Výběr z poznámek pod čarou

Rostliny a listy – Prvky a směr času – O genetice – Chování planety Země – Vyhubení druhů – Lesy a smysl života – Inspirace z lesa – Postupný výběr – Lidé a ptáci – Temná stránka minulosti – O představách – O smrti – O bylinách a lékařství – Zajímavosti o Křivoklátsku – Úryvky z knihy Walden aneb Život v lesích – Úryvek z knihy Listnaté dřeviny v našich lesích – Úryvek z Lúkiánovy knihy O bozích a lidech – Delfská věštírna

Rostliny a listy

Rostliny využívají proces takzvané oxygenní fotosyntézy, která pomocí slunečního světla rozdělí molekulu vody na vodík a kyslík, načež vodík naváže k oxidu uhličitému, čímž vytváří organické molekuly. Kyslík, který rostliny uvolňují, tak pochází z vody.

Listy rostlin jsou prostě kouzelné a na jejich výrobních schopnostech je závislý skoro všechen další život včetně nás lidí. Drobné žilky z listů svádějí sladké šťávy, a naopak přivádí vodu a živiny. Když je teplo, listy drobnými průduchy vypouští vodu, která se odpařuje, a tak listy ochlazuje. Pokud je množství oxidu uhličitého nadbytečné, počet průduchů se napříč generacemi sníží, pokud je ho naopak málo, počet průduchů stoupne. Získání dostatku oxidu uhličitého a slunečního světla ostatně stálo za tím, proč jsou listy mnohých rostlin široké a neobyčejně tenké. Průduchy také vypouští kyslík, který dýcháme.

Některé nábožensko-filozofické směry tvrdí, že každá rostlina má svého ducha, nesmrtelnou všudypřítomnou bytost, která se však plně projevuje v těch místech, kde daný druh rostliny roste, a v čase jejího květu. Nutno říct, že tyto myšlenky nejsou v souladu s evoluční teorií, podle které žádné ohraničené druhy neexistují, genetická variabilita třeba dvou vedle sebe stojících buků může být vyšší než mezi námi a šimpanzi. Dokonce neexistují ani žádné „superdruhy“, platónské ideje či obrazce, podle kterých by druhy vznikaly, neboť podobnosti je dosaženo jedině navenek – například schopnost vidět není archetypální, oko se vyvinulo u různých skupin zvířat nezávisle na sobě a jeho vnitřní struktura je jiná, neexistuje tedy žádný archetyp oka. Podobný vzhled u různých druhů je důsledkem podobných tlaků prostředí, kdy dochází k takzvané konvergenci, tedy nikoliv v důsledku nějakých věčných archetypů nebo idejí. Jediné z našeho pohledu věčné a všudypřítomné entity, které známe, jsou kvantová pole, tj. elektronové, elektromagnetické, prostoročas neboli gravitační pole apod. Žádní jiní „duchové“ neexistují. Důvodem, proč v nás čichové vjemy rychle vyvolávají vzpomínky a emoce, je, že jsou společně s nimi zpracovávány stejnými oblastmi mozku.

Prvky a směr času

Prvky se v galaxii jako v nějakém vesmírném kotlíku míchají a tvoří soustavy s jedinečným poměrem prvků, které vznikly různými procesy (výbuch hmotných hvězd, srážka neutronových hvězd apod.). Takovou jedinečnou soustavou je i naše sluneční soustava.

Během vaření a míchání roste neuspořádanost, kdy se byliny či jiné suroviny postupně ztrácí v jednolité směsi. Podobně se chová pozorovatelný vesmír, v němž celková neuspořádanost vyjádřená takzvanou entropií neustále roste. Je to snad jediný přírodní děj, který nám zabraňuje v pohybu časem zpět do minulosti (z větší celkové neuspořádanosti zpět k větší uspořádanosti). Vezměte si třeba pohyb vln na hladině studánky, když do ní spadne list – vlny se šíří směrem od listu k okrajům, tedy roste celková neuspořádanost molekul vody ve studánce. Nakonec se vlny přenesou do země kolem studánky, kterou nepatrně ohřejí, tj. způsobí neuspořádanost, pohyb, který se prostředím neustále šíří. Vlny se nikdy nešíří zpět do středu, to by se musel šířit „nepohyb“ směrem k pohybu, neuspořádanost k uspořádanosti, chlad směrem k teplu, což je nemožné. Směr času je svázán s tímto pohybem, stejně tak jako rozpínání vesmíru. Jen ještě dodám, že u těch nejmenších částic, kde k přenášení pohybu a obecně interakcím dochází jen „občas“, se směr času ztrácí. Na kvantové úrovni může dokonce budoucnost ovlivňovat minulost, ovšem pouze subtilně.

