„Lidové označení svátku Panny Marie Kořenné se dotýká obřadu žehnání bylin, zakotveného v liturgii svátku, což bylo jedním z důvodů jeho velkého významu v lidovém, především v agrárním prostředí. Církev se snažila starý obyčej sbírání bylin a zejména jejich užití, doprovázené magickými rituály, christianizovat … K požehnání se předkládaly různé rostliny a v různém počtu, většinou však šlo o druhy, které měly medicínské účinky a jimž lidé přičítali zvláštní sílu. Požehnané zeliny se zastrkovaly do osetého pole, pokládaly se do krmení dobytku, spalovaly se při bouři nebo nosily jako amulet na těle jako ochranný prostředek proti veškerému nebezpečí. Byly uchovávány v domě proti ohni a blesku.“ – Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Eva Večerková, vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2016

V sakristii na dřevěné lavici seděli dva malí chlapci. Byl zde příjemný chlad, který jim po dni stráveném na jasném letním slunci přišel vhod. Starší z obou chlapců se naklonil dopředu a nechal sluneční paprsky, aby mu na chvíli zahřály obličej. Potom rychle ucukl zpět. Netrvalo dlouho a dřevěné dveře do sakristie se otevřely. Chlapci pohlédli na oltář, na kterém se již mihotaly malé plamínky. Ale jenom na chvíli, protože výhled okamžitě přerušila vstupující postava. Pan farář zabouchl dveře. Usmíval se. „Ahoj, kluci,“ řekl vlídně, zatímco si odkládal věci na dřevěný stůl. Klíče od auta zacinkaly. „Jak bylo ve Švédsku?“ zeptal se. Mladší z obou chlapců vstal. „Viděli jsme moře!“ vykřikl nadšeně, i když v jeho hlase byly znát obavy z nadcházející mše, představení, které budou sledovat cizí lidé z vesnice a okolí. „To muselo být hezké,“ odvětil farář, „a nebylo moc studené? Přece jenom je dost na severu.“ „Jen někdy,“ odvětil starší chlapec, „hlavně tam byly vtipné medúzy, úplně bez chapadel. A písek byl bílý skoro jako sníh.“

Farář si přes sebe přehodil roucho. Začal připravovat hostie. „Vaše maminka mě poprosila,“ řekl po chvíli ticha, „abych vás na Křivoklátě pokřtil. Prý už u vás byla paní katechetka.“ Starší chlapec se postavil ke dveřím. „Jo,“ odvětil, „ale nedávalo to moc smysl. To si opravdu někdo myslí, že všichni lidi mají počátek ve dvou manželích? A jak to, že jejich syn Kain, když zabil bratra Ábela, potkával ostatní lidi, kteří ho ponižovali? Copak mohli ostatní lidi tak rychle vzniknout? I se všemi společnostmi?“ Farář se usmíval. „Tak jsem se na to zeptal,“ pokračoval chlapec, „a paní katechetka mi odpověděla, že tehdy lidé žili mnohem déle a že Adam a Eva měli plno dětí ještě před Kainem a Ábelem. Nikdo ale nemůže mít tolik dětí, aby zalidnil svět, a rozhodně ne žena. A rozhodně by se pak ty děti nemohly rozmnožovat mezi sebou, maminka je zdravotní sestra, vyprávěla mi o tom, jak jsou lidé slabí a umírají, když jsou jejich rodiče sourozenci.“ Farář se hlasitě zasmál. Jeho oči zářily. „To jsi musel být pro paní katechetku pěkný oříšek,“ řekl, „nenech se zmást, je to jen příběh.“ Chlapec si uhladil červené nášivky. „Ale lidé v to věří,“ dodal. Tu se najednou ozval dunivý zvuk nezabudických varhan. Chlapcům se rozbušilo srdce. „Časem si o tom povíme, Přémo,“ pravil farář už vážným hlasem, „běžte s bráchou napřed.“ Chlapec se zhluboka nadechl. Vzal za železnou kliku a otevřel dveře.

