Převyprávění původní křivoklátské pověsti odehrávající se v období Braniborů v Čechách”, která se zachovala v několika verzích a byla například zpracována Františkem Levým v Rakovnických pověstech, Albínem Fraňkem a Janem Rennerem v knize Rakovnicko a Křivoklátsko v pověstech nebo Viktorem Palivcem v Křivoklátských pověstech. Tato pověst možná nabízí vodítko k vyřešení otázky, proč byl hrad dnes známý jako Hlavačov, jakýsi mýtický předchůdce pozdějšího města Rakovníka, i přes svou značnou velikost zpustošen a v podstatě ze dne na den opuštěn. Dále je třeba si uvědomit, že většina hradů a vsí na Křivoklátsku byla založena nebo přímo podřízena králi, a tak nedí divu, že si v době bezvládí chtěl každý šlechtic z okolí pro sebe něco utrhnout a nebál se proti místním lidem použít síly.

Každým dalším rokem vstupoval hrádek Křivoklát stále hlouběji do povědomí lidí. Pověsti o jeho pevných zdech, kamenné ostrožně tyčící se nad údolím Rokytky, Vrbového potoka, a hlubokých lesích, protkaných tokem Mlžné řeky, lákaly prostý lid i bohaté hosty. Veškerá tato chvála se však nelíbila správcům hradu, který ležel daleko proti proudu potoka až na samé půlnoční hranici hvozdů křivoklátských. Sláva jejich kdysi rozlehlého a bohatého sídla jako by byla královským kamenným hrádkem zastřena. Jejich moc se hroutila. Prosili křesťanského boha o pomoc, ale marně. Mysl se jim zarmoutila a zdivočela. Už neměli co víc ztratit a na životě jim pramálo záleželo. Ve svých zkažených srdcích spřádali ohavné plány. Když nastala vhodná doba, jeden ze správců se rozhodl vyslat posly k nejstrašnějšímu nepříteli, který působil zmatek po celé zemi. Umínil si, že přestoupí na jeho stranu a hluboké lesy i s jejich obyvateli nadobro zničí.

Mezitím však začal pustošit křivoklátský kraj na vlastní pěst. Jeho muži pálili vesnice i drobné usedlosti, ve kterých tou dobou bydleli uhlíři, dým jejichž milířů stoupal spolu s ranní mlhou nad koruny nekonečných lesů. Ať už se jednalo o uhlíře, drobné zemědělce nebo hutníky, každá rodina zažila od správce hradu příkoří. Běsnění trvalo několik dní, než dorazil nepřítel, žoldnéři pod údajnou záštitou Oty Braniborského. Tehdy si ještě šlechta mohla dělat, co chtěla, a často touha po moci spolu s rodinnými pletichami způsobila, že umíralo mnoho nevinných lidí. Zatímco žoldnéři navázali v pustošení kraje a vraždění lidí, správce hradu, později zvaného Hlavačov, se nyní notně posílen odvážil vyrazit proti zemanům a jiným nižším šlechticům, kteří měli tu smůlu a bydleli v širokém okolí hvozdu.

Správce se mstil všem, kdo ho na Křivoklátě pomlouvali za jeho zpupnost a zkažené mravy. S každým vítězstvím nad nimi mu v srdci stoupala zlost. Vzpomněl na dívku, kterou kdysi unesl z domu jednoho hutníka a která mu už dlouhou dobu nečestně sloužila. Byla půvabná, neobyčejně krásná, ale zároveň nebezpečná. Správce se děsil záblesku v jejích očích. Přemýšlel, jak by ji zkrotil, jak by ukázal svou neomezenou moc. Dal příkaz svým mužům. Po dobytí poslední tvrze, která kladla odpor, zamířil přímo ke skromnému obydlí onoho hutníka, otce dívky. Rozkázal žoldnéřům, aby ho oběsili na vysokém stromě, vyplenili celé okolí a podřezali každého, kdo se jim připlete do cesty. A to se také stalo.

Po návratu domů vtrhl správce do místnosti, kde byla dívka vězněna. Škodolibě se usmíval a dal se do řeči. Když popisoval vraždu jejího otce a srovnání celé usedlosti se zemí, plamen v dívčiných očích chladl, až se rozplynul úplně. To bylo přesně to, na co správce čekal. „Teď uděláš všechno, co budu chtít. Už nikdy nebudeš klást odpor, jinak dopadneš ještě hůř než tvůj otec. Dnes večer mě čekej.“ Hlasitě se zasmál a zmizel na nádvoří, kde ho už čekali žoldáci toužící po další kořisti. Byl si jistý tím, že teď ho ta dívka, která ho přitahovala jako žádná jiná, poslechne na slovo. Mnoho žen již unesl, ale tahle byla jiná. Cítil to. Ostatně to byla snad jediná věc, ve které se nemýlil.

