Nastalo stmívání jako každé jiné. Ptáci zpívali, vítr pročesával koruny starých stromů a nenechal nikoho na pochybách, že se noc dočká bouře, která přinese životodárný déšť. Starý Jaroslav[1]Postava Jaroslava je inspirovaná osobou „fialového poustevníka“ Václava Matouška (29. 9. 1883 – 29. 6. 1948) žijícího u Týřovických skal. sbíral z nedávno vyvrácené lípy větve, jejichž listí se usuší a v zimě poslouží jako krmivo pro zvířata. Jaroslav sledoval jasnou oblohu, která se nenápadně zatahovala. Domů to neměl daleko. S plnou náručí prošel kolem vyvrácených kořenů a zamířil dále k potoku, v němž se proháněly lesklé ryby. Jaroslav dýchal čerstvý vzduch, těšil se, až se opět doma posadí, udělá si teplý bylinný nálev a sní celou kopu kaše s ovocem a medem. Když se prodral mezi kmínky malých javorů rostoucích na úbočí Holého vrchu, zničehonic se prudce zastavil. Odhodil větve a jako těžký kámen padl k zemi. Ležela tam totiž žena. Obličej měla ponořený do zabláceného břehu a skoro nedýchala. Jaroslav ihned poznal, že je těhotná. Dostal strach. Zorničky se mu rozšířily a tep zrychlil. Otočil ženu obličejem k sobě a ráznými údery do hrudníku se ji snažil probudit. Byla mladá. Jaroslav by si nikdy neodpustil, kdyby ji tu nechal zemřít. Šumění listoví okolních stromů bylo tajemnější než kdy dřív. Co teď? Musím ji vzít s sebou. Jeho hlavou se honilo tolik myšlenek, že si ani nepovšiml, jak mladá žena pomalu otevřela oči. Zpočátku byly modré, ale pak najednou zezlátly. Jaroslav ji už málem naložil na záda, ale zlatavý pohled ho zastavil. Mladá žena, kterou zdobily dlouhé hnědé vlasy, se na něj upřeně dívala. Jaroslavovi se zatočila hlava. Zlatá záře sílila. Pohled do ženiných očí ho naplnil horkem, jako by stál uprostřed vyprahlé pustiny. Tu jako by udělal krok – a spadl do nekonečné temnoty.

V naprosté tmě se rozhořel oheň. Kolem se mihotali lidé s květinovými věnci na hlavách. Točili se v kruhu. Uprostřed stála mladá dívka, jejímaž očima Jaroslav celé to shromáždění odevzdaně pozoroval. Dívka se točila. Její bílé šaty se nadzvedaly, červený šátek vlál ve vzduchu. „Lado!“ slyšel volání lidí, „teď, teď!“ Jaroslav v dívce poznal tu samou ženu, kterou před okamžikem našel. Teď, teď! Smála se. Záblesk. Malý chlapec běží po rozkvetlé louce. Mlha zahaluje obzor, kde se skrývá vesnice obklopená malými políčky. Chlapec se zastavil. Jaroslav chtěl vzpomínku odehnat, v mysli pobízel chlapce k útěku. „Uteč!“ volal, ale nebylo mu to nic platné. I když se snažil obraz zakrýt, zlatý plamen rozmetal mlhu a odhalil skutečnost. Jezdci na koních pálili domy, zabíjeli a loupili. Mezi mrtvými ležela chlapcova matka. „Mami!“ vykřikl Jaroslav spolu s chlapcem, z kterého se stal sirotek. Sirotek, co každý den hladověl, kterého se nikdo nechtěl ujmout.

Až v jedné vesnici daleko na půlnoční straně se ho ujali dva staří lidé. Spolu s ním poskytli místo dalšímu opuštěnému chlapci, který se jmenoval Kazimír. Vyrůstali jako bratři, i když Kazimír dělal jen samou neplechu. Záblesk. Zlatý plamen hledal každou podezřelou vzpomínku, aby ji Jaroslavovi co nejživěji zobrazil. „Odejdeme spolu, daleko,“ uslyšel hlas krásné dívky, kterou kdysi nade vše miloval. Cítil ji na svých zádech, když na koni cválali skrze hluboký les. „To ne!“ vykřikl Jaroslav, „já to nechci vidět!“ Tu se na kopci zničehonic objevili tři jezdci. Mezi nimi byl Kazimír, který se zlověstně usmíval. Dal pokyn k útoku. Jaroslav zpanikařil a spadl z koně přímo na tělo své milované, které pád zlomil vaz. Jaroslav utíkal. Kde to jen viděl? Mami! Zlatý plamen spojil obě vzpomínky dohromady a ukázal Jaroslavovi, proč tehdy v lese ztratil hlavu. Buď sám k sobě upřímný! Uslyšel sladký hlas neznámé ženy. Stála před ním. Ta žena, kterou našel polomrtvou u potoka, teď byla oděna do červenozlatých šatů pocházejících snad z jiného světa. „Nejsi špatný člověk,“ pravila žena, „jen tě potkaly špatné věci. Nemá smysl cítit vinu, ta, která tě milovala, by si přála, abys byl odvážný. Ve jménu její památky už neutíkej!“