Během mše patřily nejzvučnější hlasy dvěma mužům. Prvním z nich byl dědeček obou chlapců, který chlapce k ministrování přivedl a kterým za to slíbil finanční odměnu, což bylo ostatně jeho zvykem za skoro všech okolností. Druhým mužem byl také starší pán, maltézský rytíř, jenž nezabudickou faru používal jako chalupu a jejíž okna nechal maltézskými kříži vyzdobit. Bylo zvláštní, že se na něj pan farář po celou dobu mše ani jednou nepodíval. Zazněl poslední zpěv, farář se s oběma chlapci uklonil sochám a obrazům, načež všichni vešli zpět do sakristie. Zavřeli se. Chlapcům spadl kámen ze srdce. „Můžu se na něco zeptat?“ pravil starší chlapec nesměle. „Jistě,“ řekl farář vyčerpaným, leč stále jasným hlasem. „V tuto dobu,“ pokračoval chlapec, „uprostřed srpna se v minulosti světily natrhané léčivé rostliny. To je lidový zvyk, ani ne křesťanský, je to tak?“ Farář pokýval hlavou. „Občas to po mně ještě někdo chce,“ odpověděl, zatímco dobaloval své věci. „Už můžete jít za babičkou,“ řekl klidně, „určitě už na vás čeká.“ Mladší chlapec se usmál. „Ta šla napřed do fary,“ řekl s úšklebkem, „na hostinu …“ „Jen tam hezky běžte taky,“ skočil mu do řeči farář, „pan rytíř si jistě dal záležet.“ Mladší chlapec vyrazil ke dveřím. „Půjdete taky?“ zeptal se. „Ne,“ pravil farář bez rozmyšlení, „nebo možná na chvíli. Nevím.“ Jeho hlas zněl ustaraně. Starší chlapec to vycítil, ale ještě nevěděl, co faráře trápí. Spíš si to domýšlel. „Nebojte,“ řekl, zatímco vycházel za svým bratrem ze dveří, „já bych šel taky radši domů. Tady jsou samí staří děsiví lidi, co si povídají o věcech, které vůbec nedávají smysl.“

Na farní zahradě bylo připraveno pohoštění pro lidi z vesnice a další známé. K oběma chlapcům se přidal jejich nejmladší bratříček, který stále ukazoval na malý krytý bazén, v němž se koupaly děti. „Ale jen na chvíli,“ řekl s povzdechem nejstarší z chlapců, který se jen neochotně převlékl do plavek. Spíše pokukoval po pomerančovém džusu, který byl připravený ve sklenici na stole. Rozhovory dospělých ho nezajímaly, ovšem hraní si s dětmi také nebylo nic moc. Všechno mu to připadalo jako víceméně jednotvárná činnost. Nevěřícně se podíval na svou maminku a její rodiče, jak se alespoň naoko baví s těmi divnými cizími lidmi. „Přemečku, pojď sem!“ zavolala chlapcova babička. Chlapec zamrkal a rychle jako blesk se postavil vedle svých bratrů. „Tohle je pan Vydra,“ ukázala na usměvavého muže, „u Viktora má ustájeného koně. Stoupni si sem, děda tě s ním vyfotí.“ Chlapec poslechl a nechal se s pánem a svými bratry vyfotit. Dospělí se zase vrátili k jednotvárnému hovoru. Chlapci se začalo chtít na záchod. Vyrazil proto do budovy fary, kde zároveň doufal, že si trochu od toho okolního shonu oddechne.

