Převyprávění místní křivoklátské pověsti.
Kdysi dávno bydlel v Kouřimecké rybárně jeden zasmušilý převozník. Žil v osamění se svou jedinou dcerou, a kromě několika spěšných poslů celé dlouhé měsíce nikoho jiného neviděl. O to více ho tížila jeho chudoba. Poslední kapkou bylo, když se mu protrhl vor a on ho musel celý den spravovat. Začal proklínat zdejší krásné lesy. Napřed si přál, aby z nich mohl odejít a někde poblíž velkého města se stal majetným pánem. Nakonec si to však rozmyslel a řekl si, že by mu úplně stačilo, kdyby mohl místo voru hlídat kamenný most. Jednoduše by vybíral clo a nemusel se tak pachtit s převážením. A peníze by za to byly určitě také větší.
Když se druhý den ráno vypravil na obchůzku po zamokřené louce obhlédnout své skromné hospodářství, tu se na pěšině zničehonic zjevil cizinec. Vypadalo to, že se větve stromů k němu naklánějí, jako by mu chtěly něco pošeptat. Převozník jen nevěřícně stál. Měl strach. Černovlasý muž se k němu sebejistě blížil. Napřed vypadal divoce, jako nějaký dávný lovec ze starých příběhů, ale nakonec na sebe vzal podobu upraveného myslivce se zeleným kloboukem na hlavě. Široce se usmíval. Když došel až k převozníkovi, hluboce se po vzoru panských sluhů uklonil.
„Tak jsem tady!“ řekl radostně. Převozník nechápal. Muž se zasmál. V očích se mu zablesklo zelené světlo. „Dozvěděl jsem se, že máte pěknou dceru. Přišel jsem vám udělat nabídku.“ Převozníkovi se na onom divném cizinci něco nepozdávalo, ale jelikož na něj jinak působil vytříbeným dojmem, rozhodl se ho pozvat do domu. Muž se celou cestu nesl lehce, ani jediná větvička pod ním nezapraskala.
Uvnitř roubeného stavení uvedl převozník muže do světnice, usadil ho ke stolu a pohostil pivem a chlebem. „Račte si nabídnout,“ řekl. Muž se napil piva z hliněného džbánku. „Hospoda v Týřovicích už není, co bývala,“ odvětil, „kdysi se tam vařila jiná piva, různá, z darů lesa, ale to už je dávno.“ Převozník si odkašlal. „Kdo vlastně jste?“ zeptal se nesměle. „Obchodník,“ odpověděl muž okamžitě, „a za vaši dceru dám, cokoliv si budete přát.“ Znovu se široce usmál. Převozník se podrbal na hlavě. „Jste vskutku zvláštní osoba,“ pravil zamyšleně, „a proto vám to nechci dvakrát usnadnit. Mé jediné přání je, aby tu stál kamenný most a já byl jeho správcem …“ „A když vám to splním?“ přerušil ho muž, „když most postavím do zítřejšího rána?“ Převozník se hlasitě zasmál. Myslel si, že je muž po dlouhé cestě lesem unavený a mluví z cesty. „Pak vám hned zítra dám svou dceru za ženu,“ odvětil zvesela. „A co když si mě nebude přát?“ znovu se vmísil muž do řeči. Převozník se plácl do stehna. „To je mi úplně jedno,“ pravil, „ostatně proč by vás nechtěla? Pohledný, bohatý, výmluvný. A taky konečně vypadne z těchto proklatých lesů. Slušného křesťana to tu akorát sžírá.“
Muž už nic neříkal. V klidu dopil pivo, snědl chléb s tvarohem, poděkoval za pohoštění a zmizel stejně tajemně, jako se objevil. Převozník potřásl hlavou. Znovu se hlasitě zasmál. „Alespoň mi ten podivín zlepšil den,“ řekl si pro sebe. Když se o stmívání vrátila jeho dcera z pastvy, ani jí o tom černovlasém muži a zvláštním zážitku neřekl. Nepřipadalo mu to vůbec důležité. To se ale mělo brzy změnit.
