět. Zlatovlasý muž držel v ruce dubovou větvičku. „Proč utíkáš sám před sebou?“ zeptal se klidným hlasem. „Minulost tě vždycky dostihne, ať utečeš jakkoli daleko.“ Ungnis se zastyděl. „Ale když já nevím,“ odvětil nesměle, „co se to děje.“ Zlatovlasý muž se usmál. „Tak to zjisti,“ řekl a podal Ungnisovi dubovou větvičku. Sen se rozplynul.
Byla ještě tma, když se Ungnis probudil s nově nabytou odvahou v srdci. Otočil se zpět k místu, odkud sem přišel. Ani si zprvu nevšiml, že v ruce svírá dubovou větvičku. O to větší bylo jeho překvapení. Pomalu svítalo. Ungnis se zhluboka nadechl a vešel do mlhy, která se tajemně jako had vznášela nad údolím. Cesta proti proudu potoka byla příjemná. S každým dalším krokem se Ungnis cítil být jistější a zdravější. Protáhl se mezi přestárlými vrbami a pokračoval výše směrem na Písky. Slunce již dávno vyšlo nad obzor, když Ungnis dorazil na onen tajemný palouček, kde se dříve setkal s chlupatým tvorem. Zavřel oči.
Když je otevřel, ten divný tvor stál přímo před ním. Jeho obličej opět halila mlha. „Přišel sis pro smrt?“ zeptal se chladně. Ungnis nic neříkal, pouze vytáhl dubovou větvičku, kterou si po cestě s pomocí ostrého kamene zašpičatil. Tvor se hlasitě zasmál. „Myslíš, že na mě vyzraješ s nějakým klacíkem? Jsi hloupější, než jakého jsem tě znával, Ungnisi. Jak jsem už řekl: Budeš trpět!“ V tu ránu se tvor rozmáchl, chtěl Ungnise udeřit. Ale ten se jen pousmál a zabodl větvičku tvorovi přímo do srdce. Větev zazářila jasným slunečním světlem a sama tvora proťala skrz naskrz. Chlupaté zjevení se rozpadlo na kousky. Na chvíli Ungnis spatřil obličej, který mu byl velmi povědomý. Zadul vichr. Z tvora vyletěla zelenavá záře, která se začala vznášet na poryvech větru. Prchala.
Ungnis na nic nečekal a vydal se za ní. Klopýtal přes popadané kmeny staletých stromů, které všude kolem ležely a dělaly společnost malým semenáčkům. Záře prchala k řece. Ungnis se zhluboka nadechl. Začal zaříkávat, jak ho to učila jeho babička. Jakási neviditelná síla záři srazila a donutila ji, aby vstoupila do kmenu staré osiky. Větve se zatřepotaly. Ungnis se zastavil. Na jedné z oněch tlustých větví se zjevil napůl dřevěný a napůl lidský obličej. Vypadal smutně a utrápeně. „Proč, Ungnisi?“ řekl potichu. Teprve nyní se Ungnisovi rozsvítilo. V onom zjevu spatřil svého dávného přítele. „Atnosi[2]Atnos, předitalicky: rok?“ zeptal se nejistě.
