„Zavírám, zavírám les, aby sem nikdo nevlez.
Vleze-li sem bába, ať z ní bude žába,
vleze-li sem dědek, ať je z něho dudek.“
– dětské zaříkávadlo, původně asi zaklínadlo k obřadnímu odemykání a zamykání posvátných hájů

Byla noc, hluboká a temná. Mokřady u slepých ramen Bílé řeky vydávaly skřehotavé zvuky. Mezi vodami a malými hájky stála pevnost, kam by se poutník neznalý místních cest nedokázal dostat. Na dřevěné lávce postávali tři vojáci, kteří očekávali vzácnou návštěvu. Ta se přihnala rychle a tiše jako výr. Sedm můžu, v jejichž čele stál zvláštně oděný muž s velkým nosem. Hnědé vlasy měl sčesané dozadu, kolem krku zdobený nákrčník, plátěný oděv vzadu zakončený dvěma cípy a boty se špičkami protaženými a stočenými nahoru. I když první dojem působil zdáním neohrabanosti, opak byl pravdou. Muž se pohyboval až neuvěřitelně rychle. Vojáci se ani nestačili vzpamatovat, když tu najednou stál přímo před nimi. „Dónoval[1]Dónoval, odvozeno z prakeltského dubnos, svět, a walos, vládce/náčelník, srovnejte se skotským gaelským Dòmhnall nebo s irským gaelským Dónal, odtud také odvozené jméno Donald,“ představil se, „váš vladyka nás posílá.“ Vojáci se lehce uklonili. „To je pro nás čest,“ odvětili, „ale neztrácejme čas. Jídlo je připraveno.“ Vojáci vstoupili do pevnosti, následováni Dónovalem a jeho šesti společníky.

Dřevěný dům uvnitř pevnosti vypadal jako velmožské sídlo. Parohy, zlaté spony a náhrdelníky visely na stěnách, zatímco v rohu místnosti pomalu dohořívaly dřevěné uhlíky. Když to správce pevnosti uviděl, okamžitě přiložil. Jeho hosté se mezitím posadili na připravené židle, které byly pokryté jemnou kůží. Správce nahlas odkašlal. Hosté se dali do jídla. „Nebudu vám lhát,“ začal správce zeširoka, „nevypadá to vůbec dobře. Staré obchodní stezky jsou mrtvé a já nemám z čeho vydržovat vojsko. Ti poslední, co zbyli, jen tak tak odolávají náporu cizinců[2]cizí, vzniklo z cudzí, ťudi, pravděpodobně výpůjčka z germánského označení pro lid (pak by „Germáni“ byli „cizinci“). To víte, snažil jsem se je uplatit, aby táhli jinam, ale sami jsou zoufalí, hladoví po půdě a peníze jim vůbec nic neříkají. Nemůžu postrádat jediného muže.“ Dónoval se naklonil k jednomu ze svých společníků, jehož oděv byl sepnutý pevným pásem s přezkou, kterou zdobil znak slunce a květeny. Hnědé vlasy měl sepnuty a v jeho tmavě zelených očích se leskly lesní hlubiny. „Vidíš, Desno,[3]Desna, odvozeno z baltoslovanského deśinas, pravý“ zašeptal mu do ucha Dónoval, „žádal jsi nás o pomoc proti cizincům, ale naše moc je ta tam. Podívej se na toho zoufalce.“ Desna[4]Desna je předek Radoslavy a Lada v knize Zlaté srdce. si teskně povzdechl.

Když správce přiložil dřevo do ohně, vzal v koutě opřený železný meč, který si začal prohlížet. Byl celý popraskaný. Dónoval se napil medoviny. „Ten meč,“ řekl nahlas, „vypadá, že by ukut daleko na západě. Má vám ho kdo opravit?“ Správce se zasmál. „Ne,“ odpověděl prostě. Dónoval se opřel dlaněmi o stůl. „U nás to kováři ještě dokážou,“ řekl, „pojďte s námi do města a uvidíte sám.“ Správce se posadil naproti svým hostům. „Chcete říct, že u vás mají peníze ještě nějakou cenu?“ „Ano,“ řekl Dónoval. Znovu se napil. „Myslím,“ odvětil správce potutelně, „že to nebude dlouho trvat a všechno to zlato ztratí hodnotu. Už tak vám ho moc nezbývá.“ Naklonil se směrem k Dónovalovi. Jeho oči jasně zářily. „Radím vám,“ řekl tajemně, „obětujte ho bohům, zbavte se ho. Jen vás bude tížit a lákat lupiče.“ Zvenku se ozvaly tiché kroky.

