V době železné Křivoklátsko obsadili přímí předchůdci Keltů, kteří jsou známí především z pozdějších antických pramenů. Průběh doby železné zaznamenal citelné ochlazení, kdy došlo k přesunům obyvatelstva i vylidnění okrajových oblastí. Toto ochlazení nebylo tak silné jako pozdější takzvaná malá doba ledová, doprovázející naše předky po většinu novověku, a už vůbec ne takové jako nesmírně dlouhé, studené a suché doby ledové známé z dávné minulosti. Vliv na obyvatele a jejich představy přesto nepochybně mělo. Zatímco doba bronzová byla založená na vzdálených ložiscích mědi a cínu, a vyžadovala tedy spolupráci v rámci rozsáhlých říší a měst, doba železná si dokázala vystačit s místními ložisky železa, které jsou po celém světě dosti hojné.

Železo však má vyšší teplotu tání, a vyžaduje tedy lepší pece s větším množstvím dřevěného uhlí, které bylo nutné vyrábět v milířích pohlcujících dřevo z okolí. Není divu, že se v době železné ještě více vyplatilo pobývat blízko lesů, zvláště těch prastarých a zároveň pro tehdejší obyvatele známých, kam patřilo i Křivoklátsko. Lesy zároveň poskytovaly hnojivo pro zemědělství, a to především v podobě mladého listí. To se jako letnina dávalo spást dobytku, který pak na úhorech svými výkaly hnojil dříve obdělávanou půdu, aby se mohla po několika letech znovu plně využít. Lesy tak o živiny přicházely, zatímco pole je získávaly. Nutno říct, že tento postup nebyl moc účinný.

Doba železná však zaznamenala další důležitý vynález, kterým byly krátké železné kosy. Lidé tak mohli živiny na svá pole dodávat nejen z lesů, ale i z luk v podobě sušeného sena (opět se dávalo spást dobytku), byť si to celé musíme představovat v mnohem menším měřítku, než jaké panovalo ve vrcholném středověku či novověku, kdy kosy byly delší, vozy robustnější, stodoly objemnější a zpracování hnoje promyšlenější. Co se týče účinnosti, pravděpodobně by bylo lepší živiny dodávat přímo bez použití dobytka, a to takzvaným zeleným hnojením nebo kompostováním, nicméně by pak zároveň vzrostla už tak dost hraniční pracnost. Navíc extenzivní obdělávání půdy, kdy se sice využijí (tj. vyplýtvají) větší plochy, ale s menší námahou, dalo vzniknout mnohým typům prostředí, ať už to jsou pařeziny, pastevní lesy či mozaiky luk, políček a sadů, jejichž přírodní bohatství se snažíme dnes zachraňovat.

Sluneční božstva ustoupila trochu do pozadí, aby se na světle opět vynořila božstva bouří a nejistého počasí, které bylo nutné usmířit oběťmi, mnohdy lidskými a zvířecími. Z halštatského a laténského keltského umění na nás koukají skryté obličeje a proměňující se, plynoucí tvary. Nejistá doba však často dává vzniknout novým společnostem, které opět začnou dobývat dříve opuštěná sídla a pěstovat obchod a řemesla. Ve starší době železné pokračovalo osídlení v nitru Křivoklátska čilým životem a je zde patrná silná návaznost na předchozí pozdní dobu bronzovou.

