Polidšťování přírody je přirozenou vlastností lidské mysli, která vznikla proto, aby řešila společenské záležitosti, dokázala přesvědčovat a naklánět si silnější jedince ve skupině, spolčovat se a pomlouvat. Díky tomu vidí a vnímá lidské vlastnosti, tvary a obličeje všude kolem sebe v prostředí, kde ve skutečnosti nejsou. To spolu s chybějícími vědomostmi o vzniku krajiny, vesmíru i těch nejmenších tvorech stojících za různými nemocemi vedlo k představám božstev, dobrých i zlých duchů žijících všude kolem nás, kteří mají lidem podobné vlastnosti, motivy a v mnohých případech i vzhled. Začaly tak vznikat příběhy o příšerách z bažin a vlkodlacích, díky kterým se dávní lidé vyhýbali místům s vyšším výskytem malárie a vztekliny. Tito naši předkové pak snáze přežili a schopnost příběhy vyprávět se tak přenesla na další pokolení.

Proti zlým duchům bojovali bohové a hrdinové, kteří pomáhali ustanovit světový řád. Tento řád zahrnoval různá společenská pravidla, neboť i to bylo součástí polidšťování přírody, i když ve skutečnosti samozřejmě nelze předpokládat, že by rostliny, houby, zvířata a nebeská tělesa zajímalo naše lidské snažení, v kolik hodin vstáváme, co jíme, s kým spíme, koho milujeme a proti komu bojujeme. Tyto příběhy plné zosobňování však byly velmi ilustrativní, obsahovaly v sobě zkušenosti a návody, jak se mají lidé v různých případech zachovat, aby je ostatní jedinci ve společnosti přijali a pomáhali jim. Těžko byste našli spojence a přátele, pokud byste neustále lhali, byli pyšní a lakomí. S dobrým příběhem se člověk snadno ztotožní a lépe pochopí své místo ve společnosti a svůj vztah ke krajině. Bohy tedy můžeme chápat jako nám podobné příběhové bytosti, které můžeme určitým způsobem napodobovat, přijmout je za své patrony, kteří nás spojí s krajinou, kde žijeme, se světem, s přírodou, s naší dobou a společností. Pomohou nám najít kořeny stejně jako inspiraci pro naši vlastní tvorbu, práci, výzkum, budoucí směřování a život jako celek. To vše vám chci ukázat na příkladech.

Mocný pán

Slunce, měsíc a vítr jsou podle českých a lužickosrbských pohádek tři bratři, z nichž první je považován za nejstaršího, nejsilnějšího a nejmoudřejšího, byť každý má své přednosti. V polských písních je slunce nazýváno švarným mladíkem a jeho ženou a zároveň sestrou je jitřenka, ranní hvězda. Ve slovinských textech se nachází postava spojovaná se sluncem jménem Kresnik[1]Viz třeba Kresnik: An Attempt at a Mythological Reconstruction od Zmago Šmitek: http://sms.zrc-sazu.si/pdf/01/SMS_01_Smitek.pdf, což je bájný vládce jezdící na bílém koni, ale zároveň oráč, jehož dlaně mohou zlatě zářit. Je spojován s jelenem ze zlatými parohy, kterého známe také z českých pohádek a pověstí, kdy například měl pomoct Karlu IV. objevit horké prameny u budoucích Karlových Varů. Kresnik ale také umí metat blesky, což by ho alespoň částečně spojovalo s tradicí indoevropského boha hromu. Popis trošku připomíná příběh o knížeti Přemyslovi.


Mocný pán uprostřed chráněného Oupořského údolí, které si bohové po velké povodni roku 1872 vzali zpět.

Ze středověku od Polabských Slovanů známe boha Svantovíta (svętъ, mocný, vit[2]Mohlo slovo vít/vit/vid, tj. pán, u Polabských Slovanů nahradit původní bůh/bog podobně, jako kdysi bůh/bog nahradil div/diev?, pán) z Arkony[3]Nejbližší původ slova jsem našel v keltském arkunjo, což znamená útes. Pokud by pocházelo z jiných indoveropských jazyků a ze stejného slovního základu, mělo by slovo na začátku p, tedy Parkuna. na Rujáně s vícehlavou dřevěnou sochou, který měl vlastní věštírnu s bílým koněm a se kterým byl spojován obřad sklizně kolem podzimní rovnodennosti s věštbou úrody na příští rok pomocí velkého koláče, což je zvyk, který známe i z českých a slovenských lidových tradic.[4]TŘEŠTÍK, D.; Mýty kmene Čechů (7.–10. století): Tři studie ke „Starým pověstem českým“. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-646-X. Zároveň se ale kromě plodnosti jednalo o válečného boha. Dále pak z Wolgastu víme o bohu Jarovítovi (Silný pán), který byl také spojován s bojem a plodností, jak o tom píše mnich Herbord, podle jehož vyprávění bůh odívá pole obilím a lesy listím. Z jezerního města Rethry v dnešním Meklenbursku známe podobného boha jménem Svarožic, který rovněž prováděl věštby s bílým koněm. Je otázkou, jak moc můžeme všechny tyto postavy spojit, přinejmenším ale mají společné vlastnosti a vychází ze stejné tradice. Zajímavé je, že obřadem s koněm si možná podle kronikáře Kosmy nedobrovolně prošel kníže Jaromír na vrchu Velízu na Křivoklátsku, který v pravěku sloužil jako svatyně a kde se údajně podle Balbína našly mince, které měly mít na jedné straně slunce a na druhé měsíc (možná šlo o špatně popsané keltské duhovky, což by vzhledem k poloze přesně mezi stradonickým oppidem a Podmokly nebylo žádné překvapení).