Uprostřed noci se najednou ozvalo dunění. Převozník celý vyděšený vyběhl z rybárny ven. „Tatínku, co se to děje?“ zeptala se ho cestou dívka. „Jen dál lež,“ přikázal jí převozník, „jdu se na to podívat.“ Rána. Tentokrát byla blíže. Celá rybárna se v základech otřásla. Převozník se podíval směrem k řece, na protější břeh, kde se do výšin tyčila mohutná skála vytvořená kdysi dávno v nitru pradávného moře. Další rána. Přímo z vrcholu skály se ulomil kus kamene, který dopadl do nitra řeky. Voda se tak rozpohybovala, že vytvořila vír, který do hlubin vtáhl převozníkův vor. Dunění, smích. Vysoko ve vzduchu poletovaly temné postavy.
„Už ho nebudeš potřebovat,“ zazněl všude kolem se rozléhající hlas, „když budeš pánem mostu, ty lidská zrůdo! Já ti dám proklaté lesy.“ Převozníka rozbolela hlava. Musel se posadit. Poté odevzdaně sledoval, jak se z temné skály odlamují ohromné balvany, které se na sebe vrší v řece. První dva pilíře mostu byly již téměř hotové. Bouřilo. I vítr se točil ve zlověstném kruhu.
„Víš, kdysi dávno se daleko na půlnoční straně odehrála bitva,“ navázal hlas, „bitva o most, ve které padlo plno dobrých lidí. Mosty nejsou jen výhodou, převozníku. Až se to dozví myslivci domácí i cizí šlechty, že tu stojí most, půjdou si po krku přímo tady. A někdo z nich tě dříve nebo později zastřelí.“ Převozník se málem rozplakal, ale přece pak naštěstí sebral poslední zbytky rozumu a začal uvažovat. Rozhlížel se kolem sebe.
Co mu to babička vyprávěla o temných postavách z lesa? Jsou pohádky o čertech a hejkalech svým ironickým způsobem pravdivé? Převozník vstal. Poslední záblesk naděje mu rozpálil srdce. Musel to zkusit. Nejen pro sebe, ale hlavně pro svou dceru, která se měla zasvětit pánovi zelené podzemní říše, takzvané návy. Běžel do kurníku, bez zaváhání popadl spícího černého kohouta, vyběhl s ním ven a na břehu řeky ho vyhodil vysoko do povětří. Když se kohout probudil, samým strachem zakokrhal.
V tu chvíli na obloze zazářily první sluneční paprsky. Převozník padl na kolena. Viděl, jak temné postavy mizí, jak se pilíře nedokončeného mostu v řece rozpadají na jednotlivé kameny. Převozník litoval své lehkovážnosti a prosil všechny svaté o pomoc, hlavně svatého Víta.
„Podívej, ke komu se modlí, to je jak nějaké špatné barokní exemplum,“ uslyšel známý hlas. „Nech ho na pokoji,“ oponoval mu vlídný hlas zlatovlasého muže. Oba dva, černovlasý lovec i zlatovlasý bojovník stáli přímo před převozníkem, který se ani neodvážil pozvednout zrak. „Prostě nejsem takovej kliďas jako ty,“ odvětil lovec. „A ty,“ dodal rázně směrem k převozníkovi, „ty si uvědom jednu věc. Tohle místo je posvátné a jestli tě jen napadne mu ublížit, zemřeš. Ani slovem ho nesmíš zneuctít a už nikdy si neber do úst zdejší lesy. Lesy bohům milé.“ Převozník se nezmohl na odpověď, počkal, až celé vidění zmizí.
„Tatínku!“ zavolala převozníkova dcera, „nestalo se vám nic? To se asi ulomil kus skály, nadělalo to pěkný nepořádek.“ Ukazovala doprostřed řeky na kameny, které jsou na tom místě vidět dodnes. Převozník vstal a svou dceru vroucně objal. Od té doby si již nikdy nestěžoval, naopak se snažil, aby dceři vybral takového ženicha, který se o ni nejen postará, ale kterého bude mít ona sama ráda. A ta pradávná skála plná přírodních bohatství je od té doby známá jako Čertova.