Každý autor by měl umět popsat smrt svých hrdinů, neboť život každého z nás je omezený a nemá smysl tvrdit opak. Necítím se však na napsání celého příběhu o události, kterou nepovažuji za důležitou ve srovnání s činy a myšlenkami těchto postav, proto doufám, že vám bude stačit alespoň následující krátký popis.
Nastal letní slunovrat roku 1056, vrchol nejkrásnějšího období plného květů, vůně, ptačího zpěvu a svěží zeleně. Uprostřed výsostného loviště českých knížat, u zvedajících se kořenů starého dubu, sedí paní s vlasy prorostlými šedinami a se srdcem ze zlata. Šaty si zmáčela v prameništi potoka, kterému nikdo neřekne jinak než Haná. Skrze koruny stromů prosvítá svit poledního slunce.
Paprsky převezmou vládu nad obrazem. Uplynulo deset let, píše se rok 1066. Nacházíme se o víc jak sto kilometrů dále na půlnoční straně nedaleko Vlčí hory u dnešní Krásné Lípy. Uprostřed domku tam nesedí žena, ale její o deset let starší bratranec. Přišel o všechno. Jeho přátelé zemřeli, děti, vnuci a pravnuci odešli hledat štěstí jinam. Vzali s sebou jeho tři vlčí zuby a sílu, kterou v sobě nesly. A teď, před několika dny, zemřela i jeho žena Mlada. Od té doby, co se k němu donesly zprávy o smrti jeho sestřenice, promluvil jen pár slov. Vesnice byla opuštěná, zničená. Radost ze zpěvu ptactva vystřídaly vzpomínky na mrtvé děti, kterých během svého dlouhého života spatřil více než dost.
Už deset let se neholil, už deset let ho nikdo nesměl ostříhat. Seděl uprostřed starého domu, šedivý, vousatý, opuštěný. To dobré odešlo se smrtí jeho sestřenice Radoslavy a knížete Břetislava, kterému pomohl zajistit postavení. Od té doby nebyl na světě nikdo, kdo by se o něj a o Mladu zajímal. Zvenku se ozvalo pištění lesního jestřába.
Nacházíme se o tři sta let později, v roce 1366, kousek od královského hradu Křivoklátu. U něj sedí stařena se zlatým pohledem, která se má stát nesmrtelnou. Vítr k ní přináší vzpomínky na její předky. Vidí umírající ženu Radoslavu, kterou o letním slunovratu roku 1056 nedaleko odtud pohřbili její děti, kterou měli všichni rádi. Spatřila, jak zlatý plamen vyhasl. Ten plamen, který jí o letním slunovratu roku 1305 zvěstoval smrt krále Václava.
Viděla šílenství svého předka Lada, který v roce 1066 už neměl co ztratit. Spatřila jeho šedý vous uprostřed lítých bojů, křik jestřába, který zarýval své drápy do obličejů nepřátel. Ukazoval cestu těm, co vedli povstání proti útlaku a kříži. Meče a oštěpy svištěly, bojové šílenství mu zachvátilo mysl, síly ho neopouštěly. Až jednou, když zavelel k útoku, ho zasáhl ostrý šíp přímo do spánku. Lada zabil kníže Gotšalk, ovšem ještě téhož dne byl pomstěn původem rujánským velmožem, který se jmenoval Kruto. „Pohan zemře rukou křesťana a křesťan rukou pohana,“ znělo Ladovi v hlavě těsně před smrtí dávné proroctví. Přesně o letním slunovratu byl pochován do země, kterou miloval.
Čas každého z nás dostihne. Smrt přijde a my odejdeme. Stejně tak s tokem času odejdou i trápení, která jsme tu nechali pozůstalým. Oni na nás nakonec zapomenou, neboť sami zemřou. Koho z nás dnes mrzí smrt naší prababičky nebo pradědečka z doby středověku? Neznáme je, nevíme o nich nic, ovšem je to jen klam. Žijí totiž stále v nás, nechali stopy v tomto kraji, v našich společných vědomostech a v příbězích. Oni vlastně určují, kým jsme a co sami prožíváme, jejich geny jsou naše.
Smrtí odejde část nás, kterou nazýváme vědomím a která je stejně v rukou mnohem hlubších pochodů mysli, jimž naše vůle nevládne. Život nekončí se smrtí našeho vědomí, život pokračuje dál v našich potomcích. Lidská mysl se často nechá zmást a klade důraz na něco, co důležité není. Vztahy mezi našimi osobnostmi jsou pro společenskou lidskou mysl středobodem světa, ale tím rozhodně nejsou. Život je mnohem víc. Nespočtem vazeb je propojen s celou okolní přírodou.
To stoletá zlatooká stařena o letním slunovratu roku 1366 už moc dobře věděla. Usmála se. Zabalila semínka do bílého plátna, odkaz pokolením, která teprve přijdou. Pak se rozhodla odevzdat lesům. „Děkuju, že jsem to mohla prožít, vidět, slyšet, cítit,“ řekla. A odešla.
