Jak vznikly příběhy

„Neměj strach, že z toho bude nějaký skandál. Co na tom, žes postavil sochu své milenky v posvátném háji. Vytvořil jsi přece něco tak skvělého, že ještě nikdy nic takového z lidské ruky nevyšlo. Dopřej mi tu čest, že tam stojím mezi tvou Afrodítou a tvým Erótem! Vždyť kdo se na mne podívá, chválí Práxitela, a protože mě vytvořilo tvé umění, nepovažují to Thespijští za hřích, že jsem uprostřed bohů. Tvému daru chybí k úplnosti už jen jedno: abys přišel za mnou a abychom se v tom háji spolu pomilovali. Nemůžeme přece ničím urazit bohy, které jsme si sami stvořili.“ – Dopisy hetér, Alkifrón, 2. století n. l., přeložil Václav Bahník, ve sbírce „Listy hetér“ vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1970

Lidská mysl si neustále vytváří příběhy/narativy, aby pochopila a uspořádala svět kolem sebe. Mnohé z těchto příběhů jsou kulturně podmíněné, předané nám našimi rodiči a obecně lidmi, se kterými se pravidelně setkáváme. Některé příběhy jsou dokonce evolučně/geneticky vyvolané, například ty, které vypráví o údajných zlých silách obklopujících rozkládající se těla a bažiny. Výskyt nemocí zkrátka v přežití omezoval ty z našich předků, kteří se těmto místům nebo předmětům nevyhýbali a podobné příběhy si nevyprávěli. Ti, co si naopak pověrčivě povídali o příšerách dlících v mrtvolách a bažinách, se tak vyhnuli plísním a malárii a měli možnost se rozmnožit a předat své geny a s nimi spjaté tendence tyto příběhy tvořit dále.

Většina příběhů vypráví o společenských vztazích, a to nejen v rámci rodin a vesnic, ale také o vztazích s prostředím kolem, kde tyto předpokládané vztahy získávají podoby různých bohů a duchů. Lidská mysl přesně proto vznikla, aby dokázala využít vztahy ve svůj prospěch, skrze ně ovlivňovat ostatní, domlouvat se, pomlouvat a využít ke svým potřebám i ostatní zvířecí druhy a celé prostředí. Není divu, že využitelné, lidským chováním ovlivnitelné vztahy pak vidí všude kolem sebe, i když tam ve skutečnosti nejsou, a tvoří příběhy na nich založené. Sama sebe pak naše mysl vidí jako vyústění těchto vztahů a příběhů, složených pěkně za sebou od minulosti až po současnost. Vzniká tak celkový životní příběh, definice vlastního já.

Můžeme samozřejmě těmto vznikajícím příběhům nechat volný průběh, ale pak nám hrozí, že nás nějaké z těchto příběhů pohltí a my nebudeme schopni poznávat svět a přírodu za hranice toho, co známe (sem nakonec vedou náboženské myšlenky, viz bůh mezer, god of gaps). Zemřeme tak staří a mrzutí, neochotní a neschopní chápat „mravy dnešní mládeže“ neboli proměňující se svět kolem sebe. Druhou možností je, že se o ovlivnění těchto příběhů vědomě pokusíme a vystoupíme z každodenního času. Na náš životní příběh se tak nebudeme dívat jako na něco, co má začátek a konec, ale jako na soubor příběhů, které můžeme libovolně prohazovat jako geny na DNA šroubovici, pozměňovat a vytvořit tak příběhy nové, k jejichž tvorbě nám může pomoci inspirace z míst, která leží za hranicemi toho, co běžně do svých příběhů zahrnujeme, z hlubin lesů a přírody obecně.

Člověk je některými místy podvědomě přitahován, jiných se naopak bojí. A netýká se to jen míst samotných, ale také léčivých rostlin, plodů stromů a keřů. V mysli pak vznikají příběhy, které těmto místům, rostlinám a dalším částem přírody přiřazují lidské vlastnosti v podobě dobrých i zlomyslných duchů míst, víl a bohů z dávných evropských bájí. Proč tomu tak je? Proč naše vnímání a podvědomí tyto pocity přitahování a obav spojené s příběhy o polidštěné, pomáhající a trestající přírodě vytváří?