Do místnosti vtrhl muž s obličejem plným starých jizev. Zastavil se přímo pod parohy, které kdysi patřily jednomu statnému dvanácterákovi. Správce pevnosti vstal. Muž u dveří pokýval hlavou. „Ten meč si klidně vezměte,“ řekl správce, „a našemu vladykovi vzkažte, ať jde k šípku.“ Potom odhodil oprýskaný železný meč na stůl a rychle jako blesk vyrazil směrem ke dveřím. Cestou shodil na stěně pověšený zlatý nákrčník. Dveře se zabouchly. „No,“ řekl Dónoval klidně, „to byla poslední pevnost a poslední naděje. Vracíme se domů.“ Zbývajících šest mužů vstalo. Zelenooký Desna vzal na stole ležící meč a jako první vyrazil z domu ven. Temná noc byla rozříznuta jasným rudým světlem. Nedaleká vesnice hořela. Dónoval položil Desnovi ruku na rameno. „Tady nic nezmůžeme,“ řekl smutně, „pojďme zpátky na cestu. Koně by měli být odpočatí. Jdeš s námi?“ Desna pokýval hlavou. Už neměl co ztratit.

Sedm jezdců se za svítání hnalo po obchodní cestě, kterou ještě donedávna proudily kupecké karavany. Desna měl meč připevněný kolem pasu. Ve městě si ho nechá opravit a cizincům se postaví sám, bude-li mít příležitost. Cesta zamířila do hlubokých lesů, kterým vládly statné buky, lípy a javory. Dónoval popíjel jitrocelový a ostružinový nálev, který měl připravený v koženém vaku. Vedle něj jel na koni muž s pláštěm přehozeným přes rameno, kterému od jižních hor až po severní pískovcové skály neřekli jinak než Vlatíkodegos[5]Vlatíkodegos, odvozeno z prakeltského wlatíko, vladyka, a dego, odvážný, odvážný vladyka. Zvítězil v mnoha bojích na jihu i severu, kde získal bohatství na to, aby mohl řídit stradonickou mincovnu. Ty slavné časy jsou však dávno pryč. Drobné vesničky byly stále četnější, byť už poněkud vylidněné. Netrvalo dlouho a jezdci se dostali do rozlehlého podhradí, od kterého již vedla cesta do hradbami opevněného města.

Stoupání do kopce zpříjemňovaly okolo kvetoucí ovocné stromy. Desna zhluboka dýchal čerstvý vzduch a poslouchal bzukot včel. Přímo před hlavní branou stál celý zástup lidí, oděných prostě i bohatě, s vozy krytými kožešinami a naplněnými zbraněmi, noži, nůžkami, hřebíky, zvířaty a zásobami obilí. Na konci zástupu bylo asi dvanáct jezdců, mezi nimi jeden červeným pláštěm oděný velmož. Když ten Dónovala spatřil, usmál se a pokynul mu rukou, aby k němu přišel. Dónoval slezl z koně a snažil se procpat skrze zástup vesničanů. „Dóne!“ volal velmož, „pojď sem! Jsem rád, že jsem tě ještě zastihl. Co naše severní obrana?“ Dónoval se protlačil až k samým ruchem vystrašenému koni. „Nic moc,“ snažil se překřičet okolní hlasy, „všichni si hledí jen svého, popravdě se jim nedivím.“ Díval se kolem sebe. „Ty někam jedeš?“ zeptal se. „Za bratrem!“ odvětil velmož slavnostně, „dostal jsem od něj zprávu, na jihovýchodě našel bohatství. Pracuje pro Římany, jedu mu pomoct i s celou vesnicí!“

