Jádro příběhu vychází ze zmínky v Kosmově kronice o zavraždění knížete Břetislava II. ve Zbečně (vládl 1092–1100), jehož smrt Kosmas nakonec přičítal pletichám jeho „oblíbených“ Vršovců.

Drach byl knížecím pěvcem, alespoň zde ve Zbečně. Když se kníže vrátil z lovu, musel své unavené hosty náležitě pobavit a ukázat tak, že ani tady uprostřed křivoklátských hvozdů nechybí dvorská kultura s veselými i smutnými zpěvy. Tehdy se Drach chopil píšťaly, dud, loutny či velké niněry a spolu se svými pomocníky vyprávěl příběhy o hrdinech bojujících s draky, hledajících poklady, svádějících krásné panny či obracejících pohany na křesťanskou víru. Pohádky se míchaly se skutečnými událostmi v barvitém proudu slov a tónů. Často se už poněkud připití hosté dali do zpěvu a sami vyprávěli příhody ze své vlasti, zatímco je Drach hudebně doprovázel, byť často slovům, pronášeným v cizích jazycích, nerozuměl. Po hostině pak dlouho sledoval jasné hvězdy a nebeské poutníky vznášející se nad zalesněnými kopci. Naslouchal zpěvu Mlžné řeky, jejím vlnám a proudům. Často ho přesně v tu chvíli napadla nová píseň, která prosté vesničany z okolí dojímala až k slzám.


Dnešní pohled na střed Zbečna, kde ve středověku stál přemyslovský dvůr.

Ovšem poslední dobou bylo všechno jinak. Kníže si na lov zval zvláštní, upjaté hosty a církevní hodnostáře. O Drachovo umění se pramálo zajímali. Tvářili se, že je tyto údajně pohanské zpěvy a nemravnosti nezajímají, ale Drach moc dobře věděl, co byli zač. Chodili totiž po vesnicích tajně loupit a znásilňovat. Když Drach oznámil knížeti, čeho byl na vlastní oči svědkem, kníže se mu jen vysmál, načež ho důrazně varoval, ať se nemíchá do politických záležitostí. To Dracha ještě více rozpálilo. Když se pak k němu donesly zprávy o vraždění vesničanů, kteří ještě prováděli zbytky dávných obřadů, a vypalování posvátných hájů, které často tvořily inspiraci jeho písní, rozhodl se jednat.

Drach svolal své známé z okolí a společně vyprášili kožich každému knížecímu hostu, který měl v úmyslu za noci opustit zbečenský dvůr. Příhody o jejich potupě se donesly až za zemské hranice a mnohé případné hosty od návštěvy křivoklátských lesů odradily. Kníže se uzavřel do sebe, a ještě více utlačoval své poddané. Věděl, že takhle si o královském titulu, kterého dosáhl jeho otec, může nechat jen zdát. Čechy stále nebyly v očích německé šlechty dostatečně křesťanské a centralizované. Kníže byl naštvaný a svému hněvu často nechával volný průchod. Drachova bratra nechal popravit jen proto, že mu zapomněl vyhřebelcovat koně.

Byl jasný den. Cesta se líně vlnila údolím Klíčavy jako spojnice mezi světem lidí a světem lesů. Drach stoupal do prudkého kopce. Listí šustilo pod jeho nohama, jako by šeptalo: „Pojď sem, tady jsi v bezpečí.“ Netrvalo dlouho a dostal se do míst, která se dnes nazývají Svatá Alžběta. Tady, přímo pod staletým bukem, se měl setkat s někým, kdo mu přislíbil pomoc v boji proti knížeti, který nechal zavraždit jeho bratra. Drach se prudce zastavil. Šepot zesílil. Pomalu se otočil směrem do údolí. Tam, přímo za ním, stál dlouhovlasý muž, jehož bílou tuniku halil barvený vlněný kožich. „Drach?“ zeptal se stručně. Drach nesměle pokýval hlavou. „Kruto syn Kruta z Červeného ostrova,“ představil se muž. Drach se ani nepohnul. „Český kníže napáchal mnoho škod,“ pokračoval Kruto, „a tak velekněz švarného, Mocného pána, Svętowita, se zlatými vlasy rozhodl, že ti pomůžeme. Ale skutek se musí odehrát o dvanácti slunovratových nocích, tak si to žádají věštby, aby nové slunce, až bude silné, nespatřilo jed, který se šíří našimi zeměmi.“ Drach souhlasně pokýval hlavou.

