Lesy a byliny: Vliv dávných příběhů, antické učenosti a lékařství na vědecké poznání koloběhu atomů/živin a vztahů mezi rostlinami

Pestrost a bohatství lesů, rozmanitost rostlin, hub a živočichů, jejich vztahy a důležitost pro život jako celek bychom jen těžko zkoumali bez postupů, které vymysleli už antičtí Řekové a které po vzoru antickým světem vychovaných učenců využívá i dnešní přírodní věda. Už pět století před naším letopočtem dovedli staří Řekové pomocí pozorování vířícího se prachu na slunečním světle myšlenkově odvodit, že za toto víření musí být odpovědné srážky pro naše oko neviditelných prvků, které už nelze dále rozdělit neboli rozdrobit na ještě menší prach. Tyto částice látky pak nazvali atomy, tj. nedělitelnými. Bez atomů bychom dnes nevěděli nic o koloběhu živin, jejich přenosu po mykorhizních sítích hluboko v lesní půdě, nemluvě o technologii a medicíně, která dnes dokáže zachraňovat životy i před v minulosti neléčitelnými chorobami, jakými jsou třeba mor nebo vzteklina.

Vraťme se však na začátek. Jako každý známý pokus o předcházení a léčení nemocí vychází i dnešní medicína z původně kmenových a rodových léčitelských praktik. A jelikož dnešní medicína má svůj počátek především v antickém Řecku, odkud se nám naštěstí zachovala spousta písemných pramenů (i když většina je bohužel ztracena), je možné docela dobře sledovat, jak se z původních kmenových indoevropských léčitelů stávali doktoři v dnešním slova smyslu. V Řecku byl takový prvotní léčitel označován jako iatromantis, lékař-věštec, mohli bychom dokonce použít dnes populární slovo „šaman“, jelikož se jeho praktiky příliš nelišily od kmenových, pravěkých léčitelských praktik známých z celého světa. Pověsti o těchto řeckých léčitelích jsou zaznamenané v textech zachovaných z pozdějších dob, ale příběhy samotné se odehrávají hlavně v Homérově době mezi 8. – 6. stoletím před naším letopočtem, tedy v období archaického Řecka. Zajímavé je, že tito léčitelé byli zasvěceni bohu Apollónovi.


Dafné a Apollón. Autor obrázku: Luca Giordano (18. 10. 1632 – 3. 1. 1705).

Jedním z nich byl Abaris Hyperboreán, který podle Hérodota (484 př. n. l. – asi 450 př. n. l.) pocházel z mýtické Hyperborey, země štěstí, hojnosti a věčného jara, které vládli tři Apollónovi kněží a synové severního větru. Abaris tak prý nepotřeboval jíst. Jeho znakem byl šíp, který rovněž představoval samotného Apollóna. Na něm měl podle Hérakleida Pontského (387 př. n. l. – 312 př. n. l.) dokonce létat podobně, jako si představujeme létající čarodějnice na koštěti. Apollónovi byl zasvěcen i další léčitel jménem Aristeás. Ten měl žít v 7. století před naším letopočtem a po své smrti doprovázel Apollóna v podobě jasnozřivého krkavce, mohl se ovšem stále zjevovat i jako člověk. Let duše v podobě zvířete nebo s využitím předmětu, půst a oddanost určitému božstvu patří mezi typické „šamanské“ vlastnosti prakticky po celém světě. A na co takový iatromantis při léčení nejvíce spoléhal? Základním kamenem byla čistota, ovšem nesmíme si pod ní představovat pouze čistotu těla. S ní byla svázána i takzvaná rituální a morální čistota. Za příklad může sloužit začátek Homérova eposu Ilias ze stejného období (který ovšem pojednává o událostech z 12. století před naším letopočtem z doby civilizačního kolapsu mladší doby bronzové), kdy Apollón sesílá mor na Achájce za urážku jeho kněze. Teprve po nápravě škody a rituálním očištění zahrnující bohatou obětní hostinu Apollón kletbu sejme.

