Obyvatelé Křivoklátska odjakživa sbírali plody a byliny, které používali k léčení, očistě, kouzlení, obřadům lidového náboženství doma a během výročních slavností, ale především ke každodenní obživě a tvorbě různých nálevů a odvarů, v nichž předem vybrané byliny míchali. Vznikaly tak jedinečné recepty, které se stejně jako lidové písně kraj od kraje poněkud lišily a posilovaly tělo a mysl různým způsobem. Většina použitých bylin rostla v blízkosti lidských sídel (bez, popenec/vopenec, truskavec/praskavka, kokoška/krejčík, líska, kopřiva, merlík neboli beraní ocásek atd.), za mnohými z nich stačilo skutečně zaběhnout na skromnou zahrádku, případně na okraj cesty vedoucí z vesnice. Na zahradách se pěstovala dobromysl, libeček, petržel, pažitka, šalvěj, měsíček, levandule, proskurník a další byliny, které se běžně konzumovaly a používaly do polévek, jídel či sušily na koření.
Pole, louky a lesy u Skryjí.
Četné byliny jsou vázány na člověkem vytvořené louky, pole a lesní okraje (řebříček, třezalka/milovníček, mateřídouška, čekanka, pelyněk, šípková růže, hloh, trnka atd.), přinejmenším tomu tak bylo v době tradičního zemědělství, které ze své podstaty muselo přát druhové rozmanitosti. Křivoklátsko je však především krajem plným hlubokých hvozdů, které skrývají mnohé více či méně známé rostliny, jejichž výskyt místním babkám kořenářkám rozhodně neunikl (např. listy a květy stromů, vrbovka, medvědí česnek, dnes chráněná prvosenka/petrklíč, sléz atd.). V závislosti na podloží, jestli se jedná o kopec či údolí a jaké jsou vodní poměry a poloha vůči slunci, nabízí Křivoklátsko mnoho různých lesních společenstev, které hostí různé druhy bylin. Javorolipové suťové lesy na strmých srázech luhů nabízejí jiné poklady než květnaté bučiny, teplomilné doubravy, vrcholové dubohabřiny nebo olšiny rozkládající se podél potoků.
Dobromysl a mateřídouška.
Zvlášť vyhlášené byly kořenářky z Branova, Kublova a Sýkořice, nicméně staré moudré ženy znalé síly a chuti bylin bezpochyby žily v každé vesnici. Jejich nejpoužívanějšími rostlinami na Křivoklátsku a Rakovnicku byly bezové květy, lipové květy, heřmánek, zeměžluč, puškvorec, ale také čočka, nakrájené brambory/zemčata s devětsilem, na Křivoklátsku zvaným kukačka, drť z lučních bylin a sena v horké lázní apod. Z lučních a polních bylin je nepochybně důležité zmínit také řepík/řepíček, mateřídoušku, která se běžně používala do jídel a dětských koupelí, diviznu, jitrocel/hojílek, řebříček, pelyněk, svízel a samozřejmě třezalku neboli krevníček či milovníček, z jejíchž květů se připravoval červenavý olej.
Rozkvetlý šípkový keř u nezabudických polí.
U mezí hojně rostly šípky, které pomáhaly doplnit potřebné vitamíny. Připravovaly se z nich nálevy, šťávy a různé zavařeniny. Ostrých chloupků je snadné se zbavit a je tak možné jíst šípky čerstvé, chce to ovšem cvik. Šípky se nosily v kapse pro štěstí, zdraví a udržení lásky, jejich větvičky se pokládaly pod matraci pro dobrý spánek. Věřilo se totiž, že šípky svou ochrannou mocí chrání spící lidi stejně, jako chrání pole a pastviny svým neproniknutelným trnovým houštím. Podobnou mocí byl nadán hloh, u kterého se stejně jako u šípku dají jíst mladé listy, květy a plody. Šípková růže a hloh zaujímaly pevnou roli v lidovém náboženství, kterou se naštěstí nepodařilo příchozímu křesťanství potlačit. Přímo na Křivoklátsku se několik takových pověr svázaných s rostlinami zachovalo až do nedávné doby.
