Událost původně zaznamenaná kronikářem Kosmou v jeho Kronice Čechů, později upravená v Kronice tak řečeného Dalimila, Nové kronice české od Přibíka Pulkavy z Radenína a Kronice české od Václava Hájka z Libočan. Následující převyprávění převážně vychází z Kosmova podání, i když je Kosmovo datování a pojmenování postav zmatené. Jaromír musel být knížetem, jinak by nemohl jmenovat svého zachránce správcem knížecího dvora ve Zbečně, ovšem datování do období jeho první spíše nepravděpodobné vlády roku 1003 mezi smrt Vladivoje a návrat Boleslava III. je z hlediska příběhu nesprávné, neboť by se tak muselo stát v lednu a nad knížetem by se v tu dobu nemohlo „snášet hejno much“. Velíz je prastaré pohanské místo, čemuž nasvědčuje skutečnost, že zde, na jinak odlehlém místě, vznikla kaplička symbolizující vítězství křesťanství nad původním náboženstvím, a později středověké probošství. Údajné etymologické spojení s bohem jménem Veles je však kvůli nutnému vývoji slova nepravděpodobné a je spíše zbožným přáním. Role Vršovců na celé příhodě je možná přeceňovaná, neboť by se v době vlády knížete jednalo o otevřenou vzpouru a těžko uvěřit, že by byla provedena takto obřadním způsobem a navíc z pouhé opilosti.

Jezdci na koních přebrodili řeku a po upravené pěšině zamířili do hlubin lesa. Byli v dobré náladě. „Tak jsem jí řekl, ať dá pokoj a doleje mi med,“ smál se opálený muž. „Sice jsme ještě ani nevyjeli,“ odvětil hnědovlasý velikán, „ale už se těším, až budeme zpět ve Zbečně. Ta vysoká s těma bronzovýma záušnicemi je opravdu kousek.“ „Mlč, Hovoro,“ přerušil ho vpředu jedoucí muž, „a soustřeď se. Kde je to místo u potoka, kam chodí pít zvěř?“ Jezdci projeli kolem staletého buku, jehož kořeny prorůstaly až do hlubin země, kde jako věční, svraštělí hadi objímaly tvrdé skály. Poté zamířili na tajné stezky, které se vlnily mezi vysokými kopci a na které byl vstup zapovězen. Slunce už skoro vystoupilo na vrchol své denní dráhy, když začali po svazích sjíždět k šumícímu Habrovému potoku. U jeho vod se pak zastavili, sesedli z koní a pořádně se osvěžili. „Už jsme skoro tam,“ pravil Hovora, „za starým dubem odbočíme ke skále a v místě, kde se potok rozlévá, bývají srnci. Jeden z nich je statný, jako dělaný pro vás, kníže.“ Opřel se o kmen vysokého javoru. Zamyslel se. Kníže si mezitím opláchl obličej. Přistoupil k Hovorovi blíže. „Poslouchej,“ řekl tiše, „dneska musí všechno vyjít. Až ty zpité psy rozprášíme a svatyni zboříme, popadni Kochana a pořádně mu vypraš kožich. Minule se mi zase posmíval, že nejsem celý muž, že si tím lovem něco vynahrazuju. Zbij ho do němoty a všechen jeho majetek připadne tobě. To bude odměna za tvůj skutek i mlčenlivost, rozumíš?“ Hovora pokýval hlavou. Stále zamyšleně hleděl do dáli.