Stojím při okraji lesní studánky. Vítr jemně pročesává letní listí vysokých stromů, skrze něž prosvítají paprsky poledního slunce. Čas se blíží. Zhluboka jsem se nadechl a ucítil kouř z pelyňku, který zde spolu s usušenou třezalkou, klasnatou mátou a pryskyřicí ještě dohořívá. Jsem unavený. Je den jako každý jiný, na podobném místě nejsem poprvé a už mě ani nepřekvapí to, co má za chvíli přijít. Jenže tentokrát nechci jen poslouchat, tentokrát se nechci motat ve smyčce, kterou mi spřádá moje vlastní mysl. Tentokrát chci znát pravdu.

Poledne. Přivírám oči, zatímco se snažím napůl usnout a napůl zůstat bdělý. V hlavě si přehrávám příběhy o setkáních s údajnými bohy a duchy, kterých je celý svět plný. Nádech. Nevím jak dlouho jsem postával, když tu se přede mnou objevil statný zlatovlasý muž s třezalkovým věncem na hlavě. Větve mladých javorů se podivně nakláněly ze strany na stranu, jako kdyby všechno kolem mě bylo skutečné jen napůl. Muž se usmál. „Chtěl jsi se mnou mluvit? Jen tak?“ zeptal se. „Copak nevíš, že se smrtelníkům nedovoluje rušit bohy? Za to obvykle přichází trest.“ Rozbolela mě hlava. Snažil jsem se najít tu správnou míru, abych na jednu stranu nepropadl tomuto vidění, ale zároveň abych se neprobudil. Kdybych si totiž plně uvědomil, že vše kolem mě není skutečné, muž by spolu s oněmi pohyblivými javory zmizel. „Chci znát pravdu!“ vykřikl jsem, „už žádná moudra ani náboženství! Jak vznikly příběhy, jak jsi vznikl ty a celý kmen bohů, jak vznikla dcera nebes, tvá žena s jasnou hvězdou na čele, tví synové Přemysl a Nezamysl a jejich líbezná sestra, jak je tohle možné? Pověz!“ Zvonilo mi v uších. Co když se zblázním? Už mě bolí celé tělo, každý malý nerv vypovídá službu, jako kdybych najednou zapnul všechny spotřebiče a divil se, že vypadly jističe. Modré oči statného muže mě s hravým zájmem pozorovaly. Muž natáhl ruku. „Tak dobře,“ řekl tajemně.

Záblesk. Kde to jsem? Tyto lesy a rozlehlé planiny vůbec nepoznávám. Popravdě, nepoznávám ani sám sebe, vypadám jako nějaká napůl chlupatá šelma, soudě dle hrudi, nohou a rukou. Divné mi to však nepřišlo, naopak. Pocitově jsem si byl moc dobře vědom toho, že jsem to já a že vypadám tak, jak vypadat mám. Procházel jsem se podél skály s ostatními tvory, o kterých jsem věděl, že jsou moji blízcí příbuzní, možná matka, sestry, bratři, tety, kdo ví.

Když jsem tak nad celým obrazem přemýšlel, došlo mi, že jsem se vtělil do nějakého svého dávného předka. Předka, který stejně jako nám lidem nejblíže druhově příbuzní šimpanzi vyráběl jednoduché nástroje jako kladiva na ořechy, oštěpy, kterými se účastnil lovu na jiné opice, znal léčivé rostliny, loupal kůru léčivých stromů, o kterých pak vyprávěl svým dětem, aby se jednou samy uměly léčit. Hlavně ale tvořil přátelství a nepřátelství, domlouval se, pomlouval ostatní, dá se říct, že stejně jako pozdější lidé a šimpanzi žil plně společensky. A to byl kámen úrazu, neboť se tyto společenské vazby promítly i do jeho myšlení, do toho, jak vnímal svět kolem sebe. I když to nebyla pravda, myslel si, že svět kolem něj, každá součást přírody také promlouvá, intrikuje, tvoří společenství, trestá a odměňuje. Jakmile začalo pršet a bouřit, myslel si, že vrčením a tancováním s mraky mluví, že je může přesvědčit, aby jako nespoutaná přírodní síla zařídily hojnost plodů a veškeré potravy. Jeho mysl to zkrátka jinak nedokázala: vznikla společenským tlakem a společenské vztahy tak viděla všude kolem sebe, i mezi předměty a jevy, které žádné společenské uvažování, žádnou mysl ve skutečnosti neměly.