Dónoval se pousmál. „Tak to ti přeju,“ řekl smutně, „už nás tu moc nezbyde.“ Velmož zamrkal. Bylo vidět, že má radost, že se konečně dostane do krajin, které mu znovu přinesou zisk a uživí jeho poddané. „Pojeď s námi,“ řekl zvesela. Dónoval si pročísl vlasy. „Díky za nabídku,“ odpověděl, „ale ještě tu mám práci.“ Ukázal rukou na Vlatíkodega, Desnu a zbývající jezdce, kteří čekali před vstupem do města. „Jak myslíš,“ řekl velmož, „ale neboj se. Až se usadíme, pošlu zpět posla, který tě za mnou zavede v případě, změníš-li svůj názor.“ Dónoval pohlédl svému příteli zpříma do očí. „Lúbelon tě provázej,“ pravil srdečně, „ať jsou bohové s tebou.“ Potom se otočil a skrze zástup zamířil ke vstupní bráně, kde na něj už čekal Desna s ostatními. Vesničané zmateně pobíhali sem a tam, div že všechen ten náklad nerozbili.

Uvnitř města byl naopak klid. Opuštěné domy chátraly, zatímco z ohraničených dvorců občas stoupal kouř rozpálené výhně. Dny uvnitř plynuly jako voda, jemný vítr hladil obličeje a přinášel vůně jara. Zvířata se postrkovala, obilí líně naklánělo své hlavičky ze strany na stranu, stromy šuměly svěžím listím. Ticho před bouří. Desna si nechal opravit železný meč u posledních zkušených kovářů, kteří ve městě ještě zůstali. Dónoval svého přítele sledoval, jak běhá po vršcích a trénuje údery do slaměných panáků. „Pořád mi vrtá hlavou,“ řekl zamyšleně, „co říkal správce té severní pevnosti. Měli bychom se zlata zbavit, dokud je čas. Něco můžeme zakopat tady, ale není to bezpečné. Navíc si tak nenakloníme bohy.“ Udýchaný Desna se zastavil. „Jak to myslíš?“ zeptal se. Dónoval se usmál. Pravou rukou se chytil za svůj dlouhý nos. „Mám nápad,“ odvětil, „chci provést obřad. Jdeš do toho se mnou?“ Desna si připnul meč k opasku. Díval se na daleké zalesněné kopce. „Samozřejmě,“ pravil bez rozmyslu.


Několik z mála zbývajících mincí z keltského pokladu, které nebyly roztaveny. Poklad byl nalezen u vsi Podmokly, ale pocházel pravděpodobně ze stradonického oppida. Fotografie pochází z výstavy „Keltové“ v Národním muzeu.

Byla opět noc, hluboká a temná. Od cesty míří skrze posvátný les sedm mužů. Vůz dále nemohl, musejí jít s těžkým nákladem po svých. Desna nese mince a ozdoby, Dónoval bronzový kotlík. Všichni se celí udýchaní zastavili až u potoka, který se nedaleko vléval do Mlžné řeky, když se jeho vody dostatečně provzdušnily na kamenných vodopádech. Vlatíkodegos přichystal plátno a obětiny, zatímco jiný muž pronášel zaříkání svým medovým hlasem. Zpíval o tom, jak bohům odevzdává poklad do úschovy. Vody potoka ho měly odeslat přímo do jiných světů. Desna s Dónovalem si zatím tiše povídali. Připravovali se na závěrečný zpěv.

„Desno,“ pravil Dónoval smutně, „víš, že jsem si nikdy nemyslel, že by hradištní města mohla padnout? Takové bohatství, tolik ozdob, krásných mečů, jídla a medoviny, až se z toho lidem tajil dech. Tolik úcty k bohům, tolik úspěšných výbojů k ostatním kmenům i dalekým národům. A co z toho zbylo? Nic, jenom vzpomínky.“ Medový hlas se odrážel od okolních kopců. Vyprávěl hrdinské příběhy o prvních osadnících, o době bronzu a železa. To všechno mělo nyní skončit. „Když na nás kdysi dávno cizinci zaútočili,“ pokračoval tiše Dónoval, „dokázali jsme je odrazit. Od té doby jsou hradištní města dobře opevněna, aby je už žádný cizinec nedokázal dobýt, obléhání jim totiž opravdu nejde. A pak stačí, aby se někde v dalekých zemích změnily poměry, aby k nám přestalo proudit zboží, aby lidé byli líní pěstovat a ochraňovat svou zemi. Severozápad je přelidněný a nás je málo. Cizinci, hnaní zprávami o našem bohatství, nás jednou zaplaví jako příval. Nejsme dostatečně silní na to, abychom je zastavili, jako jsme byli před staletím.“ Desna smutně pokýval hlavou. Nic neříkal.