V místech, kde se Habrový potok rozlévá a tvoří podmáčené, spásané louky, které udržuje lesní zvěř, se knížecí družina zastavila. Lovci se rozhlédli po okolí, na hustá křoviska tvořící lesní okraje. Pohyb. Zvěř zde neznala člověka, a tak jí byla přehnaná plachost cizí. Když Hovora spatřil ohromného srnce, dal pokyn opálenému muži, který okamžitě uvolnil již delší dobu neklidně vrčící psy. Kníže pobídl koně. Tryskem se vydal za ohromným srncem, který se snažil uniknout do houštin. Tam mu však naběhli psi, kteří srnce vyhnali zpět na otevřené prostranství. Kníže hodil oštěpem. Zásah. Srnec se zapotácel, ale běžel stále dál. „Máme ho!“ vykřikl Hovora nadšeně. Kníže na poslední chvíli uhnul holé větvi, která se mu zjevila před obličejem. Zrychleně dýchal. Ve skutečnosti se bál lovu více než bitev, do kterých doprovázel německého krále. Ale stálo mu to za to. Už mu nikdo nebude stát v cestě, ani jeho šílený bratr, ani chudák srnec, který na sebe v mysli knížete vzal jeho podobu. Podobu bratra, který knížete natrvalo zmrzačil. Srnec zakopl o špičatý kámen. Kníže vykřikl. Psi se na uštvaného srnce vrhli a strhli ho k zemi. Ozval se řev a vrčení. Hon skončil. Kníže sesedl z koně a obřadně srnci zasadil poslední ránu, načež se pomodlil po křesťanském způsobu.

„Dobrá rána,“ řekl opálený muž a začal srnce prohlížet. „Nakonec nepřijedeme s prázdnou,“ odvětil kníže, zatímco vstával od stále ještě teplého zvířecího těla. Protáhl se. Své družině pak rozdal úkoly, které bylo třeba splnit před tím, než se vydají na další cestu. Opálenému muži poručil, aby se vydal na smluvené místo dát znamení Hromislavovi, který vedl skupinu dalších mužů. Potom se posadil, napil a odpočinul. Zadíval se na jeden letitý dub, který pamatoval už jeho dědečka, mocného vládce. Povzdechl si. Bylo pozdní odpoledne, když se kníže vyšvihl do sedla, dal pokyn své družině a všichni se odebrali na západní stranu vstříc slunečním paprskům. „Nejkratší cestou k Velízu!“ poručil. Odpočatí koně se hnali vpřed směrem k onomu bájnému kopci, který byl obklopený mořem lesů.

„Kochane!“ vykřikl kníže s předstíranou radostí, když se vynořil z okolních lesů a zamířil přímo k úpatí Velízu. Tam postával věkem otužilý Kochan, který přijíždějícího knížete pozdravil lehkým úklonem. „Jaromíre,“ oslovil ho jménem. Kníže se musel krotit, aby vzteky nezaskřípal zuby. Podíval se na vrchol kopce, odkud se do dáli nesl dým posvátného ohně. Mohutný dub na jeho vrcholu vypadal jako starý vladyka. Říkalo se o něm, že každý, kdo spočinul v jeho stínu, mluvil jen pravdu. Nemohl lhát. „Pověry,“ pomyslel si kníže, „ale jistá posvátná tajemnost se tomuto místu musí nechat. Jak jinak si vysvětlit, že se s ním můj děd ani můj otec nevypořádali? Ale já jsem jiný. Nebojím se.“ Kochan mezitím sledoval zapadající slunce. Nadechl se, přemýšlel. Moc dobře znal knížete a jeho lidi, věděl, že se schyluje k něčemu nekalému. Proto se také připravil. V okolních lesích se ukrývali poslední věrní bojovníci, kteří by za Kochana položili život. Usmál se. „Tak uvidíme,“ řekl si pro sebe, „kdo s koho, Jaromíre.“ Ozvalo se troubení rohů, zvuk píšťal a strunných nástrojů. Cesta na vrchol kopce byla ozdobená čerstvými a sušenými haluzemi zavěšenými na dlouhých holích. Kníže sesedl z koně a včele své družiny vyrazil na vrchol. Zrychleně oddechoval. Ucítil vůni zapáleného pelyňku, který měl údajně očistnou moc. Zamotala se mu hlava.