Dívka totiž místo sténání sebrala poslední zbytky odvahy. Počkala, až se stráže obrátí k druhé straně hradu. Využila jejich nepozornosti způsobené závistí a touhou po vlastní kořisti tam venku. Tiše jako liška prolezla oknem ven a seskočila do hradního příkopu. Pád byl bolestivý, ale dívka se ani na okamžik nezastavila. Schovaná mezi keři se dostala až k lesnímu okraji, kde ji přivítaly mladé břízky. Její hnědé vlasy lehce pohladily mladé listí, které za ní zavřelo lesní bránu. Než se strážci vzpamatovali, dívka už byla daleko za lesnatými vrchy.


Obrázek k bylinné směsi Hana

Zastavila se až u známé průzračné studánky nedaleko bájného Děvína, kde samým vyčerpáním padla na kolena. Byla špinavá a potlučená. Hebkými dlaněmi si omyla obličej, v němž zářily dvě jasně modré oči. Dobře to místo znala, protože sem často chodívala jako malá. „Maminko drahá,“ pravila slabým, vyděšeným hlasem, „co mám teď dělat? Otce mi zabili a domov srovnali se zemí. Nemám kam jít.“ Rozplakala se. Dlaněmi hladila malé rostlinky rozrazilu, kterému se na Křivoklátsku také říká světahoj. Dlouho tam seděla, její slzy vytvářely vlnky na průzračné hladině studánky, na které jako malé loďky plavalo listí. Ty loďky, které kdysi dávno pluly po Mlžné řece v řadě za sebou, když její maminka zemřela. Šramot. Dívka byla tak zabraná do svých myšlenek, že si ani nevšimla pohybu za jejími zády.

Stále klečela nehybně s hlavou upřenou ke studánce, když nově příchozí muž promluvil lámanou češtinou. „To je ale překvapení, to budou mít chlapi radost. Napřed tě ale trochu upravím.“ Zpod pláště, který mu halil zbroj, vytáhl železnou dýku. Přistoupil ke studánce. „Nikdo,“ odvětila dívka tajemně, „mi nevezme to poslední, co mi ještě zbývá.“ Prudce se otočila, rychle jako blesk vyrazila muži dýku z ruky, která dopadla na kamení vedle studánky. Muž se zapotácel, když tu mu najednou dýka prorazila hrdlo. S chrčením se svalil k zemi. Po chvíli byl mrtvý. Dívčiny šaty byly zkropeny krví. Vůbec si neuvědomovala, co se stalo. Dívala se do korun stromů nad sebou, které se tiše nakláněly ve větru. Když sklopila zrak, zůstala stát jako zaražená. Za mrtvým mužem totiž postávali dva lidé, kluk a holka, svázaní v provazech, oba s očima vytřeštěnýma.

Chlapec, snad jen o kousek starší než dívka sama, jako první přerušil nastalé ticho. „Děkujeme,“ řekl koktavě, „děkujeme za záchranu, prosím, rozvaž nás.“ Dívka pokývala hlavou a začala provazy uvolňovat. Napřed rozvázala docela malou dívenku, které nemohlo být více jak deset lét. Chlapec přišel na řadu jako druhý. V jeho hnědých očích se leskla upřímnost smíchaná s lhostejností, která byla způsobená všemi těmi hrůzami, které dosud prožil. „Jmenuju se Litorad,“ řekl nesměle, „syn uhlíře, a tohle je má malá sestra Mlada. Jak říkají tobě?“ Dívka se zhluboka nadechla. „Hana,“ odpověděla, „ne však podle křesťanského obyčeje, ale podle tohoto místa. Tak se rozhodla maminka, kdysi dávno …“ V dáli se ozvalo zadunění. Chlapec si povzdechl. „To jsou jezdci,“ řekl smutně, „nejspíš ti samí, co vyvraždili naši osadu.“ Hana pohodila hlavou. V očích jí žhnul plamen. „Nesmíme jim dovolit dále zabíjet a ničit,“ pravila sebevědomě. Chlapec s dívenkou se na sebe nevěřícně podívali. „Zaveďte mě na místo té vaší osady,“ řekla, zatímco mrtvému žoldákovi od opasku odepínala meč. Litorad pokýval hlavou. Všichni tři se pak rozeběhli východním směrem skrze hustý les.


Zřícenina hradu „Hlavačova“. Autor obrázku: Antonín Pucherna (1776–1852).