Podobně jako jiné kultury používali i iatromantai léčivé byliny, ve kterých spatřovali projevy jakýchsi tajemných sil, což můžeme připodobnit k „dobré/špatné medicíně“ známé z amerického prostředí. Ovšem díky znalosti písma, školám a smyslu pro poznávání okolního světa se přinejmenším od dob Hippokratových (460 př. n. l. – asi 370 př. n. l.) tato nejasná představa o silách, často svázaná s jejich schopností přinášet morální a rituální čistotu, mění v konkrétnější a z léčitelského hlediska v praktičtější představu sil-vlastností zvaných dýnamis (δύναμις). Byliny tak začaly být „stahující“, „povzbuzující“, „uklidňující“, což jsou pojmy, které v určité míře využívá i dnešní medicína. Tyto pojmy stále nesou stopy řecké víry ve vnitřní pohyb působený poměrem tělních tekutin, který může vést k nerovnováze a obecně náchylnosti k nemocem a který právě vlastnosti bylin nebo pokrmů správně vylaďují. Tato víra vychází z jiného indoevropského příběhu o působení ohně a vody, který řecké myslitele vedl k hledání pralátek a počátků vesmíru. Zatímco stopy podobné víry nacházíme třeba v indické Ájurvédě, byli to Řekové, kteří dokázali plně využít svého indoevropského dědictví a pomocí přesného pozorování přírody a antické učenosti nastoupili cestu k dnešní vědě a medicíně.

V presokratické době se filozofové podobně jako dnes my zaměřovali především na zkoumání světa. Dokonce se jim povedlo odvodit některé z předpokladů pozdější teorie evoluce, bohužel s nástupem Sókrata a Platóna došlo k hledání účelnosti (teleologie) ve vesmíru a jedinou výspou rozumu se tak mimo jiné stal atomismus, jak ještě uvidíme. Snad nejznámějším filozofem této předsókratické doby je Hérakleitos z Efesu (asi 540 př. n. l. – 480 př. n. l.), který v souladu s příběhy o pralátkách tvrdil, že se všechno proměňuje a nic netrvá věčně, zkrátka, že není možné dvakrát vstoupit do stejné řeky. Podobné představy známe i odjinud z indoevropské oblasti, z našeho prostředí hlavně z keltského laténského umění. Hérakleitos zdůrazňoval protiklady ve vesmíru, tj. den a noc, že všechno vzniká sporem, viz původní mýtus o vzniku světa z ohně a vody (oheň byl u Hérakleita nejdůležitější pralátkou). Všechna tato učení o pralátkách, která zdůrazňovali především známí Thalés (asi 624 př. n. l. – asi 548 př. n. l.) a Anaxímandros (asi 610 př. n. l. – asi 546 př. n. l.), oba z Milétu, nakonec vedla k otázce, co je nejmenším stavebním kamenem těchto živlů a obecně materiálů, ze kterých se svět skládá.

Stalo se tak opět v Milétu a následně v Abdérách, kde filozof Leukippos (500 př. n. l. – 440 př. n. l.) poprvé přišel s atomickou teorií. Spolu se svým žákem Démokritem z Abdér (asi 460 př. n. l. – 370 př. n. l.) tvrdil, že se vesmír skládá z dále nedělitelných atomů a prázdna, kde se tyto atomy pohybují. Jejich představa byla spíše intuitivní a odvozená z pozorování větších částic, proto u nich nenajdeme dnešní dělení na molekuly, atomy a subatomární částice. Démokritos napsal desítky knih, které se bohužel kvůli pozdějšímu náboženskému fanatismu nezachovaly (viz níže) a učení Démokrita a atomistů obecně tak známe především z prací jejich oponentů nebo z jejich osobních dopisů. Zářnou výjimku představuje dílo Lucretiovo, o kterém se ještě zmíním. Každopádně už od počátku atomističtí filozofové včetně Démokrita zjišťovali, že je skutečnost, že existují atomy, zprošťuje z tehdy značného strachu z nevyzpytatelných božských sil a ze smrti. Spousta lidského trápení pak přestala dávat smysl, což je možná důvodem, proč je Démokritos považován za „smějícího se filozofa“, který zdůrazňoval uměřenost. Lidé se podle něj mají zaměřit na to, co je možné, a být spokojení s tím, co už mají.