Mocný pán hledí na Velíz v době Říma, kdy Křivoklátsko bylo neobydlené.

Na Křivoklátsku kromě Baltoslovanů dlouhodobě sídlili rovněž indoevropští Keltové, kteří zde také stavěli svá hradiště a nepochybně si zde vyprávěli své příběhy. Z pozdější středověké ostrovní tradice známe například z velšského Mabinogi postavu jménem Lleu Llaw Gyffes, který má za ženu dívku utvořenou z květin a jehož sok ho pak smrtelně zraní, aby po nějakém čase Lleu pomocí kouzel opět oživl. Celý příběh připomíná střídání ročních období. Ve středu Irska se nachází posvátný vrchol Uisneach, kde se poblíž mělo ve středověku nacházet jezero Loch Lugborta, kde byl irský bůh Lugh (čte se: ) utopen, aby pak opět se změnou ročního období obživl. Jinak je ale Lugh pán všech řemesel, v příběhu o záboru Irska je také nepřímo spojován s orbou. Důležitý je u něj rovněž boj, kdy porazil Fomory ve velké bitvě, a vláda, neboť se jednalo o prvního skutečného velekrále Irska a otce hrdiny Cúchulainna. Z doby Říma známe z kontinentálního keltského světa jméno Lugus, dále pak Belenus nebo pozdější velšské Llewellyn původem z Lugubelinos (tedy spojení Luga a Belena). Jedná se tedy o stará keltská jména a tradici volně spojenou s ostatními evropskými. Mimochodem, dívka květin je známa také z běloruského folklóru.

V keltských jazycích se přípona vit, respektive wid/uid, také používala ve významu pán, například jméno Meredith pochází z velšského Morget-uid (skvělý pán) a jméno Griffith opět z velšského Gru-ffydd (silný pán). To uvádím pouze pro zajímavost.

Pro mě osobně jsou velice důležité ctnosti, které tato postava představuje, proto jsem si ji vybral za ochránce. Chytrost, odvaha, pracovitost, zvídavost, vytrvalost a otevřená mysl jsou jedny z nich. Paprsky slunce doslova dodávají energii naší sluneční soustavě, propůjčují světlo měsíci a pohybují větrem a bouřemi. Bez nich by na naší planetě Zemi nemohl vzniknout život a zformovat atmosféru takovým způsobem, aby vytvořil mírné podnebí s neuvěřitelně pestrým střídáním ročních období. Nedílnou součástí této představy je i elektromagnetismus, elektřina, která stála za výběrem mého povolání, nebo jaderné (na Slunci se mění vodík na helium) i gravitační síly, které pomáhají chápat náš svět. Mocného pána rád zařazuji do svých příběhů, které mi někdy proniknou až do snů. Zkuste si třeba udělat nálev z třezalky (na Křivoklátsku zvané také krevníček nebo milovníček), mateřídoušky a dobromysli, který jsem nazval Červenka, a nechte na sebe představu Mocného pána a jeho ctnosti působit. Někdy k vyvolání pocitu radosti a naděje stačí málo.