Mnoho příběhů vypráví o ovoci přinášejícím nesmrtelnost, o důležitosti spánku, o ohni, který z nás udělal lidi. Všechno z toho poskytlo palivo naší mysli, která pak nutkána společenským soupeřením, přátelstvím a neustálým vymýšlením lišáckých záludností mohla růst, mozek si mohl dovolit čerpat velké množství živin ze sladkého ovoce. Přežili pak ti jedinci, kteří byli chytřejší, záludnější, a pomocí k tomu vytvořené schopnosti mluvit uměli ostatní využívat, pomlouvat a sjednocovat. Podpora skupiny jim pak umožnila úspěšně se rozmnožit a předat své schopnosti myšlení dál. Díky tomu mohli naši předkové začít bádat o podstatách světa, tento obzor se jim jakoby mimoděk otevřel, stále ovšem omezován tím, čím byla naše mysl utvořena: vztahy ve společnosti. Proto kolem sebe samé vztahy vidíme, myslíme si, že si můžeme vytvořit vztah s přírodními silami, záludně je ovlivňovat, prosit je jako své rodiče a přátele, a přitom si myslet, že nám odpovídají a že se o nás starají. Naše mysl to zkrátka ani jinak neumí. Abychom využili jejích možností, nezbývá, než se tomu občas vědomě poddat, nezbývá než zhmotňovat příběhy, z nichž mnohé se nám propisují až do jader buněk.

Tak například jsem viděl své předky, kteří kvůli tomu, jak byla jejich mysl postavena, viděli kolem sebe samé duchy, samé společenské vztahy. I když neznali pravé příčiny nemocí, varovali se před vstupem do močálů. Hlavně dětem a těhotným ženám kladli na srdce, aby se tím směrem nevydávali, že je uhrane zlý duch a oni budou stonat. Malárie pro ně byla neznámým pojmem, nechápali ani její příčiny, ale díky tomuto podvědomému příběhu o zlém duchovi se jí mimoděk vyhnuli. Přežili pak ti, kdo v sobě měli tento příběh zakódovaný, nejen kulturně, ale částečně i geneticky. Díky tomu se tak mohli bezmyšlenkovitě, jen pomocí silných pocitů svázaných s příběhy a představami nebezpečným místům vyhýbat. Stála snad vzteklina, šířící se pokousáním a způsobující apatii, zuřivost a jistou smrt za celosvětově rozšířenými příběhy o vlkodlacích?

Od dob našich předků máme tyto a mnohé další příběhy v sobě a můžeme tak v mysli, na pomezí bdělosti a snění, spatřit duchy a bohy, kteří jsou polidštění a nám podobní a před nemocemi a dalšími nástrahami tohoto světa nás varují. Naši předkové vypadali kdysi jinak, ale vlivem prostředí a hlavně vztahů mezi sebou se proměňovali jako neurčité tvary na keltských špercích. Bohové z příběhů se jim přizpůsobovali, protože se tento vztah mezi krajinou a lidmi, tyto a mnohé další příběhy vypalovaly do nitra zděděné kultury a částečně i genetické výbavy. Bohové vypadají jako my, oblékají se jako my, protože jsou zkrátka součástí nás, našich myslí.

