Ostrožna nad údolím Rokytky, Vrbového potoka, byla vždy oblíbeným strategickým místem. Není divu, že na ní brzy po osídlení kraje vyrostl dřevěný hrad, který poskytoval vojenské služby českým knížatům v nedalekém Zbečně. Teprve později, ve 12. století, byl přestavěn na kamenný hrádek, který sloužil jako bezpečné útočiště prvním českým králům při jejich loveckých zábavách, jako podívaná pro jejich hosty, kteří často přicházeli až z dalekých zemí, ale také jako vězení umně využívající odlehlé místo uprostřed lesů. Později se pak celý zbečenský dvůr na hrádek Křivoklát přesunul. Ten se tak stal i středobodem hradské správy celého zdejšího kraje a nahradil tím vypálený Starý hrad, který se nacházel kus cesty na severu nedaleko pozdějšího města Rakovníka, kam byla nakonec, po dlouhých staletích, správa rokytenského kraje z Křivoklátu přenesena. Ale vraťme se zpět do dob prvních českých králů.

S přestavbou Křivoklátu začal už kníže Vladislav I. (otec pozdějšího knížete Vladislava II., krále Vladislava I.), za jehož vlády získal hrádek kamenné hradby. Kníže Křivoklátu hned využil jako vězení, když zde nechal dočasně uvěznit svého příbuzného Otu. To víte, příbuzenstvo to ani tehdy mezi sebou nemělo jednoduché, jen škoda, že kvůli svárům mezi vladaři většinou zahynulo plno nevinných lidí. Vězení uprostřed hvozdů snad mohlo alespoň některým šarvátkám zabránit, neboť uvězněný bratranec, strýc, syn či bratr zde měl málo možností, jak povolat své poddané, kteří tak měli klid a mohli se věnovat práci na poli a popíjení v krčmách, jak o tom vyprávějí středověké písně. Otovi každopádně čerstvý křivoklátský vzduch prospěl. Vladislavovi s radostí přenechal knížecí stolec a vypravil se zpátky na Moravu. Když se však později knížetem nečekaně stal Vladislavův mladší bratr Soběslav, Ota si opět vzpomněl na svá práva a rozhodl se žalovat samotnému německému králi, neboť Ota sám byl nyní z rodu českých knížat vlastně nejstarší, a tedy hodný knížecího stolce. Soběslav byl však nadán smělostí, kterou nepochybně zdědil po svých předcích Boleslavovi I. a Břetislavovi I. Nebojácně se německému králi postavil a v bitvě u Chlumce nedaleko vstupu do Čech zvítězil, což se Otovi stalo osudným. Možná ho během jeho zajetí na Křivoklátě místní lidé moc rozmazlovali, neboť Ota měl přízvisko Černý (Křivoklátsko je až trapně plné samých Černých, Jirásků, Ziků, Zyků a dalších) a mohl tak vzbuzovat soucit u místních rodů. Možná si kvůli tomu pak myslel, že si může dovolit všechno, neboť se přinejmenším dalšího možného (příjemného) vězení neobával. Zapomněl však na to, že ho kníže místo zajetí může zabít.

Kníže Vladislav II., král Vladislav I., který po strýci Soběslavovi získal vládu, během svého dlouhého panování hrádek Křivoklát nepochybně navštěvoval, nicméně se nám o jeho stavebních úpravách nedochovaly zprávy. Souslednost knížat po jeho smrti je poněkud zmatená a krátkodobá, což rozkvětu českých zemí rozhodně neprospívalo. Proto se zastavme až u vlády jeho syna, knížete a krále Přemysla I., který jako první získal královský titul i pro své potomky. Přemysl si Křivoklát velmi oblíbil a také ho se svým společníkem Smilem hned po své korunovaci navštívil, aby tu uspořádal náležitý hodokvas. Král Přemysl byl známý také jako Otakar, a to z toho důvodu, že jeho němečtí přátelé měli nejspíš osobní problém s krásnou hláskou „ř“, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Jméno Otakar bylo totiž tehdy chápáno jako německý protiklad jména Přemysl, byť kronika tak řečeného Dalimila pomocí hezkých středověkých českých veršů jméno vykládá jako Otovi-milý. Ve skutečnosti vychází druhá část jména z pragermánského slova wakraz, které znamená rozvážný, tedy podobně jako jméno Přemysl. Ale nezabývejme se osobními problémy několika málo jedinců, to ostatně vidíme dnes a denně kolem sebe.