Květinová dívka, paní úsvitu

„Všichni básníci a hrdinové jsou jako Memnon dětmi Aurořinými a zvučí při východu slunce. Tomu, jehož pružné a bystré myšlenky jdou zároveň se sluncem, je den neustálým jitrem. Nesejde na tom, co říkají zvony, jak se chovají a co dělají lidé. Jitro je, když se probudím a když ve mně svítá.“ – Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Ženou Mocného pána je Květinová dívka, které na čele může zářit jasná ranní hvězda neboli jitřenka. Jedná se původně o indoevropskou bohyni úsvitu a jara, která na různých místech a v různých krajích získala svůj ráz. Z antiky se jí nejvíce blížila původní italická Venuše před tím, než byla spojena s řeckou Afrodíté. Jméno Venuše pak přešlo na název planety, která se nám jeví jako první ranní nebo první večerní hvězda. Římané původně Venuši znali pod jménem Murcia (Myrtová paní)[5]Viz třeba http://www.societasviaromana.net/Collegium_Religionis/deities.php, název Venuše stejně jako Flóra (Květinová paní) a Libitina přejali od jiných italických a etruských kmenů. Některé názvy pak sjednotili pod postavu stejné bohyně, jiné ponechali zvlášť. Zatímco později byla Venuše stále více spojována s Afrodíté (původem ze sumerské Inanny), až s ní včetně svých atributů víceméně splynula, Flóra a další si ponechaly původní ráz, kde dokonce ještě Ovidius ve Fasti popisuje odjinud neznámý příběh o zrození boha Marta právě působením bohyně Flóry. Ale vraťme se zpět do našich krajin. Výzkumem středověkých příběhů se došlo k myšlence, že pohádka o Šípkové Růžence vznikla z dávného evropského příběhu právě o probouzející se bohyni úsvitu.


Květinová dívka se za svítání dívá z vrchu U Lípy do míst, kde později vznikne hrad Křivoklát.

Květinová dívka neboli paní úsvitu je také paní probouzejícího se jara a obecně života. Ve slovanských písních je také nazývaná jasnou dívkou (například z Chorvatska), červenou dívkou nebo sestrou slunce[6]Kresnikova (viz výše) žena je také nazývána jeho sestrou.. Z baltského prostředí je jí nejblíže bohyně úsvitu Aušrinė. Z ostrovního keltského prostředí by s ní mohla souviset bohyně Brigit (Silná paní), jejíž hlavní svátek připadal na začátek jara do období gaelského Imbolcu a která byla spojována s léčitelstvím a kovářstvím. Z germánského prostředí by jí odpovídala Ostara, která ovšem neměla takový význam jako irská Brigid, ale některé atributy původní bohyně má i severská Freya, případně řecká Persefoné a Éós.


Květinová dívka v bájné zemi jablek, které mají přinášet nesmrtelnost.

Podle kronikáře Kosmy nebyla původně pověst o dívčí válce bitvou, ale něčím, co připomínalo obřad letního slunovratu. V narychlo postaveném dřevěném hradě v Praze, který pojmenovali Děvín, si mládenci a dívky hráli na bitvu, načež počali hodovat a bujaře se veselit až do rána. Kosmas pak zmiňuje troubení na roh a z pohledu v latině a římském pohanství vzdělaného učence vzývání Venuše. Souvisí nějak ostatní místa s názvem Děvín s dívkou květin a úsvitu? Kosmas je na rozdíl od pozdějších kronikářů opravdu vzdělaný, což se projevuje v pestrých latinských obratech. Stejně tak, nezatížen ještě tolik středověkými křesťanskými představami, chápe lesy i říční proudy spíše pozitivně. Jen pro zajímavost ještě uvedu, že v mnohem pozdější polské kronice je zmíněno jméno božstva Dziewanna (kronika Jana Długosze), které bylo snad díky zvukové shodě ztotožněno s římskou Dianou.


Květinová dívka v posvátném háji nedaleko Trnového loužku.

Už od dětského věku chovám náklonnost k léčivým rostlinám včetně bylin a stromů. V jednom snu jsem viděl svítání na Křivoklátsku, při kterém z nebe padaly hvězdy jako drobná světýlka, dotýkaly se krajiny, lesů a hlavně těch nejmenších bylin. Byl to moc krásný sen a nedovedu si představit napsat příběh o Mocném pánovi bez toho, aniž bych alespoň nezmínil Dívku květin a úsvitu. Její ctnosti jsou také podobné těm u Mocného pána, ale mezi vytrvalostí, odvahou a zručností vyniká také pečlivost, hravost a laskavost. Tato postava nás dokáže uklidnit a uzdravit z našich trápení. Zkuste se někdy v létě posadit pod rozkvetlou, bzučící lípu. Zavřete oči a obraz Květinové dívky se vám sám vtiskne na zavřená oční víčka. Lípa patří do čeledi slézovité, kde například střed květů slézu, proskurníku, topolovky a ibišku připomíná hvězdu. Důležitý je také význam keřů nejen z pohádky o Šípkové Růžence. Šípkové, hlohové a další keře byly totiž považovány za brány do jiných světů. Myslete na to, až vás někdo pošle k šípku. Každopádně můžete vyzkoušet nálev z lípy, šípku, slézu, chrpy a měsíčku. Je moc dobrý a vypitý za svítání dodá sílu do nového dne.

