Kdo by si pomyslel, že se v pozdní době bronzové začnou na křivoklátskou ostrožnu scházet lidé z blízkého i vzdáleného okolí. Všichni ti uprchlíci a hledači nových domovů pak společně vybudují hradiště, které si svou rozlohou nezadá s mnohem pozdějším gotickým kamenným hradem. Není divu, byla to doba hojnosti a klidného, zemědělství přejícího podnebí, které umožňovalo lidem osidlovat lesnatá a skalnatá místa ležící stranou od hlavních rovinatých sídelních oblastí. Lidé, kteří ostrožnu nad údolím Rokytky, Vrbového potoka, takto rozlehle zabydleli, vytvářeli jedinečnou keramiku, zbraně a jiné předměty, které mají souhrnný název štítarská archeologická kultura. Té předcházela kultura knovízská a po ní pak následovala kultura bylanská, spadající již do halštatského okruhu, ze kterého vznikli předchůdci takzvaných Keltů.

A kdo to vlastně ti Keltové jsou? Jednoduše by se dalo říct, že to jsou lidé mluvící keltskými jazyky indoevropské jazykové skupiny. Zdá se, jako by keltské jazyky byly ovlivněny jinými jazyky ze západní Evropy, zatímco velmi příbuzné italické jazyky mluvou jižní Evropy. Keltsko-italické jazyky pak dokonce ovlivnily i dialekty (západní) baltoslovanštiny nebo předchůdce ještě nevzniklé pragermánštiny, jak o tom svědčí takzvané jazykové izoglosy, a pravděpodobně rozšířily název Vinidi-Venedi, který nás bude zajímat až později. Velmi zvláštní pak jsou ostrovní keltské jazyky na území dnešních britských ostrovů, Irska a Bretaně, které se však svou gramatikou velmi liší nejen od ostatních keltských jazyků, ale obecně od ostatních indoevropských. Keltština se dostala až do Galacie na území dnešního Turecka a laténské umění, vzniklé z halštatského, bylo patrné až v pripjaťských bažinách v oblasti dnešní Ukrajiny a Běloruska, a to skoro až do druhého století našeho letopočtu. Zkrátka a dobře si tak lze představit, o jak velkou jazykovou a uměleckou skupinu šlo, byť se samozřejmě jednotlivé národy a kmeny mezi sebou mohly v jiných ohledech významně lišit.

Křivoklátsko bývalo samozřejmě osídleno i dříve, často však nemáme dostatek přesvědčivých dokladů. Pod sprašovými hlínami bylo nalezeno několik pazourků z poslední doby ledové. Dále se předpokládá osídlení ze střední doby kamenné, a to poblíž řeky, která byla pro tehdejší kulturu středobodem života. Podobně jsme na tom v zemědělské mladší době kamenné, kde však už máme doklady z přístupnějších částí Křivoklátska včetně nejbližšího okolí ostrožny, na které jednou bude hrad Křivoklát stát. Výrazný vzestup osídlení nastal v pozdní době kamenné, v období takzvané řivnáčské archeologické kultury. Tehdy byly osídleny i teplé vrchy ve středu Křivoklátska.

Dá se říct, že největší rozmach osídlení nastal jednak v pozdní době kamenné (nálezy mezi Zbečnem a Račicemi), dále pak v mohylové střední době bronzové (Velká Buková, Nový Dům, Hracholusky), již zmíněné pozdní době bronzové (Křivoklát, Propadený zámek u Branova, Šance v Lánské oboře, Čihátko u Skryjských jezírek) a v celé době železné včetně halštatského (taktéž Křivoklát, Propadený zámek, Běleč, Šance, Čihátko) a laténského (Křivoklát, Zbečno, Týřovice, ale hlavně Stradonice a okolí), tedy již plně keltského, období. Naopak v době římské a době stěhování národů nastal téměř úplný útlum osídlení, takže se těmito dobami nebudeme zabývat. Nový nárůst obyvatel začal až v raném středověku v dobách hradištních, kdy počali Křivoklátsko osidlovat naši nejbližší předkové. Vraťme se však zpět do pozdní doby bronzové, kdy na křivoklátské ostrožně vzniklo rozlehlé sídliště.