Atomistické učení včetně poznávání přírody a etiky dále rozvedl filozof Epikúros ze Samu (341 př. n. l. – 270 př. n. l.), který přišel s myšlenkou vychylování atomů, dnes bychom řekli elektromagnetické síly, jež má stát za svobodnou vůlí. Epikúros sám byl skromný člověk, kterému ke štěstí stačily jen „chléb a voda“. Středobodem jeho etiky nebyl nějaký univerzální kodex, ale prostý fakt vyhýbání se utrpení a hledání slastí. Ovšem nadměrné slasti často vedou k ještě větším utrpením, proto je podle Epikúra důležitá právě skromnost. Kvůli absenci univerzálních pravidel byl Epikúros svými oponenty neprávem považován za volnomyšlenkáře, který se před světem schovával ve své Zahradě nacházející se v Athénách.

„Takový neklid však vychází ode všech prvků. Svou vlastní silou se nejdříve hýbají ony; pak věci, jež nejsou nic než drobounké shluky a svou silou jsou atomům bezmála rovny, pod jejich údery potají konají pohyb a samy strkají věci už o něco větší. Takto se pohyb už od prvků šíří a stoupá za krokem krok, až se vynoří před lidské oko a tělíska v sluneční záři my uzříme vířit – jen co je rozvířilo, je neznámo zraku.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (předpověď Brownova pohybu a Einsteinova důkazu o existenci atomů), přeložila Julie Nováková, vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1971

Nyní přejděme k tomu nejdůležitějšímu, k dílu římského básníka Tita Lucretia Cara (asi 97 př. n. l. – 55 př. n. l.), který zachoval to nejdůležitější z atomistické teorie ve své básni O přírodě (De rerum natura). Nachází se zde vysvětlení takových jevů jako je Brownův pohyb, volný pád nebo předpoklady pozdější teorie relativity týkající se vztahu času a pohybu. Snažil se obsáhnout události od počátků světa až po současnost, uvedl odkazy na filozofy zdůrazňující neustálou proměnu látek, což spolu s popisem učení Epikúra inspirovalo římského básníka Publia Ovidia Nasa (20. 3. 43 př. n. l. – 17 n. l. / 18 n. l.) k sepsání Proměn, neboť Ovidiův popis Pythagora přesně odpovídá struktuře Lucretiova popisu Epikúra. Ostatně Ovidus sám ve svých Láskách (Amores) odkázal k Lucretiovým veršům:

Carmina sublimis tunc sunt peritura Lucreti, exitio terras cum dabit una dies.
Písně Lucretiovy budou odsouzeny k záhubě teprve tehdy, až jednoho dne zanikne svět.

Vzdělaní lidé v antice si moc dobře uvědomovali smysl podobných pozorování přírody a jejich význam pro lidstvo. Naštěstí pro nás Lucretiova báseň nezanikla, ale byla ve středověku znovu objevena, byť jí skoro nikdo kromě lidí jako Galileo Galieli nerozuměl – renesance zdůrazňovala pouze její uměleckou hodnotu, nikoliv obsahovou. Vraťme se ale zpět do antiky. Básníkem, který pochopil, jaký význam má pozorování přírody a atomismus pro osvobození se od nesmyslných strachů, byl autor eposu Aeneis a Ovidiův současník Publius Vergilius Maro (15. 10. 70 př. n. l. – 21. 9. 19 př. n. l.), který se ve svých Zpěvech rolnických (Georgica) na Lucretiovy verše odkázal:

Felix, qui potuit rerum cognoscere causas, atque metus omnis et inexorabile fatum subiecit pedibus strepitumque Acherontis avari.
Šťasten, kdo odhalil přírodní příčiny věcí a ke svým nohám položil všechen strach, neúprosný osud a křik Acheróna (řeka na vstupu do podsvětí).