Uvnitř budovy byla zima. Chlapec tam stál obklopený mohutnými skříněmi a dalšími starožitnostmi. Zoufale se snažil rozpomenout, kde se to ten záchod nacházel. Určitě to byly jedny z těch dveří na chodbě, možná hned ty vedle vstupu do vinného sklepa. Když už dveře malém otevřel, z obývacího pokoje zaslechl vycházet nějaký šramot. Nastražil uši. Nenápadně se postavil k rámu mírně pootevřených dveří. Mezi dveřmi spatřil maltézského rytíře, jak drží zbečenského faráře kolem ramen. „Vy jste chytrý muž,“ pravil rytíř tiše, „a tak mi nebudete stát v cestě.“ Farář odešel na druhou stranu místnosti, rytíř ho pomalu následoval. I když je už chlapec neviděl, stále byl schopen odvodit smysl vět, které mezi sebou oba muži pronášeli. „Jen díky mně jste vikář,“ pokračoval rytíř, „kdybych se za vás nepřimluvil, kdoví co by s vámi bylo. Je na čase, abyste svůj dluh splatil.“ Farář si povzdechl. „Splatil jsem ho už dávno,“ odpověděl rázně, „už to po mně nemůžete dále chtít. Chci sloužit bohu, žádné další tajné schůzky na své farnosti nestrpím. To je pořád samá politika, přesuny peněz, že vás to baví? Jste jako ti druzí, co si na lovech domlouvají stavby domů – co domů, sídel – z nějakých evropských dotací. Zloději jsou to, co si jako vy navíc myslí, že každého podplatí. Klidně to všechno řeknu arcibiskupovi přímo do očí.“ Oba muži ztichli. Chlapci to přišlo podezřelé, a tak se otočil na patě a vyrazil směrem k záchodu. Vešel do malé místnosti a zavřel za sebou dveře. K jeho neštěstí ale pěkně zavrzaly.

Když je chlapec opět otevřel a vykoukl ven, zůstal stát jako socha. Přímo před ním postával šedovlasý maltézský rytíř. Usmíval se. „Přemečku,“ řekl zvesela, „kdepak máš dědečka?“ „Hmm,“ zakoktal se chlapec, „asi venku, fotí nějakou mladou paní.“ Rytíř vzal chlapce kolem ramen. „To on dělá, je to divoch. Občas mu nějaké věci nedochází, ale to vůbec nevadí. Ty jsi ale chytrý, viď? Nebo spíš vychytralý.“ Chlapec zavrtěl hlavou. „Nejsem,“ odvětil, „vždyť mám na vysvědčení i dvojky.“ Rytíř chlapce pustil. Vydal se směrem na farní zahradu, aby se připojil ke svým hostům. Další dospělák a jeho nudné povídání. Chlapec vykoukl ven, na druhou stranu budovy směrem ke kostelu. Podíval se na oblohu, na Slunce, v jehož záři spatřil postavu zlatovlasého muže s mečem v ruce. Zavřel oči. Počkal, až se koloběh roku pootočí.

Byl chladný den, všichni tři chlapci na sobě měli teplé bundy. Úzkou kamenitou cestičkou pokrytou spadaným listím procházeli od parkoviště směrem ke hradu Křivoklátu. Vedle nich šla jejich maminka s budoucím kmotrem. Vyprávěli si vtipy a přemýšleli, kam zase společně vyrazí na výlet, bude-li přívětivější počasí. Už viděli krásnou Velkou věž. Blížili se na kamennou ostrožnu vybíhající do údolí Rokytky, Rakovnického potoka. „Věděli jste,“ pravil nejstarší z chlapců, „že takové krásné okrajové oblasti, jakou je Křivoklátsko, byly kdysi posvátnými místy? Keltské mince, duhovky, to jen potvrzují. Jsou to obětiny bohům.“ Kmotr se usmál. „Myslíš?“ „Jo,“ odvětil chlapec, „Křivoklát byl jako Velíz. Posvátný. Vždyť i všechna odkrytá hradiště na Křivoklátsku byla …. zvláštní.“ „Moc přemýšlíš,“ řekl kmotr zvesela, „radši mi řekni, koho sis to vybral za patrona pro křest?“ To už všichni kráčeli po dlažebních kostkách směrem k hlavní hradní bráně. „Podle té knížky od mámy,“ odpověděl chlapec, „spíš podle obrázků jsem si vybral Michaela. Víš toho anděla, co vypadá jako nějaký mocný pán. Jen v obličeji je divný, a možná je i zlý, když zabíjí fauna. To se mi nějak nezdá.“ Hradní nádvoří bylo prázdné. Takové je nejkrásnější. Vzrostlá lípa i kaštan stály spokojeně na svém obvyklém místě.

