Počátky osídlení Křivoklátska

Doba bronzu – Doba železa – Doba hradišť

Následující článek vznikl jako popis k příběhům Roh hojnosti, Keltské město a První osadníci.

Doba bronzu

Křivoklátsko bývalo samozřejmě osídleno i dříve než v době bronzové, často však nemáme dostatek přesvědčivých dokladů. Pod sprašovými hlínami bylo nalezeno několik pazourků z poslední doby ledové. Dále se předpokládá osídlení ze střední doby kamenné, a to poblíž řeky, která byla pro tehdejší kulturu středobodem života. Podobně jsme na tom v zemědělské mladší době kamenné, kde však už máme doklady z přístupnějších částí Křivoklátska včetně nejbližšího okolí ostrožny, na které jednou bude hrad Křivoklát stát. Výrazný vzestup osídlení nastal v pozdní době kamenné, v období takzvané řivnáčské archeologické kultury. Tehdy byly osídleny i teplé vrchy ve středu Křivoklátska.

Dům z mladší doby kamenné v archeoskanzenu v Březně u Loun.

Dá se říct, že největší rozmach osídlení nastal jednak v pozdní době kamenné (nálezy mezi Zbečnem a Račicemi), dále pak v mohylové střední době bronzové (Velká Buková, Nový Dům, Hracholusky), pozdní době bronzové (Křivoklát, Propadený zámek u Branova, Šance v Lánské oboře, Čihátko u Skryjských jezírek) a v celé době železné včetně halštatského (taktéž Křivoklát, Propadený zámek, Běleč, Šance, Čihátko) a laténského (Křivoklát, Zbečno, Týřovice, ale hlavně Stradonice a okolí), tedy již plně keltského, období. Naopak v době římské a době stěhování národů nastal téměř úplný útlum osídlení, takže se těmito dobami nebudeme zabývat. Nový nárůst obyvatel začal až v raném středověku v dobách hradištních, kdy počali Křivoklátsko osidlovat naši nejbližší předkové. Vraťme se však zpět do pozdní doby bronzové, kdy na křivoklátské ostrožně vzniklo rozlehlé sídliště.

Doba bronzová byla časem rozmachu lidských společností, velkých středomořských měst, z nichž nejznámější je Trója, a utváření lidového náboženství do podoby, která se nám zachovala v homérských eposech nebo blízkovýchodních příbězích o Gilgamešovi. Byla to doba cestování, hádajících se bohů a hrdinských zpěvů, v nichž mají nepochybně svůj původ mnohem pozdější mýty a pohádky. Ve stínu těchto dějů se nacházelo i Křivoklátsko, byť místní obyvatelé žádné kamenné město pravděpodobně nikdy neviděli, natož aby ho dokázali postavit. Jejich domy byly nepochybně ze dřeva, proutí a mazanice, ovšem zároveň barvené a zdobené. Kolem domů se nacházely hliněné pece, početné zásobní jámy, zahrádky a ohrady pro dobytek. Kromě sloupovitých domů byly oblíbené polozemnice, domy částečně zahloubené do země.

Na vrcholu hradiště Propadený zámek.

Mladší a pozdní doba bronzová byla časem tepla a vzestupu sluneční síly, čemuž odpovídaly i představy o světě. V té době vlivem snížené úživnosti půd ještě více prosperovaly buky a jedle, které získávaly v lesích převahu. Kvůli rozšířenějšímu zemědělství se začala výrazněji projevovat eroze, a to i zde v jen málo obydlených křivoklátských lesích. Lidé si mohli myslet, že se děje něco velkého, snad že bůh slunce sám sestoupí na zem a přinese lidem tolik žádaný blahobyt a věčné štěstí.

