„Dubový les má svou nezaměnitelnou podobu. Je to z toho důvodu, že je světlejší než les bukový, jedlový a často i lužní. Zvláště teplomilné doubravy na okrajích skalních strží, kde přechází v lesostepní pleše, vytváří nádherné bylinné patro. Tam se ve kmenech starých stromů vyvíjejí roháči, naši největší brouci. Na hlubších půdách tvoří duby spolu s habry takzvané dubohabřiny, už poněkud temnější lesy, kde duby svými větvemi sbírají sluneční světlo z výšin, zatímco habry se plazí pod nimi, rostou více do šířky, a nasávají světlo z mezer mezi duby.

Tyto habrové doubravy, které jsou na Křivoklátsku dodnes hojné, nazýváme hercynskými nebo černýšovými. V hloubi lesa se pak duby vystřídají s buky, habry pak s lípami a javory, aby se postupně změnily v květnaté bučiny. Naopak směrem do údolí převáží kromě habrů, javorů a lip i jilmy a jasany, zatímco duby a buky ustoupí do pozadí a svou velmi řídkou přítomností uvolní prostor suťovým lesům.“ – Nejkrásnější cesta světa, Přemysl Lúa Černý

Mapa objevů pro dubový les
zadaných přes aplikaci Křivobjevy:

Objevy se načítají. Prosím čekejte.

„Buď když nachovým kvítím jak ohněm lučiny svítí, zdálo se, že v mé dny plameny sluší i mně, nebo když květy a oheň mdlou barvu nemají nikdy, že pak ten obojí lesk upoutá diváků zrak, nebo že k veselí mému se hodí rozvernost noční: tato příčina třetí k pravdě as nejblíže má.“ Tak nám Publius Ovidius Naso, nebo spíše bohyně Flóra, v překladu Ivana Bureše, vysvětluje, proč dodnes období čarodějnic, římských Florálií, gaelského Bealtainu a následného května vlastně slavíme a zapalujeme ohně. V minulosti se přinejmenším od doby železné do vrcholného středověku k různým slavnostem využívaly právě dubové háje.