Kolem dřevěné sochy Mocného pána stojí v kruhu osm dalších, které se jak paprsky Slunce rozbíhají ke světovým stranám. Když se blíží letní slunovrat, tu první dvojice soch představuje Dívku květin s ranní hvězdou na čele, která jako žena Mocného střeží východ doprovázená syny dvojčaty a líbeznou dcerou, druhou pak sochou je její matka, plodná Země na straně západní. Díváme se od nich k jihu, doprostřed na švarného Mocného pána. Za sochami obou bohyň stojí Bouřný pán a jasný Pravdy pán, původní to vládci nebes, kteří hledí vstříc rovnodennosti. Za nimi se pak nachází bratři zářivého Mocného pána, jeden stříbrný jak Měsíc a druhý větrný, jenž žene mraky jako ovce po nebesích. Za jejich zády dlí vládce zelené podzemní říše, lovec, lesů pán Černohlav a vedle něj smrt, jež o zimním slunovratu uzavírá věčný koloběh života, který neustále vzniká a zaniká.

V bouřlivé době římské a době takzvaného stěhování národů nebyl o Křivoklátsko zájem, nepočítáme-li pár nalezených předmětů na místě bývalého stradonického oppida. Tehdy skoro celou plochu Křivoklátska pokrýval souvislý les, který byl protkán mohutnými skalisky a hluboko zaříznutými údolími. Křivoklátsko bylo takzvaně na okraji, mimo hlavní sídelní oblast, která se nacházela především kolem úrodného a do jisté míry rovinatého Polabí. Přestávky v osídlení této hlavní oblasti byly už od mladší doby kamenné zanedbatelné, jazyky a národy se měnily, ale využití krajiny člověkem nepřestávalo, Polabí jako celek nebylo už nikdy plně zalesněno, na rozdíl od hůře přístupného Křivoklátska. Tam akorát občas zavítali nemnozí nadšenci, aby si nasbírali ovoce, napásli dobytek nebo obětovali bohům. Vzdálená lesnatá, skalnatá či hornatá místa totiž vždy vyvolávala pocit tajemna, který způsobil, že bylo dané místo lidmi považováno za posvátné (vzpomeňme na všechny ty odlehlé posvátné hory, pahorkatiny, háje nebo studánky nacházející se po celém světě, které bývají považovány za sídla bohů a duchů) nebo v dnešní době za chráněnou oblast zdůvodňovanou zachovaným přírodním a kulturním bohatstvím.

Slovanský dům se zahrádkou z 9. století.
Kolíčky ve stěnách slouží k uchycení mazanice, která bude sloužit jako omítka.
Dům stojí v archeoskanzenu v Březně u Loun.

Osídlování Křivoklátska výrazněji započalo až zrozením 10. století, kdy se tu začali usazovat lidé z okolních vesnic, lidé, kteří už mluvili češtinou, jejímž předchůdcem byla dávná široce rozšířená baltoslovanština. Nejstarší latinsky zaznamenaný název Čechů pocházející z Historia Langobardorum zní Beovinidi, tedy přibližně Čecho-Vindové. Češi stejně jako Slované obecně totiž vznikli poměrně nedávno, ze vzájemně spřízněných kmenů, jejichž příchod se historicky rozděluje na takzvané osídlovací vlny. Především nás zajímá první, severovýchodní, a druhá, jihovýchodní, mezi kterými bylo bezmála sto let. Všichni jistě známe pověst o praotci Čechovi, která je především pověstí o smíření mezi jednotlivými kmeny, které si společně začaly říkat Čechové, tedy našinci, členové uskupení. Není to pověst o boji a záboru země, jak bývá zvykem u jiných národů. Bylo třeba smířit všechny ty z kronik známé kmeny Vinidů-Venedů (název patrně přinesli nositelé keltsko-italických jazyků), Sklavinů-Sporů a Antů (indoíránský název). Bylo třeba smířit slovansko-vinidskou osídlovací vlnu se slovansko-antskou. Bylo třeba spojit příběhy o krajině a předcích, severozápadní vinidské bájeslovné představy o vícehlavých božstvech, koňských věštbách a sněmovních svatyních (v Čechách nejvýrazněji Stará Kouřim) a jihovýchodní antské pověsti o svrchovaném, s drakem zápasícím hromovládci a íránských bytostech (Símurg, Chors Dažbog), i když toto spojení nebylo tak obtížné jako u starých Řeků a Římanů, kteří rovněž hledali společnou nadkmenovou identitu. Hlavně ale bylo třeba vzájemným působením přiblížit i jazyk. To se dělo až do 9. století, kdy byl ze západních potomků baltoslovanštiny ovlivněných (východo)germánskými, keltskými, italickými a íránskými jazyky dokončen vznik slovanštiny a jejího dialektu češtiny, která si pak pod vlivem okolních národů žila vlastním životem. Tak vznikli Čechové, kteří s novou dávkou odvahy začali pronikat do nitra křivoklátských hvozdů. Na rozdíl od jiných krajů se zde téměř neuplatňovala německá kolonizace, kterou vidíme až od 16. století s příchodem kvalifikovaných hutníků.

