Pravda o lesích Křivoklátska

Každý druh stromu k sobě váže trochu jiné druhy hmyzu, hub a bylin. Proto lesníci na Křivoklátsku od roku 1995, kdy se mohou rozhodovat sami, podporují smíšené porosty.^[1]Obecně viz „Taxátoři, kteří v 80. letech vypracovali nový LHP, navrhli realizovat etát obnovní těžby převážně plošnými prvky, místo dosud uplatňovaného výběrného principu zaměřeného na vyznačení stromů podle zdravotního stavu, přirůstavosti a kvality, podle … Pokračovat k poznámce Stejně důležitá pro biodiverzitu, tedy pestrost, jsou různá stanoviště. Na Křivoklátsku se střídají hluboce zaříznutá údolíčka s potoky, která přirozeně vyhovují suťovým lesům, s dubohabřinami na návrších, stinnými bučinami a teplomilnými dubinami na jižních svazích a skalních výchozech, kde přechází do bezzásahových lesostepí. V čem se tato místa liší? Jaké houby spolupracují s dubem skrze kořeny? Které byliny rostou v květnatých bučinách? Proč jsou pro les důležité lípy? Co o historii kraje říkají lišejníky? K tomu všemu se dostaneme. 😊

Květnové křivoklátské lesy pohledem z Holého vrchu u Skryjí.

Změny lidské společnosti si vyžádaly poměrně radikální změnu přístupu ke krajině a přírodě. Jsou to především umělá zemědělská hnojiva, která zvyšují obsah využitelného dusíku prakticky po celé zemi. Kvůli tomu zarůstají mnohá vzácná stanoviště, která si nyní nárokuje několik málo druhů bujných rostlin. Mimo jiné také dochází k přemnožení býložravé zvěře. Lesníci a ochranáři si tak uvědomují, že kdyby bez zásahu ponechali stanoviště, kde se náš nezamýšlený vliv na krajinu zvláště projevuje, biodiverzita by radikálně poklesla.

Určitě znáte neuvěřitelně bohaté mořské korálové útesy, které bohužel kvůli narušené rovnováze zanikají. Tuto rovnováhu vychyluje prudké oteplování moří a zvyšování jejich kyselosti v důsledku ukládání oxidu uhličitého. Na Křivoklátsku v současnosti pozorujeme místa v dubových lesích, v nichž velmi hojně a rychle rostou například malé habry. Pokud by lesníci taková místa nechali bez zásahu, habry by zde zastínily půdu a vytlačily nejen byliny, ale i samotný dub. V důsledku toho by poklesla biodiverzita území.^[2]„Pokud ale takto vzniklý les ponecháme samovolnému vývoji, o většinu z výše uvedených fenoménů přijdeme. I zde sice přibude mrtvého dřeva a s ním i některých ptáků, saproxylického hmyzu a hub, ale ztráty budou velké. Postupně totiž vymizí dub, který nebude moci … Pokračovat k poznámce Smutným příkladem je vzdálený Libický luh, kdysi bohaté dubové pařeziny plné různých druhů hmyzu a bylin, který v bezzásahovém režimu zarůstá kopřivami a hemží se komáry.^[3]Více například v Hmyz lesů středních Čech, Jakub Horák, uveřejněno v knize Lesy středních Čech, kterou vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2024.

Rozvolněný dubový les na vrchu Bludném v květnu. Důležití jsou pro všechny rozumné lesníky a ochranáře tvorové přírody – rostliny, houby, živočichové, jejich biodiverzita, funkce a vztahy mezi nimi – nikoli „ochrana“ procesů typu jak rychle dokáže údolí zarůst netýkavkami, dubové pařeziny kopřivami, vzácné lišejníky po zastínění vymizet nebo horské smrčiny uschnout a shořet. Veškeré přírodní děje včetně biodiverzity vznikají pouze vzájemnými vztahy mezi námi, prostředím a našimi více či méně vzdálenými příbuznými od mravence po buk.