„Zvláštní úlohu v tradičních svatojánských zvycích měly byliny, v té době sbírané k léčivým účelům vzhledem k vegetačnímu vrcholu, ale opředené nesčetnými pověstmi o čaromoci. Především černobýl (pelyněk; svatého Jana pás, svatojánská bylina) a verbena (sporýš lékařský), z nichž si účastníci oslav pletli věnec na hlavu a pás kolem beder na ochranu proti očním chorobám a bolesti zad, také třezalka (bylina svatého Jana), kořen kapradí (svatojánská ručička), blín (vlčí ocas) a řada jiných, skutečných i pomyslných. Tak zázračný květ kapradí údajně rozkvétá o svatojánské půlnoci, a utrhne-li jej nahá žena (panna, rukou obalenou bílým šátkem apod.), získá klíč k pokladům a ke štěstí a porozumí řeči zvířat. Svatojánské kvítí sloužilo k výzdobě obydlí, posléze sušené k léčení a magickým praktikám věštebné, milostné, očistné i ochranné povahy. Věnec z devatera (sedmera) svatojánského kvítí hozený do vody, věnec vložený pod polštář, věnec vložený kravám do žlabu, to vše bylo v pověrečných představách spojeno se zcela konkrétním účinkem. Úcta k čaromoci bylin a představa, že do nich tuto moc vkládá sám Jan Křtitel, nalezla výraz v tradičním ozdobném vystýlání oken či jiných míst v domě rostlinami a ve vzájemném obdarovávání. Ještě v polovině 20. století tzv. svatojánskou postýlku z bylin kladli v Podkrkonoší (Vysoké nad Jizerou) mezi trnože stolu, u něhož rodina svátečně obědvala.“ – Cyklus výročních svátků a obyčejů, Velké dějiny zemí Koruny české – Lidová kultura, ed. Lubomír Tyllner, kolektiv autorů, vydalo nakladatelství Paseka v roce 2014
Květy pampelišky, z nichž se v minulosti vyráběl sirup.
Tak například se na Křivoklátsku věřilo, že ten, kdo přimíchá červenou šťávu z rozemnutých květních poupat třezalky neboli milovníčku do nápoje člověka, ke kterému chová lásku, jejich vzájemný vztah se upevní (proto se vlastně třezalka na Křivoklátsku nazývala milovníček). Pokud u sebe někdo nevědomky nosil tři části rozrazilu lékařského, na Křivoklátsku také nazývaného světahoj, měl štěstí podobně, jako by u sebe nosil jetelový čtyřlístek. Rozrazil má tedy moc sám o sobě bez ohledu na to, kdo ho našel, a netřeba mít štěstí v jeho nalezení jako u čtyřlístku. Kdo měl u sebe tři kousky průtržníku lysého zvaného kupčík, ten prý na trhu dobře nakoupil nebo prodal. Podobných kouzlení s léčivými rostlinami byl jistě nespočet, bohužel většina z nich upadla v zapomnění, což mohlo být i tím, že mnohá kouzla byla tajná. Známe i různá zaříkání proti nemocem nebo ke zhojení zlomenin. Ještě pro zajímavost zmíním, že podobně jako například trnky nebo švestky se používaly plody střemchy, které jsou dnes na Křivoklátsku zvláště kolem potoků dosti hojné. Studený výluh z čerstvých květů má osvěžující chuť.
Rozkvetlé střemchy u Rakovnického potoka.
Z lesních stromů má nejchutnější jarní mladé listy bezpochyby buk lesní. Jsou lehce nakyslé a výživné. Sušené nebo pražené bukvice jsou opravdovou lahůdkou plnou zdravých tuků a bílkovin. Z bukového popela, rostliny mydlice a pryskyřice se vařilo mýdlo. Podívejme se nyní na další stromy jako javor, jehož květy mají lehce medovou chuť a dají se osmažit podobně jako květy bezové. Ve společenstvech s javorem často roste lípa, jejíž květy mají lehce oříškovou chuť a lze je spolu s mladými listy použít do salátů. Listy lípy obsahují vápník v citrátové vazbě, který je tak velmi dobře vstřebatelný. Lípa získává vápník z hlubších vrstev půdy a její listový opad tak na jinak kyselé horní vrstvě vytváří na minerály bohatá místa, kde se daří i náročnějším měkkýšům, kteří potřebují dostatek vápníku ke tvorbě ulit. Ještě lépe se vápník vstřebá, pokud má tělo dostatek vitamínu D, který lze v létě získat každodenním pobytem na slunci, v zimě je ho ale třeba doplňovat. Jedlé a chutné jsou mladé listy a plody dalšího stromu, jilmu. Ptačí třešně, lesní jablíčka, dřínky a různé druhy jeřábů se na Křivoklátsku také často vyskytují. Jejich plody jsou chutné a obsahují spoustu vitamínů.
Bukový les mezi Městečkem a Velkou Bukovou.