Syn Přemysla I., král Václav I., už křivoklátskými hvozdy doslova žil, přesněji se zamiloval do loveckých „povyražení“. Dokonce prý na Křivoklátě spával se svými loveckými psy. Jelikož je lidská mysl evolučně předurčena k drbům a tvorbě smyšlenek, nechť si laskavý čtenář sám domyslí, co se tehdy na hrádku Křivoklátě dělo. Královský dvůr byl tehdy více na Křivoklátě než v Praze. Václav pokračoval v díle svého otce a stavební práce tak běžely naplno. A nestavěl se jen Křivoklát, ale též hrady Jivno, Jenčov, kde se podle pověsti před otcovým hněvem skrýval jeho syn, budoucí král Přemysl II., a Týřov. Tento hrad, nacházející se na samém konci oupořského údolí a patrně významně přestavěný za vlády Přemysla II., byl první svého druhu v Čechách a obráncům umožňoval pohodlně hájit jeho hradby ze všech stran. Tehdy bylo oupořské údolí osídleno, dnes v něm vládne přísně chráněný les. Hrady, vznikající na poměrně malém území, tak dávají tušit, jaké výjimečné postavení tehdy Křivoklátsko v rámci Zemí koruny české mělo. Král Václav však na lovu přišel o oko a později nedaleko Hudlic také zemřel, nejspíš na zástavu srdce způsobenou loveckým vypětím a královskou (rozumějte krajně nezdravou) stravou. Za jeho vlády se v Čechách začalo rozvíjet gotické umění spolu s rytířskými turnaji a, co je neméně důležité, Václavovi I. se podařilo odrazit mongolský vpád.

Václavův syn Přemysl II. po svém nástupu na trůn hned Křivoklátu využil, a sice opět jako vězení, nebo spíš jako vyšetřovací vazby pro odbojné pány. Přemysl II. nechal vyzdobit klenbu ve velkém sále znaky svých zemí a vlastně to byl on, kdo stavbu Křivoklátu dokončil, nepočítáme-li následné přestavby. Přemysl zavedl manské služby a z Křivoklátu vytvořil sídlo hodné reprezentovat panovníka. Bohužel byl roku 1278 zabit v bitvě na Moravském poli, což uvedlo celé Čechy do nesnází. Synem krále Přemysla byl tehdy nezletilý budoucí král Václav II., jehož poručníkem se stal Ota V. Braniborský. Zavládl všeobecný zmatek, kdy si každý šlechtic šel jen po vlastních zájmech a nehleděl na mrtvoly a rozvrat země. V této době došlo k vypálení Starého hradu na vrchu Hlavačově. Ota i vyčerpaná šlechta se nakonec dohodli na úplatku a Václav II. se mohl naoko chopit vlády, byť v počátku pod vlivem Záviše z Falkenštejna. Na Křivoklátě pak Václav II. dostavěl hradní kapli, celkově však obdivoval spíše ruch a přepych, což mu křivoklátské lesy nedokázaly nabídnout. Křivoklát se tak pro české panovníky stal pouhou zastávkou na lovu a jeho správa byla svěřována Zajícům (ano, s velkým Z). Co se týče samotného rodu českých knížat a králů, ten vymřel po meči zavražděním mladičkého, stejnojmenného Václavova syna roku 1306.