Stmívalo se brzy. Sychravé počasí přineslo světle šedou mlhu, která se proháněla mezi holými kmeny vysokých stromů a jemně jako stíny zemřelých duší hladila popadané červenohnědé listí, které se pod její tíhou vlnilo. Drach stál nedaleko Krušné hory spolu s oním tajemným mužem, který vypadal jak z jiného světa. Netrvalo dlouho a uslyšel ržání koní. Jako přízraky se večerem nesli jezdci odění v červenobílém šatu. Bylo jich devět. Větve stromů jim ustupovaly z cesty, jako by jezdci ani nebyli skuteční. Od nozder koní se nesla pára spojující se s okolní mlhou. Tajemný Kruto pozdvihl paži, jezdci se téměř okamžitě zastavili. „Jak to provedeme, Drachu?“ zeptal se tiše. Jezdci sesedli z koní. Listí se pod jejich dopadem rozletělo do všech stran. „V době slunovratových oslav, jak si to přejete,“ odpověděl Drach, „až se bude kníže vracet z lovu se svou družinou a hosty. Všichni budou opilí.“ Kruto se hlasitě zasmál. „A co potom? Nechci, aby nás někdo poznal.“ Drach se podíval na nebe, obklopené holými větvemi stromových obrů. „Svedeme to na někoho z družiny,“ odpověděl, „nebo ještě lépe z hostů. Mám to vymyšlené. Nikdo se o vás nedozví.“ Kruto ho chytil za rameno. „Věříme ti,“ zašeptal.


Ostrov Rujána, poslední výspa organizovaného slovanského náboženství.
Autor obrázku: Caspar David Friedrich.

Do zbečenského dvora se Drach vracel sám až pozdě v noci. Měl hodně nad čím přemýšlet. Jezdci mu vyprávěli o tom, jak se jejich kdysi mocný svaz rozpadl, jak byla zničena svatyně ve Městě rady, nacházející se poblíž místa dávné pravěké bitvy. Povídali o rozpínavosti německé říše a křesťanském náboženství, které říše násilně šířila. Drachovi to přišlo zvláštní, protože on sám si tady v Čechách křesťanství spojoval s knížetem a boháči z měst, ale ne s německými vévody. Proto prý měli kněží Mocného pána a jiných bohů na Červeném ostrově takovou moc, protože stáli pevně nejen proti křesťanství, ale i proti rozpínavosti německé říše a bídě, kterou její vojenské výpady způsobovaly. Drach tiše přešel šumící řeku, od jejíž hladiny se odráželo stříbrné světlo Měsíce. Ve větru bylo slyšet mečení koz zavřených v ohradě. A přímo tam, nedaleko vstupu do dvora, jako socha stál člověk, jemuž se za jasné noci na rukou leskly kovové náramky. „Vida, pištec,“ pronesl muž chladným hlasem, „šel jsi hledat vnuknutí pro své písně? Či snad chodíš svádět panny, jak o tom často zpíváš?“ „Nech mě být, Kukato,“ odsekl Drach, „a vůbec, co je ti po tom, kam chodím?“ Kukata si prohrábl vous. „Třeba kuješ pikle,“ řekl veseleji, „víš, že musím chránit knížete.“ Zasmál se. „Jen nevím, kdo by zrovna tebe dokázal brát vážně,“ dodal. Drach si ho už dále nevšímal. Volným krokem pokračoval ke svému skromnému obydlí.

Dny plynuly jako voda v Mlžné řece, která se vlnila mezi drobnými ostrůvky a odtékala pryč, aby dokončila věčný koloběh. Na zahrádce před dřevěným domkem usychaly poslední rostliny, které roznášely svá semena na křídlech větru po celé vesnici. Drach vyšel ven a zhluboka se nadechl. Věděl, že nastal zimní slunovrat. Vrchní lovčí si knížeti stěžoval na pytláky, ale ten se těmito podřadnými záležitostmi odmítal zabývat. Vysmál se lovčímu za jeho zmínku o stopách koňských kopyt, které měli ti údajní pytláci nechávat za sebou. „Poláci mi neplatí, Židé mi stále lezou na oči s těmi jejich nechutnými zvyky, a ty mě trápíš nějakými údajnými jezdci pytlačícími po našich lesích? V životě jsem neslyšel větší pitomost.“ Drach se jen pousmál a pokračoval ve své tklivé písni, kterou se snažil knížete pobavit před tím, než skončí svou pouť na tomto světě. Znovuzrozené slunce už knížete živého neuvidí.

Mlžná řeka Berounka kousek od Zbečna.