Podívejme se nyní ze suťových lesů na doubravy teplomilné, březové a jedlové nacházející se na slunnějších místech a náplavech řeky. Dub má tuhé listy, které se k jídlu pravděpodobně nepoužívaly, spíše se z nich připravoval nálev. Naproti tomu odvar z kůry nebo žaludová mouka v minulosti patřily k celkem běžným doplňkům tehdejší stravy. Na okrajích roste bříza, jejíž mladé listy se sbírají brzy na jaře, a pokud jsou měkké, dají se jíst čerstvé. To samé platí pro samčí jehnědy, které jsou trochu nahořklé a dříve se z nich připravovala tinktura. Podobně se dají jíst i jehnědy lísky, které, pokud jsou mladé a plné žlutého pylu, jsou celkem šťavnaté a dají se použít do placek nebo nádivek. Z oříšků se kdysi lisoval olej a z tuhých zbytků po vylisování mlela mouka. Bříza a líska byly v lidových příbězích považovány za zvěstovatelky jara.
Procházka za teplomilnými společenstvy křivoklátských pleší mezi Skryjemi a Karlovou Vsí.
Přesuňme se nyní do blízkosti potoků, mokřin a skal. Mladé, světle zelené smrkové jehličí se dá vymačkat, smíchat s vodou a použít tak jako osvěžující nápoj, který má lehce citrónovou chuť. Výživnou chuťovkou jsou fialovočervené, mladé samčí šištičky, které se na smrku tvoří brzy z jara. Pyl v nich obsažený je plný bílkovin, vitamínů a minerálů. Podobné schopnosti má i mladé jehličí borovice, která se vyskytuje na svazích a skalách. Jehličí borovice navíc rychle a dobře hoří a v bezpečí domova se tak dá použít jako prskavky. Stromem rostoucím na březích potoků je vrba, jejíž čerstvé jehnědy se dají žvýkat. Už jsem zmiňoval osvěžující nápoj z květů střemchy obecné. Dají se použít i plody střemchy, a to pro tvorbu zavařenin a likérů. Mladé jehličí na Křivoklátsku nepůvodního modřínu je chuťově snad ještě lepší než mladé jehličí smrku. Dá se přidávat do jarních salátů.
Lesy v okolí Křivoklátu.
Co se lišejníků a hub týče, za zmínku stojí například provazovka, ze které se připravovalo koření, a celkem běžný větvičník. Známou houbou je boltcovitka neboli ucho Jidášovo, ale ještě známější je hlíva ústřičná, která na našem území kdysi hojně rostla, jak o tom svědčí náhodné zmínky ve středověkých exemplech. Není divu, tehdy byly lesy převážně listnaté s množstvím mrtvého dřeva, což je přesně to, co hlíva potřebuje. Jedná se o velmi chutnou houbu. Rovněž chutný je hnojník obecný, což je vzhledem k jeho názvu překvapivé. Jedlé hřiby, kotrče a pýchavky, byly samozřejmě oblíbené jako pokrmy. Méně známá je na starých pařezech rostoucí opeňka měnlivá. Ta je vhodná jako koření do omáček a polévek. Jako koření lze rovněž použít penízovku sametonohou. U hub je třeba si dát pozor na často velmi pravděpodobnou záměnu s jedovatými druhy a na místo, kde rostou, neboť houby jsou do sebe schopny nasát nebezpečné těžké kovy z okolí. To se naštěstí většiny plochy Křivoklátska netýká.
Medvědí česnek a jitrocel nedaleko Tyterského potoka.
Na Křivoklátsku je spousta jedlých a prospěšných bylin, stromů, keřů, hub a lišejníků. Osobně mám rád plody snad všech druhů jeřábů, ze kterých lze připravit vynikající sladkokyselý sirup a stejně jako květy se dají pro zpestření přidávat do bylinných směsí. První procházky s mou ženou mířily podél Tyterského potoka, kde jsme hojně sbírali a jedli česnáček obecný, jehož mladé listy jsou vynikající s chlebem a pomazánkou. Česnáček má podobná užití jako česnek medvědí, ale není tak chuťově výrazný. Také jsme si občas dávali mladé bukové lístky před tím, než během jara ztuhly. Jejich nakyslá chuť mi vždycky připomene jarní les. Divoké rostliny jsou plné důležitých látek, které nás nejen posilní, ale zároveň zvýší druhovou rozmanitost našeho mikrobiomu, který je konvenční stravou bohužel dosti oslaben v porovnání s národy, které se divokými rostlinami včetně jejich plodů a hlíz živí v mnohem větší míře než my.
Pohled na křivoklátské lesy z Velké Bukové.