Z následujících let vyzdvihněme hrdinství Viléma Zajíce, kterému se z Křivoklátu podařilo vyhnat tam usedlé Šváby (ano, opět s velkým Š). Ty tam jak jinak přivedl Rudolf Habsburský, když byl na chvíli českým králem. Vilém dokonce 9. prosince roku 1310 přemohl vojáky Jindřicha Korutanského a vysvobodil zajatce, kteří měli být z Čech odvedeni. To mu nikdy nezapomněl nový král Jan Lucemburský, který Vilémovi hrádek Křivoklát udělil do zástavy. Královna Eliška, dcera zesnulého Václava II., pak dokonce Vilémovi do ochrany svěřila svého syna Václava, který bude později znám jako císař Karel IV. Ovšem žádná přízeň netrvá věčně. Jan Lucemburský byl cizinec a jako takový dával cizincům přednost i ve svém dvoře, což se Vilémovi nelíbilo. Navíc král Jan pojal podezření, že se proti němu obrátila i královna Eliška, která ho podle jeho mínění chtěla svrhnout a vládnout jménem tříletého Václava. Ten proto napřed skončil ve vězení na Lokti, odkud byl po Vilémově smrti odvezen na Křivoklát. Tam se o něj už lépe starali, než ho po několika letech otec poslal pryč z Čech, a to daleko až na francouzský dvůr.

Když se Václav, teď už známý jako Karel, vrátil zpátky do Čech, byla spousta hradů v držení panstva. Král Jan totiž potřeboval peníze na válečné výpravy a nezdráhal se tak zastavovat české královské hrady. Karel však hrádek Křivoklát vykoupil zpět pro královskou korunu, a to hned jako jeden z prvních hradů. Tam také 24. května roku 1335 porodila Karlova žena Blanka z Valois dceru Markétu. Podle pověsti Karel rozkázal nachytat slavíky z okolí a vypustit je do křovin okolo hrádku, aby Blanku v šestinedělí rozveselovali. Karel na Křivoklátě pobýval velmi často, a to až do doby, kdy byl v nedalekém Českém Krasu dostavěn hrad Karlštejn. Ovšem ani později se sláva Křivoklátu nezmenšila, neboť byl na Křivoklátě, v dosahu hvozdů a zvěře, vychováván Karlův syn, budoucí český král Václav IV. Navíc sám Karel v návrhu zákoníku Majestas Carolina nařídil křivoklátské lesy přísně chránit, především proti kácení a lesní pastvě. Nicméně toto jeho nařízení tak moc předběhlo svou dobu, že nakonec nevešlo v platnost. Za jeho vlády patřily k Zemím koruny české nejen Lužice a Slezsko, ale také Braniborsko.

Již zmíněný Karlův syn, král Václav IV., během svého života hrádek Křivoklát přestavoval a zveleboval, i když dával přednost pobytu na hradě Žebráku a později Točníku, nacházejícími se na jihozápadě Křivoklátska. Pravděpodobně v této době vznikl na Křivoklátě první vodovod. Celkově však začínala takzvaná malá doba ledová a s ní i hlad a nepokoje. Následující období náboženských válek znamenalo zastavování a dobývání hradu, při kterém Křivoklát několikrát vyhořel, jak ostatně při zpětném pohledu bývalo jeho zvykem. Nechme soukolí dějin otáčet a zastavme se až u prvních Jagellonců na českém trůně, neboť pro Křivoklát znamenali velkou změnu. A kdo to vlastně ti Jagellonci byli?