V hradní kapli byl klid. Kamenná socha stojící za oltářem se dívala jakoby do strany. Nejstarší z chlapců si tak připadal nedůležitě. Spolu se svými bratry držel dlouhou bílou svíci a poslouchal, co zbečenský farář pronášel. Přemýšlel nad tím, co se bude dít, nějak od toho všeho čekal víc, nějaký zázrak, něco, co ho přesvědčí uvěřit. Možná čekal, že se zjeví patroni: Michael, Felix a Tomáš, ať už vypadali jakkoliv. Nic z toho se však nestalo. To, co chlapce k sobě tehdy přivázalo a nepustilo, nebyl žádný bůh. Byl to samotný hrad i s okolními lesy. Byla to posvátnost místa dávno skrytého a zapomenutého.

Nastalo opět léto. Chlapci dostali od svého dědečka za úkol vyčistit kapličku, která se nacházela u rybníčku nedaleko návsi. Zapálili svíčku a čekali, až dorazí průvod, který měl co nevidět vyrazit od kostela. Bylo teplo. Stín kaštanu však poskytoval alespoň mírný chlad. Oba chlapci mezi listím hledali loňské kaštany a opravdu jich několik našli. Byli do té činnosti tak zabraní, že si příchozího průvodu všimli až v době, kdy ho měli přímo na očích. Vpředu šli dva kněží v červenobílých rouchách, kteří zamířili přímo ke kapličce. Něco si mezi sebou povídali, načež se obrátili k chlapcům. „Ale, kluci,“ řekl jeden z nich směrem k chlapcům, „hezky jste nám to připravili. Nechcete pak zajít k nám?“ To už se ale v přední řadě objevil zbečenský farář, který se postavil přímo mezi oba kněží. Něco jim zašeptal do ucha. Nebylo slyšet téměř nic, ovšem starší chlapec několik slov rozeznal. „Nechte je být,“ zněla jedna jeho věta, „takové chování ve svém vikariátu nestrpím.“ Jeden z kněží zrudl. „Co si to dov…“ nestačil doříct větu. Ozval se zpěv. Chlapci se rozběhli ke svému dědečkovi, kterého spatřili v zástupu na silnici. „Pane faráři,“ zeptal se ještě starší chlapec zbečenského faráře, „maminka od vás stále nemá křestní listy.“ Vítr hladil obličeje. „Důležité je to,“ odpověděl farář klidně, „co je mezi námi. Církev to vědět nepotřebuje.“ „Proč?“ zeptal se chlapec nechápavě. „Peníze,“ řekl farář.

Roční koloběh nabral plné obrátky. Nevím ani, kolikrát se otočil, snad čtyřikrát nebo pětkrát. Oba starší chlapci vstoupili do puberty a ten nejstarší byl už v prvním ročníku na střední škole. Tehdy lidé začínají hledat sami sebe, máme-li použít básnického výrazu. Hnědovlasý mladík vstoupil do nezabudické fary, kde v krbu hořel jasný plamen. Spolu se svým dědečkem byl přivítán a usazen v kožených křeslech. Chvíli počkali, než se proti nim usadil maltézský rytíř. Vypadal starší, přesto ale působil čile. Mladík moc nedával pozor, nechával oba starší pány, aby si v klidu popovídali o dospěláckých záležitostech. Dalo by se říct, že negativní reakce na hovory dospělých se v pubertě ještě zesílila. Mladík se díval z okna. „A co ty, Přemečku,“ pravil rytíř nečekaně, „dědeček mi říkal, že se zajímáš o minerály.q“ Mladík k němu otočil zrak. Pokýval hlavou. „Ano,“ odpověděl, „chtěl jsem vidět, jak vypadají různé prvky ve skutečnosti.“ Rytíř se usmál. „Však si o tom můžeme popovídat …“ „To není to zajímavé,“ skočil mu do řeči dědeček, „Přéma si koupil přívěsek s maltézským křížem. Ukaž ho.“ Mladík poslechl a vytáhl zpod košile levný přívěsek, který si koupil v jednom metalovém obchodě. To víte, puberta. Rytíř zvážněl, úsměv z jeho tváře zmizel. Bylo to nedlouho poté, co se jako jeden z prvních setkal s papežem hned na letišti. Pravděpodobně ho na té schůzce něco rozrušilo, neboť mladíkově babičce před několika dny vyprávěl o tom, jak áby mohl nechat zbečenského faráře zbavit funkce. Proč zrovna našeho pana faráře? pomyslel si mladík. Co mu mohl provést? Rytíř však mladíka okamžitě vyvedl z myšlenek. „Až budeš starší,“ pronesl tajemně, „můžeš si o řádu maltézských rytířů zjistit více. Teď jsi ještě mladý, dobře si to rozmysli.“ Přivřel oči. Zavládlo ticho. Týden poté se mladík všech podobných přívěsků, u kterých si nebyl jistý jejich skrytým významem, zbavil.