Tehdy mě napadlo začít vytvářet různé bylinné směsi, které můžeme celoročně používat do nálevů, pečiva, mastí, olejů či jako koření do polévek, omáček a k pečené zelenině. Stejně jako naše babičky jsem se rozhodl nejčastěji používat rostliny, které se vyskytují v blízkosti lidských sídel, případně ty, které si mohu sám pěstovat na zahradě. To se týká i mnohých plodů a ovoce, kterými jsem se rozhodl bylinné směsi zpestřit. Napadlo mě to vlastně náhodou díky mojí babičce, která mi na chatě často do konvičky míchala ovocné čaje (např. lesní plody) s bylinnými (např. heřmánek). S babičkou jsem také v okolí Nezabudic sbíral léčivé byliny, když jsem se o ně začal jako mladý zajímat. Chodili jsme kolem Mlžné řeky Berounky hledat vrbovku a kyprej, nebo na louky a pole sbírat řebříček, třezalku, lnici, čekanku, pelyněk a pampelišky, zatímco babička na zahrádce pěstovala měsíček, petrželku, pažitku, levanduli, růži a další rostliny.
Každou bylinnou směs jsem doplnil názvem zvířete, které mělo mít dle lidových vyprávění podobné vlastnosti, jaké má daná směs. Například červenka údajně přináší radost, proto je i stejně pojmenovaná bylinná směs. Vlaštovka na jaře přilétá s novou silou, žluna tahá červy zpod kůry stromů, kterým tak ulevuje od bolesti, atd. Jiné směsi jsem nazval podle příběhu s nimi spojeného, který jsem buď sám vytvořil, nebo u něhož jsem se inspiroval místním vyprávěním, popřípadě starými kronikami a zápisy. V celé střední Evropě se během letního slunovratu sbíralo devatero slunovratového kvítí, devatero bylin, které se lišily kraj od kraje. Tato směs je pak nazvána Slunovrat. Mezi nejpoužívanější směs na Křivoklátsku nejspíše patřila směs stejných dílů bezových a lipových květů. Bylinné recepty, stejně jako různé milostné praktiky, bohužel často unikaly zájmu sběratelů, a to i v nejbohatších národopisných oblastech. Tvorba směsí tak vyžaduje vlastní nápaditost, zkoušení a osobní vkus pro chuť. Osobně se také snažím, aby každá směs byla každým rokem trochu jiná, jedinečná například v použitém poměru nebo drobné obměně bylin.
Bylinná směs Červenka v kvašeném nápoji.
Důležité pro mě také je, abych mohl spoustu rostlin pěstovat na vlastní zahradě a vědět tak, jaké podmínky panovaly během jejich růstu, s jakými látkami přišly do styku, a to před tím, než z nich něco vytvořím (okraje polí a luk jsou dnes kvůli pesticidům a hnojivům dost ošemetné).
Když uprostřed zimy začne konečně proudit míza ve stromech, jsi s námi, paní, zosobnění probouzející se přírody. Na tvém čele září zlatá hvězda, kterou pletu z travin a bylin předchozího roku, hvězda, která září na nebesích, zatímco mrazivý vítr ustupuje tomu jarnímu, přinášejícímu déšť, ptačí zpěv a zelenající se větve staletých stromů. Když lidé sbírají rostliny, kéž si vybaví tvou podobu, pocítí úctu a nikdy netrhají více, než kolik opravdu potřebují. Tu nejkrásnější z rostlin nechť nechají na místě, aby květem a semeny dala vzniknout dalším pokolením. Díky tobě a tvému zářivému muži, vám příběhovým bytostem, že jste mi daly vnuknutí a pomohly objevit kouzlo rostlin.
Zdroje
NECHLEBA, A.; Lesy křivoklátské. 1. vyd. Rakovník: Muzejní spolek královského města Rakovníka, 1921. Věstník 11/1921.
STŘÍBRSKÝ J.; Lidová jména léčivých rostlin v politickém okresu rakovnickém. 1. vyd. Rakovník: Muzejní spolek královského města Rakovníka, 1928. Věstník 18/1928.
STŘÍBRSKÝ J.; Lidová jména jedovatých rostlin v politickém okresu rakovnickém. 1. vyd. Rakovník: Muzejní spolek královského města Rakovníka, 1924. Věstník 14/1924.
ULDRYCH A.; Šanovské rostlinstvo v mluvě lidu. 1. vyd. Rakovník: Muzejní spolek královského města Rakovníka, 1921. Věstník 11/1921.
ŽÁK, K., MAJER, M., et al.; Křivoklátsko – Příběh královského hvozdu. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2016. ISBN 978-80-7363-762-0.
LOŽEK, V.; Po stopách pravěkých dějů: O silách, které vytvářely naši krajinu. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-301-1.
FORNUSKOVÁ, A.; Jsme to, co jíme: strava určuje složení střevního mikrobiomu více než evoluce, Akademie věd České republiky [online]. [vid 01. 01. 2021]. Dostupné na: http://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/biologicko-ekologicke-vedy/Jsme-to-co-jime-strava-urcuje-slozeni-strevniho-mikrobiomu-vice-nez-evoluce
Osobní postřehy a konzultace s místními.