Na samém vrcholu byly připraveny stoly s hojnými pokrmy, ovocem a pečivem. Rozveselení lidé přivítali knížete, který se posadil na čestné místo ve stínu velikého dubu. Ukázal prstem na uloveného srnce, kterého jeho družina přinesla až k posvátnému ohni. Několik místních mladíků příkaz pochopilo a dali se do přípravy. Psi nadšeně poštěkávali. Kochan mezitím nalil knížeti medovinu do zdobené číše, která se leskla v paprscích zapadajícího slunce. Posadil se po jeho pravici. „Promluvme si,“ pravil už poněkud stařeckým hlasem. Kníže se zahleděl na nebe. „O čem si my dva tak můžeme povídat?“ odvětil, „akorát si ze mě budeš zase utahovat, protože ti to přikazuje ten dávný, odporný zvyk. Dnes si to klidně můžeš odpustit.“ Kochan se pousmál. „Nic takového nezamýšlím, a jestli jsem tě snad někdy v minulosti urazil, ze srdce se ti omlouvám. Volba knížete měla kdysi dávno svá pravidla, ale teď je všechno jinak. Ty a tví bratři jste, abych tak řekl, zvláštní. Musíš mě pochopit …“ „Nemusím vůbec nic,“ vstoupil mu kníže do řeči, „co si o sobě vůbec myslíš? Že budu snášet ty tvoje řeči jenom kvůli tomu, že sedíme pod přestárlým dubem a pořádáme slavnost na počest nějakého zlatovlasého běse? To se mám bát povídaček?“ Kochan se tvářil klidně. „Povídačky přijdou a odejdou, některé máme hluboko v sobě, jiné jsou jak vlaštovky. Bojím se ale, že ty povídačky, co sis přinesl od německého krále, jsou mnohem horší.“ „Jak se opovažuješ?!“ vykřikl kníže a prudce vstal. Kochan učinil to samé. „Jsi jak bratr tvého děda, ten, o kterém se vyprávějí smyšlené zázraky. Taky ti to německé náboženství kříže a loajalita k říši zatemnily mysl. Vím, co máš za lubem.“

Kníže začal rychle chodit sem a tam. Nějak se nemohl ze stínu prastarého dubu vymotat. Slunce už téměř zapadlo. „Toho budeš litovat,“ pravil kníže chladně, „urážka knížete i krále se trestá smrtí.“ Kochan se zasmál. „Zaštiťuješ se králem, bojuješ pro něj, ale to si opravdu myslíš, že se ti odvděčí? Skončíš bídně a jemu to bude jedno. Dej si pozor, Jaromíre.“ Kníže se nenápadně podíval směrem ke své družině. Jeho muži okamžitě pochopili, co mají udělat. „Nestojím o tvé rady, ty modláři, protože vůbec nevíš, jak to ve světě chodí. Žiješ si tu zalezlý se svými malichernými starostmi a zavíráš oči před okolním světem. Pokud se mu nepřizpůsobíš, zemřeš.“ Kochan tleskl dlaněmi. Z lesů se začal ozývat podivný křik. „Klidně budu v menšině, klidně budu žít se svou rodinnou v ústraní do doby, než znovu přijde náš čas.“ Listí starého dubu zašumělo v poryvu větru.

Kníže se najednou prudce zastavil. „Tak kde jste?“ zvolal směrem ke svým mužům, kteří s obavami ukazovali do houštin na vrcholu kopce. Zničehonic se z něj vynořil Hromislav. Kníže se zprvu zaradoval, ovšem radost ho hned přešla, jakmile spatřil, že je Hromislav spoutaný. Zamrkal. Nemohl uvěřit svým očím. Všichni muži, co mu měli přijít na pomoc, teď stáli před ním a jeho družinou spoutaní a obklopení tajemnými pomalovanými bojovníky. Kníže se začal třást. „Teď, Jaromíre,“ řekl Kochan vážně, „teď dostaneš za vyučenou, aby sis zapamatoval, že kníže má sloužit lidu, a ne naopak.“ Ještě to ani nedořekl, když se bojovníci knížete chopili a přímo před statným dubem ho svlékli donaha. „Přiveďte jejich koně,“ poručil Kochan, „abychom Jaromírovi předvedli jeden prastarý obřad, který je v zemích daleko za Labem a Lužicí stále dovoleno provádět.“ Zmatený Hovora stál uprostřed knížecí družiny. Jako jediný zachoval chladnou hlavu. Věděl, že jakmile se naskytne příležitost, bude muset jednat. Bojovníků bylo mnoho, a proto nepomůže nic jiného než samo knížecí vojsko.