I když Dónoval dál mluvil, Desna ho už neposlouchal. Přemýšlel nad tím, jak se vrátí do svého domova daleko na severovýchodě. Jak použije svůj nový meč, aby ochránil svou rodinu. To bylo to jediné, co mohl nyní udělat. Žádnou pomoc nepřivede, veškerá naděje se rozplynula. Medový hlas právě dokončoval poslední verš hrdinného zpěvu, když tu se z jezírka, které zde potok vytvářel, vynořilo zlaté světlo. Všem sedmi mužům spadla čelist. Báli se přijít blíže. Slyšeli různé hlasy, ale rozuměli jen některým z nich. Desna se usmíval. Přece jenom se něco dělo, přes to všechno tu jiskra naděje zůstala. Všem mužům nepříjemně zazvonilo v uších. „Ochráním vás,“ znělo v ozvěně, „Margewid, rigjáko me.[6]Margewid, rigjáko me, prakeltsky: Jsem šlechetný Margewid. Margewid, (pra)keltsky: skvělý pán, srovnejte se starovelšským Morgetuid, v moderní velštině Meredith Ale musíte být chytří. Vše uschovejte pod zemí.“ Dónoval se uklonil. Třásl se. „Jednou přijde národ,“ pokračoval tajemný hlas, „jednou sem přijdou osadníci, co naváží na váš odkaz. Bude to ale trvat skoro tisíc dlouhých lét.“ Zlaté světlo se rozletělo po okolí. Jezírko zhaslo. Jediné, co zářilo, byly jasné hvězdy na obloze.

Dónoval zamrkal. „Chlapi,“ řekl třesoucím se hlasem, „viděli jste to, co já?“ Ostatní muži souhlasně přikyvovali. Desna hladil čepel železného meče. Vlatíkodegos zapálil louče. Chvíli tam všichni ještě stáli, udivení tím, co spatřili. Potok klidně šuměl a laskal okolní lesklé kameny. Už pomalu začalo svítat, když se muži vrátili zpět na cestu. Dónoval se vyšvihl na koně. „Nebudou mít nic z našeho pokladu,“ řekl s úsměvem. Ještě před tím, než vydal pokyn k jízdě zpět do města, se spustil vydatný, příjemný jarní déšť. Dónoval se podíval na nebesa. Mezi temnými mraky spatřil postavu hnědovlasého Bouřného pána, který spokojeně kýval hlavou. Dónoval se začal hlasitě smát, až vyděsil své souputníky. „Oběť byla přijata!“ vykřikl radostně. Vyrazil vpřed. Desna hned za ním, pak Vlatíkodegos a ostatní. V hlavě jim hrála hudba píšťal. Smích přepadl všech sedm jezdců.

Od této příhody uplynulo mnoho lét. Dónoval i ostatní nakonec hradištní město opustili, hnáni představou hromového pána, který je a jejich rodiny zavedl do bezpečí, kde je neobtěžoval žádný nepřítel. Když se pak vyčerpaní cizinci dostali ke stradonickému hradišti, poslední obyvatele zachránila tajemná černá mlha, která je odvedla v pořádku pryč. Bronzový kotlík na dně potoka vařil kouzla, která se nesla celým krajem. Cizinci se snažili najít poklady, zbraně, jídlo, cokoliv, ale hradištní město nic nevydalo. Vše bylo uschováno. Říká se a nálezy to dosvědčují, že cizinci v malém počtu na hradišti chvíli pobývali, než odtáhli pryč. Vysoká poloha přece jenom nebyla pro jejich skromný život výhodná, a co se týče vlastních hradišť, za celou dobu svého pobytu v Čechách se neobtěžovali postavit ani jedno. Na hranici Křivoklátska spatřili černovlasého muže s parohy na hlavě a se zelenavým zábleskem v očích, který jim cestu dále do hvozdů uzamkl. Křivoklátsko tak mohlo skoro celé nerušeně zarůstat lesem. To vše dokázal bronzový kotlík plný lesklých zlatých mincí. To vše dokázala obětina bohům.

