Bylinné směsi, příběhy, pozorování přírody, lidové zvyky a myšlenky z lesní krajiny členitých kopců, královských hradů, drobných zemědělců, uhlířů a hradišť, krajiny dnes chráněné kvůli zachovaným přírodním a kulturním hodnotám, v době bronzu, za doby Keltů a ve středověku jako posvátné místo[1]Podobná druhově bohatá, lesnatá a skalnatá místa (jakým je křivoklátská pahorkatina) sousedící s hlavní sídelní oblastí byla v minulosti považována za posvátná, čemuž odpovídají nálezy tzv. depotů a obětin. Z dob Keltů známe z Křivoklátska jeden … Pokračovat k poznámce a loviště knížat.

Byliny a křivoklátská příroda

Lidé[2]„Lesy totiž byly obydleny lidem – lidem, jenž zde žil a působil trvale a k živobytí využíval jeho zdrojů, početnou společností se svým vlastním sezonním rytmem co do činnosti, komunikace, náboženství, práce a radovánek. I ty největší lesy byly protkány vozovými … Pokračovat k poznámce na Křivoklátsku odjakživa sbírali plody a byliny, které používali k léčení[3]Použití bylin je silně závislé na lidové tradici, konkrétním kraji a rodině. Dokonce i tak běžné rostliny jako kopřiva nebo pampeliška měly v různých krajích naprosto protichůdné případy použití. I když mohou rostliny pomoci a v některých případech například … Pokračovat k poznámce, očistě, kouzlení, obřadům lidového náboženství doma a během výročních slavností, ale především ke každodenní obživě a tvorbě různých nálevů a odvarů, v nichž předem vybrané byliny míchali. Vznikaly tak jedinečné recepty, které se stejně jako lidové písně kraj od kraje poněkud lišily a posilovaly tělo a mysl různým způsobem. Většina použitých bylin rostla v blízkosti lidských sídel (bez, popenec/vopenec, truskavec/praskavka, kokoška/krejčík, líska, kopřiva, merlík neboli beraní ocásek atd.), za mnohými z nich stačilo skutečně zaběhnout na skromnou zahrádku, případně na okraj cesty vedoucí z vesnice … Číst dále (Byliny a směsi)

 

Příroda Křivoklátska začala vznikat hluboko pod mořskou hladinou. Bylo to na konci starohor před více než 600 miliony lety. Většina hornin vznikala usazováním (břidlice a droby), ovšem hojné jsou i horniny vzniklé sopečnou činností. Láva pod mořskou hladinou vytvářela jakési polštářky, které se neustále vrstvily na sebe. Vznikly tak převážně bazické, a tedy na živiny bohaté horniny, které dodnes využívají vzácné rostliny. Do lávových polštářků pronikala slaná voda, která postupem času změnila takzvaný černý bazalt na šedozelený spilit, který tvoří základ známé Čertovy skály, ale i jiných skal na Křivoklátsku … Číst dále (Vznik přírody Křivoklátska)

Více si o částech křivoklátské krajiny můžete přečíst v příběhu Křivoklát.

Osídlení Křivoklátska

Kolem dřevěné sochy Mocného pána stojí v kruhu osm dalších, které se jak paprsky Slunce rozbíhají ke světovým stranám. Když se blíží letní slunovrat, tu první dvojice soch představuje Dívku květin s jasnou hvězdou na čele, která jako žena Mocného střeží východ doprovázená syny dvojčaty a líbeznou dcerou, druhou pak sochou je její matka, plodná Země na straně západní. Díváme se od nich k jihu, doprostřed na švarného Mocného pána. Za sochami obou bohyň stojí Bouřný pán a jasný Pravdy pán, původní to vládci nebes, kteří hledí vstříc rovnodennosti. Za nimi se pak nachází bratři zářivého Mocného pána, jeden stříbrný jak Měsíc a druhý větrný, jenž žene mraky jako ovce po nebesích. Za jejich zády dlí vládce zelené podzemní říše, lovec, lesů pán Černohlav a vedle něj smrt, jež o zimním slunovratu uzavírá věčný koloběh života, který neustále vzniká a zaniká.