I na atomární a molekulární úrovni se projevují vlivy kvantového světa, ne jen u subatomárních částic. Vedle kvantové fyziky tak máme i kvantovou chemii (molekulární kvantovou mechaniku).

Po zhruba jedné sekundě po Velkém třesku se neutrina oddělila od látky, nicméně rozdíl v jejich hustotě ovlivňoval shlukování částic a tedy tvorbu zárodků prvních hvězd a galaxií.

Žádné dva fermiony v atomu, tj. elektrony, nemohou být ve stejném kvantovém stavu. Zjednodušeně to znamená, že se stejné elektrony nemohou překrývat a musí tvořit orbitaly kolem atomového jádra. V každém jednotlivém orbitalu pak mohou být pouze dva elektrony, neboť elektron může nabývat pouze dvou hodnot takzvaného spinu. To je například důvod, proč helium (se dvěma protony a dvěma elektrony, které plně „obsazují“ jeden orbital) není za běžných podmínek reaktivní.

Trojité spirály představují baryony jako proton nebo neutron složené ze tří kvarků, zatímco dvojité spirály představují mezony složené z jednoho kvarku a jednoho antikvarku. Částicím složeným z kvarků se pak dohromady říká hadrony.

O genetice

Často se vysazují smrky či jiné stromy bez ohledu na to, jestli se předci daných jedinců vyvíjeli na horách nebo v zamokřených půdách. Ochuzování genetické variability se však týká obecně pěstování nebo chovu, viz stejné odrůdy stromů nebo stejná plemena od prasat po včely, kdy jediná neočekávaná nemoc může vyhubit většinu populace.

Archeogenetický výzkum posledních let se zaměřoval na zkoumání mitochondriální DNA předávané po matce a na chromozom Y předávaný z otce na syna. Vzhledem k patrilineární povaze společností posledních tisíciletí právě sledování částí DNA chromozomu Y nejlépe vypovídá o přesunech obyvatelstva, je-li zkoumáno dostatečné množství vzorků z různých období. DNA moderních Evropanů má nejčastěji stepní původ, který se do Střední Evropy dostal s kulturou se šňůrovou keramikou časné doby bronzové, zatímco do Západní Evropy až s následující kulturou zvoncových pohárů. Je zajímavé, že každá z těchto kultur upřednostňovala jinou skupinu obyvatelstva, která měla privilegium zanechat více mužských potomků než skupiny či rody ostatní. Vedle této stepní DNA, která je spojována s prvními Indoevropany, mají moderní Evropané dále takzvanou neolitickou DNA, která se do Evropy dostala dříve s šířením zemědělství kulturou s lineární keramikou. Následuje pak DNA lovců a sběračů, známá z Evropy posledních zhruba 40 tisíc let. Další zajímavostí je, že genetický rozdíl v rámci jednoho pohřebiště u kultury se šňůrovou keramikou byl větší než rozdíl mezi vzdálenými skupinami moderních Evropanů v dnešní době. Přiřazování minulých archeologických kultur dnešním jazykovým skupinám jedna ku jedné je tak jen planým přáním.

Chování planety Země

Malé změny v oběžné dráze Země a náklonu zemské osy, takzvané Milankovičovy parametry, stačí k tomu, aby se v létě ve vyšších středních polohách udržel sníh. Díky tomu pak mohou ledovce růst i během léta, a pokud nedojde k oteplení, Země se může pomocí klimatických zpětných vazeb přepnout z doby meziledové do doby ledové.

Hmotnost Země zakřivuje prostoročas a způsobuje tak, že blízko jejího středu plyne čas pomaleji než nad jejím povrchem. Všechna tělesa včetně nás pak samovolně padají z místa s rychleji plynoucím časem do místa s pomaleji plynoucím časem (tj. zhruba ke středu Země).