V následující mladší době železné se však osídlení částečně přesouvá a na hranici Křivoklátska vzniká opravdové keltské město, oppidum, a to nedaleko dnešních Stradonic u Nižboru, v dosahu hustých lesů a železných ložisek u Krušné hory. Jednalo se patrně vedle pražské Závisti o nejvýznamnější sídliště té doby, což je kromě jeho rozlohy podepřeno i tím, že mělo vlastní mincovnu. Oppidum se mohlo pyšnit několika pásy hradeb, čtyřmi hlavními vstupními branami, velmožskými dvorci a přinejmenším šesti studnami (krajina byla vlnitější než dnes a snáze tak zadržovala vodu). Dosud zde byly nalezeny stovky tisíc nejrůznějších předmětů včetně pokladů keltských mincí, bohužel mnoho z nich zmizelo v sedmdesátých a osmdesátých letech devatenáctého století při takzvané zlaté horečce, což je zároveň doba velkých povodní a konce malé doby ledové. Bohužel srovnatelně velkou škodu napáchali i amatérští hledači z posledních desetiletí, kteří využívají detektory kovů. Mnohé nálezy, často doprovázené snadno zničitelnými přírodními okolnostmi (kusy dřeva pro dendrochronologickou dataci, sedimenty, stopy po pylových zrnech, pěstovaných plodinách a zvířecích kostech atp.), jsou tak pro nás a naše poznání této doby nenávratně ztraceny.

Napřed se ale podívejme zpět do nitra křivoklátských hvozdů, kde teplé vrchy, studená údolí, stráně obrácené k jihu i severu, rokle, luhy, skalní výchozy a kopcovitá krajina dávají vzniknout pestrosti a bohatství všeho života. Taková místa byla v minulosti často pokládána za posvátná, za sídlo duchů, kteří člověku přinášejí prozření, vidění. Bylo to na jednu stranu způsobeno lidskou rukou nedotknutou přírodou, na stranu druhou polohou celého křivoklátského kraje, který byl takzvaně na okraji hlavní zemědělské oblasti, se kterou sousedil. Svérázné místo, které není ani daleko, ani blízko, už samo o sobě podporuje tvorbu představ a příběhů.

Spíše podle vyprávění místních, než podle nálezů, byly kolem Mlžné řeky rozmístěny tři zvláště ctěné kopce a skály, na kterých za dob Keltů měly probíhat obřady. První z nich je majestátní, dávnou podmořskou sopečnou činností vzniklá, chráněná Čertova skála nacházející se u řeky naproti Kouřimecké rybárně, druhou pak vysoké, přísně chráněné, a tedy nepřístupné Týřovické skály, a třetí pak vrchol rovněž chráněné a nepřístupné Velké Pleše. Jak je vidět, ta nejposvátnější místa minulosti jsou často „posvátná“ i dnes, nikoliv však z hlediska lidového náboženství, nýbrž z pohledu ochrany přírody a krajiny.

Na vrcholu Čertovy skály hoří oheň, který dává znamení kněžím na Týřovických skalách. Mladí muži mají svázané vlasy a kolem krku připnuté nákrčníky, které jsou zdobené kovovými zvířecími hlavičkami. Byla zima. První sníh pokrývající okolní kopce zvěstoval nadcházející dobu zimního slunovratu. Drobné kry, obsypané sněhovými vločkami, líně pluly po proudu Mlžné řeky, v jejíchž zákrutech se kupily na sebe. Kněží si dávali kouřová znamení. Po staré obchodní stezce se blížil zástup vesničanů. Mladý Meduwid[1]Meduwid, (pra)keltsky: pán medoviny pojídal pšeničné placky, které byly plněné plody ptačího jeřábu. Sledoval pohybující se plameny loučí, jak se plíží podél řeky a zpívají písně, jejichž slova se tiše odrážela od okolních skal a mizela v záplavě lesů.

Opatrně se nahnul se statnému, dlouhovlasému muži, který stál vedle něj a také zamyšleně řeku pozoroval. „Jak jdou práce, Iwogene?[2]Iwogenos, (pra)keltsky: z tisu zrozen“ zeptal se tiše. Iwogenos si odkašlal. Pravou rukou si pročísl olejem uhlazené vlasy. „Docela pokročily od doby, cos tu byl naposledy,“ odpověděl, „to víš, z jižních ostrovů proudí po obchodní cestě mnoho zboží. Divil by ses, jak rušno tam je.“ Meduwid se zaposlouchal do vzdáleného dunění větru, který přinášel tajemnou, mrazivou vůni. Byl úplněk, hranice mezi světy se stíraly. „Nemám rád ruch,“ řekl nakonec, „ale snad si zvyknu. Vyrazím ještě dnes, chci být sám.“ Iwogenos pokýval hlavou. „Dobře,“ řekl po chvíli, „ale až projdeš tisovým hájkem, nezapomeň obětovat bohům. Kvůli mým rodičům, kteří jsou už v zemi zlatých jablek.“ Meduwid se zhluboka nadechl. „Jistě,“ odpověděl. Potom se napil medoviny, kterou nachystali pilní kněží. Chutnala zvláštně.

