Před mnoha lety stál u Vrbového potoka skromný dům. Postavený byl z jedlových trámů a skrze jeho vysokou střechu stoupal dým až nad přilehlý kopec. Tam pod kořeny starého dubu odpočívaly vzpomínky na keltské hradiště, k němuž se pán domu cítil být podvědomě připoután. Jako by mu okolní stromy a byliny, jejich tvar a druhové složení, připomínaly, co se na těchto místech před víc jak jedním a půl tisíciletím odehrálo.

Zde na soutoku Rokytky, Vrbového potoka, a toku s názvem Haná, podle kterého pojmenoval svou dceru, onen hutník pracoval, rozpaloval pece a za svitu stříbřitých hvězd získával železo a jiné kovy z rud zemských. Často svou dceru na ono hradiště vodil, stejně tak na jiná podobná místa, která ho k sobě poutala. Ukazoval na hvězdy a vyprávěl příběh o nebeském kováři, který v jejich nitru tvoří kovy, prvky světa, ze kterých je vše složeno.

Jednoho dne své dceři daroval přívěsek s obroušeným olivínem, který zářil zelení okolních lesů, odrážel světlo slunce a měsíce a skrýval v sobě tajemství původu všeho života. Hutník si moc dobře uvědomoval, že nestačí dětem odkázat jen majetek, ale že je nutné v nich zasít zrnko odvahy, vychovat je, vybudovat v nich sebedůvěru, aby dokázaly přetrvat těžké časy. Když pak po smrti krále Přemysla trpěli chudí i bohatí bez rozdílu, jeho dcera v sobě dokázala odvahu najít, postavit se lidskému zlu a lesy křivoklátské zachránit. I když o všechno přišla, schopnosti, které v ní její otec probudil, nikdo nedokázal zlomit.

– Kapitola třetí: Poznejte sami sebe, Křivoklátské směsi