Tehdy se Jaroslav začal skrývat v lesích. Bylo mu jedno, co se dělo ve světě, že celou oblast dobyli loupežníci s Kazimírem v čele. Teď mu to však už jedno nebylo. Viděl tělo své milé, které ti zlosyni nechali ležet v lese. Viděl své mrtvé rodiče. Takovým, jako je Kazimír, to nikdy nesmí projít. Jaroslav se díval na nebe a mezi paprsky slunce uviděl postavu může s třezalkovým věncem na hlavě. „Rozhodni se sám za sebe,“ znělo mu v hlavě. V ústech pocítil chuť jablek smíchaných s medem.

Dívka v bílých šatech se stále točila, rychleji a rychleji. Smála se. „Lado!“ znělo všude kolem, „pomoz mi! A vezmi tohohle, něco se s ním děje.“ Jaroslav zhluboka dýchal. Hlasy se přibližovaly. Uviděl Kazimíra, už poněkud zestárlého. Hnal se směrem k hnědovlasé ženě, které z očí lítaly zlaté jiskry. Jeden z loupežníků ji zasáhl do ruky. Krev. Žena vykřikla, ale nezastavovala se. Jaroslav nechtěl utéct. Chtěl se bojovníkům postavit. „Dál už ani krok!“ vykřikl spolu s kníratým mužem, který se zjevil vedle něj. Vypadal jako duch. Koně se splašili, záře zlatého plamene je oslnila. Loupežníci popadali na zem, v jejich obličeji se objevily vrásky, vlasy jim zešedivěly. „Kouzla!“ vykřikli jednohlasně a dali se na útěk. Lado! Jaroslav uslyšel hlas ženy. Hluboký nádech.

Když se Jaroslav konečně probudil, byl celý propocený a nemohl ze sebe vydat ani hlásku. Díval se kolem sebe. Všude byla tma, jen v peci hořel přívětivý oheň a ve vzduchu byl cítit odvar z mateřídoušky a dalších bylin. Na střechu domu dopadaly kapky deště. Byliny zavěšené na stropním trámu se ani nepohnuly. „Kde je vlastně Prova?“ zaslechl najednou hlas neznámého muže. „Je dva dny odsud,“ odpověděla žena líbezným hlasem, „museli jsme se rozdělit na západě u řeky.“ Jaroslav se díval po místnosti, ale nemohl se ničeho dopátrat. Teprve po nějaké chvíli si uvědomil, že mladá žena sedí přímo vedle něj a dívá se směrem ke dveřím. Tam se na hrudi neznámého muže leskl přívěsek zdobený třemi vlčími zuby. „Musíš na sebe dávat pozor, zvlášť teď. Vůbec se mi to nelíbí,“ řekl muž nesmlouvavě. „Já vím, Lado,“ zašeptala žena tajemně, „ale už jsme je málem měli. Byl tam náš pradědeček, viděla jsem ho, tak si myslím, že jsme na dobré cestě. Dostaneme je.“ Sladce se zasmála. Z jejího smíchu bylo znát odhodlání.

V tu chvíli Jaroslav hlasitě zakašlal. Žena se k němu bleskurychle otočila a pohlédla mu přímo do očí. Jaroslavovi se rozbušilo srdce. Všiml si, že žena má zraněnou ruku, obvázanou čistým plátnem. Muž u dveří se ani nepohnul. „Můj zachránce se probudil,“ řekla žena uvolněně, „jmenuji se Radoslava[2]Lado a Radoslava jsou hlavními postavami knihy Zlaté srdce. a ráda tě poznávám.“ V jejích očích se už nenacházel ten tajemný zlatý plamen, ale byly modré a upřímné jako studánky. Jaroslav znovu zakašlal. „Děkuji,“ zašeptal s námahou, „děkuji za všechno, co jsi mi ukázala.“ Žena se rozesmála. „Dost řečí,“ pravil muž ode dveří, „svoláme ostatní. Ti lumpové daleko neutečou.“ Žena vstala. Byla vysoká. „Jdeme,“ promluvila tiše. Jaroslav sebral všechny síly, aby se mohl posadit. Tělo ho bolelo, ale musel to zvládnout. Musel sebrat odvahu. „Počkejte,“ řekl již rázným hlasem, „půjdu s vámi. Mám s nimi nevyřízené účty. Dole v chlívku jsou schované zbraně.“

Poznámky

Poznámky
1 Postava Jaroslava je inspirovaná osobou „fialového poustevníka“ Václava Matouška (29. 9. 1883 – 29. 6. 1948) žijícího u Týřovických skal.
2 Lado a Radoslava jsou hlavními postavami knihy Zlaté srdce.