Zástup již zmizel v dáli, když Meduwid sestoupil z Čertovy skály. Úzká pěšinka ho zavedla přímo k šumící řece. Znovu se nadechl, očistil boty a vypravil se po zasněžené pěšince směrem na východ. Hvězdy zářily na jasném nebi a jejich pravidelné mihotání doplňovalo houkání puštíků z okolních strání. Meduwid se rád sám procházel krajem, a pokud měl cestovat na voze, snažil se jet pomalu. Své koně tak poměrně rozmazlil, nechal je napást téměř vždy, kdy se jim zachtělo. Nechápal, jak se někdo může bezmyšlenkovitě hnát vpřed, aniž by si všímal zdánlivých maličkostí v okolí, které mu mohou nabídnout dary, o kterých se mu ani nesnilo. Dary, o kterých vypráví dávné pohádky.

Meduwid pocítil chlad. Třel dlaněmi o sebe, ale nepomáhalo to. Tisům obětoval, vzpomněl na rodiče svého přítele Iwa, kteří mu kdysi zachránili život, aby tak přišli o ten svůj. Meduwid stoupal do lesů, snažil se zahřát během, ale stále mu byla zima, stále se mu motala hlava, jako kdyby měl brzy usnout a už se neprobudit. Nevěděl, jak dlouho šel. Nakonec skončil na Sokolím vrchu, odkud měl výhled na meandr, zákrut řeky. Klepal se. V dáli spatřil jasné světlo. „Tanos, oheň!“ vykřikl radostně. Rychlým krokem se vydal vpřed. Nemohl pochopit, proč se do něho najednou vložila taková zima. Už se mnohokrát procházel zasněženou krajinou daleko od domova, ať už byl mráz nebo silný vítr. Každé roční období mu přinášelo jiné radosti, ale také jiné překážky, které zatím dokázal hravě překonat. Že by už stárnul? Podivnější bylo, že ztratil pojem o čase. Nevěděl, jak dlouho šel, i když něco uvnitř mu říkalo, že to nemohlo být dlouho. Vzpomínky mu splývaly, podobná místa viděl už mnohokrát a všechna se mu nyní v mysli jasně vybavovala. Čas, zima, neklid. Záře plamenů se nezadržitelně blížila.

Cestu křížilo houští, kterým se na kost zmrzlý Meduwid musel prodrat. Na dlouhých šlahounech visely poslední zmrzlé šípky, jejichž červeň se leskla v oslnivé záři plamenů. Když se Meduwid po několika odřeninách k ohni konečně dostal, všiml si, že kolem něj na polínkách sedí několik starců. Jeden měl na sobě huňatý kožich, další měl na hlavě věnec z jarních květů, zatímco jiní byli odění do plátěných tunik zdobených obilnými klasy nebo náhrdelníky z čerstvého ovoce. Meduwid nemohl uvěřit svým očím. Ještě více ho překvapilo, když si uvědomil, že všichni starci mají stejnou postavu, stejné obličeje. Vystrašený Meduwid se dal na útěk. Když se však snažil vyhnout vedle postavenému kotlíku, zůstal stát jako přibitý. Vypadalo to, jako by byl ten stříbrem a zlatem zdobený kotlík očarovaný. Meduwid otočil hlavou směrem ke starcům, rukama ani nohama pohybovat nemohl.

