„Protože zima zlá zničila něžné květy,
protože nad poli i nad zákruty cest
i v lesích utichly líbezné zpěvy ptačí,
já poradit vám chci,
jak všechny rozkoše ty lze nabýt.
Šťasten jest, kdo nechá se mnou vést.
Když poli, loukami ukrutná zima kráčí,
vyjděme paní vstříc a místo květin jí lásku vyznejme.
Pohledy nevinné vzplanou – a v chvíli jediné
k svým ústům rty nám přivine.“
– Václav II. (27. 9. 1271 – 21. 6. 1305), básně z Codex Manesse

Když dívka Hana pomohla zbavit křivoklátskou krajinu tíhy hlavačovského správce a nájezdů krutých žoldnéřů, uchýlila se do míst nedaleko potůčku, podle kterého dostala své jméno. Severozápadně od Křivoklátu, nedaleko od bájného Děvína, na úpatí Špičáku a Teplé stráně jí dobří lidé postavili dům, který střežil údolí Rokytky, vrbového Rakovnického potoka, vstup do křivoklátských lesů. Hana tak mohla pozorovat vzdálený vrch Hlavačov s pustnoucím hradem, kde byla vězněná a který sama pomohla zničit. Dívala se do míst, kde stálo pomalu vzkvétající městečko Rakovník, kde lidé nedávno v době nejvyššího hladu pojídali raky hojně se zde vyskytující. Bydlela v lesích, přesto však blízko rušných obchodních i správních cest. A příběhy o ní a jejích skutcích rostly jako z vody.

Jednoho dne nechal král Václav II. na hradě Křivoklátě rozšiřovat hradní kapli. Hana přišla v přestrojení na nádvoří nabízet byliny a různé pokrmy z nich připravené. Částečně to byla zvědavost, částečně chtěla znát královské záměry s celou oblastí, aby mohla případně varovat Litorada a ostatní mladíky z jeho družiny, kteří stále sami dohlíželi na pořádek a na to, aby místním lidem už nikdo nikdy neublížil. Hana si vyslechla názory mnoha učenců, kteří v té době na Křivoklátě pobývali. Mnoho se toho o světě a jeho zákonitostech dozvěděla, naopak jiné názory považovala za naprosto zcestné. Nedůvěřovala šlechtě ani králi, tušila, že prosperitu brzy střídají rodinné pletichy a úkladné vraždy, které pak nejvíce odnese obyčejný lid v podobě rabování a hladomorů. Bylo to právě tehdy, kdy se o Haně a jejích schopnostech začalo vyprávět i mezi výše postavenými královskými úředníky. Hana poznala sílu místa.

O několik měsíců později seděla Hana za svítání u své studánky, kde přemýšlela o řece a lesích. V noci se jí totiž zdál sen, jak zápasí s ošklivými běsy a příšerami, které chtěly pálit, krást a vraždit. Obilí se neurodilo, zvěř byla zapovězena kvůli chamtivosti pánů, to všechno viděla a bála se. Vzpomněla na svou matku a otce, který zahynul rukou hlavačovského správce. Otřásla se. Najednou pocítila klid, který k ní přicházel skrze studánku a sluneční paprsky. Zavřela oči. Spatřila postavu mladé dívky, jak se točí dokola kolem vysokého ohně, zatímco jí kolem vlál červený šátek, který měla přivázaný u pasu. Usmívala se a Hanu nazvala vnučkou. V očích měla zlatý záblesk, stejný, jakým Hana sama dokázala zaujmout ostatní. Svítání sílilo. Hana spatřila krásnou ženu s jasnou hvězdou na čele, která ji vyprávěla tajemství bylin, a muže s třezalkovým věncem na hlavě, který jí vyprávěl o dávných časech, řekách tekoucích opačným směrem, sopkách chrlících oheň v mořských hlubinách a zubatých dracích prohánějících se ve vzduchu nad porosty jehličnanů. „Jsi jen kapkou vody,“ pravil medový hlas, „ale máš možnost ovlivnit dějiny světa. Obraz budoucnosti by byl dočista jiný nebýt tebe, zlaté srdce.“

Od té doby Hana pravidelně obcházela celé Křivoklátsko, sbírala byliny a vytvářela z nich směsi, které nejčastěji pojmenovávala podle zvířat, jejichž vlastnosti se k působení dané směsi nejlépe hodily. Znalost bylin spolu s tajemnými příběhy předávala i místním lidem, kteří tak začali věřit na zázraky. Bylinné směsi, ale především rady, které jim Hana poskytovala, totiž lidem umožňovaly ve zdraví přečkat těžké časy. Mnozí z nich dokonce začali za Hanou chodit do jejího domku a nosili jí všelijaké dary. Navštěvovali ji zemědělci i uhlíří, kteří museli za jiskrných nocí hlídat dýmající milíře.

Lidé moc dobře tušili, že Hana zná tajemství přírody, která jsou jim odepřena. Její sláva dosahovala daleko za křivoklátský hvozd a její bylinné směsi takového všeobecného věhlasu, že byly považovány za kouzelné podobně jako pozdější kámen mudrců. Dívka své směsi, rady a příběhy obdařila stejnou silou, jakou vládla ona sama. Silou, kterou lidé občas spatřili v dívčiných očích v podobě zlatého světla. Byla to zkrátka ona, kdo dokázala využít posvátnosti celé oblasti, prostých pozorování okolní přírody, lidových příběhů a zvyků spjatých s ročním koloběhem, se slunovraty, rovnodennostmi a úplňky k hlubokému poznání světa a k tomu, aby se lidé konečně přestali bát toho, co může přijít.

Jednoho dne šla Hana lesem podél Mlžné řeky tam, kde kdysi stávalo další posvátné místo, hradiště známé jako Propadený zámek. Tam, na úpatí Štulce, na skále nad řekou spatřila z veliké lípy vycházet tajemné zlatovlasé i hnědovlasé dívky, víly, které jí vyprávěly o dávných obřadech, které se zde konaly koncem doby bronzové. Slunce už pomalu zapadalo, když se vydala přes kopec hlouběji do lesů, až k místům, které jsou dnes známy jako Vysoký tok. Tam k ní přišel tajemný muž, který jako by se vynořil z okolních stromů a houštin. Potutelně se usmíval, měl černé vlasy, které zdobily jelení parohy. Netrvalo dlouho a dal se s Hanou do řeči.

„Lesy křivoklátské jsou střeženy pokladem,“ začal muž zeširoka, „zlatým pokladem, který byl kdysi dávno umístěn nedaleko Podmokel.“ Haně se ve studánkových očích zlatě zablesklo. „Bude vyzvednut,“ odvětila, „celé lesy budou spáleny, pokud lidem nepomůžete, pokud je nenavedete.“ Muž se hlasitě zasmál. Nakonec však souhlasně pokýval hlavou. „Ale co za to? Co nahradí oběť pokladu?“ zeptal se tiše. Hana se zamyslela. „Oupořské údolí,“ odpověděla, „vím, jak je pro vás důležité. Ať je tedy ono zástupnou obětí pro les a bohy. Ať je tím, co představuje věčný závazek, že lidé nezničí vše, na co přijdou. Síla toho, co je dobré v lidských myslích, nakonec lesy zachrání a bude je ochraňovat, dokud se kolo času znovu neotočí.“