Když se Drach vracel domů bahnitými uličkami, potkal po cestě vysokého muže, jenž byl oděn do vlněného pláště. Vypadal ustaraně. „Umělče, počkej,“ řekl lámanou češtinou. Drach se zdvořile uklonil, jak byl naučený, a chystal se pokračovat v cestě. „To s tvým bratrem je mi líto,“ pokračoval muž, „kníže neměl dobrý den. Bezpráví je ten nejhorší přestupek, jakého se může panovník dopustit. V naší vlasti se proti takovému pánovi obrátí vlastní sluhové, neboť narušení práva ohrožuje chod celého světa.“ Drach zavřel oči. Byl si jistý tím, že pokud promluví, bude toho jednoho dne litovat. Ale osmělil se. Se slzami v očích se otočil směrem k vysokému muži. „Vládci projde všechno,“ odpověděl tiše, „to mě na tom mrzí. A nemůžu s tím nic udělat.“ Vysoký muž k němu přišel blíže. „Ale můžeš,“ řekl tajemně, „jen nesmíš zapomenout, že kníže není žádný hlupák.“ Drach nevěděl, co by měl odpovědět. K čemu ho ten muž vlastně nabádal? Zhluboka se nadechl. „Kdo vlastně jste?“ zeptal se třesoucím se hlasem. Muž se usmál. „Áine Lork,[1]Rod Lorků je skotský klan, který odvozuje svůj původ od legendárního irského velekrále jménem Lóegaire Lorc. Jeho synem byl rovněž legendární hrdina Ailill Áine, jménem podobný řeckému Aineiásovi.“ odpověděl podivným přízvukem, „můj otec mě poslal pracovat pro českého knížete, abych získal čest a bohatství v boji. Poměrně staromódní.“ Drach se znovu uklonil a vyrazil ke svému domu, u něhož vítr stále roznášel semena umírajících rostlin. „Zvláštní muž,“ pomyslel si, „od teď si už musím dávat dobrý pozor na pusu.“ Nad řekou se vznášela studená mlha.

Jednoho večera kníže po úspěšném lovu pořádal hostinu, na kterou pozval zahraniční hosty. Drach pěl písně o starém krutovládci, který byl nakonec obřadně popraven a na jeho místo nastoupil mladý král. Ten do zpustošené země přinesl klid a hojnost úrody. Kníže se napil ze zdobeného poháru. „Mám takový dojem,“ řekl jakoby mimoděk, „že mě někdo z vás chce zabít. Připadám si jako pán Ježíš na své poslední večeři.“ Hosté zvážněli. Nastalo ticho, které přerušil až prostořeký Kukata. „To není možné,“ vykřikl, „kdo by vám mohl usilovat o život?“ Kníže si povzdechl. „Škoda, že jsi takový moula,“ odvětil, „ty koňské stopy v lesích, to nemůže být náhoda. Někdo z vás mě zradil, jako Jidáš našeho pána Ježíše. Někdo z vás kuje pikle s posledními pohanskými pobudy, které jsem ještě neobrátil na pravou víru a jejichž obřady nadobro nezatrhl. Proto jsem posílil stráž. Na vás všechny, co jste tady, si dám dobrý pozor.“ Drach jejich rozhovor vyslechl. Nenechal na sobě nic znát. Bez jediného zachvění v hlase pokračoval ve své písni, zatímco pozorně sledoval každého z hostů, nacpávajícího se pečeným masem. Věděl, že musí jednat hned.

Následující den kníže vyrazil se svými hosty na lov. Když opouštěl dvůr ve Zbečně, Drach se za ním pozorně díval. Z lesů se ozýval domluvený křik, který připomínal krákání krkavce. „Musí to vyjít,“ zašeptal, „aby pomsta uklidnila duši mého bratra.“ Kníže byl celý den v dobré náladě, vtipkoval s hosty a měl radost, že se nemusí plahočit na vojenských taženích, která ho už poměrně unavovala. Stále byl však na pozoru. Na chvíli zalitoval svých minulých činů, ale věděl, že panovník musí být neúprosný a jakoukoli vzpouru je třeba v počátku potlačit. Kukata si hladil svůj vous a celkově se nechal unášet na vlnách všeobecného veselí. Byla už poměrně tma, když se lovecká družina vracela zpět do knížecího dvora. Mnozí hosté byli opilí vínem, které si vzali na lov s sebou. Proto jim dlouho trvalo, než se vzpamatovali z náhlého šoku. Před nimi se totiž zničehonic zjevil do bílého šatu oděný muž, který v ruce držel dlouhý dvousečný meč.