Každé stanoviště tedy vyžaduje jiný přístup. Obecně křivoklátští lesníci na teplejších místech upřednostňují dub, na stinnějších buk, ze kterých pak vybírají cílové jedince. Těm doprovod dělají další druhy stromů jako habry, javory, lípy a, podle množství zastínění, mladé stromky a samotné semenáčky. Pokud se pak vzrostlý strom pokácí, uvolní světlo semenáčkům, které jeho místo na slunci velice rychle zaplní. Na Křivoklátsku je přirozená obnova, tedy růst semenáčků ze semen dopadlých přímo na místo, silná a bujná. I to je důkazem zdraví lesa a trvalé udržitelnosti.^[4]„Cílem by mělo být pěstování smíšených lesů a vytváření bohaté porostní struktury s nepřetržitou podporou přirozené obnovy.“ – Kolik uhlíku pohlcují lesy?, Radim Hédl, Marcel Rejmánek, vyšlo v časopisu Vesmír 11/2024

Pestrost dále zvyšují ponechané tůně, které dávní hospodáři kdysi dle svých potřeb zakládali, skalky, doupné a mrtvé stromy, více pater, neboli etáží, korun stromů nad sebou. Pestrost genového fondu zajišťuje přirozená obnova. Nejen druhově, ale i geneticky pestrá společenství stromů, hub, keřů, bylin, hmyzu, ptactva, savců, měkkýšů, kroužkovců a dalších zajišťuje stabilitu celého prostředí a jeho odolnost vůči změnám teplot, podnebí, případně větší pravděpodobnost vypořádání se s patogeny a invazními druhy.

Lesní tůně v dubovém lese nedaleko hradu Křivoklátu v říjnu. Křivoklátsko je mimochodem příkladem takzvané lesní krajiny, kde lesní děje ovlivňují celý kraj včetně vesnic, zahrad a polí.

„Především v lesích na západ od našeho hlavního města se nachází skutečně bohatá místa hmyzí biodiverzity v České republice, a pravděpodobně i v rámci celé střední Evropy. Pokud máme být konkrétní, je to především území Křivoklátska.“ – Hmyz lesů středních Čech, Jakub Horák, uveřejněno v knize Lesy středních Čech, kterou vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2024

Majestátní roháči, jejichž kusadla připomínají jelení parohy, patří k našim nejkrásnějším broukům. Jejich vývoj je především vázaný na staré osluněné duby. Dokonalým prostředím jsou tak pro ně a další druhy teplomilné doubravy a obecně dubové lesy, které lesníci, vedle jejich předpokládané odolnosti vůči změnám klimatu, proto také podporují. Roháči skutečně používají své „parohy“ stejně jako jeleni, a sice k vymezení území a soubojům mezi samci. Proto jsou jejich kusadla parohům jelenů podobná, jelikož vznikla ze stejné potřeby takzvanou konvergentní nebo paralelní evolucí. Stejný případ představují naši brouci nosorožíci a velcí afričtí nosorožci. Tato konvergence mě fascinuje už od raného dětství.

Samec roháče obecného na starém dubu nedaleko hradu Křivoklátu v červnu v době letního slunovratu. Různorodost druhů, bioindikátorů, nám pomáhá přesněji zjistit, jak na tom naše životní prostředí je a jaký na něj máme vliv. Díky tomu můžeme včas odhalit a předejít hrozbám, které mohou škodit našemu zdraví nebo zdraví pěstovaných plodin. Přírodní rozmanitost tak funguje jako varovný systém, který chrání nás i přírodu. 