V nestřežený okamžik však obličej zmizel, nepřirozená záře opustila strom a opět pokračovala ve své cestě na křídlech větru. Ungnisovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Hned poté ale rychlostí blesku vyrazil za září, která nyní změnila směr a pokračovala směrem na polední stranu. Ungnis ztěžka dýchal, kašel se mu ještě úplně nespravil. „Atnosi, počkej!“ volal z posledních sil. „Mrzí mě to!“ Záře se zastavila a jako těžká kroupa spadla přímo do hustého zeleného mechu. Po chvíli se v něm zjevil lidský obličej. Vodou nasáklé tmavé větvičky vypadaly jako vlasy. Ungnis se rukou opřel o kmen nedaleké lípy. Hlasitě oddechoval. „Nevěděl jsem,“ vydal ze sebe nakonec, „nevěděl jsem, co se stane, že se k vám dostanou a …“ „A do jednoho nás vyvraždí!“ odsekl mechový obličej rázně. „Tys to asi nikdy nezažil, co? Neviděl jsi umírat všechny, na kterých ti kdy záleželo, během několika dnů všichni zemřeli. Zničili nás jen proto, aby pak mohli zničit mocnější říše.“
Ungnisovi tekly slzy po tvářích. „Co jsem měl dělat?“ řekl rozechvěným hlasem, „umřít tam s vámi? Tolik jsem se snažil, ale nakonec mě chtěli zavraždit ti, které jsem povolával na pomoc. Všechno bylo k ničemu. Všechno, Atnosi! Jak mě můžeš nazývat zrádcem, nebo snad zbabělcem? Víš, že jsem byl vždycky první v řadě, kdo se vrhl na nepřítele, projezdil jsem světa kraj, hledal spojence a nikdy ani nepomyslel na to, že bych v těch cizích krajích zůstal, daleko od veškerého mně známého trápení. Ale pak ti, u kterých jsem žádal pomoc, přešli na stranu nepřítele. Už dlouho jsem tušil, že se moje snaha obrací proti vám. Místo toho, abych vám nacházel přátele, rozšiřoval jsem řady nepřátel. Myslel jsem, že bude lepší, když si nepřátelé budou myslet, že jsem mrtvý, že jejich léčka vyšla a nebudou tak více dohledávat všechny, které jsem žádal o podporu, a obracet je na svou stranu podplácením a vydíráním. Udělal jsem to nejlepší, co jsem si myslel, že mohu udělat. Prosím, nevyčítej mi to.“ Atnos nic neříkal. Vichr dočista ustal. Po chvíli zmizel i obličej v mechu. „Já to všechno vím,“ odvětil hlas již vlídně, „jen mě mrzí, jak to dopadlo. Je mi líto, že jsme neměli čas se rozloučit jako dva spolubojovníci, přátelé až do smrti.“ Ungnis pokýval hlavou. „Mé tělo hnije v zemi,“ dodal Atnos, „proveď správný obřad, rozluč se se mnou, a já odejdu do země svých předků. Nikdy více tě pak trápit nebudu …“ Poslední slova zazněla v ozvěně. Okolní stromy se v poklidu nakláněly ze strany na stranu. Vidění se dočista rozplynulo.
„Ungnisi!“ zvolala mladá žena radostně a vyběhla svému muži vstříc. „Kde jsi byl? Co se stalo?“ Ptactvo v břízách na okraji ostrožny pozorně sledovalo oba manžele, jak si v objetí povídají. Ungnis vše pravdivě popsal, od jeho dočasného šílenství, cesty lesem, až po rozmluvu s Atnosem. „Viděla jsem na tobě,“ promluvila žena, „že tě něco uvnitř nesmírně trápí. Sám sis dokázal vyvodit, co se stalo, ale odpustit ti tvé nitro už nedokázalo. Musíš to udělat vědomě a ten obřad tedy vůbec není špatný nápad.“ V jejích očích se objevila upřímná jiskra. Ungnis se usmál.
Jen co si oba trochu odpočinuli, vyrazili do údolí směrem k řece, kde se na soutoku Mlžné řeky a Vrbového potoka umyli. Ungnis pak připravil směs mateřídoušky, pelyňku a několika lišejníků, aby mohl sebe a svou ženu obřadně očistit. Slunce již pomalu sestupovalo za okolní kopce. Jeho zlaté paprsky se odrážely od vodní hladiny, ve které se zrcadlilo listí okolních stromů. Ungnis v mysli děkoval lesům, že mu pomohly odhalit důvod jeho trápení, byť poněkud drsně. Ani se nenadál a už se svou ženou stál na vrcholu Baba s výhledem na dlouhé kaňonovité údolí dosud čisté řeky. Pustil se do rozdělávání ohně. Celou dobu myslel na osud svého přítele a všech, kdo položili život v marném boji. Poté zapálil připravenou bylinnou směs. Obešel kruh a kouř z bylin odeslal všemi směry. Spolu se svou ženou pak zpíval naučené písně, kdy prosil předky i duši svého přítele o odpuštění za svá provinění a přál jim, aby se společně na onom světě shledali.
