„Ve středu světa dub stojí, do každé chalupy jeho větvičky visí.“
– lidové přísloví

Rostliny

Křivoklátsko je z přírodního hlediska velmi bohatý kraj s pestrým geologickým podložím a různými stanovišti vhodnými pro většinu rostlinných společenstev střední Evropy. Teplé vrchy za zimy bičované mrazivými větry střídají odhalené skály, zalesněná temná úpatí, chladná údolí a rokle s potoky, takzvané luhy a loužky. Velikým činitelem je samozřejmě Mlžná řeka Berounka ovlivňující podnebí, hostící vodní rostliny a přispívající k druhové bohatosti celého Křivoklátska. Jako každý jiný kraj je Křivoklátsko ovlivněno těmi v sousedství. Zejména se jedná o Český kras, odkud z jihovýchodu pronikají teplomilná společenstva, a severozápadně položená rakovnicko-jesenická plošina, odkud se na Křivoklátsko dostávají druhy podhorské.


Naučná stezka U Eremita

Na strmých svazích zasahujících k řece a do luhů jsou běžné javorolipové suťové lesy, na náplavech řeky bohaté bazifilní teplomilné doubravy, na kyselejších podložích přecházející v doubravy březové a jedlové. Na mírně zvlněných plošinách jsou zase běžné dubohabřiny s četným výskytem jaterníku, na Křivoklátsku nazývaného podlíska, sasankami, plicníky a u potoků podbílky. Naopak acidofilní doubravy na Křivoklátsku moc běžné nejsou, ještě méně pak bory. Suťové lesy jsou u řeky doplňovány porosty tisu červeného. Velmi běžné jsou rovněž bučiny, především ty lipové, květnaté a acidofilní, které se v těch nejchráněnějších oblastech dochovaly ve značném rozsahu. Podíváme-li se na vrcholy kopců, najdeme tam mochnové doubravy a zakrslé doubravy doplňované jeřáby, kde dle měkkýších společenstev panuje podobné prostředí jako na počátku naší meziledové doby. V místech, kde zakrslé doubravy přecházejí ve skalní stepi, mluvíme o takzvaných křivoklátských pleších.


Vrch Jezevčiný

V suťových lesích je poměrně hojná lilie zlatohlavá, dále se vyskytují kyčelnice devítilistá nebo zapalice žluťuchovitá (na živinově bohatých, například spilitových podkladech). Občasný je výskyt udatny lesní nebo oměje vlčího moru. Zajímavé jsou vzácně se vyskytující okroticové bučiny s okroticí bílou. Teplomilné mochnové doubravy, nacházející se na plošších vrcholech kopců, hostí druhově bohatá společenstva s mochnou bílou a hvozdíky. Olšiny podél potoků zpravidla doplňují blatouch bahenní a česnek medvědí.


Staré jilmy pod Brdatkou

Co se týče přirozeného bezlesí, na Křivoklátsku je zastoupeno především plešemi, skalami a skalními sutěmi. Už ze své povahy jsou na těchto místech tedy běžné suché trávníky, především ty úzkolisté a acidofilní, přecházející ve vegetaci mělkých půd s třezalkou tečkovanou, která se na Křivoklátsku nazývá také milovníček (proč tomu tak je, to si povíme níže u zvyků lidí). Na skalních výchozech pak dominují společenstva s tařicí, konopicí a nízkými kapradinami. Starým způsobem zemědělství vytvořené, druhově bohaté květnaté a vlhké louky se vyskytují podél řeky a potoků. Častými jejich obyvateli jsou kostřava, ovsík, vstavač, úpolín a tužebník. Na Křivoklátsku se také vyskytují širolisté, suchomilné trávníky, byť jsou vzácnější. Mezi vzácné druhy obecně na Křivoklátsku rostoucí patří například vratička měsíční, kapradinka skalní, hvozdík lesní, koniklec luční, vstavač nachový, hvozdík pyšný a hořec hořepník.


Lesy u Zbečna

Zvířata a houby

Živočichové Křivoklátska jsou v naprosté většině typičtí rovněž pro ostatní teplé lesní oblasti střední Evropy. Zachovalost lesa a různorodost tvarů krajiny a prostředí jen podmiňují jejich druhové bohatství. Na Křivoklátsku žije 137 druhů tesaříkovitých brouků včetně tesaříka obrovského, dále mnoho kovaříků a v dubových a bukových porostech roháč obecný. Na skalách žijí měkkýši vrkoči, pavouci skálovky, z hmyzu pak nosatčíci, a to na rozchodnících, čilimníku černajícím a marunku barvířském. Z ptáků na skalních výchozech hnízdí především poštolka obecná a výr velký. V sutích často sídlí lišky a jezevci.

Pro ptáky jsou velmi zajímavé dubové bučiny, kde z dravců například hnízdí včelojed lesní, jestřáb lesní a luňák červený, ze sov kulíšek nejmenší a sýc rousný, z datlovitých datel černý, žluna zelená, žluna šedá, strakapoud velký, prostřední a malý. V povodí Mlžné řeky Berounky lze zahlédnout orla mořského, orlovce říčního, skorce vodního a ledňáčka říčního. V nejčistších přítocích je stále možné spatřit raka kamenáče a v jejich blízkosti čápa černého. U lesních potůčků a pramenů je z obojživelníků významný výskyt mloka skvrnitého, několika druhů čolků a kuňky žlutobřiché.