Olivín dnes tvoří hlavní součást svrchního pláště Země. Naopak na rozhraní mezi svrchním a spodním pláštěm se olivín vyskytuje v přeměněné podobě tzv. ringwooditu, který v sobě dohromady váže zásoby vody větší, než jaké jsou v oceánech. Oheň a voda tak skutečně dávají vzniknout geochemicky živé planetě.

Vyhubení druhů

Ve 30. letech 20. století se bratr mého prapradědečka, Oktavián Farský, spolu s křivoklátskými lesníky a českými ornitology postavil proti lovu dravců a takzvaným výrovkám, kde se na připoutané výry jako na předpokládané soky ostatních ptáků lákali dravci, krkavcovití ptáci apod. a z úkrytu se stříleli. Nebýt lidí, co se proti těmto praktikám postavili, by dnes nejen Křivoklátsko, ale většina Evropy byla bez sokolů, orlů, luňáků, kání rousných, motáků, krkavců, vran, výrů, puštíků a dalších především vzácných druhů. Celá příroda by tak byla jen místem pro několik málo druhů zvěře chovaných na maso (srny, zajíci, bažanti apod.), což, vědomi si provázaných vztahů v přírodě a důležitosti rozmanitosti, nemluvě o neekonomičnosti a neekologičnosti podobné představy, nesmíme nikdy znovu dopustit.

Lesy a smysl života

Thoreau ve svých dílech zmiňuje takzvanou divokost. Podle ní člověk vstupuje do lesů jako lovec, ale vychází z nich jako přírodovědec nebo jako básník. Lesy a poznávání přírody obecně mají na naši mysl transformační vliv. Představte si houbaře, který zná jen několik málo druhů hub. Napřed chodí do lesa tyto houby sbírat, aby si z nich mohl připravit jídlo. Časem se však začne o houby více zajímat, pozná, které jsou zkažené a které čerstvé, naučí se znát více jedlých, nejedlých a jedovatých druhů a jejich význam pro les. Postupně si začne hub více vážit, pochopí jejich důležitost a také to, kdy je vhodné je sbírat a kdy ne, jakým způsobem je může utrhnout a podobně. Přečte atlasy a různé další knihy o houbách, bude se mu o nich zdát a začne do lesa chodit jen tak bez koše, aby se na ně mohl dívat, fotit je, popisovat, případně hledat vzácné druhy a pak si o nich povídat s ostatními. Z lovce se tak opravdu stane básníkem nebo vědcem, pokud upřímná zvídavost a zájem převáží nad touhou vlastnit. Jedná se jen o příklad, nicméně je možné ho zobecnit a prohlásit, že nám pobyt v přírodě smíchán s touhou pozorovat, poznávat, zkoumat a přemýšlet pomáhá odhalit naše vlastní já, zájmy a smysl života.

Inspirace z lesa

Buky jsou na Křivoklátsku často doprovázeny lípami, naopak na horách rostou téměř v monokulturách nebo ve vyšších polohách s příměsí jedle a smrku. Od dětství mám takzvané lipové bučiny moc rád, lípy patří do mé oblíbené čeledi, tj. slézovité, kam třeba kromě nádherných topolovek nebo známých ibišků patří i kakaovník nebo bavlník, bez nichž by byl náš dnešní život o mnoho chudší od oblečení až po stravu. O mnoha druzích stromů a jiných rostlin, které by mohly změnit náš život k lepšímu, ani nevíme, proto si myslím, že je potřeba se nedívat na přírodu povýšeně, neboť naše bezohlednost může způsobit vyhynutí těchto druhů a populací. Mnohé z nich nás jednoho dne mohou doslova zachránit, kde jinde máme například hledat inspiraci pro antibiotika a jiné léky?

O mnohých látkách/prvcích, které dokážou trávit plasty nebo které nám mohou pomoci léčit obtížné nebo dosud neléčitelné nemoci, skoro nic nevíme, ale tušíme, že tam hluboko v lesích jsou. Vždyť život měl na jejich odhalení už bezmála čtyři miliardy let. Les je zdrojem inspirace na mnoha úrovních.