Křivoklátsko bývalo samozřejmě osídlováno od pradávna, často však nemáme dostatek přesvědčivých dokladů. Výrazný vzestup osídlení nastal v pozdní době kamenné, v období takzvané řivnáčské archeologické kultury. Tehdy byly osídleny i teplé vrchy ve středu Křivoklátska. Dá se říct, že největší rozmach osídlení nastal jednak v pozdní době kamenné, dále pak v mohylové střední době bronzové, pozdní době bronzové a v celé době železné včetně halštatského a laténského, tedy již plně keltského, období.

Naopak v době římské a době stěhování národů nastal téměř úplný útlum osídlení. Nový nárůst obyvatel začal až v raném středověku v dobách hradištních, kdy počali Křivoklátsko osidlovat naši nejbližší předkové. Nejstarší latinsky zaznamenaný název Čechů pocházející z Historia Langobardorum zní Beovinidi, tedy přibližně Čecho-Vindové. Češi stejně jako Slované obecně totiž vznikli poměrně nedávno, ze vzájemně spřízněných kmenů, jejichž příchod se historicky rozděluje na takzvané osídlovací vlny. Především nás zajímá první, severovýchodní, a druhá, jihovýchodní, mezi kterými bylo bezmála sto let … Číst dále (Počátky osídlení Křivoklátska)

Více se o osídlení Křivoklátska můžete dozvědet v příbězích Roh hojnosti, Keltské město a První osadníci.

Nejnovější příspěvky

5 dnů zpět

Křivoklátské směsi
Pár dní pryč a měsíček hned nabral na síle. 🌸🌱#mesicek #byliny #calendula ... Zobrazit víceZobrazit méně
Zobrazit na Facebooku

2 týdnů zpět

Křivoklátské směsi
Kraj, kde dávné příběhy ožívají. 🌱🌺🙂#krivoklatsko #chkokrivoklatsko #priroda #Les #stromy #trees #forest #nature ... Zobrazit víceZobrazit méně
Zobrazit na Facebooku

 

Lidové zvyky a příběhy

Studený vzduch ovál jeho tvář. Větve jasanů, jilmů, lip a javorů se nakláněly ze strany na stranu. Pod jeleními parohy se zjevila postava velikého muže, který se blížil jako stín. Ani jedna větvička pod jeho nohama nezapraskala, ani listí neopustilo místo, kam bylo dopadlo. Ungnis se opřel o kmen stromu, chtěl vytáhnout svůj bronzový meč, ale ten mu při sevření popálil dlaň. Muž se zastavil. V jeho tváři byl patrný škodolibý úsměv. Teprve nyní si Ungnis povšiml ohromného kamene, který se tyčil na vrcholku kopce před ním. Kolem něj byla spousta bronzových předmětů, bylinných návazů a jedno zakrvácené nahé tělo. Ungnisovi hned došlo, že se jedná o zabitého správce. Jeho oběť probudila síly lesa.


Dům z křivoklátských Týřovic umístěný v Muzeu lidových staveb v Kouřimi.[4]Na následujícím snímku se nachází původní umístění roubeného dobu, který je dnes k vidění v Muzeu lidových staveb v Kouřimi. Snímek zachycuje Týřovice při opravě cesty v roce 1910 s domem na pravé straně. Počítačově obarveno. Autor snímku … Pokračovat k poznámce
Podobné domy stály kolem Oupořského údolí, které v roce 1872 stihla ničivá povodeň. Díky ní je ale dnes celá oblast národní přírodní rezervací, „bohové“ si zkrátka vzali to, co jim patří, jak o tom vypráví dávné příběhy.[5]Viz například „Filémón a Baukis“ v Proměnách od Publia Ovidia Nasa (43 př. n. l. – 17/18 n. l.).

Už od nejstarších dob probíhaly oslavy spojené s koloběhem roku, které měly společnostem doby kamenné, bronzové, železné, ale samozřejmě i středověku a novověku pomoci zajistit plynulý přechod z jednoho ročního období do druhého. Tyto přechody byly pozorovány na pohybu Země kolem Slunce a slavnosti s nimi spojené se tak soustředily kolem slunovratů a rovnodenností. Velikou roli nepochybně hrály změny ve vegetaci, především doba pučení a kvetení rostlin spojovaných s jednotlivými ročními obdobími, například kvetení sněženky nebo lísky oznamovalo začátek předjaří apod. Pravidelné měření času poskytoval Měsíc se svým střídáním novů a úplňků s přesně danou viditelnou velikostí během takzvaného dorůstání a ubývání.