„Ty zpropadený křesťane,“ pravil Kruto naštvaně, „vlastní lidí vraždíš kvůli německým násilníkům? Pálíš posvátné háje, narušuješ pradávné obřady a necháváš své chlapy, aby řádili jak vzteklí psi.“ Kukata zatroubil na roh, ale bylo už pozdě. Z lesa se na skupinu překvapených hostů vyřítili ozbrojení jezdci. Boj by byl sám o sobě rychlý, pokud by se kníže nepřipravil. Z lesa se totiž téměř okamžitě vyřítili vojáci, kteří se na útočící jezdce vrhli jako diví a knížeti umožnili, aby ve zdraví vyvázl. „To vám nevyšlo!“ volal prchající kníže, „do Zbečna z křivoklátské pevnosti dorazilo ještě dvakrát tolik mužů.“ Smál se. Bitevní vřavu nechal daleko za sebou a jako větrný přízrak se rukama odrážel od kmenů holých dubů. Doufal, že ve Zbečně bude v bezpečí, ale mýlil se. Najednou pocítil, jak mu do útrob vniká ostří oštěpu.

Z úkrytu se totiž jako blesk vynořil muž, od kterého by kníže čekal zradu nejméně. Byl to mladý Áine Lork. Kníže vykřikl bolestí a svalil se k zemi. Áine oštěp pustil a vyrazil směrem k lesu. Zrovna v tu chvíli se z křoví vynořil jezdec. Byl to Kruto, který když spatřil prchajícího Áineho, bezmyšlenkovitě natáhl ruku. „Pojď, musíme prchnout!“ zvolal. Áine naskočil na koně a společně s Krutem zmizel v hlubokém hvozdu, který je pohltil. Mezi kmeny stromů se stále vznášela mlha.


Nápis na kapličce ve Zbečně.

Kolem těžce zraněného knížete se zatím shromáždili vesničané. Knížecí lékaři se dali do práce, zatímco vojáci vysílali lidi do celého okolí, aby vraha našli a zabili. Mezi nimi byl i Drach, který se rozhodl nastrojit léčku. Všiml si totiž, že u vstupu do lesa ležela dýka, kterou Áine při rychlém útěku ztratil. Rychle jako blesk se vydal k místu bitvy, kde se nacházela těla mrtvých hostů. Drach si vybral jednoho, který měl podobný oděv jako Áine, a bez sebemenších zábran mu rozpáral břicho a usekl hlavu. Všude byla krev. Drach si zubožené tělo naložil na záda a vyrazil směrem ke dvoru. „Mám ho!“ volal zdálky udýchaně, „mám tělo toho Lorka, co zabil knížete!“ Mával nalezenou dýkou jako zběsilý. Když se ho vesničané vyptávali, Drach, zvyklý vymýšlet si hrdinné příběhy, pověděl, jak se Áine sám boží prozřetelností nabodl na meč, takže se svíjel v bolestech. Drach sám mu pak prý usekl hlavu, aby knížete pomstil. Vojáci byli dojatí až k slzám stejně, jako by jim Drach zpíval nějakou dávnou píseň o statečnosti předků. Pátrání bylo odvoláno. Drach byl prohlášen za hrdinu.


Kaplička na okraji Zbečna směrem k Brdatce.

Zraněný kníže byl mezitím opatrován starostlivými kněžími. Jejich modlitby však neměly žádnou moc. O dva dny později, před svítáním dne 22. prosince roku 1100 kníže Břetislav II. vydechl naposledy. Paprsky po dvanácti temných nocích znovuzrozeného slunce již nespatřil. A co se stalo s Áinem? Po dlouhém pobytu na Červeném ostrově ve společnosti Kruta a dalších bojovníků se vrátil zpět do své vlasti. Tam ho místní umělci opěvovali, neboť příběhy o starých vládcích dopouštějících se nespravedlnosti, kteří byli nakonec obřadně zabiti, tam byly stále ještě velmi živé. Právo a zákony se tam totiž ještě dlouho lišily od těch našich, a spolu s nimi i pohled na svět. Nicméně také Drach měl o čem vyprávět. Posadil se na břeh Mlžné řeky a přemýšlel, zatímco okolní lesnaté kopce pokrýval první zimní sníh. Drach byl rád, že svého bratra nakonec přece jenom pomohl pomstít.

Poznámky

Poznámky
1 Rod Lorků je skotský klan, který odvozuje svůj původ od legendárního irského velekrále jménem Lóegaire Lorc. Jeho synem byl rovněž legendární hrdina Ailill Áine, jménem podobný řeckému Aineiásovi.