Doba bronzová byla časem rozmachu lidských společností, velkých středomořských měst, z nichž nejznámější je Trója, a utváření lidového náboženství do podoby, která se nám zachovala v homérských eposech nebo blízkovýchodních příbězích o Gilgamešovi. Byla to doba cestování, hádajících se bohů a hrdinských zpěvů, v nichž mají nepochybně svůj původ mnohem pozdější mýty a pohádky. Ve stínu těchto dějů se nacházelo i Křivoklátsko, byť místní obyvatelé žádné kamenné město pravděpodobně nikdy neviděli, natož aby ho dokázali postavit. Jejich domy byly nepochybně ze dřeva, proutí a mazanice, ovšem zároveň barvené a zdobené. Kolem domů se nacházely hliněné pece, početné zásobní jámy, zahrádky a ohrady pro dobytek. Kromě sloupovitých domů byly oblíbené polozemnice, domy částečně zahloubené do země.

Na křivoklátské ostrožně vládl ruch. Děti pobíhaly mezi domy a rozhazovaly kolem sebe světle zelené jarní listí. Už se nemohly dočkat oslavy, kterou dospělí už od rána připravovali. Měly zálusk na všechny ty sladké kaše, placky, chléb, dušenou zeleninu a ovoce naložené v medovině. Přímo uprostřed ostrožny se nacházela palisádami ohraničená svatyně, ze které byl výhled až do dalekého okolí. Dřevěné sloupy byly ozdobeny barevným plátnem, jarními ratolestmi, bílými, žlutými a fialovými květy a mnohými blyštivými ozdobami z bronzu, které připomínaly neurčité tvary měnících se zvířat. Přímo tam, uprostřed svatyně, obklopena zástupem obřadně učesaných vesničanů, stála mladá dívka s květy v jejích hnědých vlasech, která v ruce držela dlouhou bezovou píšťalu. V očích jí planul jasný modrý plamen. Usmívala se. „Poutníci,“ zpívala nahlas, „stůjte a vyslyšte příběh o vládci dalekého kmene, který v neštěstí našel přízeň bohů!“ Zvuk píšťaly se odrážel od okolních kopců, pokrytých lesy, sady a drobnými políčky. Celá zem jeho působením ožila.

Lidé zajásali. Dívku považovali za bohyni, ztělesnění probouzející se přírody. Naslouchali každému jejímu slovu. „Malá vlaštovka byla tou, která vladaře zachránila před strašlivou zhoubou,“ zpívala dívka líbezně, „dala mu napít medu a bylinného nálevu, který mu dodal odvahy, aby rozsekal nepřátele na kusy.“ Jeden starý muž shromáždil před svatyní dvanáct chlapců, kteří všichni byli v dívčině věku. „Cestoval, miloval, dobýval města a vesnice,“ pokračovala dívka, „až se srazil s vládcem podzemních luk. Došlo k boji, vojáci padali k zemi, vladař se chopil svého meče a směle vyrazil proti bohu, kterého pokládal za sobě rovného. Ale ne bojem, nýbrž smělostí bylo možné zvítězit!“ Znovu se ozval zvuk píšťaly. Lidé tleskali. To už nachystaní mladíci vešli do svatyně. Všichni měli oči převázané plátěnými šátky. Slunce jim svítilo přímo do obličeje. „Teď!“ vykřikli lidé. Ozvala se hudba strunných nástrojů. Chlapci se rozestoupili kolem dívky. Ta se roztočila jak větrný vír. Její plátěný šat se zvedl do výše, ale chlapci nic neviděli. Stáli tam poblíž dřevěných palisád a ani se nepohnuli. Teprve po dlouhé chvíli se dívka zastavila a ukázala prstem přímo před sebe.