Ostatně slovo měsíc vychází ze stejného indoevropského základu jako slovo měřit. Zároveň se v různých slovanských jazycích zachovaly názvy měsíců, které na spojení mezi daným měsícem a dobou kvetení rostlin odkazují (v češtině se zachovaly první dva): březen/břízen, duben, traven, lípen, vřesen atd. Pokusy o uspořádání těchto oslav a zvyků s nimi spojených probíhaly už v pohanské[6]Pohanství je především antická filozofie, ať už se jedná po tisíciletí a půl nepřekonané dílo o přírodě s názvem Naturalis Historia od Plinia Staršího, nebo atomismus, volný pád a některé předpoklady pozdější teorie evoluce a relativity. Jsou to počátky … Pokračovat k poznámce antice. Nejpůsobivějším zachovaným dílem z této doby je Kalendář (Fasti) římského básníka Publia Ovidia Nasa. Ovidius sesbíral především římské lidové zvyky a jejich objasnění vložil do úst bohům s daným měsícem v roce spojených. Bohové v jeho pojetí sídlili v lidské mysli a projevovali se skrze básnickou tvorbu a silné, transformační pocity …

… kolem doby květu bezu začíná poměrně významný svátek, který také souvisí s oslavou kultu předků a jarní přírody. Kronikář Kosmas píše, že se v této době staří Čechové shromažďovali na polích, v lesích a na křižovatkách cest, kde s dřevěnými maskami na tvářích prováděli obřady mající uklidnit mrtvé. Potom následovala hostina a hraní rozličných her nebo obětiny u studánek a pramenů. Podobný svátek ze stejné roční doby slavili staří pohanští Římané pod názvem LemuriaČíst dále (Koloběh roku)

Více si o lidových zvycích můžete přečíst na stránce Rostliny, zvířata a lidé nebo v příběhu O lišce a hadovi.

Vznik příběhů a filozofie

Když jsem tak nad celým obrazem přemýšlel, došlo mi, že jsem se vtělil do nějakého svého dávného předka. Předka, který stejně jako nám lidem nejblíže druhově příbuzní šimpanzi vyráběl jednoduché nástroje jako kladiva na ořechy, oštěpy, kterými se účastnil lovu na jiné opice, znal léčivé rostliny, loupal kůru léčivých stromů, o kterých pak vyprávěl svým dětem, aby se jednou samy uměly léčit. Hlavně ale tvořil přátelství a nepřátelství, domlouval se, pomlouval ostatní, dá se říct, že stejně jako pozdější lidé a šimpanzi žil plně společensky. A to byl kámen úrazu, neboť se tyto společenské vazby promítly i do jeho myšlení, do toho, jak vnímal svět kolem sebe. I když to nebyla pravda, myslel si, že svět kolem něj, každá součást přírody také promlouvá, intrikuje, tvoří společenství, trestá a odměňuje.

Lidská mysl si neustále vytváří příběhy/narativy, aby pochopila a uspořádala svět kolem sebe. Mnohé z těchto příběhů jsou kulturně podmíněné, předané nám našimi rodiči a obecně lidmi, se kterými se pravidelně setkáváme. Některé příběhy jsou dokonce evolučně/geneticky vyvolané, například ty, které vypráví o údajných zlých silách obklopujících rozkládající se těla a bažiny. Výskyt nemocí zkrátka v přežití omezoval ty z našich předků, kteří se těmto místům nebo předmětům nevyhýbali a podobné příběhy si nevyprávěli.

Ti, co si naopak pověrčivě povídali o příšerách dlících v mrtvolách a bažinách, se tak vyhnuli plísním a malárii a měli možnost se rozmnožit a předat své geny a s nimi spjaté tendence tyto příběhy tvořit dále. Většina příběhů vypráví o společenských vztazích, a to nejen v rámci rodin a vesnic, ale také o vztazích s prostředím kolem, kde tyto předpokládané vztahy získávají podoby různých bohů[7]Bohové jsou tedy postavy z příběhů/narativů, které tvoří lidská mysl, když se snaží vnímat a pochopit krajinu a prostředí, které ji obklopuje (představy o bozích jsou tedy jak kulturně, tak přírodním prostředím podmíněné). Lidské vědomí si samo okolní … Pokračovat k poznámce a duchů.