Kdo by si pomyslel, že se v pozdní době bronzové začnou na křivoklátskou ostrožnu scházet lidé z blízkého i vzdáleného okolí. Všichni ti uprchlíci a hledači nových domovů pak společně vybudují hradiště, které si svou rozlohou nezadá s mnohem pozdějším gotickým kamenným hradem. Není divu, byla to doba hojnosti a klidného, zemědělství přejícího podnebí, které umožňovalo lidem osidlovat lesnatá a skalnatá místa ležící stranou od hlavních úrodných a rovinatých sídelních oblastí. Lidé, kteří ostrožnu nad údolím Rokytky, Vrbového potoka, takto rozlehle zabydleli, vytvářeli jedinečnou keramiku, zbraně a jiné předměty, které mají souhrnný název štítarská archeologická kultura. Té předcházela kultura knovízská a po ní pak následovala kultura bylanská, spadající již do halštatského okruhu, ze kterého vznikli předchůdci takzvaných Keltů.

Pohled na stráň s významným pravěkým hradištěm Propadený zámek. Spisovatel Ota Pavel ji nazval smrtí krásných srnců, neboť tam jeho otec potají srnce lovil. V popředí vlaštovka.

Například hradiště, které se dnes nazývá Propadený zámek, bylo využívané jak koncem doby bronzové, tak především v následující, návazné době železné, kdy osídlení dále rostlo. Chráněné bylo jen z přístupné strany a stejně jako ostatní křivoklátská hradiště té doby mělo spečené valy a četné průjezdy. Zatímco první je důkazem vyhoření, druhé spíše dokladem nějakého významného, posvátného prostoru, kterým celé Křivoklátsko snad bylo.

Doba železa

V době železné Křivoklátsko obsadili přímí předchůdci Keltů, kteří jsou známí především z pozdějších antických pramenů. Průběh doby železné zaznamenal citelné ochlazení, kdy došlo k přesunům obyvatelstva i vylidnění okrajových oblastí. Toto ochlazení nebylo tak silné jako pozdější takzvaná malá doba ledová, doprovázející naše předky po většinu novověku, a už vůbec ne takové jako nesmírně dlouhé, studené a suché doby ledové známé z dávné minulosti. Vliv na obyvatele a jejich představy přesto nepochybně mělo. Zatímco doba bronzová byla založená na vzdálených ložiscích mědi a cínu, a vyžadovala tedy spolupráci v rámci rozsáhlých říší a měst, doba železná si dokázala vystačit s místními ložisky železa, které jsou po celém světě dosti hojné.

Železo však má vyšší teplotu tání, a vyžaduje tedy lepší pece s větším množstvím dřevěného uhlí, které bylo nutné vyrábět v milířích pohlcujících dřevo z okolí. Není divu, že se v době železné ještě více vyplatilo pobývat blízko lesů, zvláště těch prastarých a zároveň pro tehdejší obyvatele známých, kam patřilo i Křivoklátsko. Lesy zároveň poskytovaly hnojivo pro zemědělství, a to především v podobě mladého listí. To se jako letnina dávalo spást dobytku, který pak na úhorech svými výkaly hnojil dříve obdělávanou půdu, aby se mohla po několika letech znovu plně využít. Lesy tak o živiny přicházely, zatímco pole je získávaly. Nutno říct, že tento postup nebyl moc účinný.

Doba železná však zaznamenala další důležitý vynález, kterým byly krátké železné kosy. Lidé tak mohli živiny na svá pole dodávat nejen z lesů, ale i z luk v podobě sušeného sena (opět se dávalo spást dobytku), byť si to celé musíme představovat v mnohem menším měřítku, než jaké panovalo ve vrcholném středověku či novověku, kdy kosy byly delší, vozy robustnější, stodoly objemnější a zpracování hnoje promyšlenější. Co se týče účinnosti, pravděpodobně by bylo lepší živiny dodávat přímo bez použití dobytka, a to takzvaným zeleným hnojením nebo kompostováním, nicméně by pak zároveň vzrostla už tak dost hraniční pracnost. Navíc extenzivní obdělávání půdy, kdy se sice využijí (tj. vyplýtvají) větší plochy, ale s menší námahou, dalo vzniknout mnohým typům prostředí, ať už to jsou pařeziny, pastevní lesy či mozaiky luk, políček a sadů, jejichž přírodní bohatství se snažíme dnes zachraňovat.

