Vyprávění o křivoklátském Dýmovi jsou například zachycena v legendárním díle Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy od Václava Krolmuse. Na Křivoklátsku dle pověsti sídlí ohnivý drak jménem Dýma. Pohybuje se neviditelný v mlze nad většími potoky a samotnou Mlžnou řekou, kde jeho přítomnost odhalují pouze nepatrné ohnivé jiskry. Nešťastný poutník může padnout k zemi zasažen jeho ohněm, kulovým bleskem, který se zničehonic vynoří z okolní mlhy. Dýma nehlídá poklad, ale přístup k mocným kouzlům, jejichž zneužití trestá. Také pro zábavu strašíval prosté uhlíře, dým jejichž milířů pověsti a představy o něm posiloval.
„Teď!“ vykřikl Lado, který se jako první vrhl na překvapené loupežníky. Starý Kazimír sebral svou družinu a pohotově zamířil ke Kamenným vrchům, odkud chtěl dát znamení dalším pytlákům, kteří rozbili tábor na úpatí Krušné hory. Když se tak prodíral bylinným podrostem pod stoletými buky, nějaký zbloudilý kámen ho zasáhl přímo do ramene. Zavrávoral a málem upadl. Když se rozhlédl kolem sebe, zpoza jednoho starého sukovitého kmene vystoupil Jaroslav s oštěpem v ruce. Čas se zastavil, jen příjemný vánek líně pročesával koruny stromů. „Jaroslave,“ řekl Kazimír překvapeně, „jsi to ty? Můj ctěný nevlastní bratr, miláček našich pěstounů, je pořád naživu. Zvláštní.“ Ušklíbl se. Jaroslav se mu odvážně podíval do očí. „Tys je zabil!“ vykřikl, „zabil jsi lidi, kteří nám poskytli domov a stravu, kteří nás vychovali. Kvůli tobě je mrtvá i moje milovaná a byl bych zemřel i já, kdyby se mi před tebou nepodařilo včas uprchnout. Skrýval jsem se, snažil zapomenout, ale teď už je konec. Už nebudu utíkat!“
Kazimír se pousmál. „No, jak myslíš,“ řekl chladně, „vyřídíme si to tady a teď!“ I přes svůj pokročilý věk vyrazil do útoku jak rozzuřený medvěd. Jen o vlas minul Jaroslavovu hruď. Ten stihl včas uskočit a svým oštěpem Kazimíra zranit, což Kazimíra dopálilo ještě víc. Ťal svým mečem a srazil Jaroslava k zemi. Ten se však nedal a praštil Kazimíra násadou do hlavy. Hlasy. Kazimír se zastavil. „Teď na tebe nemám čas,“ dostal ze sebe a dal se na útěk. Jaroslavovi se udělalo špatně. Spadl do suchého listí přímo po hlavě. Omdlel.
Když se konečně probudil, zvonilo mu v uších. Očistil své potrhané oblečení a vydal se na půlnoční stranu směrem k Mlžné řece. Netrvalo dlouho a po úbočí lesnatých kopců se dostal na jednu mýtinu, ze které čpěl kouř až nad koruny těch nejvyšších stromů. U doutnajícího milíře stálo asi dvanáct lidí, mezi nimi i Lado s přívěskem, který zdobily tři vlčí zuby. Jaroslav okamžitě rozpoznal několik začerněných uhlířů, kteří ukazovali na mlhu vznášející se nad řekou. Ohnivé jiskry poletovaly všude kolem. Vedle Lada stálo asi pět bojovníků spolu s onou tajemnou dívkou Radoslavou. Jaroslav se mlčky postavil mezi ně. „Ty vrahy chrání mocná kouzla,“ říkal zrovna jeden uhlíř chrchlavě, „čarodějník, kterého ze své vlasti povolal pan Kazimír. Od severního moře, brr, bojím se, jaké čáry si odtamtud přinesl. Jen se podívá a hned lidem zastaví srdce, mnoho místních už otrávil zkaženým pivem, zkrátka, ctěný vladyko, nepřeji ti mu zkřížit cestu.“ Lado potřásl hlavou. „Děkuji, to jsem potřeboval vědět,“ odvětil vlídně, „ale o mě se bát nemusíš, zažil jsem mnohem podivnější věci.“ Uhlíř si povzdechl. „Mé chápání je moc jednoduché, nezkušené v těchto záležitostech, a tak věřím, že víš, co děláš. Ale …“ zarazil se a ukázal na Radoslavu, „paní je v očekávání. Měla by odpočívat doma, tohle nevěstí nic dobrého.“ V Ladových tmavě zelených očích se zablesklo. „Musela uprchnout, její manžel je den cesty odsud. Brzy se potkají a odejdou spolu do bezpečí. Teď mi ale pověz o těch jiskrách.“