„My jsme čas,“ řekli starci jednohlasně. Celá země kolem se otřásla. Meduwid sledoval, jak si starci mezi sebou šeptají. Najednou ten v huňatém kožichu vstal a poručil ostatním, aby učinili totéž. Pak se společně vydali směrem k ohni, jehož jas se stal nesnesitelným. Starci se semknuli a ztuhli. Vypadali jako vícehlavá socha nějakého boha, která v ruce držela dlouhou dřevěnou hůl, schopnou měnit čas a počasí. „Kdo se to vypravil za Pravdy pánem,“ pravili opět starci jednohlasně, „za bohem, zvaným dobrý bůh, Dagodeiwos, za pánem jasného nebe?“ Meduwid se roztřásl. Stále mu byla zima. Ani nezaznamenal, že starci zmizeli. Místo nich začaly z ohně růst dubové větve, celý staletý strom se tvořil před Meduwidovýma očima. Oheň zapraskal, kmen stromu se otevřel jako dveře do domu. Z ohně vyšla postava.

Byl to stařec, obličejem stejný jako ti předešlí, pouze jeho oblečení bylo prosté. V pravé ruce držel onu tajemnou dřevěnou hůl. Usmíval se. „Neboj se,“ řekl laskavým hlasem, „vidím, že máš dobrou duši, proto ti pomůžu.“ V tu chvíli z oné tajemné hole spadl sníh, který na ní dosud ulpíval. Místo něj počaly ze dřeva vyrůstat květy začínajícího léta. Bílá přešla v červenou, celá hůl se obtěžkala čerstvými lesními jahodami. I kolem Meduwida roztál sníh a místo zmrzlých stébel vyrostla svěží zelená tráva. Předchozí třas zmizel, Meduwida pohltilo teplo. S ním se dostavil hřejivý pocit, který odehnal všechny černé myšlenky. Meduwid uvolněně vydechl. Stařec pokynul rukou. Onen tajemný, blyštivý kotlík pustil Meduwida ze své moci. „Jen se najez,“ řekl stařec, „v tom kotlíku je plno dobrého jídla, kterého nikdy neubude. Zrovna dnes tu byl Bouřný pán s bohyní Země, je to jídlo bohů.“ Meduwid ochutnal. Rozpoznal jablka a med. V mysli se přenesl do říše slasti.

Stařec se pousmál. „Bude z tebe velký umělec,“ řekl tajemně, „budeš svými písněmi a příběhy dojímat až k slzám. Je to dar tohoto kraje za to, že si ho všímáš, že ho dokážeš vnímat srdcem.“ Meduwid otevřel oči. Poklonil se. „Děkuji,“ řekl prostě. Oheň stále jasně plápolal. Hvězdy se točily po obloze, červený poutník sledoval cestu Měsíce. Celý svět se zdál ubíhat rychleji. Stromy vypadaly, jako by se uměly přesouvat z místa na místo. „My jsme čas,“ zněly hlasy v ozvěně. Meduwidovi se zamotala hlava. Upadl a omdlel.

Když se probudil, sluneční paprsky mu svítily přímo do očí. Nebe a země si prohodily místa. Meduwid myslel, že se dočista zbláznil. Teprve když se tak rozhlížel kolem sebe, uvědomil si, že visí hlavou dolu. Byl provazy přivázaný ke starému sukovitému dubu, který se nacházel na okraji políčka přímo ve stradonickém sídlišti v místě, kde bude mnohem později stát propadající se křesťanský kříž. V políčku se míhaly zlaté klasy, modré chrpy a červený mák. Byla doba kolem letního slunovratu, blížily se žně a slavnosti dožínek plné her a hodování, jak o tom svědčily u stromu připravené srpy. To ale nebylo vše. Meduwid byl dočista nahý, obličej měl hladce oholený a na hlavě pevně nasazený věnec z dubových listů a větviček. Meduwid pohlédl do dáli, na Krkavčí horu, z níž se podle pověstí za nocí ozývalo varovné krákání zvěstující budoucnost. „Co to má být?!“ vykřikl Meduwid zmateně. Tím vyplašil v koruně stromu sedící vrabce.