Pán bouře a paní země

„V mém sousedství bydlí také starší dáma, většině lidí neviditelná, v jejíž vonné bylinářské zahradě se někdy rád procházím, sbírám léčivé byliny a naslouchám jejím bájím, neboť bohatství jejího ducha je nevyčerpatelné a její paměť sahá dál do minulosti než mytologie. Dovede mi říct původní znění každé pověsti i na jaké skutečné události je založena, protože se to všechno seběhlo, když byla mladá. Svěží a bodrá stará dáma, která se těší z každého počasí a z každé roční doby, a která asi přežije všechny své děti.“ – Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Různé pověry vztahující se k zahánění bouře, blesků a následných hromů jsou velmi staré a často uchovávají dávné představy. Pro potomky dnešních Baltů a přinejmenším pro Slovany v okolí Byzance včetně následné Kyjevské Rusi, která s Byzantskou říší sousedila, byl bůh hromu snad tím nejdůležitějším. Bylo to asi z toho důvodu, že se jednalo o konec doby stěhování národů, při níž byly různé potyčky a dobývání území běžnou věcí, a kdo jiný by se hodil za nejvyššího velitele než válečný bůh schopný metat blesky. Naopak u usedlých vesničanů do popředí vystoupila jiná božstva a bůh hromu byl spíše vnímán jako ochránce nebeského řádu, který za bouře hledal zlé duchy, které se snažil udeřit bleskem. Když se pak takový zlý duch schoval za něčí dům, blesk mohl spálit i ten. Oheň vzniklý z blesku měl tedy podle těchto představ očistnou moc.


Bouřný pán u posvátného dubu v místech, kde bude později stát hrad Točník.

Bůh hromu je opět společný všem Indoevropanům, u Baltoslovanů se dokonce zachovaly místní varianty jeho původního jména, tedy Perkons, Perun a podobně. V různých baltoslovanských jazycích jsou tato slova synonymem pro hrom a z textů často není jasné, mluví-li se pouze o hromu, o jeho základním zosobnění nebo přímo o bohu. U Polabských Slovanů z Rujány známe boha jménem Perunic[7]DYNDA, J.; Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. 1. vyd. Dolní Břežany: Scriptorium, 2017. ISBN 978-80-88013-52-5. (Bouřný pán), tedy se pravděpodobně jedná o jednu a tutéž postavu bouřného božstva. Jeho vícehlavá socha (typická pro Polabské Slovany, ale i pro Čechy například ze Staré Kouřimi) stála po boku dvou dalších a bůh nebyl tak významný jako Svantovít se svou vlastní prominentní svatyní. Každá doba má své. Určitě vás napadne souvislost s keltským Taranisem, severským Thorem a asi i s antickým Diem/Jupiterem, ovšem tam došlo ke spojení boha hromu s bohem jasné oblohy, původním otcem nebes.

Vedle boha bouře stála paní země, která má opět společné evropské kořeny. Ať už jde o římskou bohyni úrody Ceres nebo řeckou Matku Zemi Démétér (, země, mḗtēr, matka) nebo možná o staroruskou Mokoš, jedná se o bohyni s podobnými vlastnostmi vztaženými přímo k Zemi a jejímu zosobnění. V pozdější lidové tradici z baltoslovanských zemí vystupuje postava starší ženy, především v pohádkách, která pomáhá své dceři (v tomto pojetí snad Květinové dívce) porodit hrdinu, boha, a společně s ní mu určit budoucnost. Bohyně země byla ostatně pravděpodobně spojená s osudem, předením, plodností, ale i smrtí. Osud Země je naším osudem.

Paní Země na podzim nedaleko Vysokého toku.

Z keltského prostředí známe bohyně spjaté s koňmi, kdy některé z nich sdílí vlastnosti s bohyní země, z germánského prostředí jí možná odpovídá tajemná Nerthus. Ctnosti boha hromu a bohyně země jsou mnohem zemitější a ráznější, vhodné pro ty, co se neštítí tvrdé práce a nebojí se přísně dodržovat morální zásady. Za to však bezpochyby budou odměněni. Myslete na to, až se budete zaklínat tím, abyste se do země propadli nebo aby do vás blesk uhodil. Lhát se nevyplácí. Bůh hromu bývá spojován s dubem, bohyně země spíše s léčivým bezem.