Sluneční božstva ustoupila trochu do pozadí, aby se na světle opět vynořila božstva bouří a nejistého počasí, které bylo nutné usmířit oběťmi, mnohdy lidskými a zvířecími. Z halštatského a laténského keltského umění na nás koukají skryté obličeje a proměňující se, plynoucí tvary. Nejistá doba však často dává vzniknout novým společnostem, které opět začnou dobývat dříve opuštěná sídla a pěstovat obchod a řemesla. Ve starší době železné pokračovalo osídlení v nitru Křivoklátska čilým životem a je zde patrná silná návaznost na předchozí pozdní dobu bronzovou.

A kdo to vlastně jsou ti Keltové? Jednoduše by se dalo říct, že to jsou lidé mluvící keltskými jazyky indoevropské jazykové skupiny. Zdá se, jako by keltské jazyky byly ovlivněny jinými jazyky ze západní Evropy, zatímco velmi příbuzné italické jazyky mluvou jižní Evropy. Keltsko-italické jazyky pak dokonce ovlivnily i dialekty (západní) baltoslovanštiny nebo předchůdce ještě nevzniklé pragermánštiny, jak o tom svědčí takzvané jazykové izoglosy, a pravděpodobně rozšířily název Vinidi-Venedi, který nás bude zajímat až později. Velmi zvláštní pak jsou ostrovní keltské jazyky na území dnešních britských ostrovů, Irska a Bretaně, které se však svou gramatikou velmi liší nejen od ostatních keltských jazyků, ale obecně od ostatních indoevropských. Keltština se dostala až do Galacie na území dnešního Turecka a laténské umění, vzniklé z halštatského, bylo patrné až v pripjaťských bažinách v oblasti dnešní Ukrajiny a Běloruska, a to skoro až do druhého století našeho letopočtu. Zkrátka a dobře si tak lze představit, o jak velkou jazykovou a uměleckou skupinu šlo, byť se samozřejmě jednotlivé národy a kmeny mezi sebou mohly v jiných ohledech významně lišit.

V následující mladší době železné se však osídlení částečně přesouvá a na hranici Křivoklátska vzniká opravdové keltské město, oppidum, a to nedaleko dnešních Stradonic u Nižboru, v dosahu hustých lesů a železných ložisek u Krušné hory. Jednalo se patrně vedle pražské Závisti o nejvýznamnější sídliště té doby, což je kromě jeho rozlohy podepřeno i tím, že mělo vlastní mincovnu. Oppidum se mohlo pyšnit několika pásy hradeb, čtyřmi hlavními vstupními branami, velmožskými dvorci a přinejmenším šesti studnami (krajina byla vlnitější než dnes a snáze tak zadržovala vodu). Dosud zde byly nalezeny stovky tisíc nejrůznějších předmětů včetně pokladů keltských mincí, bohužel mnoho z nich zmizelo v sedmdesátých a osmdesátých letech devatenáctého století při takzvané zlaté horečce, což je zároveň doba velkých povodní a konce malé doby ledové. Bohužel srovnatelně velkou škodu napáchali i amatérští hledači z posledních desetiletí, kteří využívají detektory kovů. Mnohé nálezy, často doprovázené snadno zničitelnými přírodními okolnostmi (kusy dřeva pro dendrochronologickou dataci, sedimenty, stopy po pylových zrnech, pěstovaných plodinách a zvířecích kostech atp.), jsou tak pro nás a naše poznání této doby nenávratně ztraceny.

Napřed se ale podívejme zpět do nitra křivoklátských hvozdů, kde teplé vrchy, studená údolí, stráně obrácené k jihu i severu, rokle, luhy, skalní výchozy a kopcovitá krajina dávají vzniknout pestrosti a bohatství všeho života. Taková místa byla v minulosti často pokládána za posvátná, za sídlo duchů, kteří člověku přinášejí prozření, vidění. Bylo to na jednu stranu způsobeno lidskou rukou nedotknutou přírodou, na stranu druhou polohou celého křivoklátského kraje, který byl takzvaně na okraji hlavní zemědělské oblasti, se kterou sousedil. Svérázné místo, které není ani daleko, ani blízko, už samo o sobě podporuje tvorbu představ a příběhů.