V tu chvíli se před dívkou objevil stařec, který ukázanému chlapci sundal šátek z očí. Lidé jásali. Naproti tomu dívku smích přešel. „Weno?[1]Wena, Wenos, z prakeltského wená, tj. láska“ řekla tiše, „ty tu vůbec nemáš být.“ Stařec chlapce přivedl, vzal jeho ruku, kterou vložil do ruky dívky. „Arkuno,[2]Arkuna, z prakeltského arkunja, tj. skalnatá hora, útes“ řekl chlapec třesoucím se hlasem, „nedělej to. Prosím.“ Dívka se potutelně usmála. „Už není cesty zpět,“ odvětila tajemně, „dnes se konečně setkám se svou paní. Víš, jak to je: já, dcera slunce, znovu pohlédnu do tváře své líbezné matce, dcery nebes, úsvitu samého. Možná ji také uvidíš.“ „Ne!“ vykřikl chlapec. Okolostojící lidé přestali mluvit. „Je to jen v tvé hlavě,“ řekl už tišeji, „nebuď blázen.“ Dívka zamrkala. Smyslně se k němu přivinula. „Nikdo mě nezastaví,“ odvětila rázně, „ani ty ani tvé nízké pocity.“ To už se stařec postavil na posvátný kámen, který se nacházel na druhém konci svatyně. Zatroubil na roh. Chlapci Wenovi zazvonilo v uších. „Bohové si žádají oběti,“ zahlásil stařec, „aby tento roh naplnili obilím a plodinami. Bez žertvy nevládne roh hojnosti, ale hlad. Připravte průvod pro tu nejkrásnější ze všech!“ Za květy ozdobenými palisádami se ozval nadšený jásot vesničanů.

S každým dalším krokem se průvod rozrůstal. Mladí i starší vycházeli ze svých domovů. Oblečení do svých nejlepších šatů zaujali své místo v dlouhé řadě. Sestupovali z kopce, na jehož svazích se nacházely ovocné stromy protkané malými políčky. Lidé přicházeli podél potoka, z ohrazených dvorců a okolních lesů. Obdivovali květy ozdobenou dívku, bohyni mezi lidmi, která se měla odebrat do jiných světů vyprostit úrodu pro svůj lid. Kolem ní poklekali nemocní, ať už měli horečku, kašel nebo je bolel zub. Stačil jediný pohled dívky a cítili se lépe, zdravěji. Nebo si to alespoň mysleli. Stydlivý chlapec, jdoucí vedle dívky, na ni se zalíbením i smutkem hleděl. „Copak nechceš,“ začal nesměle, „copak už nechceš chodit ke studánce, slyšet zpívat ptáky a pozorovat stromy, jak se naklání ve větru?“ Dívka ukázala před sebe. „Však to znovu zažijeme,“ řekla sebevědomě, „musíme se vydat vpřed a jako bílí ptáci zamířit ke slunci. Naše duše se potkají v jiném světě, kde nás čeká dlouhá cesta, na jejímž konci ale spatříme bohy v jejich rozkvetlé zahradě. Ty se snad netěšíš, Weno?“ Chlapec dívku vroucně miloval. „Víš,“ řekl tiše, „co nám říkaly babičky? V těchto lesích nemůže nikdo lhát, všichni musí mluvit pravdu. I bohové, i ty. A já mám pocit, že si vymýšlíš.“ „Tak si ten pocit nech,“ okřikla ho Arkuna, „stejně nemáš na výběr.“

Průvod došel k místu, kde se Vrbový potok líně stýká s Mlžnou řekou, jejíž proudy tiše laská. Přímo tam, u ústí potoka, stál přístav s několika z kmenů vydlabanými loděmi. Do první z nich měl nasednout chlapec s dívkou, do dalších pak jejich nejbližší doprovod, který měl zajistit správné provedení obřadu. „Něco jsem ti přinesl,“ řekl Wena dívce, když oba do loďky nastupovali, „náhrdelník z jasného bronzu.“ Chlapec si odvázal náhrdelník, který měl schovaný pod oděvem. Veliký sluneční kotouč dívku oslnil. Zamrkala. „Ten musel být drahý,“ odvětila, když ho opatrně přebírala. Prohlédla si ho. „Ten se bude mé paní líbit,“ zašeptala. Obvázala si provázek kolem krku a kotouč opatrně položila na svou hruď.

Vesničané pomohli loďky odstrčit, aby se snáze dostaly do nitra řeky. Chlapce a dívku čekala náročná práce pádlování proti proudu. Vyčerpání jim mělo zajistit snazší spojení s bohy. Lidé z průvodu se mezitím vydali na pěšinu, vedoucí podél řeky. Proudy byly záludné a meandry divoké. Chlapec zprvu vroucně pádloval, když se ale průvod vzdálil v říčním zákrutu, na jehož druhém břehu les schovává pěnovcové prameny, odhodil pádlo do loďky a vážně na dívku pohlédl. „Vždycky máš na výběr,“ řekl a nečekaně z loďky vyskočil. Potopil se pod vodu. Dívka se za ním nevěřícně dívala. Okolní stromy zašuměly v poryvu větru. Loď se začala otáčet.