Pán lesů a paní smrti

„Také sýček mi skuhral zastaveníčko. Představte si, že přímo u ucha slyšíte nejmelancholičtější zvuk přírody, jako by jím chtěla ve svém chóru navždy zachytit zmírající vzdechy lidské bytosti — nějaký takový ubohý a slabý ston smrtelníka, který se vzdal veškeré naděje a při vstupu do údolí temnoty vyje jako zvíře, ale zároveň jako člověk, a ta vzlykavá melodičnost jeho sténání dodává zvukům ještě příšernější podobu (pokaždé začínám hláskami gl, když se to pokouším napodobit), zní jako výkřik duše, která umrtvila každou zdravou a mužnou myšlenku a nachází se ve stavu hniloby a rozkladu. Rozpomenul jsem se na ghúly, idioty a skřehotající šílence. Ale pak jiný z dalekých lesů odpověděl tóny, jimž vzdálenost opravdu přidala na melodičnosti – hú, hú, hú – húrer hú, a ve mně to probouzelo jen příjemné představy, ať jsem to volání slyšel ve dne nebo v noci, v létě nebo v zimě.“ – Walden aneb Život v lesích, Henry David Thoreau (1817-1862), překlad Zdeněk Franta a Antonín Jarník, ve Voznici vydalo nakladatelství Leda v roce 2018

Lesy skrývaly nejedno tajemství a často cesta skrze ně nebo skrze louky, potoční nivy, dlouhé řeky a moře mohla vést až do podsvětí, jak o tom vypráví pověsti a pohádky. Jedno takové božstvo známe od Pomořanských Slovanů ze Štětína, které se jmenovalo Triglav. Narozdíl od Svantovíta a Svarožice se jeho věšteb neúčastnil bílý kůň, ale kůň černý. To upomíná na pohádky o temném rytíři nebo lovci ze starých hradů známých například z Lužice. Byl spojován s mořem, cestou do podsvětí a se zlatým závojem, díky kterému neměl vidět neřesti lidí. Ovšem závoj stejně jako mlha může odkazovat právě na jiné světy. Nesmíme si ale podsvětí představovat jako temnou jeskyni, což jsou představy z oblasti Středomoří, ale spíše právě jako rozlehlou zelenou louku, říši klidu.


Pán lesů kousek od Čertovy skály.

Z Rujány, která očividně hostila celý panteon božstev, známe od Černého jezera boha Černohlava, který může být s Triglavem totožný. Černé jezero je obklopeno mokřady, což spojení s bohem podsvětí nahrává, narozdíl od Svantovítovy Arkony, která stála na útesu nad mořem, jako by se jednalo o skálu, odkud je výhled na celou krajinu, nebo od hradiště Korenice, křižovatky stezek, kde stály sochy Perunice a Porevíta. Podobné vlastnosti včetně bdění nad lidskými neřestmi, které trestal žloutenkou (zlatý závoj), měl východoslovanský Veles, kterého lze spojit s baltským bohem podsvětí Velniasem. Ve středověké češtině, tedy až po pokřesťanštění, označovalo slovo veles stejně jako dnes v litevštině slovo velnias čerta, tedy lesního mužíka. Velnias stejně jako Veles trestal porušení dohod žloutenkou a bylo mu prý začátkem novověku obětováno jedno oko k získání vědění onoho světa, což upomíná na severského Odina.

Z novověku známe z Křivoklátska postavu pána lesů, lovce, který měl vést Divoký hon. Z Chorvatska pochází postava Vlčího pastýře, který měl moc nad vlky a žil na okraji lesa. Některé vlastnosti nesou i prvotní představy o krkonošském Krakonošovi. Důležité je spojení s lesy, loukami, kouzly a různými tajemstvími. Z keltského prostředí známe možná souvisejícího a hojně zobrazovaného boha jménem Cernunnos (parohatý/rohatý).


Paní smrti ve své vlídné podobě u smrkových monokultur vysázených v posledních staletích.

Naopak paní smrti je možná ještě tajemnější postavou, která se v pohádkách dobrým lidem zjevuje s laskavou tváří, těm zlým ovšem jako zubatá příšera. Temné bohyně spjaté s kouzly a válkami jsou známé po celém indoevropském světě, vzpomeňme na řeckou Hekaté. Ještě ve středověku v Čechách obcházely o zimním slunovratu lidé v maskách čertů a zubatých lucek domy společně a hlídali dodržování klidu. V ostrovním keltském gaelském prostředí mnoho ze zimního slunovratu převzal svátek Samhain.

Obě božstva nás mají upozornit na nebezpečí, jejich ctností je tedy prozíravost, zároveň však vychytralost. Pán lesů dokáže odhalit mnohá tajemství, porušíte-li však tabu, je nemilosrdný. Stejně tak je nemilosrdná i temná bohyně, jejíž představa vás má varovat před šílenstvím z přílišné zarputilosti. Pokud k lesům a k přírodě přistupujete s úctou, představa pána lesů se vám bude zdát vlídnější a vlídnější. Nezapomeňte, proč temné příběhy vznikly: Aby nás, nevědomé, chránily před návštěvou určitých míst s vyšším výskytem nebezpečných nemocí, nebezpečnými zvířaty, rozkládajícími se těly a podobně. Pokud budete přírodu zkoumat a vědět, kde žije jaký parazit, jak žít v čistotě, zdraví a alespoň trochu v souladu se svým prostředím, takové představy nepotřebujete. Místo temného rytíře a zubaté příšery uvidíte pána lesů s píšťalou a usměvavou paní, kteří vám ukáží, co všechno se děje uvnitř lesní půdy, jaké byliny a houby příroda nabízí. Musíte však být chytří a vyhnout se těm jedovatým. Na milosrdenství zde není místo.