Koloběh roku se otočil. Bylo opět léto, tentokrát se však nenacházíme v Nezabudicích, ale ve Zbečně. Mladík pomáhá svým prarodičům chystat pohoštění v zahradě zbečenské fary. Čistí stoly, které byly postavené v dřevěném altánku i kolem něj. Přímo tady, na místě fary, sousedního růžovobílého kostela a návsi se kdysi nacházel lovecký dvůr prvních českých knížat. Docházelo zde k tajným jednáním, daleko od zvědavých uší hlavních hradů. Mladík cítil, že se zde tajná jednání vedou dodnes. Nemohl ten pocit popsat, a tak mu nevěnoval pozornost. Vyrazil se svým dědečkem na náves přivítat hosty, kteří měli společně oslavit 25 let od kněžského svěcení zbečenského faráře. K faře mířil arcibiskup a kardinál v jedné osobě, samozřejmě s doprovodem. Dědeček si všiml jistého pana senátora. Chtěl se s ním přivítat, ale senátor ho schválně ignoroval, odmítl dědovi podat ruku. Mladík nic neříkal, ale moc dobře věděl, že tu něco nehraje. Nenápadně pana senátora sledoval, a to do prostorů fary až k samotnému kardinálovi. Snadno se ztratil v davu. Kardinál se usmíval, jeho lehce otylý obličej vypadal na první pohled přívětivě. Něco šeptal. Mladík se snažil porozumět jejich rozhovoru, ale bohužel mu to okolní ruch nedovoloval. Slyšel jen jednotlivá slova jako „naše zájmy“, „v politice“ a „došlápnout“. To už ale začalo všeobecné uvítání, pan kardinál nešetřil chválou na svého věrného služebníka, rakovnického vikáře a zbečenského faráře. „Věrnost je důležitá,“ pravil už tiše, „a vy jste chytrý muž.“ Vzal zbečenského faráře za rameno. Mladík otevřel ústa dokořán. Kde jsem to jenom slyšel? pomyslel si. Zbečenský farář naprázdno polkl.

Byl čas oběda. Farář, kardinál, senátor a několik dalších hostů se vypravilo do fary, zatímco ostatní lidé včetně mladíka zůstali v zahradě, kde se nacpávali jednohubkami, chlebíčky a ovocem. Tu se však ve dveřích objevil vysoký muž, který zamířil přímo k mladíkovu dědečkovi. Slušně pozdravil. „Jeden z hostů nedorazil,“ začal vysvětlovat, „a uvolnilo se nám tak místo u stolu. Pan farář chce, abyste se k němu posadil vy. Prý mu hodně pomáháte a zastanete se ho, bude-li třeba.“ Dědeček pokýval hlavou a spolu s vysokým mužem se vypravil do fary na slavnostní hostinu. Mladík s babičkou a sourozenci zůstal venku. Poslouchal hovory ostatních. Panovala veselá nálada, lidé měli svého faráře rádi, dokonce na slavnosti zazněly i lidové zpěvy krojovaných žen.

