O původu života na Zemi

Nastala temná noc. Nad řekou líně plyne mlha, která halí divoké proudy v naději, že alespoň o půlnoci utichnou a dají tak vyniknout švitoření nočních zvířat. Mezi statnými jasany prochází dva lidé, kteří míří stezkou proti proudu potoka směrem od vesničky Skryje. Potok divočí mezi zalesněnými skalami v rozlehlé nivě, kam lidé občas vypouští dobytek na pastvu. Dívka se zlatým ohněm v očích je udivena rozlohou údolí a okolními kopci, které stojí v řadě jako horští strážci.

Nemohla vědět, že se jedná o pozůstatky sopek činných před stovkami milionů let, kdy celý kraj vypadal docela jinak, nemluvě o zde se nacházejících mořských pánvích plných trilobitů. Dívka zavřela oči. I když představy stovek milionů let, natož miliard, pro ni byly cizí, přesto to alespoň podvědomě zkusila.

Hluboko uvnitř své mysli se proměnila v lesního brhlíka, který umí šplhat po stromech hlavou dolů. Připadala si, že cestuje časem a prostorem, který se vlní jako hladina potoka, kroutí jako okolní kopce a kyne jako těsto. I když si stejně jako dávní kouzelníci dokázala své nitro a vědomosti získané pozorováním přírody promítat do představ různých bohů, obrů, trpaslíků, víl, mluvících rostlin a jiných bytostí, teď se tohoto polidšťování vzdala.

Ve vzduchu ještě nebyl kyslík, moře bylo kyselé a teplota jak na houpačce. Hana nepřemýšlela, jen pozorovala. Spatřila jako jarní les zelený kámen, který silou ohně zrudl a začal téct. Hladina okolních vod vzrostla do obřích rozměrů. Brhlík se změnil ve skorce. Hana zadržela dech. Roztavený olivín pod nárazem zdánlivě nekonečných vod zasyčel jako had.

Na konci nejstaršího zemského období, pojmenovaného podle boha podsvětí Háda, se totiž v živinami bohatých teplých průduších na dně moří měnil minerál olivín v serpentin, zhadověl, a přitom uvolňoval vodík, tok elektronů a protonů, těchto prvotních triskelů tvořících strom hmotného světa. Do zásaditého prostředí průduchů vnikal oxid uhličitý rozpuštěný v tehdy kyselých mořích. Zemi chyběl kyslík, který až mnohem později uvolňoval první život.

Na pomezí krystalů ze železa a síry vznikaly první předchůdci dnešních buněk, které částmi obráceného citrátového kolotoče tvořily první membrány, kód a bílkoviny. Buňky dodnes tok protonů ke svému pohonu, k dýchání, využívají, stejně jako železo, hořčík, síru a jiné prvky kdysi vzniklé ve hvězdách. Geochemicky živá planeta tak dala vzniknout biologickému životu.

Pumpování elektronů z nitra živé planety, pohyb jejích desek, otáčení pevného jádra a sopečné živiny, to všechno pomohlo stvořit první život. Ale složití tvorové jako trilobiti nespatřili světlo světa po další více jak tři miliardy let. Proč tomu tak bylo? Jedna buňka musela pohltit jinou a vzájemně se nezabít.

Jedná se o velmi vzácnou událost, která umožnila vnitřní buňce vyrábět mnohem více energie a nesoustředit se na přežití, naopak vnější buňka díky řádově větší energii mohla mít řádově větší kód, genom. A protože už nepotřebovala tok protonů mezi vnějším a vnitřním prostředím, ale mezi vnitřním prostředím svým a buňky uvnitř, mohla vytvářet stavební kameny, měnit se v různé typy tkáně a tvořit složité mnohobuněčné tvory, jakými jsme my, stromy, muchomůrky nebo trilobiti.

Znamenalo to ovšem, že se spolu tito tvorové a jejich velké buňky museli křížit, neboť tak velký genom nešel opravit pouhým přenosem drobných částí jako u bakterií a archeí, a kvůli sladění mezi jaderným genem a genem vnitřních buněk, přetavených do mitochondrií, musela vzniknout dvě pohlaví. Teprve po všech těchto událostech – to už se nacházíme v čase před stovkami milionů let – se na zemský povrch prodraly místní sopky, jejichž pozůstatky dodnes vidíme v okolí Mlžné řeky. To ovšem nevěděla ani dívka Hana, ani staří atomisté, s jejichž spisy se byla seznámila.

I přes to se snažila pochopit, jak okolní krajina s jejími nádhernými lesy vznikala, odkud ona sama pochází a kam směřuje. Chtěla zkrátka poznat sama sebe. Tato doba, kdy byl voňavý jarní les plný květů, vody a svěží zeleně, byla pro Hanu tou nejkrásnější v roce a umožňovala jí tak prožívat vlastní myšlenky a touhy. Pohled na zelené lesy vyvolal pocit nekonečné krásy, který zbavoval její nitro veškerých strachů.

– text je z kapitoly Poznejte sami sebe, Křivoklátské směsi (e-kniha)