Dívka se snažila získat rovnováhu, ale marně. Málem by z loďky vypadla, kdyby ji nezachránil její doprovod, pomalu se blížící na lodích v závěsu. Dva muži loďku srovnali. „Pluli jste jako šílení,“ řekl starý muž vyčítavě, „a kde je vlastně Wena?“ Dívka jen pohodila rukama. „Vyskočil a zmizel,“ odpověděla, zatímco jí v očích planul žár, „musíme se obejít bez něj.“ Stařec se zachmuřil. „To se bohům nebude líbit,“ řekl smutně. „Zvládnu to sama,“ skočila mu dívka do řeči, „žádného poskoka nepotřebuji. Cítím přítomnost bohů, duší jsem už napůl v onom světě.“ Do dívčiných vlasů se opřel vítr, který po okolí roznesl vůni lesního svízele a mateřídouškového nálevu. Stařec sklopil zrak. Poručil mužům, aby provazem svázali všechny lodě k sobě. Když se tak stalo, dívka se pohodlně usadila uprostřed. Stařec zatroubil na roh, průvod na břehu zajásal. Lodě se vydaly dále na cestu přes ploužící se vody Mlžné řeky. Nezabudické skály se tyčily do výšin jako kamenní strážci hlídající cestu. Dívka zavřela oči. Představovala si jiné světy, kde se nakonec setká se svými předky. Usmívala se. Muži zápasili s divokými proudy, hledali schůdné cestičky, vyhýbali se padlým kmenům a větvím. Slunce sestoupilo níž, když se lodě dostaly k branovskému luhu. Nalevo dívka spatřila stráň, kterou mnohem později malý Ota Pavel nazve Smrtí krásných srnců. Jak příhodný název.

Netrvalo dlouho a uprostřed skály se zjevil skalnatý ostroh, výspa hradiště, posvátného prostoru, odkud shlížely sochy bohů. Stálo tam asi devět bíle oděných postav s dlouhými, pevnými luky, připravenými splnit každý příkaz svých nositelů. Od bronzového kotouče na dívčině hrudi se odrážely sluneční paprsky. Dívka se otočila a pohlédla na sochy bohů. Uklonila se. Zdálo se jí, že spatřila Wenu, jak stojí vedle dřevěných soch a od statného muže přebírá dlouhý luk s šípem, vybaveným ostrým kamenným hrotem. Zamrkala. Najednou si vzpomněla, co všechno s Wenou zažila, jak se spolu procházeli po lesích a hledali stopy zvířat. V očích se jí objevily slzy. „Má to tak být,“ řekla si pro sebe, „bohové mě volají. Kdo jiný by dokázal probudit roh hojnosti, který leží na dně řeky? Úroda plodů a květin je v mých rukou. Vzhůru za zapadajícím sluncem!“

Na vrcholu hradiště Propadený zámek.

Hradiště, které se dnes nazývá Propadený zámek, bylo využívané jak koncem doby bronzové, tak především v následující, návazné době železné, kdy osídlení dále rostlo. Chráněné bylo jen z přístupné strany a stejně jako ostatní křivoklátská hradiště té doby mělo spečené valy a četné průjezdy. Zatímco první je důkazem vyhoření, druhé spíše dokladem nějakého významného, posvátného prostoru, kterým celé Křivoklátsko snad bylo. Muži natáhli luk, jediný Wena však mířil přesně, jako jediný věděl, že se určitě trefí. Něco z hloubi jeho mysli mu vedlo prsty, vyčistilo zrak. Dívka roztáhla paže, uslyšela zasvištění šípů. Jeden ji zasáhl přímo do hrudi. Arkuna vykřikla a zmizela pod hladinou řeky. Průvod na břehu zajásal.

Vlny laskaly dlouhé vlasy, kameny zraňovaly každé holé místo, na které narazily. Lososi se hbitě proháněli kolem zuboženého lidského těla. V závislosti na klimatických výkyvech si lidé mysleli, že slunce buď slábne a umírá, nebo naopak roste a sílí. Mladší a pozdní doba bronzová byla časem tepla a vzestupu sluneční síly, čemuž odpovídaly i představy o světě. V té době vlivem snížené úživnosti půd ještě více prosperovaly buky a jedle, které získávaly v lesích převahu. Kvůli rozšířenějšímu zemědělství se začala výrazněji projevovat eroze, a to i zde v jen málo obydlených křivoklátských lesích. Lidé si mohli myslet, že se děje něco velkého, snad že bůh slunce sám sestoupí na zem a přinese lidem tolik žádaný blahobyt a věčné štěstí. Dívka byla těmito představami pohlcena, že nedokázala rozeznat, co je skutečnost a co jen představa. Lidská mysl to ostatně často nedokáže, nic v přírodě není inženýrsky dokonalé, ani naše tělo, ani mysl. Je velmi těžké se v tom vyznat. „Těžké, ale krásné,“ řekla dívka a zakuckala se studenou vodou. Její tělo skončilo na kamenitém břehu, obalené řasami a štěrkem. Hruď ji pálila.