V převážně javorolipových suťových lesích můžeme najít zajímavé noční motýly, například šedavku bučinovou, strakáče březového, hřbetozubce a další, nemluvě o řadě střevlíkovitých brouků. V suťových lesích, které jsou převážně bazické a vápnité, se díky bohatství živin, ze kterých si mohou vytvářet ulity, nejhojněji vyskytují měkkýši, například různé vřetenatky. Jiné podmínky panují na suchomilných trávnících, křivoklátských pleších a lesních okrajích. Vyskytují se zde vzácné druhy dřepčíků, mandelinek a krytohlavů. Z motýlů pak otakárek fenyklový, otakárek ovocný, bělopásek dvouřadý a další. Z plazů se v lesostepích hojně vyskytují ještěrka zelená a užovka hladká, ptactvo zastupují například pěnice hnědokřídlá, pěnice vlašská a ťuhýk obecný.

Velké šelmy včetně vlků, rysů, divokých koček a medvědů, ale i mnozí dravci, sovy a krkavci byli na Křivoklátsku vystříleni v 18. a 19. století, protože lidé chtěli v okolní přírodě chovat jen lovné druhy na maso, jejichž stavy podporovali dokrmováním, zatímco dravce a šelmy vybíjeli. To se dnes naštěstí změnilo, takže Křivoklátsko znovu osazují početné populace krkavců, luňáků, volavek a dalších. Na Křivoklátsku je opakovaně pozorována občasná přítomnost rysa, především jeho stop. Co se týče návratu vlků, to je zatím otázka.

Plodnice hub vykazují na Křivoklátsku jedny z nejnižších obsahů nežádoucích látek včetně těžkých kovů, což je v přímém protikladu například s relativně nedaleko se nacházejícími Brdy, především těžbou silně poznamenaným Příbramskem. Významné křivoklátské druhy hub představují například korálovec bukový nebo pod lipami rostoucí ohnivec jurský. Z jedlých hub jmenujme například různé druhy hřibů, kotrč, hlívy, chvojník, pýchavku a další. Z lišejníků se na Křivoklátsku hojně vyskytují terčovky, provazovky, větvičníky, dutohlávky apod.

Lidé a jejich zvyky

„Na Berounsku si dívky trhaly nerozvinutý květ rukou ovinutou šátkem nebo zástěrkou a přitom říkaly: Čekanko u cesty, trhám tě pro štěstí, abys mi milého přála, kteréhos nadarmo čekala. Potom si květ vložily za ňadra se slovy: Bodejž si vykvetla! Když se tělesným teplem rozvinul, dívka mohla očekávat, že se dočká štěstí. Rovněž tak hoši zkoušeli čekankou věrnost svých milých: utržené tři květy hodili do mraveniště a když zčervenaly, byli si jejich láskou jisti.“ – Namlouvání, láska a svatba v české lidové kultuře, Alexandra Navrátilová, vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2012

Lidští obyvatelé Křivoklátska jsou vesměs potomci drobných zemědělců, uhlířů, lovčích, mlynářů, horníků a hutníků těžících a zpracovávajících železnou rudu, a všelijakých knížecích a královských služebníků. Jejich písně a zvyky se v zásadě neliší od obecných zvyků českých a středoevropských, největší vliv na ně měla lidová tvorba Rakovnicka, Berounska, Kladenska a Rokycanska.


Dům z křivoklátských Týřovic umístěný v Muzeu lidových staveb v Kouřimi.

Velmi zajímavým zvykem je takzvaná liščí neděle před Velikonocemi. Ten spočívá v tom, že matka v noci napeče sladké pečivo, které následně ozdobí stuhami a navlékne na venku se nacházející vrbové proutky. Ráno pak svým překvapeným dětem tvrdí, že jim pečivo schovala liška, která je v místním folklóru pokládána za bytost pomáhající a ochraňující děti a jejich duše, které při narození přináší z jiných světů podobně, jako to v jiných krajích dělají vrány a čápi. Tento zvyk má nepochybně staré kořeny a souvisí s uctíváním a potřebou podílet se na plodivé síle probouzející se jarní přírody, která může člověku přinést štěstí a bohatství. Co se týče lišky, ta na rozdíl od vrány, která má okamžitý přístup k životu a smrti, živé a mrtvé vodě, tento přístup získala svou chytrostí, jež podobně jako u řeckého Odyssea nakonec spolu s vytrvalou snahou a schopností ovlivňovat druhé vede k úspěchu (viz například pohádku O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce zapsanou Karlem Jaromírem Erbenem). Ostatně lidský mozek se přesně kvůli nutnosti porozumět složitým společenským vztahům a využívat je ve svůj prospěch vyvinul, proto liška stejně jako Odysseus nebo americký kojot představuje soubor typických, nejen k reprodukčnímu úspěchu často vedoucích lidských vlastností, které by měl člověk v sobě pěstovat.