Lidská mysl přesně proto vznikla, aby dokázala využít vztahy ve svůj prospěch, skrze ně ovlivňovat ostatní, domlouvat se, pomlouvat a využít ke svým potřebám i ostatní zvířecí druhy a celé prostředí. Není divu, že využitelné, lidským chováním ovlivnitelné vztahy pak vidí všude kolem sebe, i když tam ve skutečnosti nejsou, a tvoří příběhy na nich založené. Sama sebe pak naše mysl vidí jako vyústění těchto vztahů a příběhů, složených pěkně za sebou od minulosti až po současnost. Vzniká tak celkový životní příběh … Číst dále (Jak vznikly příběhy)

Ukázku protichůdných pohledů na svět z hlediska kulturních příběhů a jejich postav v raném středověku nabízí příběhy Velízský obřad a Jezdci z Červeného ostrova. Odkazy na antiku jsou rozvedeny na stránce Filozofie, evoluce a atomismus.

Lesy, stromy a voda

Čas plynul jako v pohádce, jako by za jediný den uběhl v lidském světě celý rok. Svítání a jasný den vystřídalo vlahé zapadání. Jsem znovu na vrcholu hradiště, hledím na listy sasanek, kmeny habrů a dubů, po nichž se procházejí velcí roháči. Cítím se šťastně. Myšlenky různých oborů splynuly, všechny volají po záchraně lesa, jeho prostředí a krajiny. Příroda inspiruje kulturu a naopak. Zdravé lesy, pestré druhově i prostorově jsou zkrátka živé, nejsou jako umírající plantáže stejnověkých jedinců, kteří jako vojáci hledí vstříc smrti, vojáci, ne rodiny mladých a starých, stojící při sobě. Vztah k lidem, zvířatům, houbám a rostlinám se mění.

Zdravé, pestré a různověké lesy zadržují vodu a chrání půdu. Staré stromy svádí vodu hluboko pod povrch půdy až k zásobám podzemní vody, zatímco semenáčky a byliny prokořeňují horní vrstvy půdy a svými drobnými lístky rozptylují kapky vody po okolí, takže voda pak najednou neodteče, ale má dostatek času na to se vsáknout. Díky tomu je voda dostupná rostlinám, houbám a živočichům včetně lidí. Stromy pak mohou v závislosti na okolní teplotě vodu skrz své listy odpařovat a tím své okolí ochlazovat, aby se pak za noci voda opět snesla, jako rosa vysrážela a vsákla.

Stromy tak přeměňují okolní teplo na pohyb vodních kapek, nemluvě o tom, že svými korunami a listovým opadem chrání menší rostliny a semenáčky před výkyvy počasí, tedy před horkem i před chladem. A nejen to, stromy svými kořeny a napojenými houbovými vlákny (mykorhiza) čerpají živiny a minerály z milionů let starých hornin, aby pak pomocí opadu listí, trouchnivějícího dřeva a mikroorganismů vytvořily a chránily lesní půdu, schopnou do svých pórů nasakovat vodu a postupně, pomalu plnit prameny studánek a potoků.

Listnaté stromy navíc rozprostírají přívalové deště do delšího časového úseku, a to tak, že vodu zadržují na svých listech, a teprve potom ji pomalu pouštějí k zemi. Voda tak najednou rychle neodteče, ale má čas se do půdy vsakovat. Určitě jste to sami zažili při procházce lesem po dešti, kdy ze stromů i po skončení deště stále ještě pršelo. Je snad lepší místo, kde můžeme tyto příběhy přírody plné propojenosti a vzájemné závislosti všeho živého sledovat, než jakým jsou křivoklátské hvozdy?

Více si o křivoklátských lesích můžete přečíst na stránkách Vznik přírody Křivoklátska, Lesní krajina, Stromy Křivoklátska a Sítě spojující les.