Když se Arkuna trošku vzpamatovala, nebyla si jistá, kde se nachází. Nemohla vstát. „Už jsem v jiném světě?“ ptala se sama sebe. Najednou jí svět kolem přišel hezčí, stromy se tajemně vlnily, zatímco se sluneční paprsky odrážely od jejich třepotavých lístků. Zanedlouho se kolem rozeznělo ptačí představení. Dívka znovu zakašlala. Snažila se dýchat. Oči se jí zamlžily, ale na chvíli spatřila postavu krásné ženy, Květinové dívky, jak na ni hledí svýma studánkovýma očima. Na čele jí svítila jasná ranní hvězda. „V těchto lesích,“ pravila květinová paní svým medovým hlasem, „v těchto lesích nikdo nemůže lhát, ani my. Jsem součástí tebe, Arkuno, jsem součástí tohoto kraje, nikde jinde nás nenajdeš. Nebuď hloupá a poslechni své srdce, poslechni svůj rozum.“ Dívce se zamotala hlava. Poslední slova jí zněla v hlavě ještě dlouho, než se znovu odebrala do říše snů. Spatřila jarní květiny, jasné hvězdy a stříbřité světlo Měsíce. Všechno se pohybovalo, proměňovalo, všechno bylo živé. Spatřila obětavého chlapce Wenu, jak ji drží za ruku.

Dívka prospala celou noc. Když se probudila, klepala se zimou. Opatrně pohlédla na svou hruď, na bronzový sluneční kotouč, který byl protlačený po přesném zásahu. „Weno?“ zašeptala. Od bronzového kotouče se odráželo světlo plamenů. Teprve nyní dívce došlo, že kus od její hlavy hoří jasný oheň. Pokusila se podepřít dlaněmi, ale hruď ji stále silně bolela. „Klid,“ uslyšela známý hlas, „kostivalový obklad se už chystá.“ V tu chvíli se dívka rozbrečela. Pomalu se otočila a ve stínu plamenů spatřila obličej chlapce, který ji zachránil. „Proč?“ zeptala se tiše, „proč, Weno? Proč jsi mi pomohl? Já … já si to přeci nezasloužila.“ Wena se usmál. „Nemohl jsem jinak,“ odpověděl, „když jsem viděl, jak jsi tvrdohlavá a zaslepená. Nebylo to tvé pravé já, do kterého jsem se zamiloval. Musel jsem tě přivést zpět, ať to stojí, co to stojí.“ Povzdechl si. „Vím, že se teď nemůžu vrátit domů. Ani ty ne. Pro ostatní jsme oba mrtví.“

Arkuna se dlaněmi opřela do světle zelené trávy. Hladila její stébla a byla ráda, že stále cítí, vnímá, mluví, zkrátka že ještě žije. „Za to můžu já,“ zašeptala. Wena k ní přišel a položil jí přes hruď teplý obklad. „Tys,“ řekla dívka, „to celé udělal schválně, viď? Dal jsi mi ten velký náhrdelník, abys mě zachránil.“ Wena nic neříkal. Až po chvíli se na jeho tváři objevil úsměv. „Co jsi to zpívala o tom vladaři?“ zeptal se, „cestoval, miloval, dobýval města a vesnice?“ Arkuna pozvedla zrak. Hlasitě se zasmála. „Takže to teď bude náš úděl?“ Wena se podíval na nebe, kde se začaly objevovat první jasné hvězdy. Zhluboka se nadechl. Věděl, že ho čekají nejisté časy. Nejisté, ale vzrušující.

Poznámky

Poznámky
1 Wena, Wenos, z prakeltského wená, tj. láska
2 Arkuna, z prakeltského arkunja, tj. skalnatá hora, útes