Přítomní uhlíři se na sebe se strachem v očích podívali. „Pane, rádi bychom ti o něm pověděli,“ zdráhal se nejstarší z uhlířů, „ale ty pak odejdeš a my budeme potrestáni. Zrovna nedávno, když byla bouřka, se starej Zbyšek vracel podél toku Klíčavy se dřevem, které měl odevzdat zbečenskému dvoru. Už byl skoro tam, když ho zničehonic zasáhla ohnivá koule. Ten hrůzyplný ztuhlý výraz si budu až do smrti pamatovat.“ Lado se zamyslel. Po chvíli vážně promluvil: „To, co se stalo, s vašimi činy vůbec nesouvisí, není to trest za nějaké špatné chování. Chápu, že je těžké to pochopit, mě samého se snaží mysl ošálit a ošálit se nechám, abych dokázal toho čarodějníka porazit.“ Uhlíři se na sebe nechápavě podívali. Milíř stále doutnal. „Možná jsou to opravdu jen příběhy starců,“ odvětil starý uhlíř, „budiž tedy. V těch jiskrách v mlze se údajně skrývá Dýma, ohnivý drak.“ Jaroslav cítil, jak se mu svírá žaludek.
Jiskry pluly vysoko proti proudu řeky. „Kazimír utekl, když vás zaslechl,“ přerušil Jaroslav ticho. Lado se k němu naklonil. „Napřed bych se rád podíval na zoubek tomu čaroději,“ řekl tiše, „ale neboj se, Kazimíra ti najde Zlaté srdce.“ Potom poděkoval uhlířům a spolu s bojovníky se vypravil k řece. Radoslava a Jaroslav s nimi. „Kdo že mi ho pomůže najít?“ zeptal se Jaroslav nechápavě. „Já,“ odpověděla Radoslava. To už ale všichni sestupovali skrze Stříbrný luh do říčního údolí. Lado neustále sledoval jiskry, které se mu ztrácely v mlze. Zhluboka dýchal.
„Musíme přebrodit řeku,“ přikázal Lado. Bojovníci hledali vhodný brod, který by mohli překročit. Když jeden našli, ani si neuvědomovali, že se tudy kdysi dávno brodil Ungnis, jehož jméno shodou okolností znamená Oheň, a později poslové z hradištního města. Všichni si zmáčeli nohavice. „Utíká proti proudu potoka, který se tu na řeku napojuje, stůjte!“ zavelel Lado. Všichni se zastavili. „Dál půjdeme sami, Radunko a Jaroslave, nesmíme budit pozornost. Vysoko v mlze jako skála stojí křivoklátské domy, pevnost s hrstí vojáků zvyklých sloužit knížeti. Proklouzneme kolem nich jako hadi. Vy ostatní najděte Provu.“ Bojovníci pokývali hlavou, načež se okamžitě ztratili v lesním porostu.
Lado vytáhl jestřábí pírko, které měl schované za opaskem. Radoslava věděla, co přijde. Pírko se kmitalo ze strany na stranu, Jaroslavovi se zavíraly oči. Lado zpíval nějakou tajemnou píseň. Všichni tři napůl bděli a napůl spali. Větve okolních stromů tancovaly a šeptaly nesrozumitelná slova. Jaroslav pohlédl vzhůru. Jiskry v mlze se spojily do podoby jako oheň zářivého hada, který se líně plazil nad vlnícím se potokem. Syčel. Jaroslav nemohl uvěřit svým očím. Hlava ho rozbolela ještě více. „Soustřeďte se,“ řekl Lado, jehož hlas zněl v ozvěně, „a hlavně se ničemu nedivte.“ Potom Jaroslav jen cítil, jak běží spolu s Ladem a Radoslavou kolem skal pokrytých lesy. Potok tu měl spoustu místa na překládání svého koryta do různých ramen a vytvářel tak drobné mokřady. Lado se však nezastavoval. Všichni tři jako hbití srnci přeskočili spadlou vrbu, prošli drobným hájkem a ocitli se před ostrožnou vybíhající nad okolní zamokřené údolí. Kdysi dávno se tu spojovaly třetihorní řeky, díky kterým celé údolí působilo mohutným dojmem, křižovatkou cest, které kdysi vedly vysoko nad hlavami, na úrovni tajemné mlhy s ohnivým hadem uprostřed.