Neobvyklé rozšíření buku a jedle bylo způsobeno též vlivem člověka. Mezolitičtí lovci a sběrači pravidelně les vypalovali nejen k získání světlin, kde se pak uchytily maliníky, ostružiníky, lísky a další pro tehdejší výživu důležité rostliny, ale ohořelé kmeny stromů byly díky odpařené vodě okamžitě vhodné pro tvorbu zimních zásob dřeva. Dalším lidským tlakem byla už od pravěku praktikovaná lesní pastva, v tomto případě především ovcí a koz. Náročnější smíšené lesy tak ustupovaly do pozadí a na jejich místo tedy nastoupily prakticky nehořlavé a proti pastvě ovcí a koz poměrně odolné jedlové bučiny, které svými vlastnostmi úspěšně vzdorovaly tlaku pravěkého člověka.

Na Křivoklátsku byly jedle v minulosti rozšířenější a tvořily dokonce jedinečné dubojedliny.

Zvláštní a zajímavé jsou dodnes patrné pozůstatky takzvaných pařezin a středních lesů, které zvláště na jaře tvoří opravdové lesní háje plné bylin. Pařeziny většinou poznáme podle toho, že z jednoho pařezu roste více kmenů, čímž se pařeziny blíží suťovým lesům. Stejně tak stromy s mohutnou korunou jsou často pozůstatky výstavků, které se v těchto typech lesů nechávaly dorůst do dospělosti a pak se použily například na stavbu domů.

Postupný výběr

Tvorba cukrů v rostlinách vznikla rychle v měnícím se prostředí a je z pohledu inženýra značně neúčinná (viz třeba fotorespirace způsobená aktivitou důležitého enzymu Rubisco), stejně jako předávání látek mezi cytosolem naší buňky a mitochondriemi v případě nedostatku jídla. Postupný výběr a adaptace založené na již existujících rysech je ale jedinou možností dlouhodobého vývoje či proměny, jak by snad napsal Ovidius. Je možná neúčinný, ale zároveň dlouhodobě funkční. Je to cesta života a recept na přetrvání miliard let.

Pokud nás vědecké poznatky nutí ke změně hodnot, většinou je bohužel dlouhou dobu odmítáme (viz evoluční teorie apod.).

Jedním z důvodů, proč jako lidé žijeme dlouho i po reprodukci (v případě žen po reprodukčním věku), je předávání „kulturních“ zkušeností potomkům a vnoučatům a starání se o ně, což přímo zvyšuje naše šance na předání našich genů dalším generacím.

Druhotně se dokonce i u některých živočichů vyvinulo nepohlavní rozmnožování, většinou je však stále založené na přítomnosti dvou pohlavních typů (gamet, zde vajíčko a spermie) nebo na zdvojnásobení množství DNA ve vajíčku k úspěšnému dokončení meiózy apod. Předci eukaryotických buněk si museli doslova projít živořením na hranici vyhynutí, když je v nich pohlavní rozmnožování tak hluboce zakořeněné. Jedině to totiž dokázalo účinně vybírat gen po genu, až zůstaly jen ty, které jim umožnily přežít a později dát vzniknout bohatství mnohobuněčných tvorů.

Trávy se celosvětově rozšířily až během třetihorního oligocénu. Do té doby byly spíše nepodstatnou součástí tropických pralesů. Od oligocénu do současnosti je svět chladnější a sušší, což přizpůsobivým travám nahrávalo.

Lidé a ptáci

Buňky našeho mozku nebo letácích svalů ptáků nemohou snadno přepnout na alternativní zdroje energie, musí získávat energii v podobě ATP citrátovým cyklem, a to navíc co nejefektivněji. Elektron se šíří pomocí kvantového tunelového jevu ke kyslíku a v každém kroku se musí jeho energie co nejefektivněji využít, tedy proteiny kódovány genomem jádra a genomem mitochondrií musí tuto “horskou dráhu” správně vyladit. Zároveň se musí tento způsob získávání energie udržovat pravidelným pohybem a okysličováním, aby nedošlo k jeho zpomalení a následnému poškození těchto tkání. To všechno je důvod, proč my lidé žijeme relativně dlouho, ale máme ve srovnání třeba s hlodavci nízkou porodnost a často potíže s plodností, neboť tělo mnohé potenciální potomky s menším souladem mezi těmito genomy usmrtí. Ovšem nejedná se jen o udržování mozku, ale i o něj samotný, neboť kvůli velikosti hlavy se děti musí rodit předčasně, neschopné se o sebe jakkoliv postarat, a tedy je pro rodiče velmi obtížné starat se o více potomků najednou. Podobný problém řeší i ptáci kvůli své schopnosti létat, která jim znemožňuje najednou vytvořit a snést více těžkých vajec, což by jim znemožnilo létat. Osobně si myslím, že pokud by došlo k vyhubení lidí a ostatních primátů, byli by to právě potomci sociálních zpěvných ptáků, kdo by zaplnili jejich ekologickou niku a jednou možná vytvořili inteligentní civilizaci. To je ovšem více než odvážná myšlenka.