„První postní neděle má jméno liščí (bývá tak nazývána i neděle čtvrtá) a obyčeje, v nichž figuruje liška, se vyskytují na středozápadě a západě Čech, na Hořovicku, Berounsku, Rakovnicku, Sedlčansku, Plzeňsku. Průpovídku Liška rozdává preclíky zapsal Karel J. Erben a Václav Krolmus (1847) vypráví o matce, která v noci peče preclíky, navléká je na vrbový proutek a zrána věší na stromy. Kolik dětí, tolik proutků. Přivolané děti dostanou vysvětlení, že preclíky jim zanechala na stromě liška. V mladších variantách obyčeje vystupuje osoba maskovaná za lišku. V okolí Nechvalic na Sedlčansku upekly hospodyně dětem preclíky, postní pečivo, na památku ‚liščích hodů‘. Výrostek se přestrojil za lišku a s preclíky a sušeným ovocem vylezl na půdu, kde si připravil nádobu s vodou. Děti shromážděné na dvoře pokřikovaly na ‚lišku‘. Ta jim házela z půdy preclíky a ovoce, a když se děti shlukly, polila je z vikýře vodou. V kraji kolem Plzně a Příbrami bylo lišce připisováno, že přináší novorozence; běhá tam liška – narodí se dítě. Liška se objevuje v dětském folkloru, v říkadlech, koledách, hrách a pohádkách, a to ve smyslu pozitivním, jako bytost pomáhající.“ – Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, Eva Večerková, vydalo nakladatelství Vyšehrad v roce 2016


Lípy byly často vysazovány ve vesnicích jako součást místa shromažďování a jako zdroj květů do bylinných směsí. Představovaly samotný počátek a život vesnice. Často samotnou vesnici přežily.

Křivoklátští hojně používali léčivé rostliny, jak o tom svědčí babky kořenářky z Branova, Kublova a Sýkořice. Lidé pomocí rostlin i kouzlili. Například se věřilo, že kdo u sebe nevědomky nosí tři kousky rozrazilu lékařského, který se na Křivoklátsku nazývá také světahoj, bude mít stejnou dávku štěstí, jako by u sebe nosil jetelový čtyřlístek. Třezalce tečkované se na Křivoklátsku říká milovníček. Věřilo se totiž, že je možné pomocí ní získat lásku libovolného člověka, pokud se mu do nápoje přidá červená šťáva z jejích rozemnutých květních poupat.

Na Křivoklátsku se hojně jedly obilné kaše, čočka, hrách, zelenina, med, ovocné mošty, divoké i pěstované byliny, lískové oříšky, lesní plody, houby a různé obměny uhlířiny, což je v podstatě směs těsta, brambor, cibule a nějakého tuku, obvykle špeku. Lidé zkrátka jedli to, co měli po ruce a co je dokázalo nasytit. Křivoklátsko nikdy nebyl bohatý kraj hlavních sídelních oblastí a nelze mezi jeho obyvateli předpokládat plošné pojídání ekonomicky a ekologicky drahých pokrmů.


Květy lípy

Z lidových staveb se do dnešních dob zachovaly převážně přízemní roubené domy, stodoly, špýchary, vodní mlýny a komory, které pochází z novověku, přesněji z 18. a 19. století. Podélné domy se zpravidla dělily na předsíň se vstupem do černé kuchyně, vlevo se nacházející světnici a vpravo obytné komory. Typický pro lidové stavby Křivoklátska je vnější zastřešený ochoz, který přiléhá ke vstupu do domu. Ke stavbě se převážně používaly dubové a jedlové trámy. Střechy byly kryty obilnými doškami.

Zdroje

AOPK ČR; Správa CHKO Křivoklátsko >> Charakteristika oblasti >> Flóra [online]. [vid 01. 01. 2021]. Dostupné na: https://krivoklatsko.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/flora/

AOPK ČR; Správa CHKO Křivoklátsko >> Charakteristika oblasti >> Fauna [online]. [vid 01. 01. 2021]. Dostupné na: https://krivoklatsko.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/fauna/

ŽÁK, K., MAJER, M., et al.; Křivoklátsko – Příběh královského hvozdu. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2016. ISBN 978-80-7363-762-0.

LOŽEK, V.; Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2007. ISBN 978-80-7363-095-9.

NECHLEBA, A.; Lesy křivoklátské. 1. vyd. Rakovník: Muzejní spolek královského města Rakovníka, 1921. Věstník 11/1921.

STŘÍBRSKÝ J.; Lidová jména léčivých rostlin v politickém okresu rakovnickém. 1. vyd. Rakovník: Muzejní spolek královského města Rakovníka, 1928. Věstník 18/1928.

STŘÍBRSKÝ J.; Lidová jména jedovatých rostlin v politickém okresu rakovnickém. 1. vyd. Rakovník: Muzejní spolek královského města Rakovníka, 1924. Věstník 14/1924.

VEČERKOVÁ, E.; Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2016. ISBN 978-80-7429-627-7.

Osobní návštěva: Hamousův statek, Muzeum lidových staveb v Kouřimi, naučné stezky Křivoklátska.