Vidíme tady zároveň, jak učení, která spletitými cestami vznikla ze stejných příběhů, stejných kmenových počátků, dokázalo lidi přivést k uvědomění, že původní představy o mstících se duších a posmrtných trestech jsou mylné, vedoucí pouze k nenávisti k ostatním. Zajímavé střety mezi atomistickým a, dnes bychom řekli, „ezoterickým“ myšlením popsal řečník, filozof, satirik a autor prvního sci-fi příběhu o cestě na Měsíc Lúkianos ze Samosaty (120 – 192). Ve svých dílech například popisuje jeho zážitek s tím, jak mu jeho bohatí přátelé tvrdili, že je možné se zbavit bolestí nohou pomocí hrabošů zamotaných ve lví kůži. Lúkiános se jich zeptal: „Domníváte se snad, že se bolest nohou dá odstranit nějakým zaříkáním nebo amulety zvenčí, když choroba vězí uvnitř těla?“ Jeho přátelé se mu za tu otázku vysmáli, pouze vzdělaný lékař Antigonos byl potěšen jeho otázkou, neboť přesně podle lékařské tradice doporučoval, aby se nemocný zdržoval vína, jedl zeleninovou stravu a hlavně nepřepínal své síly.

Ještě pikantnější bylo jeho setkání s blízkovýchodními sektami, kde si jistý náboženský vůdce Próteus myslel, že po své smrti vstane z mrtvých a stane se bohem. Lúkiános pro pobavení kolemjdoucím vyprávěl, jak se Próteus po smrti změnil v supa a mířil k nebesům, což se velice rychle rozneslo mezi lidmi, kteří k tomu přidávali další podivuhodné nesmyslné skutky. Mnohem závažnější byl jeho střet s populárním náboženským vůdcem Alexandrem z Abonoteichu (105 – 170), který si po vzoru Asklépiova příběhu vymyslel hadího boha Glykóna, který měl v jemu zasvěcené věštírně poskytovat za tučný úplatek „jisté“ věštby. Tak se napálili i někteří římští vůdci, kteří v bitvě přišli o život, i když podle věštby neměli. Alexandr pak věštby zpětně upravoval a do své věštírny lákal vzdělané filozofy, především některé pythagorejce a platoniky, kteří snáze podlehli jeho slovům. Nicméně atomisty včele s epikúrejci se mu zlákat nepodařilo, a tak je nechal vyhnat a začal pálit jejich knihy – jedná se o takovou předehru pozdějších náboženských nepokojů, kde byla naprostá většina knih atomistů zničena. V tuto chvíli vstupuje na scénu Lúkiános, který v přestrojení žádal věštby, aby pak okamžitě dokázal, že se jedná o vybájené nesmysly. Alexandr se s Lúkiánem sešel, ale Lúkiános tohoto místního „papeže“ před jeho nejbližšími prostě kousl do ruky. Alexandr se ho pak pokusil zabít, ale Lúkiános jeho léčce díky svědomí kapitána lodi unikl. Alexandr svým bludům propadl, oholil si hlavu a nesnesl kolem sebe nikoho jiného než své věrné, načež zemřel. Z pohledu atomistů vedl zbytečný život ve strachu.


Bylinná směs Červenka: dobromysl, mateřídouška a třezalka.