Pán práva a jasné oblohy

Kdysi byl pro naše evropské předky nejvýznamnější bůh jasné oblohy, baltoslovanský Diēvas. Jeho ozvěnu nacházíme v antice ve jménech Zeus a Jupiter, kde pod středomořským vlivem představy o něm splynuly s těmi o bohu hromu. V pohádkách se postava kouzelného moudrého starce vyskytuje poměrně často stejně tak jako postava krále času, jehož mnohotvárnost je představována postavami dvanácti měsíčků. Oheň v pohádce o králi času představuje střed světa a času stejně jako světový strom, obvykle dub, který má podle lidových říkadel zasahovat do každé chalupy. Král času dohlíží na světový řád.


Pán práva rozjasňuje oblohu na západ od Hracholusk.

U Polabských Slovanů na Rujáně stála vedle Perunice socha boha Porevíta/Puruvita, který může souviset s bohem jménem Prove, kterému byl zasvěcen celý dubový háj v dnešním Oldenburgu. Jméno patrně souvisí s právem nebo pravdou, neboť se v dubovém háji pořádaly i soudy. Bůh jasné oblohy v mnohých indoevropských náboženstvích ustoupil do pozadí, například v severském panteonu patrně kvůli klimatickým změnám doby stěhování národů jeho místo zabral temný bůh Odin. Ve Středomoří pak splynul s nebeským bohem hromu, jak již bylo zmíněno. Není ani jasné, která bohyně mu byla za manželku, pravděpodobně ale souvisela se Zemí nebo vodami.

Bůh jasné oblohy je nazýván také nebeským otcem a je často spojován s představami o utváření světa. Podle řecké mytologie byl na počátku Chaos, ze kterého vznikla přitažlivá síla Erós. Tehdy ještě lidé nevěděli o tom, jak se částice hmoty díky přitažlivé gravitaci začaly slučovat ve hvězdách, kde se jadernými reakcemi tvořily prvky důležité pro pozdější život jako uhlík, kyslík a železo. Někteří Řekové ovšem atomy znali jako Leukippos, Démokritos a Epikúros, použili podle římského básníka Lucretia[8]„Takový neklid však vychází ode všech prvků. Svou vlastní silou se nejdříve hýbají ony; pak věci, jež nejsou nic než drobounké shluky a svou silou jsou atomům bezmála rovny, pod jejich údery potají konají pohyb a samy strkají věci už o něco větší. Takto se pohyb už od … Pokračovat k poznámce dokonce stejný důkaz jako Einstein, a tuto jejich snahu je možné přes filozofy typu Hérakleitos, Thalés a Anaxímandros vystopovat až k prvotním příběhům o živlech, o ohni a vodě, které jsou v evropských představách nejlépe vyjádřeny během oslav letního slunovratu. Zde je názorně vidět, jak jsou příběhy důležité, pokud jsou vhodně uchopeny. To je i poselství postavy boha pravdy. Možná nás dokonce představa světového stromu může inspirovat k pochopení zakřivení prostoročasu, co myslíte?

Božská dvojčata a dcera slunce

Narozdíl od sestry slunce byla dcera slunce spolu s božskými dvojčaty více spjata s lidskými příběhy, například řecká Helena. To ovšem neplatí u Litevců a Lotyšů, kde Saulė převzala roli slunečního božstva. U starých Prusů naopak byl sluneční bůh znám jako Swayxtix. Dcera slunce byla patrně spojována s labutěmi a její stopy v této podobě můžeme nalézt i v českých pohádkách. V pojetí zde uvedeném je dcerou Mocného pána a Dívky květin, stejně jako božská dvojčata. V severských představách je dcera slunce odražena v bohyni Idunn, která pečuje o sad zlatých jablek.


Dcera slunce na Nezabudických skalách.

Dva protiklady, dva koně, dvě postavy. To jsou božská dvojčata, která stejně jako jejich sestra, dcera slunce, byla spjata s lidskými příběhy a často splývala do rolí různých hrdinů. Podle historika Dušana Třeštíka může být jejich inkarnací dvojice Přemysl (významově porovnaný s řeckým Prométheem) a Nezamysl (řecký Epimétheus), která patrně vznikla před 6. stoletím a od kterých česká knížata z původního území, jehož součástí bylo i Křivoklátsko, odvozovala svůj původ. Svátek Přemysla dnes přímo následuje po ledových mužích a uplakané Žofii a oznamuje tak začátek léta. Význam božských dvojčat byl patrně u původních Indoevropanů mnohem vyšší, neboť se jednalo o mladá božstva spojená s objevováním nového území, která byla přímo podřízena bohu jasné oblohy. V Řecku byla božská dvojčata známa jako Diós-kouroi.