Postupný vznik člověka a jeho stravy je už poměrně dobře zmapovaný včetně toho, jak původní plodožraví (i hlízo-, listo- a kořínkožraví) primáti z rodu Australopithecus začali konkurovat masožravcům a všežravcům už během třetihorního pliocénu, kdy vyhynuly například velké vydry.

Temná stránka minulosti

Přes svůj obdiv k lidovým tradicím a dějinám se musím přiznat ke skutečnosti, že bych v minulosti nechtěl žít, neboť jsem si vědom pokroku v etice posledních staletí i důsledku zbavení se závislosti na příkazech náboženství. Například ještě v 19. století bylo na vesnicích běžné, že žena byla plně odkázána na své mužské příbuzné, hospodář a jeho synové si mohli dělat, co chtěli, hospodář mohl tiše zneužívat děvečky či dokonce nevěsty svých vlastních synů. Často i mužští sloužící měli vyšší postavení než hospodyně, paní domu. U nevěst se kontrolovalo panenství, což třeba na středověkém venkově ještě běžné nebylo, mládenec, který chodil s dívkou, mohl zavolat své kamarády a společně onu dívku beztrestně osahávat. Hospodyně si vybíjely vztek na svých snachách a nevlastních dětech, vdané ženy musely nosit čepec, bez kterého se neodvážily vyjít ani na dvůr. Pomalu ještě před sto lety bylo jasné, že křesťanství způsobilo podobnou situaci, jakou dnes způsobuje islám, jak o tom například svědčí kniha „Ženám snít zakázáno“ od Rany Ahmad.

Vedle etiky mě na celé situaci mrzí i skutečnost, že v průběhu lidské historie bylo tímto způsobem ženám, celé polovině populace, znemožněno přispívat k našemu společnému poznání přírody. Například většina z prestižních amerických univerzit z Ivy League umožnila ženám studovat až během 70. let 20. století. Co by na to asi řekl Epikúros, který umožňoval ženám studovat už ve 4. století před naším letopočtem?

O představách

V posledních letech neurověda zjistila, že mozek signály z očí přijme jen v tom případě, kdy se smyslově poznaná skutečnost liší od očekávání toho, co si mozek myslí, že má pozorovat. Některé typy halucinací by se tedy daly vysvětlit tak, že tato zpětná vazba mezi očima a mozkem nefunguje správně nebo je částečně ignorována, a tak mozek setrvává ve svých představách bez korekce pomocí smyslových signálů.

Prožívání je též přírodní děj/jev, byť založený na spoustě interakcí s okolím i mezi buňkami v rámci naší nervové soustavy.

Lidský mozek je nejsložitější věc na světě, respektive je složitější než všechno, co jsme zatím v přírodě a ve vesmíru objevili, vynalezli nebo sestrojili.

O smrti

Jelikož se smrtí končí naše prožívání a vnímání, nebudeme se smrtí trpět, smrt se nás zkrátka netýká. To, co nás obvykle děsí, není smrt sama. Naše mysl se vyvinula díky nutnosti pochopit a ovládnout společenské vztahy, proto nás za našeho života může děsit skutečnost, že po smrti nebudeme moci dále pěstovat naše vztahy s těmi, které máme rádi. Proto je podle mě důležité přenechat těm, které milujeme a kterých si vážíme, takový odkaz, takový životní příběh, na který budou po naší smrti s láskou vzpomínat a při kterém znovu pocítí vlídnost, kterou jsme jim během naší společné pouti životem projevovali. Pokud takový život vedeme, vědomí našeho odkazu a radosti v očích našich nejbližších, ve kterých sami žijeme, ve kterých doslova žijí naše geny, nás dokáže zbavit posledních zbytků strachu ze smrti.

O bylinách a lékařství

V lidovém léčitelství se používaly i listy a kůra různých druhů stromů kvůli vysokému obsahu tříslovin.