Laténská keltská hlava z opuky nalezená Josefem Šlajchrtem na hranici Křivoklátska v Mšeckých Žehrovicích.
Všimněte si spirálovitého zakončení obočí a kníru.
Foto pochází z výstavy Keltové v Národním muzeu.

Spíše podle vyprávění místních, než podle nálezů, byly kolem Mlžné řeky rozmístěny tři zvláště ctěné kopce a skály, na kterých za dob Keltů měly probíhat obřady. První z nich je majestátní, dávnou podmořskou sopečnou činností vzniklá, chráněná Čertova skála nacházející se u řeky naproti Kouřimecké rybárně, druhou pak vysoké, přísně chráněné, a tedy nepřístupné Týřovické skály, a třetí pak vrchol rovněž chráněné a nepřístupné Velké Pleše. Jak je vidět, ta nejposvátnější místa minulosti jsou často „posvátná“ i dnes, nikoliv však z hlediska lidového náboženství, nýbrž z pohledu ochrany přírody a krajiny.

Doba hradišť

V bouřlivé době římské a době takzvaného stěhování národů nebyl o Křivoklátsko zájem, nepočítáme-li pár nalezených předmětů na místě bývalého stradonického oppida. Tehdy skoro celou plochu Křivoklátska pokrýval souvislý les, který byl protkán mohutnými skalisky a hluboko zaříznutými údolími. Křivoklátsko bylo takzvaně na okraji, mimo hlavní sídelní oblast, která se nacházela především kolem úrodného a do jisté míry rovinatého Polabí. Přestávky v osídlení této hlavní oblasti byly už od mladší doby kamenné zanedbatelné, jazyky a národy se měnily, ale využití krajiny člověkem nepřestávalo, Polabí jako celek nebylo už nikdy plně zalesněno, na rozdíl od hůře přístupného Křivoklátska. Tam akorát občas zavítali nemnozí nadšenci, aby si nasbírali ovoce, napásli dobytek nebo obětovali bohům. Vzdálená lesnatá, skalnatá či hornatá místa totiž vždy vyvolávala pocit tajemna.

Základní vybavení slovanského domu z 9. století. Archeoskanzen v Březně u Loun.

Osídlování Křivoklátska výrazněji započalo až zrozením 10. století, kdy se tu začali usazovat lidé z okolních vesnic, lidé, kteří už mluvili češtinou, jejímž předchůdcem byla dávná široce rozšířená baltoslovanština. Nejstarší latinsky zaznamenaný název Čechů pocházející z Historia Langobardorum zní Beovinidi, tedy přibližně Čecho-Vindové. Češi stejně jako Slované obecně totiž vznikli poměrně nedávno^[1]Začátek antické malé doby ledové (cca 535 n. l.) znamenal ve střední Evropě kolaps germánské kultury a její přesun do úrodných oblastí jižní Evropy (někteří badatelé uvažují, že se v této době kompletně změnila germánská mytologie, která upozadila původního boha … Pokračovat k poznámce, ze vzájemně spřízněných kmenů, jejichž příchod se historicky rozděluje na takzvané osídlovací vlny. Především nás zajímá první, severovýchodní, a druhá, jihovýchodní, mezi kterými bylo bezmála sto let. Všichni jistě známe pověst o praotci^[2]Kosmovo převyprávění je ale nepochybně ovlivněno Biblí, jak bylo ve středověku zvykem. Čechovi, která je především pověstí o smíření mezi jednotlivými kmeny, které si společně začaly říkat Čechové, tedy našinci, členové uskupení.^[3]Název „Čech“ znamená v podstatě „našinec“, základ slova souvisí s výrazy jako člověk, čeleď, člen apod. Překvapivě však může být skoro stejně pravděpodobný výklad od čechati, kdy by označení „čech“ znamenalo „mladík s dlouhými vlasy“. Není to pověst o boji a záboru země, jak bývá zvykem u jiných národů. Bylo třeba smířit všechny ty z kronik známé kmeny Vinidů-Venedů (název patrně přinesli nositelé keltsko-italických jazyků), Sklavinů-Sporů a Antů (indoíránský název). Bylo třeba smířit slovansko-vinidskou osídlovací vlnu se slovansko-antskou. Bylo třeba spojit příběhy o krajině a předcích, severozápadní vinidské bájeslovné představy o vícehlavých božstvech, koňských věštbách a sněmovních svatyních (v Čechách nejvýrazněji Stará Kouřim) a jihovýchodní antské pověsti o svrchovaném, s drakem zápasícím hromovládci a íránských bytostech (Símurg, Chors Dažbog), i když toto spojení nebylo tak obtížné jako u starých Řeků a Římanů, kteří rovněž hledali společnou nadkmenovou identitu. Hlavně ale bylo třeba vzájemným působením přiblížit i jazyk. To se dělo až do 9. století, kdy byl ze západních potomků baltoslovanštiny ovlivněných (východo)germánskými, keltskými, italickými a íránskými jazyky dokončen vznik slovanštiny a jejího dialektu češtiny, která si pak pod vlivem okolních národů žila vlastním životem. Tak vznikli Čechové, kteří s novou dávkou odvahy začali pronikat do nitra křivoklátských hvozdů. Na rozdíl od jiných krajů se zde téměř neuplatňovala německá kolonizace, kterou vidíme až od 16. století s příchodem kvalifikovaných hutníků.