„Stůj!“ vykřikl Lado. Jaroslava rozbolely oči, musel se posadit na zem. Mlha zasyčela. Jiskry se spojily dohromady a daly hadovi ohnivá křídla. Ten vyletěl z mlhy, zasyčel a zamířil přímo proti ostrožně. Lado vytáhl lískový proutek, který celý zlatě zářil. Alespoň to tak Jaroslavovi připadalo. Jiskry sršely všude kolem. „Tři lidé,“ zaduněl drak, „jste v lichém počtu. Rozlučte se se životem.“ Lado začal rychle zaříkávat, bez přestávky, bez jediného nadechnutí. Jaroslav rozuměl jen několika větám, které zmiňovaly zlaté parohy, hluboké lesy a jablka nesmrtelnosti. Drak už byl jen kousek od nich. „Omyl!“ vykřikl Lado, „jsme čtyři!“ Ukázal na těhotnou Radoslavu. Ohnivý drak se okamžitě zastavil. Přesně v tu chvíli mávl Lado proutkem a draka svázal. Ozvalo se hlasité sténání. „Přechytračili jste mě, kdo jste? Co chcete?!“ „Spravedlnost!“ odvětil Lado hlasitě, „v tomto kraji se usadil zlý čaroděj, co tráví kraj jedy. To ti nevadí, Dýmo?“ Z lískového proutku stále vycházelo zlaté sluneční světlo.
Dýma zahřměl jako hrom. „Pusť mě,“ zasyčel, „a já udělám, co je nutné.“ Lado otočil proutkem. Drak hlasitě mávl křídly, načež se ozval dunivý výbuch. Všude kolem poletovaly ohnivé jiskry. Lado nevěděl, že jednou zde na tomto místě bude bydlet královský Ohnivec, který bude doprovázet krále do bitev a na důležitá setkání a ohněm tak oznamovat příchod svého pána. Dýma byl pryč. Když Jaroslav opět přišel k sobě, Lado i Radoslava obcházeli ostrožnu kolem dokola. V očích dívky zářil plamen, který zdědí všichni její potomci. Plamen upřímnosti a odvahy.
„Kam teď?“ zeptal se Lado Radoslavy. „Musíme vylézt vysoko na kopec,“ odvětila Radoslava, „který se pojí s touto ostrožnou. Až na vrchol, a potom k řece, jsou tam skály.“ Lado se usmál. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Jaroslava. Ten jen nevěřícně zamrkal. „Snad ano,“ odpověděl, „ale bylo to dost zvláštní. Co jsi vlastně zač? Co jste vy oba zač?“ Lado pokrčil rameny. „Naše matky jsou sestry,“ vysvětlil prostě, „takže příbuzní. Já pocházím od Vlčí hory, kde jsem se díky jednomu zlatovlasému muži s třezalkovým věncem na hlavě stal křísníkem.“ „Čím?“ zeptal se Jaroslav nechápavě. „Jsem něco jako rádce, léčitel a ochránce své vesnice,“ odpověděl Lado, „a umím ovládat mysl lidí, když na to přijde.“ Usmál se. „Ale dost řečí, teď půjdeme najít toho čaroděje. Něco mi říká, že se Kazimír utekl schovat k němu.“ Radoslava potutelně přikývla.
Stoupání do prudkého kopce bylo zprvu nepříjemné, ale klid stromových velikánů, buků, jedlí, dubů a javorů všechny uklidňoval. Zvlášť Radoslava si i přes své poměrně pokročilé těhotenství lehce vykračovala. Zhruba v půli cesty se vydatně rozpršelo a v dálce dokonce několikrát zabouřilo. Lado se pod jedním bukem pozastavil. Pohlédl do jeho rozložité koruny, která jako by nabádala déšť stékat po hladkém kmeni a skrze hluboké kořeny proniknout až do hlubin poddajné země, kde bude voda nadlouho uschována. Tohle se mu vždycky líbilo, spojení nebe a země, plodnosti všeho života. Radoslava si znovu převázala zranění na ruce. Překvapivě rychle se hojilo. Všichni se dostali do míst zvaných Losy, načež po mírném svahu pokračovali už s kopce. Radoslava si pak jako první na druhé straně kopce, kde se vysoké skály prudce svažují do údolí Mlžné řeky, povšimla dřevěné chatrče, ze které byl určitě dobrý výhled až do dalekého okolí. Zastavila se. Lado a Jaroslav se na sebe podívali. Radoslava je očividně zavedla na správné místo.