V uvozovkách „sluneční“ třezalka a šípky rády rostou na okrajích pleší, kterým vládnou hlavně duby a borovice. Jako by ta místa byla blíže slunci a úsvitu i jinak než jen vzdáleností. Každé místo a prostředí pobízí naši představivost k tvorbě jiných příběhů.

Středověké lékařství bylo založeno na předpisech různých prášků, bylinných směsí a mastí a na antické nauce o tělních šťávách. Lékaři ještě nic nevěděli o imunitním systému ani o protilátkách, které tvoří B-lymfocyty a které jsou zásadní v boji proti infekčním nemocem.

Ve středověku byla dnešní botanika součástí bylinného léčitelství a vědomostí předávaných lékaři.

Zatímco běžní lidé měli ve středověku oslabenou obranyschopnost v důsledku podvýživy a nedostatku vitamínů, u knížat a králů můžeme pozorovat „moderní“ onemocnění v důsledku „nezdravé“ stravy, viz například smrt knížete Oldřicha nebo krále Václava I. Dnes už víme, že je s imunitním systémem úzce provázaný střevní mikrobiom, a jeho podoba, daná mimo jiné stravou a prostředím, může mít vliv na rozvoj nebo útlum onemocnění včetně těch kardiovaskulárních.

Zajímavosti o Křivoklátsku

Osídlení nížinných pahorkatin bylo pro tehdejší zemědělskou společnost možné až od 10. století v důsledku začínajícího středověkého klimatického optima.

Z vrchu Velízu je dobrý výhled na brdský kopec Plešivec, pravděpodobně též posvátné a neobyčejně významné místo, kde se v době bronzové nacházely slévárny bronzu.

Vrch Hana je spolu s okolím a hlavně se silnicí vedoucí z Rakovníka do Nového Strašecí často mnohými lidmi, zvláště těmi, kteří přicházejí od jihu, považován za severní hranici Křivoklátska. To je však zavádějící. Nynější chráněná krajinná oblast sahá ještě severněji k pramenům Klíčavy a Kosmas severní hranici loveckého hvozdu klade až k Libušínu u Kladna. V současné době je mnohem přirozenější za severní hranici považovat vrch Louštín, kde v pozdní době bronzové stálo hradiště a kde Křivoklátsko volně přechází ve Džbánsko.

Příkladem železosirného krystalu, který se na Křivoklátsku těžil, je pyrit (disulfid železnatý) z kyzových/pyritických břidlic, který se využíval k výrobě dýmavé kyseliny sírové. Ta se používala při těžbě a zpracování rud, průmyslovém čištění a výrobě různých chemikálií. Stopy po těžbě kyzových břidlic a výrobě olea je stále možné v křivoklátských lesích najít.

Úryvky z knihy Walden aneb Život v lesích

„Poněvadž jsem byl sám sobě i řezníkem i uklízečkou i kuchařkou a zároveň také pánem, pro kterého se vařilo, mohu mluvit na základě neobyčejně úplně zkušenosti. Praktickou námitkou proti živočišné stravě je její nečistota; a kromě toho, když jsem chytil, zabil, upekl a snědl rybu, nezdálo se mi, že by to byla nějak zvláště výživná strava. Pociťoval jsem, že je bezvýznamná a nepotřebná, a že mě stojí víc, než za co stála. Kousek chleba nebo pár brambor by stačilo zrovna tak a nebylo by s nimi tolik práce a špíny.“ – Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

„Zvolme si stálé sídlo, pracujme a postavme se pevně na nohy přes kal a bláto domněnek, předsudků, tradice, klamu a zdání, tedy náplavem, který pokrývá zeměkouli, Paříž i Londýn, New York, Boston i Concord, stát i církev, básnictví stejně jako filozofii či náboženství, až se dostaneme na pevnou půdu a na skálu, na podklad, který můžeme nazvat skutečností a o kterém můžeme říci: To je to pravé místo! A pak se pustíme do práce, nehleďme na bouře, mrazy a úpal, když máme pevnou oporu, místo, kde si můžeme postavit zeď nebo trůn nebo zarazit stojan se svítilnou nebo snad kůl s vodoměrem, ale ne na měření vody někde v Nilu, nýbrž na měření skutečnosti, aby budoucí věky věděly, do jaké výšky zátopa klamu a mamu čas od času vystoupila. Stojíte-li tváří v tvář faktu, uvidíte, jak se slunce po obou stranách blyští jako turecká šavle, ucítíte jeho sladké ostří pronikající vaším srdcem a mozkem, a tak skončíte svou vezdejší pouť v blaženém zemdlení. Ať v životě, ať v smrti, prahněme jen po skutečnosti.“ – Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