Vladyka Přemysl na Křivoklátsku.

Předností těchto postav je jejich lidskost a zájem o lidské dění, dnes bychom řekli právo na život a na poznání. Jsou spojovány s vládou, vynalézáním, s přemýšlením, ale i s nevědomostí. Vždy je důležité najít rovnováhu.

Ohnivý drak Dýma

Dýma je podrobně zmiňován knězem a amatérským archeologem Václavem Krolmusem, který zachytil příběhy, jež se o něm vyprávěly. Dýma měl být často neviditelný, schovaný v mlze nad Mlžnou řekou Berounkou. Dým z jeho úst byl spojován s dýmajícími milíři uhlířů, kteří v křivoklátských lesích hojně vyráběli dřevěné uhlí už od pravěku.


Ohnivý drak Dýma před Brdatkou u Zbečna.

Dýma neměl rád liché počty a často na neposlušné lidi sesílal svůj oheň snad v podobě kulového blesku. Byl to ochránce kouzel a čar, která střežil a ke kterým dovoloval přistupovat jen vyvoleným. Jedná se o divokou sílu, která nás má varovat před nebezpečím toho, o čem ještě nevíme, co jsme dosud neprozkoumali a pořádně nepoznali.

Dívka Hana

Podle křivoklátské pověsti byla dívka Hana dcerou hutníka, která žila u vrbového Rakovnického potoka. Pojmenována byla po potůčku Haná, který stéká lesem ze Špičáku a v Dolním Chlumu se vlévá do Rakovnického potoka. Když Hana vyrostla, byla zajata správcem hradu na Hlavačově, který se nezdráhal pustošit celý kraj a dokonce se spolčovat se žoldnéři Oty Braniborského. Když pak zlý správce zabil Hanina otce, Hana uprchla a postavila se do čela povstání, které skončilo vypálením starého hradu a zabitím správce. Díky tomu získaly Křivoklát a Rakovník vysadnější postavení. Hana pak za doby Václava II. až do své smrti žila v křivoklátských lesích, odkud pomáhala místním lidem. Jedná se tedy o ochránkyni celé oblasti.


Dívka Hana během dětství u Rakovnického potoka.

Ve svých příbězích odvozuji rod Hany od dívky Radoslavy, která žila začátkem 11. století ve vesnici Bříza v Českém Středohoří, odkud se přestěhovala na Křivoklátsko, kde byla nedaleko dnešního Nového Domu pochována. Radoslava a po ní i Hana je dědičkou zlatého srdce, pradávné síly, která jí kromě odvahy umožňuje poznat pravý stav věcí, proniknout do mysli každému a zjistit, jaký daný člověk je, jestli stojí za něj bojovat, a podle toho jednat. To bychom se od těchto dívek měli naučit.

Lesní, vodní a stromové víly

Už kronikář Kosmas se z přelomu 11. a 12. století zmiňuje o tom, jak staří Čechové uctívali lesní, vodní a stromové víly spolu s vrchy, kameny, vodními prameny a posvátnými háji. Zmiňoval to v souvislosti s knížetem Břetislavem II., kterého osobně zažil a který byl zabit na Křivoklátsku ve Zbečně v době kolem zimního slunovratu, kdy umírali stáří králové, co porušili nějaká předem daná tabu. Jak již bylo zmíněno výše, v ostrovním keltském prostředí mnoho ze zimního slunovratu přejal předcházející svátek Samhain. Knížete měl mimochodem zabít jistý Lork, což je jméno skotského klanu zhruba z té doby. Se zimním slunovratem byly spjaté jehličnaté stromy, zpočátku asi tisy a jedle, z nichž si lidé domů přinášeli poleno, které nechali hořet v ohni. Tomuto zvyku předcházelo pálení větších ohňů, a naopak po něm následovalo zapalování svící a mnohem později přinášení celých stromků.[9]VEČERKOVÁ, E., FROLCOVÁ, V.; Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7429-006-0.


Jak by si vodní vílu z křivoklátské lesní studánky představoval Alfons Mucha?

Naopak s letním slunovratem je spojována lípa, u níž se lidé rádi scházeli a která je úplně tím nejčastějším památným stromem spojeným s nějakým příběhem. Letní slunovrat byl obřad ohně, vody, obřadního mytí a skákání přes ohně, a především také léčivých bylin, kterými jsou například sluncem prozářená třezalka nebo omamný pelyněk. S lípou, vrbou nebo dubem byly víly v pohádkách často spojovány, ať už v těch českých nebo třeba v polských.