Slovanský dům se zahrádkou z 9. století.
Kolíčky ve stěnách slouží k uchycení mazanice, která bude sloužit jako omítka.
Dům stojí v archeoskanzenu v Březně u Loun.

Ale vraťme se zpět do doby prvních Slovanů, prvních Čechů, kteří začali lesům křivoklátským říkat domov a ve svých myslích uctívat zdejší dobré duchy, a to jak přírodní, tak duchy lidí, kteří tu žili v dávných dobách. Osadníci si s sebou přinesli zvyky spjaté se zemědělským rokem, slavnosti v dobách slunovratů a rovnodenností, vyřezávané sochy předků zvané dědkové a sochy bohů. Ty stály v kruhu vedle sebe, obklopené hlubokým příkopem, křovisky a staletými stromy.

Stará pražská cesta spojovala sever s Čechami, Lužici a vzdálenější Polabí s Prahou a jejím okolím. Přicházely po ní manželky prvních českých knížat, ale i samotné okolí Křivoklátska jí bylo dotčeno. Už v 9. století se v Českém krasu, dotýkajícího se Křivoklátska u dnešního města Berouna, usadil poustevník Ivan, syn velmože z kmenového svazu Obodritů, nacházejícího se až u Baltského moře. Místem jeho pobytu byla krasová jeskyně schovaná hluboko v lesích, dnešní Svatý Jan pod Skalou. Nedaleko pak leží vesnice Srbsko, kde se měli podle pověsti už dávno usadit Lužičtí Srbové. Z Křivoklátska samotného žádné zprávy nemáme, protože bylo už od nejstarších dob mnohem méně osídlováno než Český kras. Křivoklátské hluboké lesy, skály, teplé vrchy a studená údolí lákaly bohatství života, ovšem ne lidí.

Křivoklát. Autor obrázku: Hugo Ullik (14. 5. 1838 – 9. 1. 1881).

Každopádně to málo, co se nám z křivoklátských pověstí zachovalo, rozhodně stojí za to, neboť je svázáno se samými počátky českého státu. Už Kosmas ve své latinsky psané Kronice Čechů stručně zmiňuje některé křivoklátské příběhy. Například ten o obřadním únosu knížete Jaromíra na Velízu a vybudování křesťanské kapličky na místě pravděpodobné pohanské svatyně. Nebo příběh o zabití knížete Břetislava II., který brojil proti lidovým zvykům a „dal rovněž pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích.“

Další příběhy byly zaznamenány sběrateli, například zbojnická pověst o dívce Haně, která dokázala v době „Braniborů v Čechách“ spojit utrápené vesničany a dobýt Starý hrad na vrchu Hlavačov. Zmínky o drakovi Dýmovi, o mostu u Čertovy skály nebo o Divokém honu doplňují skutečné historické události zahrnující křivoklátské vězně, hodokvas Přemysla I., slavíky vypuštěné Karlem IV., pytláky, myslivce a bezohledné šlechtice. Ale i pozdější příhody, které u řeky prožil Ota Pavel, jsou neméně půvabné. V samotném nitru lesů dleli uhlíři, horníci a uprchlíci, jejichž příběhy jsou bohužel ztraceny a odkazují na ně pouze pod listím schované stopy po milířích, domech a pařezinách (často kácené vícekmenné stromy). Křivoklátsko je krajem, kde dávné příběhy, bytostně spjaté s naším prožíváním světa, ožívají.