Uplynul skoro rok a mladík byl se svým dědečkem na stejném místě ve zbečenské faře. Čerstvě obdržel řidičský průkaz a byl rád, že cestu z Nezabudic až do Zbečna přežil, byť se jedná o krátkou vzdálenost v tuto dobu prakticky bez provozu. Fara byla prázdná, na návštěvě byl kromě nich dvou ještě správce Hamousova statku. Farář vypadal smutně i vesele zároveň. Mladík velmi rychle poznal, že se necítil být ve své kůži. „Opět jsem v noci slyšel hlasy,“ řekl farář jakoby mezi řečí, „volaly mě. Nemůžou se mě zbavit, a tak mě straší.“ Ostatní si mysleli, že farář kvůli své nemoci už blouzní. Mladík ale ne, věděl, že farář mluví pravdu, že se děje něco nekalého. Nevěděl, jak by mu mohl pomoci, přál si jen, aby všechno bylo zase v pořádku. Zhluboka se nadechl jarního vzduchu. Brzy měla nastat noc, temná a chladná. Pouze jasný měsíc putoval mezi tenkými šedomodrými oblaky, vynořil se a opět mizel. Mladíkovo přání se nakonec přece jen na okamžik splnilo. Když se v létě konala svatovavřinecká pouť, pan farář vypadal klidně a spokojeně, stejně tak jako všichni přítomní. Mladík seděl v kostele, na sobě měl westernovou košili. Musel uznat, že se mu celý slavnostní den líbil, i když ho náboženská představení už vůbec nebavila.

O několik měsíců později si mladík s dědečkem na chatě povídali. „Když jsem byl na projížďce s panem farářem,“ začal dědeček vysvětlovat, „ukázal na pole, víš, tam, kousek nad Višňovou. Říkal, že když tu nedávno projížděl autem, spatřil létající talíř zapíchnutý v zemi.“ Mladík zamrkal. „Myslíš UFO?“ zeptal se nevěřícně. „Ano,“ odpověděl dědeček, „nevíš, co to může znamenat?“ Mladík nic neříkal, jenom sklopil zrak. Vyčerpanost, strach, nemoc vedly k úbytku duševních sil. Mysl kreslila obrazy pádu a smrti. Za několik měsíců poté zbečenský farář zemřel. Ve Zbečně se konal velkolepý pohřeb, kde měl opět proslov pan kardinál. „Všichni jste jako mafiáni,“ řekl si mladík pro sebe, „vůbec se neohlížíte na ostatní, chcete jen peníze a moc. Jakmile dostanete příležitost, začnete deptat a vraždit, jako ve Střední Americe. Podívejte se, co se děje v Polsku, ani ženám nedovolujete nakládat s vlastním tělem, do všeho chcete bezdůvodně kecat. Naoko chválíte lidi, kteří pro ostatní konají dobro, ve skutečnosti je však zatahujete do nekalostí, a když nechtějí spolupracovat, zničíte je. K čertu s tou vaší vírou, divnou cizí mytologií i se všemi církvemi a řády!“

Nastala neděle. Mladík vysedával u nezabudického kostela, zatímco se jeho příbuzní bavili v hospodě. Vítr pročesával listí vysokých stromů, ze kterých se linula svěží vůně. Kolem bez jediného slova prošel maltézský rytíř, který na tom nebyl dobře. Původní čilost byla ta tam. „Dobrý den,“ řekl mladík nahlas. Rytíř se k němu pomalu otočil. „Ahoj,“ řekl tichým, skřípavým hlasem. Jeho pohled byl skelný. „Už jsem jim k ničemu,“ promluvil potichu, „k ničemu, já … mně je to všechno líto. Je tolik krásných věcí, pro které se dá žít, jako hudba a minerály a … příroda, rodina.“ Z posledních sil se pokusil usmát. Potom se otočil směrem k nezabudické faře, do které pomalými kroky vešel. Neuplynuly ani dva roky od smrti zbečenského faráře, kdy maltézský rytíř vydechl naposledy. Spolu s ním zmizela i jedna krátká kapitola ze zdánlivě nekonečného času přírody. Všechny dávné ideály byly pryč, jediné, co přetrvalo, byla radost i bolest, kterou mrtví ještě za svého života způsobili přeživším. Zvony se rozezněly. Kamenná socha plačící ženy na okraji Nezabudic byla pokryta dlouhými slzami, slzami nebes. Když se bouře přehnala, sluneční paprsky opět vysvitly a spatřily znovuzrozenou jarní přírodu. A tam, v záři paprsků, na okraji samotného lesa postával zlatovlasý muž oděný do středověkého slovanského kroje. V ruce pevně svíral meč.