Zakladatel jejich rodu, Jogaila, byl litevským velkoknížetem a později i polským králem. Litva byla posledním pohanským státem v Evropě a její vládci tak projevovali značnou náboženskou toleranci, což se tehdy v kališnických Čechách hodilo. Jeho vnuk, Vladislav II. Jagellonský, byl tak po smrti Jiřího z Poděbrad na sněmu v Kutné Hoře zvolen za českého krále. I když král na Křivoklátě pobýval jen zřídka, teprve za jeho vlády byl Křivoklát proměněn ve skutečný gotický hrad. Vladislav nechal vybudovat majestátní královský sál a pozorný návštěvník si může hned nad branou vedoucí do horního hradu všimnout stylizovaného písmena „W“, Vladislavova znaku. Křivoklát se stal jedním z nejhonosnějších hradů, kterému snad mohlo na kráse ubírat pouze to, že stále sloužil také jako vězení. Jistě si vzpomenete na pověst o kutnohorských havířích zpracovanou Aloisem Jiráskem. Tehdy, v roce 1496, se horníci vzbouřili proti zpupným báňským úředníkům, kteří je už dlouho připravovali o značnou část výdělku a proti kterým nenacházeli zastání ani v Kutné Hoře, ani v Praze. Úředníci pod příslibem spravedlivého slyšení odvezli 13 horníků do Poděbrad, kde deset z nich tamní hejtman poté, co je dopisem u krále natkl z vlastizrady a kdovíčeho, nechal jednoduše mučit a popravit. Zbylí tři horníci byli převezeni do křivoklátského vězení, kde začíná náš příběh …

Byla tma, věčná noc, která vládla na tomto studeném místě hluboko pod hradními věžemi. Vládl tu neklid a zápach, na který si Vít ale zvykl tak, že už ho vůbec nevnímal. Nedokázal odhadnout, jestli byl den či noc, věčná tma mu v tom bránila. Jenom občas zazářilo jasné světlo, které mu přineslo něco k snědku. Ale také si bralo. Včera to byl Holý, dnes Ondřej, oba zkrvavení, zmučení a nejspíš už popravení. Vít věděl, že jak zítra zakokrhá kohout, přijde si pro něj kat. Kněz mu vyprávěl o pekle, kde vládne stejný smrad a zmatek jako zde. Byl to protiklad k nebesům, kde byl klid a pořádek. Prý pokud se vyzpovídá, jeho duše ještě bude mít naději na spásu ze zemské sféry, která ležela přesně mezi peklem a nebesy. Alespoň tak si to středověký člověk představoval. V tomto období, na přelomu středověku a novověku, měly lesy mezi vzdělanými lidmi špatnou pověst, i když za doby Kosmovy tomu ještě bylo naopak. Čas plyne, názory se mění. Krajina se mění. Vrcholný středověk ve velkém zažil zanesení říčních niv tlustou vrstvou půdy, která se tam dopravila po vodních tocích z polí, obdělávaných už bohužel hlubokou orbou, a podhorských svahů, odlesněných kvůli jejich kolonizaci. Tehdy začala být nadměrná eroze všudypřítomná, což trvá dodnes.

Vít šílel. Jaká duše? Jaké sféry? To jsou jen řeči. Odpusť, otče, odpusť má milá, zhynu tady daleko od domova. Tělo je slabé, umučené, světlo ranních červánků spatřím naposled. Hlad. Žízeň. Kat se vrací, slyším kroky. Vít se vytrhl z přemýšlení. Nesměl přece nechat úředníky, aby jim taková nespravedlnost prošla. Musel varovat krále. Pokud by nebyla spravedlnost, lidský svět by zanikl. Kat vešel. Vít se postavil do kouta, tam, kam kat neviděl. Sprostě zanadával. Kat se otočil a dostal ránu přímo do hlavy. Vít ztratil pojem o čase, nevěděl, kam a kudy běžel. Vyskočil oknem a spadl do koruny vysokého habru, který rostl na vrcholu kamenného srázu. Vít zamrkal. Zdálo se mu, že přímo před ním běží jelen se zlatými parohy, který ho vede od hradu pryč. Vít se vyhnul usedlostem a zamířil přímo do hlubokých křivoklátských hvozdů, ke studánce, kde mohl pod ochranou staletých stromů konečně ulehnout. Spal dlouho.

Když se probudil, byl jasný den. „Musím najít krále,“ řekl si pro sebe a zamířil směrem k řece, odkud se nesl dým milířů. Noc strávil v jedné rodině daleko na jihu, která nemohla jeho příběhu uvěřit. Starý uhlíř mu poradil, aby zůstal tady, že tu bude mít klid na uzdravení. Vyčerpaný a zubožený Vít se však rozhodl pokračovat dál. Navíc po předchozích zkušenostech už nikomu nevěřil. Byl sám. Neměl ani koně. Jediný, koho občas spatřil, byl onen zlatorohý jelen, který mu stále ukazoval cestu. Vít běžel přes hory, lesy a údolí, až jednou zavrávoral a upadl.