Každý živý tvor má vepsaná současná a minulá prostředí, ve kterých se vyvíjel, ve svých genech. Dub má například vrásčitou a tlustou borku, svrchní kůru, podle které můžeme poznat, že se dub vyvinul v klimaticky obtížném prostředí plném střídání teplot a silných větrů. Naopak buk má kůru hladkou, která snáze odolává parazitům a umožňuje dešťové vodě stékat ke kořenům, nicméně vyžaduje přítomnost stabilního lesního prostředí, které vytváří spoluprací s ostatními jedinci svého druhu. Dub je tedy spíše samotář rostoucí na teplých svazích, zatímco buk je v rámci svého druhu více společenský a upřednostňuje vyrovnanější podnebí. Pokud se takový buk přimísí do teplomilných doubrav, často trpí úžehem projevujícím se loupáním kůry.

Kvetoucí léčivá mateřídouška v místě, kde teplomilná doubrava přechází v lesostep a které lesníci ponechávají bez zásahu. V pozadí kvete třezalka tečkovaná. Červen. Byliny z těchto míst se kdysi samovolně šířily na lidmi vytvořené květnaté louky. Dnes to však kvůli nadměrnému hnojení a časté seči není možné.^[5]Více v knize Louky: Dobrodružství poznávání, František Krahulec, Stanislav Březina, Sylvie Pecháčková, Hana Skálová, kterou vydalo nakladatelství Academia v roce 2023.

Teplomilné doubravy se vzácnou třemdavou přechází v kyselé doubravy a lesostepi s chlupáčky a smolničkami. Kromě roháčů jsou na dubu závislí mnozí tesaříci a krasci. Dubové lesy na úživnějších místech přechází v habrové doubravy neboli dubohabřiny. Tam s dubem často spolupracuje hřib dubový, který mu pomáhá skrze mykorhizu, tedy spojením s kořeny, předávat důležité živiny. Podobně se k dubu chová pro člověka prudce jedovatá muchomůrka tygrovaná.

Co se týče bylin, habrové doubravy na jaře rozkvétají takzvanými hajničkami. Jde o sasanky, jaterníky podléšky, dymnivky, svízele vonné, různé violky, především violku lesní, plicníky, hrachory a petrklíče.

Jaterník podléška neboli podlíska (kvete často pod lískami) nedaleko Městečka u Křivoklátu v březnu.

Ve většině dubových lesů a obecně těch, které jsou na živiny bohaté, záleží především na citlivosti a zkušenostech správce lesa (lesníka), jaký přístup k nim zvolí. Zde se totiž jako nejlepší způsob hospodaření jeví typ „free style“, který využívá přirozené obnovy lesa, smíšených porostů a různých násečných a výběrných těžebních možností. Naopak v kyselých doubravách a kyselých bučinách je důležité příliš nenarušovat zápoj korun stromů a omezit nadměrné množství dusíku v půdě, který se pozná například podle růstu bujných nitrofilních rostlin nebo podle ústupu citlivých hub. Takový les totiž velmi snadno ztrácí živiny jako vápník a hořčík. Běžný návštěvník na živiny chudý les pozná podle druhově chudého podrostu bylin, a naopak podle většího množství běžných plodnic hub (převládající ektomykorhizy, která se snaží se živinami mezi stromy a houbami konzervativně šetřit, oproti arbuskulární mykorhize) nebo v případě narušení těchto lesů přímo václavek, které poškozují kořeny stromů. Bohužel právě smrkové lesy a holoseče vedly ke snížení živin v půdě a na mnoha místech v Evropě tak bude kvůli nedostatku živin obnova zdravého lesa těžká.^[6]Na živinově velmi chudá narušená stanoviště je napřed důležité pracně vysázet dřeviny, které jsou schopné živiny jako vápník získávat z hlubších vrstev půdy. Jde především o lípy, javory, třešně, ale i habry a jeřáby. Opad listí z těchto dřevin pak živinami … Pokračovat k poznámce Na problematiku smrkových monokultur a takzvané podzolizace půdy^[7]Jan Frič v roce 1951 ke vlivu smrkových monokultur na půdu poeticky napsal: „Tak jak pak vypadají ve svém soukromí hlavní druhy našeho lesního stromoví? Vezměme si takový smrk. Potvůrka pyšná, samá protekce, samé hýčkání a při tom lstivý a záludný jen což. Není přímo … Pokračovat k poznámce upozornili začátkem minulého století také křivoklátští lesníci.^[8]Viz Křivoklátské lesy, dějiny jejich dřevin a porostů, Pravdomil Svoboda, 1943