Čas neúprosně plyne, nacházíme se o skoro osmnáct století dále v budoucnosti. Novověká krajina vypadá jinak než ta z doby železné. Větší pole i domy, menší, skromné lesíky. A proč se nacházíme tak daleko v budoucnosti? Inu, protože byl v této době spící čarovný poklad „objeven“. První mince našel jistý Janota, který je pokládal za knoflíky a dal je tak dětem na hraní. Toho si všiml židovský podomní obchodník Patzner, který poznal, že se jedná o zlato. Tím se v celé vesnici a okolí spustila zlatá horečka a mnoho z pokladu bylo rozebráno. Tehdejšímu „majiteli“ křivoklátského panství, knížeti, jehož jméno znělo Karl Borromäus Egon zu Fürstenberg, se to ovšem nelíbilo. Ten během let poklad z místních donucovacími prostředky dostával zpět, což se mu nakonec většinou podařilo. Nějaké mince schoval, včetně okraje bronzové nádoby, ovšem naprostou většinu dal roztavit zpět na zlato a vyrazit z něj tereziánské dukáty. Smutný osud podmokelského pokladu! Obětina podle představ chránící křivoklátské lesy byla pryč, stejně tak jako naše poznání minulosti a keltského umění. To se stalo v roce 1771. Ovšem i v roce 1772 nechal kníže ze zbývajícího zlata vyrazit dukáty, tentokrát fürstenberské, aby učinil zadost svému jménu (Egon). Odhaduje se, že hmotnost celého původního pokladu byla kolem 50 kg zlata. Poklad tak ztratil svou kouzelnou moc, načež kvůli místním železárnám nastalo jedno z největších odlesňování celé oblasti. Křivoklátsko už neměl kdo chránit, ale nezoufejte. Jak uvidíme v dalších příbězích, „bohové“ si stejně nakonec vezmou zpět to, co jim patří.

Tereziánských dukátů bylo z pokladu vyraženo 28 kg ve zlatě, fürtenberských pak skoro 19 kg. Jak je vidět, Trautenberk, eh, Fürstenberk, navždy zničil a utratil skoro všechen poklad. Ale bohužel ani dnes nemají křivoklátské zlaté i přírodní poklady klid. U silnice zastavilo auto. Z něj vystoupil muž s detektorem, který přesně věděl, kam jde. U potoka zastavil, ozvalo se blažené pípání. Kolem projel cyklista, který muži zamával. Muž pozdrav opětoval, vzal lopatu a začal kopat. Tím zničil všechny přírodní okolnosti, které by mohly vést k přesnější dataci pokladu, identifikaci rozložených materiálů (dřevo, kůže, jídlo, uhlíky, pěstované plodiny) nebo k rekonstrukci podoby krajiny, jaká tu v době uložení pokladu byla. Zkrátka nás onen muž připravil o poznání minulosti daného místa a naše společné dědictví po předcích. Slavnostně vykřikl. V ruce umazané od hlíny držel něco zlatého. Srdce se mu rozbušilo. Mysl poháněná běsem sobectví a zlaté horečky se zaradovala. Mince se leskla ve zlatých paprscích slunce. Byla to skutečně ona, keltská duhovka. „Můj,“ řekl muž skřehotavým hlasem, „milášku!“

Poznámky

Poznámky
1 Dónoval, odvozeno z prakeltského dubnos, svět, a walos, vládce/náčelník, srovnejte se skotským gaelským Dòmhnall nebo s irským gaelským Dónal, odtud také odvozené jméno Donald
2 cizí, vzniklo z cudzí, ťudi, pravděpodobně výpůjčka z germánského označení pro lid (pak by „Germáni“ byli „cizinci“)
3 Desna, odvozeno z baltoslovanského deśinas, pravý
4 Desna je předek Radoslavy a Lada v knize Zlaté srdce.
5 Vlatíkodegos, odvozeno z prakeltského wlatíko, vladyka, a dego, odvážný
6 Margewid, rigjáko me, prakeltsky: Jsem šlechetný Margewid. Margewid, (pra)keltsky: skvělý pán, srovnejte se starovelšským Morgetuid, v moderní velštině Meredith