Nedaleko bývalé osady se po lesích schovávali uprchlíci, přesně jak Hana předpokládala. Když spatřili Litorada, byli štěstím bez sebe. Kromě žen a dětí se po lesích schovávali i ostřílení uhlíři. „Kam utíkáte?“ odvětila Hana, když se jí zeptali na jméno, „to je jen tak necháte ničit zdejší kraj a vraždit rodiny? Znásilňovat a loupit? Už nemáte co ztratit stejně jako já. Vezměte všechny zbraně, co máte, a pojďte spolu se mnou chystat pasti, stavět zátarasy, rozptýlit je a vyhnat. Ať na tyto lesy nikdy nezapomenou!“ Na ta slova i poslední uhlíř ztratil ostych a na důkaz přátelství stiskl Haně pravici. Všichni ji považovali za sobě rovnou. Dunění. Jízdní skupina právě projížděla kolem, opojená svou kořistí. Žoldnéři si připadali jako páni světa. Pili víno, vtipkovali a vůbec se nestarali o to, co se kolem nich děje. To byla ovšem zásadní chyba.

Vpředu jedoucího žoldnéře zasáhl kámen. Svalil se na zem jak spadlé jablko. Než se ostatní stačili vzpamatovat, z lesního houští na ně rychlostí vlka vyběhlo několik mužů s podomácku vyrobenými zbraněmi z větví a polního náčiní. Strhla se bitva, při které bylo několik mužů zraněno, přesto však nakonec žoldnéře do jednoho pobili. Hana si otřela meč o trs trávy. Dnes byl rychlý jako blesk, spadlí žoldnéři ani nestačili vstát. Litorad spolu s několika uhlíři nasedl na koně a vydal se do širokého okolí shánět uprchlíky z dalších usedlostí, osad a vesnic. Hana mezitím pomohla postavit dočasné chatrče, které sloužily jako obydlí vyhnaným a zbídačeným rodinám.

Během následujících dnů množství bojovníků poměrně rychle převážilo nad počtem žoldnéřů, kteří, byť v boji bezpochyby zkušenější, nemohli odolat výpadům místních obyvatel, kteří znali každý kout hlubokého hvozdu. Velitel nájezdníků byl nalezen na dně skalnaté rokle, když prchal před zjevením lovce s černými vlasy, jemuž v obličeji svítily dvě zelené oči. Asi ho někdo místní zranil otráveným šípem, jehož jed mu pak tyto vidiny způsobil. Předchozí povýšená sebejistota byla ta tam. Žoldnéři prchali na sever, zatímco Hana a Litorad ochraňovali vesnice před pustošením, nabírali další bojovníky a každý vrch, luh a údolí zbavovali vlivu nepřátel.

Hlavačovský správce to nemohl unést. Ptal se sám sebe, kde se v podřadných poddaných bere tolik sebejistoty a síly. Už byl tak zmatený, že viděl duchy a slyšel hlasy. Poslední kapkou bylo, když mu skupina žoldnéřů oznámila, že je to tu pro ně moc nebezpečné a že se raději vydají zpět za svými pány, pryč z těchto proklatých lesů. „Mám pro vás lepší návrh,“ odvětil správce obratně, „zůstaňte tady, vykašlete se na své pány a společnými silami získáme Křivoklát pro sebe. Víte, kolik tam je schováno bohatství? Skoro nikdo o tom neví. Byli by z vás páni a už nikdy byste nemuseli vraždit a loupit. Všichni by vám sloužili!“ V tu chvíli se ale zvenku ozval křik. Někomu se podařilo proniknout do hradu a založit na několika místech požár. „Hoří!“ vykřikl hlas, který ale okamžitě utichl. Ozval se pád na tvrdou zem.

Správce vstal. Někteří žoldnéři zůstali, jiní využili příležitosti a uprchli přímo před správcovýma očima. „Zbabělci!“ křičel, ale jejich rozhodnutí nezvrátil. Jeho strážci padali jak mouchy, pěkně jeden po druhým. Po dlouhém povzbuzování a zabití několika bojovníků vlastním kovaným mečem, potřeboval na chvíli odpočinek. Vrátil se do své síně, kde spatřil dívku, otočenou k němu zády. Považoval ji za služku. „Co tu stojíš!“ vykřikl, „dones kýtu a víno! Den bude dlouhý.“ „Nemyslím si,“ odvětila dívka chladně. Otočila se. Správce samým překvapením málem upustil meč. Chvíli ani nepromluvil. Sledoval plamen v očích dívky, kterému ve skutečnosti nikdy nemohl odolat. Zamiloval se do její postavy a pohybů. Bál se to sám sobě přiznat: Co by mohlo být na obyčejné holce tak výjimečného? Zvenku bylo slyšet praskání ohně. „Vrátila ses,“ řekl nakonec, „myslel jsem si to. K čemu máš ten meč? Vždyť s ním ani neumíš zacházet.“ Na poslední chvíli stihl nečekanou ránu vykrýt. Zavrávoral a málem upadl. Pevně uchopil meč. „Jak chceš,“ řekl klidně, „mrtvá mi budeš taky dobrá.“ Vyrazil do útoku, ale Hana mršně uskočila a ťala správce přes bok. Vykřikl. Nestačil se ani vzpamatovat, když mu meč pronikl skrz tělo. „Jako odporný, tlustý prase jsi žil a jako takové zemřeš.“ To byla poslední slova, která uslyšel. Potom se jenom svíjel v bolestech, dlouho, dokud ho plameny neposlaly na onen svět stejně jako celý hrad.