Poznámky

Poznámky
1 Podobná druhově bohatá, lesnatá a skalnatá místa (jakým je křivoklátská pahorkatina) sousedící s hlavní sídelní oblastí byla v minulosti považována za posvátná, čemuž odpovídají nálezy tzv. depotů a obětin. Z dob Keltů známe z Křivoklátska jeden z největších pokladů zlatých mincí v Evropě, tzv. podmokelský poklad, bronzové plastiky kování z místa, kde dnes stojí hrad Křivoklát, na okraji křivoklátska stálo v Stradonicích největší oppidum („keltské město“) široko daleko a za severovýchodní hranicí Křivoklátska byla v Mšeckých Žehrovicích nalezena keltská-laténská kamenná hlava, jedinečná památka celoevropského významu.
2 „Lesy totiž byly obydleny lidem – lidem, jenž zde žil a působil trvale a k živobytí využíval jeho zdrojů, početnou společností se svým vlastním sezonním rytmem co do činnosti, komunikace, náboženství, práce a radovánek. I ty největší lesy byly protkány vozovými cestami, pěšinkami a stezkami, které jejich uživatelé znali stejně dobře jako římští vojáci své silnice. Tato síť cest vedla krajinou, v níž by se mohl obyvatel města rychle ztratit, avšak pro ty, kdo zde žili, tu byly výrazné orientační body – tu kus skály zarostlý jaterníkem, jinde prastaré stromy, rozštípnuté bleskem, popadané kmeny a shnilé kořeny tvarů, jež si vysloužily různé názvy, točité potůčky, jezírka a močály, pahrbky a svahy, pozůstatky někdejších ohnišť a zdí, kamenná suť po uprchlících, popel po uhlířích.“ – z knihy Krajina a paměť, Simon Schama, překlad Petr Pálenský, vydaly nakladatelství Argo a Dokořán v roce 2007
3 Použití bylin je silně závislé na lidové tradici, konkrétním kraji a rodině. Dokonce i tak běžné rostliny jako kopřiva nebo pampeliška měly v různých krajích naprosto protichůdné případy použití. I když mohou rostliny pomoci a v některých případech například doplňovat léčbu, spoléhat se na ně při domácím léčení chorob není dobrý nápad. Nicméně jejich použití včetně přípravy směsí, pokrmů, olejů apod. a s nimi spojené zvyky a roční slavnosti jsou součástí našeho kulturního bohatství, stejně jako jsou ony samy součástí bohatství přírodního. Obojí nám může pomoci najít smysl života, odhalit naše kořeny, zušlechťovat osobnost, podpořit naše zkoumání přírody, přinést inspiraci k tvorbě příběhů a jednoduše nám činit radost.
4 Na následujícím snímku se nachází původní umístění roubeného dobu, který je dnes k vidění v Muzeu lidových staveb v Kouřimi. Snímek zachycuje Týřovice při opravě cesty v roce 1910 s domem na pravé straně. Počítačově obarveno. Autor snímku neznámý.
5 Viz například „Filémón a Baukis“ v Proměnách od Publia Ovidia Nasa (43 př. n. l. – 17/18 n. l.).
6 Pohanství je především antická filozofie, ať už se jedná po tisíciletí a půl nepřekonané dílo o přírodě s názvem Naturalis Historia od Plinia Staršího, nebo atomismus, volný pád a některé předpoklady pozdější teorie evoluce a relativity. Jsou to počátky lékařství, řecké demokracie a římského práva, ze kterého vychází i naše dnešní společnost. Jsou to homérské eposy a antické básně. Jsou to ale také slovanská, řeckořímská, keltská a další státní a rodová náboženství nebo takzvaná mystéria, která všechna mají kořeny hluboko v pravěku a z nichž do jisté míry vycházejí lidové zvyky a tradice. Pohanství tedy neoznačuje vše mimokřesťanské, ani něco divokého a nevázaného, ale je takto evropsky úzce vymezeno a vlastně stojí nejen na počátku evropských mýtů, ale i racionálního myšlení.
7 Bohové jsou tedy postavy z příběhů/narativů, které tvoří lidská mysl, když se snaží vnímat a pochopit krajinu a prostředí, které ji obklopuje (představy o bozích jsou tedy jak kulturně, tak přírodním prostředím podmíněné). Lidské vědomí si samo okolní prostředí a jeho jednotlivé prvky polidšťuje, přičítá mu lidské vlastnosti a jednání, představuje si mluvící stromy a kouzelnými schopnostmi nadaná zvířata a byliny. Toto polidšťování při vytváření příběhů je vlastností lidské mysli, která tak činí, i když to neodpovídá faktům. Bohové jsou pak jen dokončením tohoto procesu. Proto mohl Publius Ovidius Naso prohlásit, že je jemu jakožto básníkovi dovoleno „rozmlouvat s bohy“.