Ale vraťme se zpět do doby prvních Slovanů, prvních Čechů, kteří začali lesům křivoklátským říkat domov a ve svých myslích uctívat zdejší dobré duchy, a to jak přírodní, tak duchy lidí, kteří tu žili v dávných dobách. Osadníci si s sebou přinesli zvyky spjaté se zemědělským rokem, slavnosti v dobách slunovratů a rovnodenností, vyřezávané sochy předků zvané dědkové a sochy bohů. Ty stály v kruhu vedle sebe, obklopené hlubokým příkopem, křovisky a staletými stromy. Podívejme se společně na křivoklátskou skalnatou ostrožnu, tajemně se vznášející nad údolím Rokytky, Vrbového potoka, nedaleko Mlžné řeky. Hnědovlasá dívka stojí před dřevěným můstkem vedoucím přes příkop až do středu ostrožny, kde plane věčný oheň. Oděna je v lehkém bílém hávu, zatímco v ruce drží kytici voňavých léčivých bylin. Pozorně se dívá vpřed. A přemýšlí.

Kolem dřevěné sochy Mocného pána stojí v kruhu osm dalších, které se jak paprsky Slunce rozbíhají ke světovým stranám. Když se blíží letní slunovrat, tu první dvojice soch představuje Dívku květin[1]Květinové dívce je věnována stejnojmenná bylinná směs: https://www.krivoklatskesmesi.cz/kvetinova-divka/ s ranní hvězdou na čele, která jako žena Mocného střeží východ doprovázená syny dvojčaty a líbeznou dcerou, druhou pak sochou je její matka, plodná Země na straně západní. Díváme se od nich k jihu, doprostřed na švarného Mocného pána[2]Mocnému pánovi je věnována stejnojmenná bylinná směs: https://www.krivoklatskesmesi.cz/mocny-pan/. Za sochami obou bohyň stojí Bouřný pán a jasný Pravdy pán, původní to vládci nebes, kteří hledí vstříc rovnodennosti. Za nimi se pak nachází bratři zářivého Mocného pána, jeden stříbrný jak Měsíc a druhý větrný, jenž žene mraky jako ovce po nebesích. Za jejich zády dlí vládce zelené podzemní říše, lovec, lesů pán Černohlav a vedle něj smrt, jež o zimním slunovratu uzavírá věčný koloběh života, který neustále vzniká a zaniká.

Dívka se usmívá. Ví, co ji zítra čeká. Kus cesty na severu, půlnoční straně, na vysokém protáhlém kopci se nachází další posvátné místo a na něm malinký dřevěný hrádek. Děvín. Místo, kam ji povolává Květinová paní. Je doba letního slunovratu, jasný Měsíc, blíží se odsluní, čas poslední naděje. Dívka se zhluboka nadechne, pohlédne na oblohu plnou jasných hvězd a pokloní se. Potom se vypráví po dřevěné cestičce dále, až na samý okraj ostrožny. Listí okolních dubů, buků, lip a javorů šumí tajnou noční píseň, zatímco se zdálky ozývá hučení větru doprovázené tichým zpěvem nočního ptactva. Přímo tam, jak na nějakém útesu obklopeném nekonečnými lesy, stojí malá dřevěná svatyně, kde se místní lidé pravidelně shromažďují kvůli poradám. Vedle svatyně pak roste starý, zkroucený dub, křivý klát na křivém plátu.

Netrvalo dlouho a na pozadí hučení vzdáleného vichru se ozvaly kroky. Přímo před svatyní se zjevila postava starého vousatého muže, oděná do červenobílého plátěného šatu. „Vítej zpět na Křivoklátě,“ pravil muž stařeckým hlasem, „ani nevíš, jakou mám radost.“ Dívka se starci hned vrhla do náruče. „Tatínku!“ vykřikla se slzami v očích. Když se řádně přivítali, dívka se začala vyptávat, co je nového. Muž se zachmuřil. „Vojáci,“ začal vysvětlovat, „kteří mají tuto svatyni chránit, jsou u knížete ve Zbečně, na soutoku Klíčavy a Mlžné řeky. Kníže chce, aby se sochy bohů svrhly ze skály a místo nich se nechal postavit křesťanský kostelík. Chce, aby se celá zdejší ostrožna proměnila na jakousi palisádou obehnanou pevnost. Vojáci už nemají sloužit k obraně svatyně, ale k obraně nového zbečenského dvora, a zdejší místo má navíc poskytnout knížeti odpočinek během lovů.“ Muž si povzdechl, ale pak se znovu pod vousy usmál. „To teď ale není důležité,“ dodal.