Jaké bylo jeho překvapení, když před ním zastavil blyštivě oděný velmož s celým zástupem poddaných. Vít se snažil vstát a uklonit, ale tělo mu v tom bránilo. „Kdo jsi?“ zeptal se muž vážně. Vít ošklivé zakašlal. Nakonec se mu však podařilo promluvit. „Křehnavý,“ odpověděl, „Vít, kutnohorský havíř.“ Velmož sesedl z koně. Podal muži ruku. „A kam jdeš? Jsi daleko od domova. Že jsi něco nekalého provedl?“ Vítovi se v očích objevily slzy. „Křivda byla spáchána na mě a mých druzích. Úředníci nás nespravedlivě připravili o výdělek, a místo slíbeného slyšení u krále mé druhy mučili a vraždili. Já jediný vyvázl živ.“ Velmož vypadal překvapeně. „Kde?“ zeptal se prostě. „V Poděbradech,“ odpověděl Vít, „mě a další dva nešťastníky odvezli na Křivoklát. Něco tam mi dodalo sílu, abych našel krále a vše po pravdě vypověděl.“ Velmož pokynul ozbrojenému muži na koni. „Ty lesy …“ řekl zamyšleně, „já … je to moje chyba. Jedeme do Poděbrad. Hned.“ Ozbrojený muž pokýval hlavou. „A jemu dejte napít,“ přikázal velmož, „vezmeme ho s sebou.“

Když se Vít, rozvalený na dřevěném voze, trochu vzpamatoval, došlo mu, že onen velmož nebyl nikdo jiný než sám král Vladislav. Vít viděl, jak poděbradského hejtmana odvádí dva kati, jak ho přímo před královýma očima mučí rozpáleným železem. Obviněni byli i báňští úředníci, kteří připravili havíře o život a samotného krále obelhali. Nebýt Víta, nikdy by se o jejich provinění nedozvěděl.

Později se podobná příhoda stala poblíž samotného Křivoklátu, jen se nejednalo o havíře, ale o obyčejné vesničany, a konec byl také úplně jiný. Vesničané totiž odmítali přísahat poddanství komukoli jinému než samotnému králi, za což měli být potrestáni. Trestu unikli tak, že se schovali do lesů a společně odolali každému vojenskému výpadu. Šlechta pak sama musela uznat, že násilím ničeho nedosáhne, a s vesničany se raději usmířila. To se stalo roku 1518, za vlády Vladislavova syna Ludvíka, který v Čechách v podstatě nebyl a místo něj vládlo panstvo spolu s rytíři.

Po smrti Ludvíka se českými králi stali Habsburkové, kteří dokázali snad jakoukoli šlechtickou smyšlenku dotáhnout ad absurdum. Například si ve středověkém falzu vybájili titul arcivévody, který měl posvětit sám Julius Caesar. I když už Karel IV. tyto smyšlenky odsoudil, vzhledem k tomu, že se pak Habsburkové stávali králi a císaři, jednoduše si tyto a mnohé další nesmysly zpětně povolovali. Habsburkové se jako cizinci o Křivoklát příliš nezajímali, a tak jim nevadilo ho prodat stejně, jako dali do zástavy Lužici. Císařovna Alžběta a její manžel Karel VI. se pak na popud šlechty v křivoklátských lesích dopustili masakru na místní zvěři, který neměl obdoby. Vlastně to byli poslední Habsburkové vládnoucí po meči, neboť po nich se císařovnou stala jejich dcera Marie Terezie (což si povolili). To je však jiný příběh spadající do jiného časového období.

I když se mnoho kolem změnilo, skály byly odvezeny, domy zbořeny, Rokytka se nazývá Rakovnický potok a Mlžná řeka Berounka, Křivoklát i s okolními lesy přetrval.