Jeho křiku si všimli obyvatelé hradiště, kteří se k němu začali pomalu scházet. V jejich pohledech byla znát zvědavost i pobavení. Meduwid sebou mrskal, ale provazy byly silně upevněny. Děti radostně pobíhaly kolem stromu a zpívaly písničky. To se už ve zvědavém zástupu objevil dlouhovlasý Iwogenos, který se protlačil do první řady. „Meduwide,“ vykřikl se slzami v očích, „to, co z tebe mluví, jsi opravdu ty?“ „Kdo jiný?“ odvětil Meduwid, „sundej mě! Hlava mi za chvíli snad vybuchne!“ Iwogenos se dal do rozvazování provazů, zatímco Meduwida podpíraly zdobenými šaty oděné dívky. Smály se. „Všechny jsi nás vyděsil,“ začal Iwogenos vysvětlovat, „nápad našeho vladyky, obrátit tě vzhůru nohama, očividně zabral. Prý pokud je jeho mysl v jiných světech, které jsou oproti tomuto zrcadlově převrácené, převraťte jeho tělo. Nejlépe na stromu, přes který může duše chodit do horních i dolních světů. Dobrý nápad, ne?“ Meduwid si povzdechl. Dnešek už nemohl být zmatenější. „Budeš mi muset trochu víc pomoct,“ odsekl mrzutě a ukázal na dozrávající obilí.

Meduwid se překulil na záda. Tím spustil všeobecný smích. Iwogenos mu podal ruku a pomohl mu se postavit na nohy. Meduwid se stále motal, ale byl schopný pomalu vyrazit na cestu směrem k ohraničeným dvorcům. Iwogenos ho stále podpíral. „Začnu od začátku,“ pustil se znovu do vysvětlování, „chvíli po tom, co jsi odešel, se k nám na skálu přiřítil mladý kněžský pomocník, ať nepijeme medovinu, že je možná otrávená, neboť ti, co ji ochutnali, se začali svíjet v křečích. Vylekal jsem se, neboť ty jsi jí při svém odchodu vypil požehnaně.“ Slunce příjemně zahřívalo. „Okamžitě jsme se vypravili tě hledat. Našel jsem tě až za několik dní. Byl jsi nedaleko křivoklátské ostrožny, zmrzlý na kost a pořád jsi něco huhňal. Očividně jsi úplně pozbyl vědomí. I když vědomí podstatné není, během života se mění, dítě myslí jinak než stařec, chtěl jsem, aby se můj přítel vrátil. Zkoušel jsem různá kouzla, masti, zaříkání, nic nepomáhalo.“ Meduwid se na chvíli zastavil. Potřeboval si oddechnout. Všiml si, že má kolem zápěstí omotány skleněné korálky.

„Až jednoho dne,“ pravil Iwogenos se slavnostním nádechem, „jsi začal zpívat písně o předcích dobývajících vzdálené země, měnících se ve zvířata a rostliny a bojujících proti sobě navzájem. A začal jsi osahávat zdejší dívky a chlapce. Některým se to i líbilo.“ Meduwid zčervenal. Díval se směrem ke vstupní bráně nově postaveného města. „Vypadalo to, jako by tvá duše skončila v jiných světech a místo ní tvé tělo obsadil nějaký rozverný, uměním nadaný duch.“ Zasmál se. „Alespoň jsi nezapomněl jíst a pít. Takhle to trvalo vlastně až do dnešního dne.“ Meduwid jeho vyprávění nemohl uvěřit. Byl skutečně otráven? Setkal se s pánem pravdy a času nebo to byla jen představa? A proč se celou dobu choval tak zvláštně a vůbec si to nepamatoval? Zhluboka se nadechl svěžího letního vzduchu. V hlavě se mu rodily stovky nápadů na nové milostné písně. „Tohle bude ještě zábava,“ řekl si pro sebe. Slunce se zastavilo přímo nad rozlehlým, vysoko nad okolním krajem položeným stradonickým hradištěm.

Poznámky

Poznámky
1 Meduwid, (pra)keltsky: pán medoviny
2 Iwogenos, (pra)keltsky: z tisu zrozen