Vraťme se ještě zpět k bylinám a spojme všechna zmíněná témata dohromady. Jeden z milníků ve vnímání bylin představuje dílo filozofa Theofrasta (asi 372 př. n. l. – 287 př. n. l.), který z dnešního pohledu vědecky popsal rozdíly mezi zvířaty a rostlinami a rostliny samotné klasifikoval podle způsobu jejich rozmnožování, velikosti, míst výskytu a jejich použití při přípravě pokrmů, šťáv nebo právě léčivých přípravků. Zároveň zaznamenal lidové zvyky a obřady s rostlinami spojené. Na to navázal římský filozof a admirál Gaius Plinius Secundus neboli Plinius starší (23 – 79), který zemřel na udušení sopečným prachem, když se snažil evakuovat obyvatele ze zničených Pompejí. Byl autorem velmi rozsáhlého díla Naturalis historia, které se také věnovalo bylinám, rostlinám, zvířatům, kamenům a lidovým zvykům. Věnuje se ale též filozofii a lidskému zacházení s přírodou, kdy například kritizuje těžbu, převoz a nadměrné využívání mramoru. Plinius sice nebyl „pohanský ateista“ jako atomisté, ale stoický „pohanský panteista“ a jako takový atomismus spíše kritizoval, i když se o něm také zmínil. Důležité ale je, že si Theofrastos i Plinius uvědomovali roli živin a prvků obecně pro zdraví a přežití ekosystémů (například Theofrastos zdůrazňoval zdraví a vlastnosti půdy pro klíčení a vývoj rostlin). Po více než tisíc následujících let pak lidstvo nebylo schopno sepsat dílo, které by se těmto svým záběrem vyrovnalo.

„Lidé se diví, proč příroda nenechá moře stoupat, když tolik vod se do něho vlévá a ze všech stran sem všecky spěchají řeky, nemluvě o bystrých deštích a perutných bouřích, jež na všecka moře i kraje dští a se lijí, a o vlastních hlubinných zdrojích: to všecko je kapka proti mořskému obru a spíš ani to ne; nediv se tedy, že neroste mohutné moře. Mimoto mnoho mu upíjí sluneční úpal. Vidíme přece, jak šaty, napité vodou, vysušuje svým teplem a paprsky slunce; a širých moří je pod ním prostřeno mnoho. Proto, když na každém místě mu odsaje slunce z hladiny množství mokra ať jakkoli malé, při rozlehlosti těch vod jim ubere mnoho. I hladinu smýčící větry si dovedou odnést vláhy veliký díl; vždyť vídáme zhusta, jak za jednu jedinou noc umí vysušit vítr cesty a měkké bláto se na škraloup seschne. A výše jsem řekl, jak mnoho mořského mokra si vezmou mraky a odsají z hladiny širé a nad celým okrskem zemským je porůznu roní, když na zemi prší a oblaka přinese vítr.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l. (o koloběhu vody), přeložila Julie Nováková, vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1971

Bohaté ekosystémy jako křivoklátské lesy jsou skutečně závislé na koloběhu živin, především v podobě ionů atomů, jakým je uhlík, dusík, fosfor, vápník, hořčík a mnohé další. Jejich správný poměr umožňuje růst jiným druhům rostlin a jejich společenstvům. Pokud je například v půdě dostatek vápníku a hořčíku, na svazích kopců se v případě vhodných klimatických podmínek mohou vyskytovat společenstva vápnomilných (bazifilních) bučin. Tam buk lesní doprovází jeřáb břek, jeřáb muk, javor babyka, dřišťál obecný a bohaté bylinné patro. Naopak pokud je těchto prvků-atomů velmi málo, vládu přebírají kyselé (acidofilní) bučiny, kde je buk lesní doprovázen smrkem ztepilým a javorem klenem (horským) s nízkou rozmanitostí bylinného patra. Pokud znáte geodiverzitu (z hlediska vázaných prvků pestrost podloží a reliéfu kraje, jakož i sklon ke slunci, pestrost střídání vrchů a údolí apod.) a hydrodiverzitu (pestrost povrchové a spodní vody), je snadné odhadnout biodiverzitu („druhovou“ pestrost) dané oblasti.