1. vojenské mapování, 60. léta 18. století.
Zřícenina hradu na Hlavačově vyznačena světle zelenou šipkou, samota Hana světle modrou šipkou.

Ztráty byly veliké, ale hrad i s jeho posádkou nakonec padl. Už nikdy více nebudou hlavačovští správci vládnout širokému okolí, už nebudou pořádat trhy ani souboje. To všechno teď připadne hrádku Křivoklátu, který tak nenáviděli. Jejich nenávist byla předzvěstí konce kdysi slavného rodu, který nevymřel čestně v boji, ale byl vyhlazen vlastními poddanými. „Musíte postavit vesnice,“ pravila Hana vyčerpaně, „a postarat se o své děti. Už je konec.“ Litorad se jí starostlivě podíval do obličeje. „A co ty?“ zeptal se. „Já,“ sklopila Hana zrak, „já musím pryč.“ Otočila se a chystala odejít, když ji najedou vzal Litorad za rameno. „Haničko, počkej,“ řekl vlídně. Jakmile se na něj Hana podívala, uvědomila si, že Litorad klečí na zemi. A spolu s ním všichni bojovníci a lidé, kterým dnes zajistila vítězství. „Nikam neodcházej,“ řekl Litorad tichým hlasem, „vždyť jsi naše a my se o tebe postaráme.“

Stalo se, jak Litorad řekl. Nedaleko od lesní studánky lidé postavili lesní domek, ve kterém pak Hana s Litoradem šťastně žili. Bylo to v místech, kde se dodnes říká Na Hané, mezi Špičákem a Teplou strání. Samo místo má prastarý název stejně jako obdobná místa v Čechách a na Moravě. Myslivna Hana dodnes připomíná jméno dívky, která Křivoklátsko osvobodila od trápení způsobeného zpupným pánem a rodinnými záležitostmi vladařů. Dívky, která v nejvyšší nouzi našla odvahu a vytrvalost.[1]Název Křivoklátské směsi vychází z příběhu o dívce Haně žijící v křivoklátských lesích, která znala tajemství zákonů přírody, dějiny osídlení od těch nejstarších dob a bylinné směsi a lektvary proti každému neduhu. Ty naučila znát místní lid, … Pokračovat k poznámce

Poznámky

Poznámky
1 Název Křivoklátské směsi vychází z příběhu o dívce Haně žijící v křivoklátských lesích, která znala tajemství zákonů přírody, dějiny osídlení od těch nejstarších dob a bylinné směsi a lektvary proti každému neduhu. Ty naučila znát místní lid, zemědělce a uhlíře, kteří za jiskrných nocí museli hlídat dýmající milíře. Její směsi dosáhly takového věhlasu, že byly považovány za kouzelné podobně jako pozdější kámen mudrců. Za dívkou tak přicházeli lidé z dalekého okolí v očekávání, že jim odhalí tajemství života a smrti. Nevěděli, že to byla ona, kdo kdysi křivoklátské lesy zachránil před zkázou a rabováním, kdo dokázal zažehnout naději a odvahu v srdcích lidí, aby se semkli proti společnému nepříteli. Bojovala proti přízrakům a nestvůrám z dávných příběhů, které se vynořovaly v mysli lidí a naháněly jim strach. Dívka své směsi, rady a příběhy obdařila stejnou silou, jakou vládla ona sama. Silou, kterou lidé občas spatřili v dívčiných očích v podobě zlatého světla. Byla to zkrátka ona, kdo dokázala využít posvátnosti celé oblasti, prostých pozorování okolní přírody, lidových příběhů a zvyků spjatých s ročním koloběhem, se slunovraty, rovnodennostmi a úplňky k hlubokému poznání světa a k tomu, aby se lidé konečně přestali bát.