„Není divu, že Alexandr s sebou na svých výpravách nosil Iliadu ve skvostném pouzdře. Psané slovo je památka nejdrahocennější. Je to něco zároveň bližšího i všeobecnějšího než jakékoli jiné umělecké dílo. Je to umělecké dílo nejbližší samému životu. Může být přeloženo do každého jazyka a nejen čteno, nýbrž skutečně vydechováno lidskými rty, nejen zpodobeno na plátně nebo v mramoru, nýbrž vytesáno z dechu samého života. Symbol myšlenky antického člověka se stává mluvou moderního člověka. Dva tisíce let propůjčilo pomníkům řecké literatury, stejně jako jejím mramorovým sochám, jenom zralejší, zlatý, podzimní nádech, neboť přineslo svou letní, jasnou a blankytně modrou oblohu do všech zemí, a ta je chrání před útoky času. Knihy jsou nahromaděným pokladem světa a vhodným dědictvím generací i národů. Knihy, ty nejstarší a nejlepší, stojí přirozeně a vším právem v policích každého domku. Nemusejí se nikterak obhajovat, protože zdravý rozum čtenářů je sám vezme v ochranu a je vděčný, že ho osvěcují a podporují. Jejich autoři jsou v každé společnosti přirozenou a jasnou aristokracií a mají na lidstvo větší vliv než králové a císaři.“ – Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Úryvek z knihy Listnaté dřeviny v našich lesích

„Nedejme se při zalesňování holých ploch zmýlit odlišným vzezřením lesních porostů v sousedství, které změnily celý ráz kraje. Umělá kultura jehličnatých dřevin často úplně změnila ráz přirozeného lesa, který měl býti příkladem při vysazování holých ploch. Zatímco někde na křižovatce nebo na návsi u stavení krásně vyrůstá lípa, jasan, jilm, v polích je nechán na památku starý dub, ve staveních a stodolách jsou dubové prahy, v místnostech javorové stoly, jilmové truhly, na něž nebylo dřevo jistě odjinud přiváženo, vidíme venku v lese jen smrk a borovici. Proto posuzujme zde možnost zalesňování listnáči více podle výškové polohy, sklonu, půdy, než podle toho, co vidíme kolem. Na holé ploše rostou listnáče často lépe než na zkyselené lesní půdě. Někdy to až překvapí.“ – Listnaté dřeviny v našich lesích, Jan Frič, vydal Petr Frank v roce 1946

Úryvek z Lúkiánovy knihy O bozích a lidech

„Velký obdiv si zaslouží ten člověk z Abdéry, Démokritos, jenž byl natolik přesvědčen, že nic takového [nadpřirozeného] nemůže existovat, a proto se uzavřel do hrobky za branami města a tam neustále psal a skládal knihy ve dne v noci. Několik mládenců si z něho chtělo udělat dobrý den a postrašit jej, i oblékli se jako umrlci do černého rubáše a na hlavu si nasadili masky v podobě lebky, obstoupili jej, tančili kolem něho, hopkovali a vyskakovali, ale on se jejich snažení nepolekal, nýbrž k nim vůbec ani nevzhlédl a jen při psaní prohodil: ‚Přestaňte s těmi šprýmy!‘ Tak pevně věřil na to, že duše neexistují, jakmile se octnou mimo tělo.“ – O bozích a lidech, Lúkiános, přeložili Václav Bahník, Milada Říhová, Ladislav Varcl, v Praze vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1981

Delfská věštírna

Delfská věštírna stála na místě, kde měl podle pověsti bůh Apollón porazit draka Pýthóna. Výpary z hadova rozkládajícího se těla měly inspirovat Apollónovy kněžky, pýthie, k věštbám. Pomocí chemické analýzy vyvěrající vody a travertinových ložisek byl opravdu zjištěn výskyt metanu, etanu a ethenu, plynů, které mohly ve vyšších koncentracích způsobovat blouznění a vize přesně tím způsobem, jak je popsán starověkými zdroji. Podle Platóna stál u vstupu do věštírny nápis: „Poznej sám sebe“.