Dnes už víme, jak je pro život důležitý prvek fosfor, který tvoří důležitou součást DNA. Houbové mykorhizní sítě spojující kořeny rostlin fosfor přenáší z místa dostatku do místa nedostatku. Jeho nedostatek způsobuje chřadnutí rostlin, stejně jako nedostatek dusíku. Ovšem u dusíku a uhlíku dnes spíše pozorujeme jejich nadbytek v důsledku hnojení a spalování fosilních paliv, což vede k rozvratům některých společenstev a celoplanetárním změnám. Lucretius svou báseň věnoval Venuši jakožto „ateisticky“ pojatému lidskému zosobnění proměňující se přírody. V antice se obecně bohové různě vnímali, zvláště v rámci různých filozofických škol. Nebyly to vždy nadpřirozené entity, a pokud ano, i tak se jakožto příběhové bytosti chápaly rozdílně – Venuše sama byla ostatně původem indoevropská bohyně úsvitu a květů, zpočátku uctívána hlavně na jaře v zahradách. Později pak přejala vlastnosti Afrodity, která zase byla částečně inspirována bohyní Ištar. I samotný Apollón, kterého jsem zmínil na začátku, byl vnímán jinak v Delfách a jinak v Epidauru, jinak v řeckém archaickém období a jinak v pozdní antice.

„Plavidla, šlechtění půdy a zákony, hradby, nástroje, silnice, látky a podobné věci, výsady všecky i veškeré životní slasti, obrazy, básně a mistrovsky ztvárněné sochy, to přinesl cvik a zkušenost zvídavé mysli, když tak pozvolna vpřed krok za krokem spěli.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l., přeložila Julie Nováková, vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1971

V pozorování přírodních dějů nám dnes pomáhají téměř všechny obory přírodní vědy jako fyzika, chemie, biologie, ekologie, geologie a další, které se vzájemně doplňují (samozřejmě v součinnosti s lidským vlivem zkoumaným archeologií a bioarcheologickými disciplínami). Tato cesta byla nastoupena v antice, neboť antická učenost dokázala využít to nejlepší z původních indoevropských příběhů, uvědomit si skutečnost, že se svět skládá z atomů, a dát vzniknout naší civilizaci a kultuře, která je schopná přírodu poznávat do těch nejmenších detailů. Toto poznání nás pak zbaví strachu z nadpřirozena a smrti, neboť si uvědomíme, že vše v přírodě se proměňuje, vše je koloběh prvků, které vznikaly v tlaku a teple dávných hvězd. Díky pokroku v medicíně už mnohá trápení našich předků naštěstí neznáme. Zdá se, že bychom mohli být opravdu šťastní, ale jen pokud bychom chtěli. Za naši „západní“ civilizaci se opravdu stydět nemusíme. Dokud ve světě zní píseň Lucretiova, je i naděje.

Zdroje

LUCRETIUS CARUS, T.; O přírodě. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1971 (překlad). ISBN 25-068-71.

LÚKIÁNOS; O bozích a lidech. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1981 (překlad). ISBN 25-069-81.

LÚKIÁNOS; Šlehy a úsměvy. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1969 (překlad). ISBN 25-110-69.

EPIKÚROS, DÍOGENÉS, et al.; Antická próza: Píši ti, příteli. 1. vyd. Praha: Odeon, 1975 (překlady). ISBN 01-044-75.

LOŽEK, V.; Zrcadlo minulosti: Česká a slovenská krajina v kvartéru. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2007. ISBN 978-80-7363-095-9.

LOŽEK, V., CÍLEK, V., et al.; Geodiverzita a hydrodiverzita: Základy přírodních a kulturních hodnot naší krajiny, její současná proměna a možný budoucí vývoj v antropocénu. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2020. ISBN 978-80-7363-961-7.

SOLTESZ, E. G.; Hippocratic Pharmaology: Investigations into the Theoretical Assumptions and Function of Drug Therapy in the Corpus Hippocraticum. 1. vyd. Worcester: College of the Holy Cross, 1994.

RIDDLE, J. M.; Dioscorides on Pharmacy and Medicine. 2. vyd. Chicago: University of Chicago Press Chicago Distribution Center, 1986. ISBN 978-0292729841.

HADJISAVVAS, S.; From Ishtar to Aphrodite. 1. vyd. New York City: Onassis Foundation USA, 2003. ISBN 978-0977659883.

HADJISAVVAS, S.; Ovid’s Use of Lucretius in Metamorphoses. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1995.