„Ochrana přírody [v dubových lesích] navrhuje ochranu formou prosvětlení, tedy těžby a může jít ruku v ruce s lesnickým hospodářským využitím.“ – Pestrost lesů středních Čech – vegetace a typologie v kostce, Jindřich Prach, uveřejněno v knize Lesy středních Čech, kterou vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2024

Dubové habřiny se často prolínají s bukovými lesy, v něž podle citlivosti přírody a lesníků přechází na stinnějších místech. Na Křivoklátsku se nejvíce vyskytují květnaté bučiny, díky doprovázející lípě nazývané také lipové bučiny. I když lípy v lese kvetou málo, i tak byly kdysi významným nektarodárným stromem pro divoké medonosné včely. Dříve totiž včely bydlely ve stromových dutinách, které jsou obzvláště ve starých bukových lesích hojné. Dutiny nejčastěji vznikají činností datlovitých ptáků a druhotně je obsazují sovy, holubi, kachna hohol, plch velký, kuny a další živočichové. Nejznámějšími rostlinami květnatých bučin jsou kyčelnice cibulkonosná, bažanka vytrvalá a kyčelnice devítilistá.

Hospodářské bučiny a dubohabřiny mezi Stříbrným luhem a Kamennými vrchy v říjnu.

K hmyzu, pro který je buk důležitý, patří například tesařík alpský. Houby, které skrze mykorhizu buk podporují, zahrnují jedlou muchomůrku růžovku, chutnou holubinku nazelenalou nebo pro člověka prudce jedovaté, ale pro les významné, houby jako muchomůrku zelenou, muchomůrku citrónovou nebo vláknice.^[9]Viz Houby bučin v Československu, Jan Kuthan: http://www.czechmycology.org/_pub/pub12.pdf

Jak je vidět, každý druh stromu má své vlastní pomocníky, kteří zvyšují biodiverzitu celého lesa. Proto lesníci podporují smíšené lesy, neboť i několik přimíšených stromů jiných druhů pozitivně ovlivní pestrost a odolnost svého okolí.

Buk a jedle mezi Městečkem a Velkou Bukovou v září.

„Ideálním způsobem hospodaření v bučinách kloubícím lesnické hospodářské využití a zachování přírodních hodnot by bylo maloplošné výběrné hospodaření, směřující k pestrému lesu s alespoň někde ponechanými starými stromy, s místy řídkými a prosvětlenými i s místy hustými a střídajícími se na malé ploše. Tedy způsob hospodaření, který přináší produkci kvalitního bukového dříví a přitom napodobuje přírodní dynamiku těchto lesů. Velmi dobře lze využít přirozené zmlazení buku a jen relativně malými zásahy v nárostu buků z něj vytvořit hospodářsky hodnotné porosty. V rámci větších celků i mimo přírodní rezervace je pak vhodné nechávat alespoň menší staré porosty do stadia rozpadu, protože na tato místa je vázána docela velká rozmanitost života – od hub po třeba datlovité ptáky.“ – Pestrost lesů středních Čech – vegetace a typologie v kostce, Jindřich Prach, uveřejněno v knize Lesy středních Čech, kterou vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2024

Buky mají hladkou kůru a ve větším počtu dokáží své prostředí ovlivnit tak, že v něm zadržují vodu (vlhkost). Proto bučiny skoro nikdy nehoří. Naopak třeba takové borovice zvolily jinou strategii. Mají silnou borku, svrchní kůru, která dokáže po nějakou dobu požárům přímo odolávat. Proto jim krátké rychlé požáry neuškodí, čemuž ostatně pomáhají opadem svého hořlavého jehličí. Zdálo by se, že borovice požár podporuje, ale díky tomu, že spadlé jehličí a větvičky shoří velice rychle, se požár lesem rychle prožene bez toho, aniž napáchá větší škody. Zatímco buky mají ve své genetické knize zapsanou práci s vodou a požárům říkají jasné ne, borovice pracují s požáry tak, aby rychle ustoupily.