Písně, pojídání lesních plodů a chuť kvašeného medu z nedaleké dávno opuštěné dutiny stromu oba manžele unavily. „Děkuju, Ungnisi,“ zněl ve větru tajemný hlas. Ševelení listů a říčních proudů přineslo žádaný spánek. Mysl si s Ungnisem znovu pohrávala. Zdálo se mu, že letí proti proudu řeky a míjí jeden její meandr za druhým. Vlny nesrozumitelně promlouvaly ženským hlasem, který zanikl až na úpatí vysoké tmavé skály. Tu tvořily polštáře z dávné mořské lávy. Vznikla před nespočtem věků stejně jako samotná země. V lese vedle skály stáli dva muži, jeden černovlasý se zeleným zábleskem v očích, druhý zlatovlasý s očima barvy nebes.
„Neměl ses do toho plést,“ řekl černovlasý muž. Jeho hlas měl škodolibý nádech, přesto však zněl sebejistě a vyrovnaně. Když mluvil, větve okolních stromů se kroutily jako prastaří hadi. Ungnisovi přišel onen muž povědomý. „Chtěl jsi ho snad zabít?“ odvětil zlatovlasý vyčítavě. Černovlasý se hlasitě zasmál. Vítr kolem se začal točit v kruzích, které měly moc odnášet celé domy. „Poslal jsem na něj Dýmu, aby ho chránil.“ Třezalkový věnec na hlavě zlatovlasého může zazářil jasným světlem, které vmžiku zastavilo nepřirozený hadovitý pohyb větví. „Dýma si dělá, co chce, a ty taky. Atnose jsi sem vůbec neměl přivádět, měl jsi ho rovnou vzít na zelené louky.“ Černovlasý muž zableskl očima. „Alespoň dostal lekci, na kterou jen tak nezapomene. A mám pro něj překvapení, zítra na Plazích vrších …“ Ungnis už více neslyšel. Proud řeky ho vší silou odnesl zpět, až se mu z toho zatočila hlava. S výkřikem se probudil.
Svítalo. „Všechno v pořádku?“ zeptala se mladá žena, když spatřila Ungnisův ustaraný výraz. „Ano,“ odvětil, „jen musíme jít.“ „Kam?“ zeptala se žena nechápavě. „Tam!“ vykřikl Ungnis a ukázal na západní kopce, „tam nahoře, mám pocit, že se tam něco děje.“ Ungnis se podíval do korun statných javorů, kde mezi listím spatřil slunečním svitem zahalenou ranní hvězdu.
Cesta do kopce, kde buky čekaly na svou příležitost k dalšímu šíření, byla pro oba velmi namáhavá. Mladá žena nevěděla, co si má o nápadu svého muže myslet, nicméně se na nic neptala. Byla ráda, že je téměř úplně zdráv. Dlouho přemýšlela, nicméně se pod vrchy na Plazech najednou samým překvapením zastavila. Přímo naproti ní postávalo asi sedm vyčerpaných dětí.
„Nebojte se,“ pravil Ungnis pohotově. Děti vypadaly, že jeho řeči rozumí. „Nás se nemusíte bát,“ dodala žena, „jen nám řekněte, odkud jste a kde jste se tu vzaly?“ Děti zprvu koukaly s pusou otevřenou dokořán, ale po chvíli se jedna asi devítiletá holčička osmělila. „Z domova,“ odpověděla na otázku, „tatínek nás poslal pryč. Všude je hlad, už nemají, co by nám dali. Tak je to.“ „Po mně šli vlci,“ dodal šestiletý chlapec, „ale utekl jsem jim. Tady jsme v bezpečí, ale asi brzo umřu. Už ani nevidím, jak nám hlad.“ Ungnis dětem pohotově podal hrst lískových oříšků, které okamžitě skončily v hladových žaludcích. „Když vás nechtějí rodiče,“ řekl Ungnis zvesela, „zůstanete u nás. Místa je tu dost, ale musíte nám pomoct. Lovil už někdo z vás?“ Jeden chlapec s nadšením vyskočil. „A pěstoval někdo obilí? Vařil? Pomáhal stavět dům?“ To už byly všechny děti nahoře.
Ungnis se ženou se na sebe podívali. Pořád tomu nemohli uvěřit. „Bude to těžké,“ řekl Ungnis, „ale zvládneme to. Ať Atnos vidí, že taky dovedu být užitečný.“ Zamrkal, usmál se a obrátil zrak směrem k nebi. Tam mezi listím buků spatřil zvláštní šestilístek a v něm dvě postavy. První byl zlatovlasý muž a druhá nádherná žena s ranní hvězdou na čele. Ungnis potřásl hlavou. „Tohle bude ještě zábava,“ dodal.