Lidé si těchto proměn byli vědomi od pradávna, jak o tom pojednávali už řečtí myslitelé. Zpočátku, když ještě úplně nevěděli, jaké základní děje v přírodě probíhají, tyto proměny nadsazovali a neustále do nich vkládali mýtické příběhy. Tvor se mění z ryby v člověka, to se samozřejmě zhruba stalo, ale v řádově delším čase než jen je několik generací, jak myslitelé tehdy tvrdili. Překrásné příběhy o proměnách zpracoval Ovidius, a pokud jsme pozorní, mohou se dotknout až okrajů naší mysli. Lucretius pak pojednal více vědecky, řekli bychom, o přírodě jako celku, o atomech, které lidský duch odhalil, byť jsme si je jako lidé poněkud zosobněli, abychom jim svou myslí, založenou na vztazích se vším možným, vůbec porozuměli. Zkrátka, celý svět žije v pohybu, přizpůsobujeme se současnému prostředí, a když se prostředí změní, musíme se proměnit i my. Jinak vymřeme. To, že jsme nevymřeli, je právě díky těmto proměnám lidí a krajiny.

Když jsme si příběhů vědomi, když chápeme proměny světa, teprve tehdy můžeme zavrhnout ty příběhy, které nám dále neslouží. Ať už se jedná o vraždy z důvodu pochybných ideologií, lidské a zvířecí oběti, které mimoděk vznikly kvůli naší potřebě mluvit s přírodními silami, s nimiž mluvit nedokážeme. To nám však nebrání zkoumat mysl a její další příběhy, abychom snáze řešili úkoly, které před nás měnící se svět postaví. Bohové, kteří nám pomáhají vynalézat, být chytří nebo spíše vychytralí, jsou ty příběhy, které nám umožní se alespoň snažit pokračovat v rozvoji naší mysli. Naopak bohové, kteří přišli z kulturně vzdálené pouště a mluví o genocidě pronárodů, jsou jen běsové, kteří nás zničí podobně jako zlí duchové z močálů: náboženský fanatismus si často v ničem nezadá s malárií.

Záblesk. Znovu stojím před lesní studánkou spolu s oním zlatovlasým mužem. „Chtěl jsi znát pravdu,“ řekl klidným hlasem, „to naprostá většina lidí, co mě za ta léta navštívila, o to nestála. Zamotali se v příbězích, všichni ti muži síly, léčitelé, nebo šamani, jak se jim dnes říká. Mnozí pomohli svému lidu, znali skrytou podstatu bylin, používali příběhy svého lidu k užitku kmene, ale mnozí naopak ne. Příběhy jim nepomáhaly, ale ovládly je stejně tak, jako oni ovládli mysl ostatních lidí. Pravda jim byla skryta.“ Teď, když rozum a pocity odhalily pravdu, ukázaly zároveň, jak jsou příběhy důležité, jak nám pomáhají vyrovnat se se světem a s věcmi, které s námi ve skutečnosti nemluví. Umožňují nám vytvářet prostředí, ve kterém budeme šťastni, ekosystém našeho druhu. V dálce jsem za studánkou spatřil jabloň, docela mladou. Zdálo se mi, že na ní rostou pohádková zlatá jablka. Jablka nesmrtelnosti. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého lesního vzduchu. Pocítil jsem klid.

Došlo mi, že příběhy spojují nejen babičky s dětmi, ale celý národ, kulturu a pověstnou krev, která nám koluje v žilách. Bohové jsou těmito příběhy, přesněji postavami z mnohých z nich, které mají moc ukázat nám skrytá zákoutí naší mysli, paměť uloženou ve vztahu mezi lidmi a krajinou, a buď nám pomoct, nebo nás zahubit. Člověk spjatý s městem vidí svůj vzor v superhrdinovi, bohovi z města, zatímco se my ostatní inspirujeme historií a lidovými pověstmi. Takové bohy uvidíme. Takové příběhy budeme vyprávět a předávat dál, kulturně i geneticky, budou-li skutečně v nás a bude-li dostatek času. Použijeme je k tomu, k čemu jsou určené, k pěstování vztahů, což uklidní naši mysl po vztazích a jejich řešení toužící. Použijeme je. Ale rozhodně se jimi nenecháme plně ovládnout.