Zdroje

ŽÁK, K., MAJER, M., et al.; Křivoklátsko – Příběh královského hvozdu. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2016. ISBN 978-80-7363-762-0.

BOUZEK, J.; Pravěk českých zemí v evropském kontextu. 1. vyd. Praha: Triton, 2005. ISBN 80-7254-685-6.

BOUZEK, J.; Keltové našich zemí v evropském kontextu. 1. vyd. Praha: Triton, 2007. ISBN 978-80-7254-931-3.

BENEŠ, Z., DANIELISOVÁ, A., et al.; Keltové. Čechy v 8. až 1. století před Kristem. 1. vyd. Praha: Národní muzeum, 2018. ISBN 978-80-7036-553-3.

SALAČ, V., LUTOVSKÝ, M., et al.; Atlas pravěkých a raně středověkých hradišť v Čechách. 1. vyd. Praha: Archeologický ústav AV ČR, 2019. ISBN 978-80-7581-022-9.

TŘEŠTÍK, D.; Mýty kmene Čechů (7.–10. století): Tři studie ke „Starým pověstem českým“. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-646-X.

MĚŘÍNSKÝ, Z.; České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. 2. vyd. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277-407-4.

KLÍR, T., BOČEK, V., JANSENS, N., et al.; New Perspectives on the Early Slavs and the Rise of Slavic. 1. vyd. Heidelberg: Universitätsverlag Winter GmbH, 2020. ISBN 978-3-8253-4707-9.

URBAŃCZYK, P., et al.; „Neslované“ o počátcích Slovanů. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2012. ISBN 978-80-246-1945-3.

REJZEK, J.; Zrození češtiny: Jazyková situace a jazykový vývoj v českých zemích mezi 6. a 11. stoletím. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2021. ISBN 978-80-7422-799-8.

CURTA, F.; The Making of the Slavs: History and Archaeology of the Lower Danube Region, c. 500-700. 2. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0521036153.

TÉRA, M.; Kyjevská Rus: Dějiny, kultura, společnost (kapitola o etnogenezi Slovanů). 1. vyd. Červený Kostelec: Nakladatelství Pavel Mervart, 2020. ISBN 978-80-7465-413-8.

HRABOVÁ, L.; Stopy zapomenutého lidu: Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii. 1. vyd. Veduta, 2008. ISBN 80-86829-18-9.

POKORNÝ, P., STORCH, D., et al.; Antropocén. 1. vyd. Praha: Academia, 2020. ISBN 978-80-200-3129-7.

NECHLEBA, A.; Lesy křivoklátské. 1. vyd. Rakovník: Muzejní spolek královského města Rakovníka, 1921. Věstník 11/1921.

KROLMUS, V.; Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy. 1. vyd. Praha: Plot, 2011. ISBN 978-80-7428-069-6.

JORDANES; Gótské dějiny / Římské dějiny. 1. vyd. Praha: Argo, 2012. 978-80-257-0744-9.

BOUZEK, J.; Mýty Řeků a dalších národů starověku. 1. vyd. Praha: Triton, 2020. ISBN 978-80-7553-816-1.

VALENT, D.; Čo hovorí genetika o pôvode Slovanov?, HistoryWeb.sk [online]. [vid 02. 02. 2021]. Dostupné na: https://historyweb.dennikn.sk/clanky/detail/co-hovori-genetika-o-povode-slovanov

Přednáška pana docenta Jaromíra Beneše dostupná na: https://www.youtube.com/watch?v=uNrTU3F8hIE