Kníže ležel spoutaný na vrcholu kopce. Stmívalo se a oheň vrhal dlouhé stíny. „Mocní bohové,“ řekl Kochan slavnostně, „prosím vás, vyjevte své věštby. Byť vám nemohu nabídnout posvátné, zkušenou rukou vyřezávané hole, vezměte prosím zavděk naším knížetem.“ Lidé se dali do zpěvu. Jeden bojovník se vyšvihl přímo na knížecího koně a na Kochanův pokyn svázaného knížete přeskočil. Ten se ani nepohnul. Okolo stojící lidé začali tleskat do rytmu, mnozí z nich popíjeli medovinu s ovocem a bylinná piva. Dali se do jídla, zatímco se zamyšleně dívali na představení a povídali si o tom, co je asi tak čeká za osud. Hovora využil všeobecného veselí a nepozornosti bojovníků a nenápadně vyrazil směrem k houštinám. Počkal na další koňský skok a vmžiku zmizel bojovníkům z dohledu. Dával si dobrý pozor, aby ho nikdo neviděl. Skrýval se na ovocnými stromy a keři, což bylo díky nastalému stmívání jednodušší. Skok. Veselí. Hovora zmizel v lese a po tajných cestičkách vyrazil směrem ke zbečenskému dvoru. Běžel rychle jako nikdy v životě. Ve Zbečně mu určitě připraví koně, aby stihl přivést první oddíl vojska ještě před svítáním. Vždyť přece šlo o život knížete a jeho vlastní hrdost, která byla poháněna slíbeným bohatstvím.

Slavnost na Velízu pokračovala. Bojovníci si odpočinuli, napili a zahráli na hudební nástroje. Nikdo si knížete nevšímal, pokud nepočítáme Kochana. Ten přišel k ležícímu knížeti a důvěrně se k němu naklonil. „Ještě jednou,“ pravil vážně, „se pokusíš toto místo zničit, zažiješ mnohem horší muka. Jsi jak slizký had, co schovává své věrné po lesích. Chtěl jsi nás zabít, nemám pravdu?“ Jaromír k němu pozdvihl hlavu. Byl celý špinavý. „Nechtěl,“ odpověděl chraplavě, „ale teď už chci.“ Kochan se usmál. „Chceš mít všechno jen pro sebe, Jaromíre. To nikdy nedopustím. Tento kraj ti nepatří.“ Prudce se otočil a zmizel ve víru oslav. Podíval se na temnou oblohu a veselí okolních lidí. „Přineste mu něco k jídlu,“ poručil u ohně stojícím obřadníkům a ukázal na zuboženého knížete. Zhluboka se nadechl. „A hlídejte ty jeho chlapy,“ poručil, „ať žádný z nich neuteče!“ Na nebi jasně svítily hvězdy. Spolu s jiskrami ohňů a mořem okolních lesů vytvářely nádherný obraz.