Dívka stále poslouchala dech větru. Zítra na Děvíně poprvé povede milostný obřad, který má za úkol zajistit, aby plody, ovoce, zelenina i ořechy zdárně dozrály a na podzim tak mohla být bohatá hostina, až se bude slavit jeden z nejdůležitějších svátků starých Čechů. Věděla však, že celý ten zítřejší obřad je spíše hra. V hlavě se jí honily dávné příběhy o vílách, vystupujících z vod i stromů, jejichž lesklé vlasy halil průsvitný, zelenavý závoj. Často na ně myslela. Příběhy o nich oživovaly zdejší přírodu, neboť dívčina mysl nutkavě potřebovala do svého okolí promítnout lidské vlastnosti, touhy a pocity. Svět byl plný silných pocitů, zvratů a proměn. Zdejší místo se mělo pod nátlakem knížete Boleslava změnit stejně tak, jako se změní svatyně na slunečném vrchu Velízu, která s přestávkami sloužila už od pozdní doby kamenné. Možná cesta za poznáním, ze které se dívka právě vrátila, byla k ničemu. Ale možná taky ne. Vrátila se po staré pražské cestě, povídala si s poutníky ze vzdáleného Červeného ostrova, kteří ji naučili, jak mluvit s velmoži. Třeba se jí nakonec podaří knížete přesvědčit, aby od svého záměru upustil.

Stará pražská cesta spojovala sever s Čechami, Lužici a vzdálenější Polabí s Prahou a jejím okolím. Přicházely po ní manželky prvních českých knížat, ale i samotné okolí Křivoklátska jí bylo dotčeno. Už v 9. století se v Českém krasu, dotýkajícího se Křivoklátska u dnešního města Berouna, usadil poustevník Ivan, syn velmože z kmenového svazu Obodritů, nacházejícího se až u Baltského moře. Místem jeho pobytu byla krasová jeskyně schovaná hluboko v lesích, dnešní Svatý Jan pod Skalou. Nedaleko pak leží vesnice Srbsko, kde se měli podle pověsti už dávno usadit Lužičtí Srbové. Z Křivoklátska samotného žádné zprávy nemáme, protože bylo už od nejstarších dob mnohem méně osídlováno než Český kras. Křivoklátské hluboké lesy, skály, teplé vrchy a studená údolí lákaly bohatství života, ovšem ne lidí.

Každopádně to málo, co se nám z křivoklátských pověstí zachovalo, rozhodně stojí za to, neboť je svázáno se samými počátky českého státu. Už Kosmas ve své latinsky psané Kronice Čechů stručně zmiňuje některé křivoklátské příběhy. Například ten o obřadním únosu knížete Jaromíra na Velízu a vybudování křesťanské kapličky na místě pravděpodobné pohanské svatyně. Nebo příběh o zabití knížete Břetislava II., který brojil proti lidovým zvykům a „dal rovněž pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích.“

Další příběhy byly zaznamenány sběrateli, například zbojnická pověst o dívce Haně, která dokázala v době „Braniborů v Čechách“ spojit utrápené vesničany a dobýt Starý hrad na vrchu Hlavačov. Zmínky o drakovi Dýmovi, o mostu u Čertovy skály nebo o Divokém honu doplňují skutečné historické události zahrnující křivoklátské vězně, hodokvas Přemysla I., slavíky vypuštěné Karlem IV., pytláky, myslivce a bezohledné šlechtice. Ale i pozdější příhody, které u řeky prožil Ota Pavel, jsou neméně půvabné. V samotném nitru lesů dleli uhlíři, horníci a uprchlíci, jejichž příběhy jsou bohužel ztraceny a odkazují na ně pouze pod listím schované stopy po milířích, domech a pařezinách (často kácené vícekmenné stromy). Křivoklátsko je krajem, kde dávné příběhy, bytostně spjaté s naším prožíváním světa, ožívají.

Poznámky

Poznámky
1 Květinové dívce je věnována stejnojmenná bylinná směs: https://www.krivoklatskesmesi.cz/kvetinova-divka/
2 Mocnému pánovi je věnována stejnojmenná bylinná směs: https://www.krivoklatskesmesi.cz/mocny-pan/