Buk v dešti na cestě z Městečka do Velké Bukové. Listím, tvarem koruny, povrchem kmene a hlubokými kořeny svádí buk dešťovou vodu hluboko pod povrch půdy.
Záblesk. Rána. Dřevěná chatrč najednou vzplála jasným plamenem, z něhož sršely ohnivé jiskry. Ty jiskry, které se po chvíli ztratily v mlze vysoko nad řekou. Další rána. Dveře chatrče se rozletěly dokořán a z nich vyběhlo několik mužů, kteří se dali do hlasitého kašle. Opírali se o větve stromů a celkově vypadali dost vyděšeně. Za nimi se pak vyřítila hořící postava, která křičela vysokým hlasem. Lado se snažil zaostřit zrak. Hořící muž byl oděn dost neobvykle, Lado rozeznal dlouhé nohavice. „Že by to byl náš čaroděj?“ řekl tiše. Muž mezitím doběhl až ke skále, ze které spadl jako zralé jablko. Přeživší muži se za ním nevěřícně dívali. „Vypadá to, že Dýma splnil svůj slib,“ dodal Lado, „pojďte, teď je naše příležitost.“ Radoslava vyrazila kupředu ještě dříve, než to dořekl.
Loupežníci se ani nestačili vzpamatovat, když se proti nim všichni tři vyřítili. Jaroslav jednoho vylekaného násilníka srazil oštěpem, zatímco se Lado a Radoslava oháněli mečem. „Radunko, pozor!“ vykřikl Lado. Za Radoslavou se z houští vynořila postava starého muže. Radoslava včas uskočila a několika dobře mířenými údery muže ťala. Ten vykřikl a dopadl na zem. Jaroslav v něm okamžitě poznal Kazimíra. „Stálo ti to všechno za to?“ vykřikl směrem k němu. Kazimír těžce oddechoval. „Pořád lepší,“ odvětil, „než se celý život schovávat jako ty.“ Zanedlouho bylo po boji. Loupežníci byli tak zmatení předchozím zážitkem s ohněm, že se ani nedokázali soustředit. Kazimír stále ležel na zemi, krev byla všude kolem něj. Vzpomněl na to, co provedl svému nevlastnímu otci, který by pro něj udělal první poslední. Rozbrečel se jak malé dítě. Znovu si připadal bezmocný, jako tehdy, když nájezdníci zabili jeho vlastní rodiče, když byl ještě docela malý. Nemohl vstát. Ležel tam docela sám. Lado, Radoslava i Jaroslav už mířili podél nezabudických skal dolů k řece na její soutok s Vrbovým potokem.
Stmívalo se. Radoslava spokojeně usnula, přece jen toho na ni bylo moc. Ve snu přemítala o svém životě, který v posledních letech nabral velmi rychlý spád. Zářivé hvězdy vysoko na obloze působily jako strážci, kteří odvážné poutníky zbavují veškerého strachu. Během svítání pak ještě dlouho svítila přívětivá ranní hvězda, která s sebou přinesla čerstvý vánek naplněný vůní květů. Když Radoslava otevřela oči, uvědomila si, že ji objímá její manžel Prova. Se slzami v očích ho k sobě pevně přitiskla. „Našli jste nás,“ řekla tiše a spokojeně. Prova zamrkal. „Ani nevíš, jak jsem šťastný,“ odvětil. Lado se mezitím bavil s příchozími bojovníky, kteří cestou vyřídili tu skupinu loupežníků schovávající se na úpatí Krušné hory. Jaroslav se zhluboka nadechl. Po mnoha letech strávených v ústraní se konečně cítil být volný a plný síly. Ještě dlouho pak všichni sledovali tajemnou mlhu, která se vlnila nad řekou.