Hovora pádil na koni. Úcta k jeho pánovi ho poháněla rychle vpřed. I když věděl, že se podle prastarého pohanského zvyku musel kníže jednou za rok pokořit, aby nikdy nezapomněl, že mu vládu propůjčují ostatní, rozhodl se, že celé setkání zveličí. Pošle zprávu biskupovi s jasným poselstvím: Kníže byl při lovu zajat zpupnými modláři, které je třeba pokřtít, jejich svatyni zbořit a dub zazdít do základů nové kapličky. Ano, zboření svatyně už nebude lstivým záměrem knížete a jeho družiny, ale svatý celospolečenský boj. Ani náznakem se nechtěl zmínit o pravdě a o tom, jak byl kníže Kochanem přechytračen a jeho obřadní potupa, která by za běžných okolností byla jistě jemnější a veselejší, musela být zdůrazněna. Ostatně minulý rok se Kochan spokojil jen se slovními urážkami. Tlusté větve stromových velikánů ustupovaly na stranu před temným jezdcem, který měl k vojsku dorazit ještě před půlnocí. Lesy ho velmi ochotně uvolnily ze svého sevření vstříc úvozovým cestám.

Zábava pokračovala zpěvem pradávných písní, které měly v myslích lidí navázat spojení s bohy a lesními duchy. Všeobecné opojení zastřelo jindy jasné vnímání bojovníků, kteří ztratili pojem o čase. Síla ohňů se postupně vytrácela, když nad okolními lesy vysvitlo slunce. Bojovníci zprvu nevnímali ani dunění ozbrojených jezdců, kteří se k nim skrze hustý hvozd blížili. Hovora svůj záměr uskutečnil do posledního slova. Nic nepomohlo, že Kochan s prvními slunečními paprsky knížete osvobodil a šel se sám napít k lesní studánce. Jakmile knížecí družina spatřila, že se blíží pomoc, sama se chopila mečů a malovaným bojovníkům se nečekaně postavila. Posvátné místo zahalila krev obou stran. Na vrcholu kopce i po jeho svazích probíhala tuhá bitva na život a na smrt. Dávní bohové zase jednou přijali lidské oběti.

I když se bojovníci statečně bili, proti obrněné přesile toho mnoho nezmohli. Ztráty byly na obou stranách zhruba stejné. Kníže nasedl na svého neodpočatého koně, který měl předchozí večer svými vysokými skoky věštit vůli bohů. „Všechny svažte,“ přikázal kníže, zatímco ukazoval na zbylé bojovníky a dosud vyjevené vesničany. Podezřívavě se kolem sebe rozhlížel. „Vezmeme je všechny s sebou. V Praze je biskup pokřtí, a pokud budou stále vzdorovat, prodáme je.“ Uhnaný Hovora pokýval hlavou. „Co s mrtvými?“ zeptal se. Kníže pohotově ukázal na jedno holé místo na zemi. „Vykopejte hlubokou jámu,“ řekl naštvaně, „a ty mrtvé psy tam naházejte. Naše mrtvé naložte a odvezte.“ Podíval se na svého zachránce. „A tobě, Hovoro, tobě se za svou záchranu odvděčím, jak náleží: Všechen Kochanův majetek a správu Zbečna k tomu, až na věčné časy.“ Hovora se uklonil. Měl radost. Kníže se však zachmuřil. „Ale,“ pravil zmateně, „kde je vlastně Kochan?“

Vojáci prohledali každý kout, svahy kopce, okolní lesy i v nich schované skalky. Jediné, co našli, byl Kochanův zdobený náhrdelník, který ležel jako obětina u lesní studánky. Kníže soptil. Nemohl uvěřit, že se tomu starému prašivci podařilo zmizet. Jako by celou tu dobu věděl, co se stane. „Zbabělče jeden starej,“ pomyslel si, „ale já ti ukážu.“ Vzal do ruky sekeru a chystal se alespoň symbolicky začít kácet prastarý dub, který se nacházel na vrcholu kopce. Už byl ve stínu jeho rozlehlých větví, když tu najednou dostal strach. Zdálo se mu, že slyší hlasy svých předků, svého otce, babiček a dědečků. Strom měl hluboké kořeny, které ho pojily se zemí a ostatními obyvateli lesa. Kníže padl na kolena. Vojáci se tomu podivili. Jejich hlasy utichly. Všude kolem nastalo hrobové ticho. „Povolejte sem mnichy,“ řekl kníže třesoucím se hlasem, „na tohle já nemám žaludek.“