Post mortem: Národní park Křivoklátsko

Krajina, ve které žiji, není pro mě a mé děti pouhou kulisou. Je to každodenní prostor života, práce, pohybu a poznávání. Právě proto je pro mě svoboda pohybu v krajině zásadní hodnota. Není to vedlejší detail, který se dá odsunout na konec politického jednání. Je to podmínka vztahu člověka k místu, kde žije.

V debatě o Národním parku Křivoklátsko se v posledních letech opakoval silný slogan, že si Křivoklátsko národní park zaslouží. Jenže slogan není důkaz. Ani hlasitý slogan není na rozdíl od dat argumentem. Věda nestojí na tom, kdo mluví nejhlasitěji nebo kdo má nejvyšší funkci. Věda stojí na tom, co je možné doložit, zkontrolovat a porovnat.

Právě to mi v celé věci nejvíc chybělo. I přední vědci a veřejně známé autority často nabízeli hotový závěr, ale jen zřídka ukázali konkrétní data z konkrétních míst na Křivoklátsku v podobě, která by byla přístupná lidem z regionu a použitelná pro poctivou veřejnou debatu. Hodnotu názoru neurčuje titul ani popularita. Hodnotu názoru určuje jen a pouze práce s realitou. Nikde jsem neslyšel o Kamenných vrších, Dlouhém hřebeni, Pusté seči, Stříbrném luhu, Štulci, Mokřince, Vysokém a Nízkém toku, jako by tato místa a jejich biotopy stály stranou.

Já sám nejsem profesionální biolog. Jsem amatér, který pozná jen část druhů rostlin, hub a živočichů. Přesto roky sbírám záznamy z Křivoklátska, sleduju prostředí, porovnávám vývoj v čase a ukládám výsledky. Není to dokonalý komplexní přístup, ale je alespoň poctivý. A i nedokonalá terénní data mají větší cenu než prázdné prohlášení bez metodiky.

Voroného diagram procházek. Čím jsou polygony menší, tím to máme více prochozené a tedy přesnější. Čím větší, tak tam máme s dětmi ještě docela mezery.

Když se pak podívám na druhé dějství návrhu národního parku, vidím zvláštní nepoměr. Veřejně se mluvilo hlavně o dotacích na infrastrukturu. Řešily se peníze, parkoviště, cesty, návštěvnické projekty a politické vyjednávání mezi obcemi a státem. O přírodě se mluvilo mnohem méně a hlavně bez průběžně předkládaných dat, která by jasně ukázala, co přesně má nový režim zlepšit a podle čeho se to pozná.

V tom je pro mě jádro problému. Nejde o to, že by obce nepotřebovaly investice. Samozřejmě potřebují. Jde o to, že když se při návrhu ochrany přírody mluví především o infrastruktuře (která ani pro obce není nejdůležitějším tématem) a jen okrajově o lidech, co zde žijí, a o to méně o měřitelném stavu biotopů a druhů. Příroda se tak v praxi opravdu ocitá až na posledním místě.

Stejně důležitá je otázka nákladů nové správy. V médiích i odborných podkladech se opakovaně objevují vysoké odhady provozu budoucího parku, personální nároky a dlouhodobé zatížení veřejných rozpočtů. Pokud se zároveň tvrdí, že se na Křivoklátsku už desítky let podporují smíšené porosty, přirozená obnova a světelně pestré lesy, pak je legitimní ptát se, co přesně nová drahá instituce přinese navíc a jak se ten přínos doloží. Je důležité připomenout, že lesníci na Křivoklátsku od devadesátých let cíleně podporují podsadby při přeměně porostů, takže nejde o novou myšlenku, která by vznikla až s návrhem národního parku.

Další věc je samotná péče o les. Smysl nevidím v plošné likvidaci porostů ani v ideologických zkratkách. Smysl vidím v cílené přeměně monokultur, v podsadbách vhodných dřevin, v práci se světlem podle stanoviště a v kombinaci různých režimů péče tam, kde to podporuje skutečnou biodiverzitu. Les není plakátová představa. Les je živý systém, který potřebuje přesnou práci v detailu.

Totéž platí u zvěře. Nevěřím na plošné recepty. Nefunguje ani naivní představa, že se vše vyřeší samo, ani představa, že stačí bez rozmyslu plošně lovit. Potřebný je průběžný management podle stavu obnovy, škod a místních podmínek. Rozhodnutí musí vycházet z monitoringu a z dlouhodobého vyhodnocení, ne z okamžité politické poptávky.

Proto trvám i na tématu svobody pohybu. Kdo v kraji žije, potřebuje krajinu nejen obdivovat, ale i skutečně procházet a poznávat. Tím vzniká vztah a odpovědnost. Pokud se z místních lidí stanou jen návštěvníci v úzkém koridoru, oslabí se přirozená spoluodpovědnost za místo. A bez této spoluodpovědnosti nebude dlouhodobě fungovat žádná ochrana. V debatě totiž zaznívalo, že by se některé rezervace mohly převádět na klidová území. Jenže v řadě těchto míst nevedou žádné značené stezky. V praxi by to znamenalo faktický zákaz vstupu mimo několik okrajových tras. To nepovažuji za ochranu postavenou na datech z konkrétního území, ale za ideologické omezování svobody pohybu.

Přál bych si, aby se o Křivoklátsku rozhodovalo poctivě. Méně sloganů, více dat, méně politického marketingu, více jasných cílů, které půjde průběžně kontrolovat.

Příroda (tj. biotopy, rostliny, houby, zvířata apod.) je živý celek, který buď chápeme v souvislostech a datech, nebo o něj budeme krok za krokem přicházet.