Mlžná řeka a liška

Mlžná řeka Berounka teče středem Křivoklátska, kde pomáhá vytvářet geologicky i druhově pestré prostředí. Různá zosobnění řek, které mají schopnost přinášet život, uchovávat i odnášet vzpomínky, známe snad z celého světa. Řeka zároveň spojuje náš svět se světem předků.


Proudy Mlžné řeky Berounky.

Liška spolu s vlkem vystupuje v českých pohádkách snad nejčastěji ze všech zvířat. Stejně jako krkavci, vrány, čápi, jeřábi, žáby a další je liška spojována s jiným světem, odkud má přinášet duše dětí.[10]VEČERKOVÁ, E.; Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2016. ISBN 978-80-7429-627-7. Na Křivoklátsku se zachoval jarní zvyk, kdy přibližně o jarní rovnodennosti, jakmile rozkvetou kočičky na vrbách jívách, rodiče dětem potají na vrbové proutky navlečou sladké pečivo. Ráno, když se děti probudí, rodiče dětem řeknou, že tam pro ně pamlsky schovala liška. Tento zvyk souvisí s lužickosrbskou a z jihu Křivoklátska také známou ptačí svatbou[11]Ptačí svatba zde možná vznikla pod vlivem Lužických Srbů, kteří se na Berounsko ve středověku přestěhovali (viz název obce Srbsko). Spojení s Polabskými Slovany je pak zosobněno poustevníkem Ivanem, který měl přijít z kmene Obodritů (Svatý Jan pod Skalou). Obě zmíněné … Pokračovat k poznámce, kdy požehnání předků z onoho světa mají začátkem jara místo lišky přinášet zpěvní ptáci. Liška je tedy podle představ ochránkyní dětí nejen během porodu, stejně jako jinde vrána nebo čáp, ale i během jejich růstu a dospívání.


Liška působí tajemně, přesto ale povědomě.

Ctností lišky je především její vychytralost, ladnost a rychlost. Stejně jako řeka proplouvá mezi světy představ a dokáže se na naše lidské snažení dívat z nadhledu. Všichni známe pohádku o živé a mrtvé vodě, kterou liška (nebo vlk v případě jiné Erbenovy verze) hlavnímu hrdinovi z jiných světů přinese. Je to skutečný posel mezi světy, mezi různými názory.

Poznámky

Poznámky
1 Viz třeba Kresnik: An Attempt at a Mythological Reconstruction od Zmago Šmitek: http://sms.zrc-sazu.si/pdf/01/SMS_01_Smitek.pdf
2 Mohlo slovo vít/vit/vid, tj. pán, u Polabských Slovanů nahradit původní bůh/bog podobně, jako kdysi bůh/bog nahradil div/diev?
3 Nejbližší původ slova jsem našel v keltském arkunjo, což znamená útes. Pokud by pocházelo z jiných indoveropských jazyků a ze stejného slovního základu, mělo by slovo na začátku p, tedy Parkuna.
4 TŘEŠTÍK, D.; Mýty kmene Čechů (7.–10. století): Tři studie ke „Starým pověstem českým“. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-646-X.
5 Viz třeba http://www.societasviaromana.net/Collegium_Religionis/deities.php
6 Kresnikova (viz výše) žena je také nazývána jeho sestrou.
7 DYNDA, J.; Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. 1. vyd. Dolní Břežany: Scriptorium, 2017. ISBN 978-80-88013-52-5.
8 „Takový neklid však vychází ode všech prvků. Svou vlastní silou se nejdříve hýbají ony; pak věci, jež nejsou nic než drobounké shluky a svou silou jsou atomům bezmála rovny, pod jejich údery potají konají pohyb a samy strkají věci už o něco větší. Takto se pohyb už od prvků šíří a stoupá za krokem krok, až se vynoří před lidské oko a tělíska v sluneční záři my uzříme vířit – jen co je rozvířilo, je neznámo zraku.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (předpověď Brownova pohybu a Einsteinova důkazu o existenci atomů), přeložila Julie Nováková, vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1971
9 VEČERKOVÁ, E., FROLCOVÁ, V.; Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7429-006-0.
10 VEČERKOVÁ, E.; Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2016. ISBN 978-80-7429-627-7.
11 Ptačí svatba zde možná vznikla pod vlivem Lužických Srbů, kteří se na Berounsko ve středověku přestěhovali (viz název obce Srbsko). Spojení s Polabskými Slovany je pak zosobněno poustevníkem Ivanem, který měl přijít z kmene Obodritů (Svatý Jan pod Skalou). Obě zmíněné obce leží v Českém krasu, který s Křivoklátskem sousedí.