Holubinky z bukového lesa s příměsí borovic pod vrchem Velízem v říjnu.

Borovice často duby a buky doprovází na skalnatých a teplých okrajích lesa. Borovice do lesa přináší klouzky, holubinky jako nejedlou holubinku krvavou, jedlou holubinku odbarvenou a mnohé ryzce, které s ní spolupracují skrze kořeny. Na živinově chudých stanovištích roste pod borovicemi vřes.

Naopak na úživných svazích dubové a bukové lesy přechází v takzvané lesy suťové. Ty jsou tvořeny především javorem mléčem a klenem, lípou, dále jilmy, jasanem, jedlí, tisem, habrem, ale také v menší míře dubem a bukem. Z bylin je doprovází jedovaté oměje, samorostlík klasnatý, ale též dymnivky a kyčelnice. Na lípu a javor jsou z hmyzu závislí nosatci, z hub třeba mnohé ryzce a křemenáče. Z ptáků mají suťové lesy v oblibě lejsci a sýkory.^[10]Viz Indikační druhy ptáků přírodních stanovišť v České republice, Vojtěch Kodet, Jeňýk Hofmeister, Vladimír Bejček v https://www.prirodavysociny.cz/pdf/IndikacniDruhyPtakuPrirodnichStanovistCR2016.pdf

Potočnice lékařská v suťovém lese u Tří pramenů v květnu.

„Ochrana suťových lesů jejich ponecháním bez zásahů může být docela dobře v souladu s lesnickými zájmy, protože pro jejich špatnou přístupnost by případné přibližování vytěženého dřeva vyšlo dráž, než by byla hodnota získaného dřeva. Tyto lesy tedy mohou i v běžné krajině zůstat malým „ostrovem“ pro biodiverzitu organismů vázaných na mrtvé dřevo, jako jsou strakapoudi, četné druhy hub a podobně.“ – Pestrost lesů středních Čech – vegetace a typologie v kostce, Jindřich Prach, uveřejněno v knize Lesy středních Čech, kterou vydalo nakladatelství Dokořán v roce 2024

Suťové lesy dále v nivách potoků a kolem řek přechází v lesy lužní. Ty jsou bohužel často zaplaveny úživnými jílovitými hlínami z výše položených polí, a proto v létě zcela zarůstají kopřivami. Nicméně na jaře jasanovo-olšové luhy doprovází krásně kvetoucí sasanky, žluté křivatce, orseje, bledule a sněženky. V luzích je doma i smrk, který doprovází hřib smrkový, ryzci a křemenáče. Olše se vzájemně podporuje například se vzácnou holubinkou olšinnou. Z hadů má lužní lesy v oblibě užovka obojková.

Kvetoucí sasanky, violky a orseje v lese u zříceniny hradu Jenčova v dubnu.

Ještě uvedu několik zajímavostí. Dříve byla bříza považována pouze za přípravnou dřevinu, pod kterou rostly semenáčky například buku, aby se snáze uchytily. Dnes se však bříza nechává růst na mnoha dalších místech^[11]„Nutno pamatovat, že dočasná záměna smrku osikou a břízou má kladný vliv na půdu. Kyselé, chladné a houbovým myceliem protkané smrkové půdy potřebují jisté odkyselení, oteplení slunečními paprsky a částečně záměnu hub bakteriemi. To vše je dosaženo záměnou smrku … Pokračovat k poznámce, neboť je na ni vázána spousta zajímavých druhů, například známá muchomůrka červená nebo léčivý březovník obecný či křemenáče. Díky upozadění tehdejších mysliveckých zájmů se na Křivoklátsko vrátili krkavci, luňáci a čápi černí, kteří všichni ve zdejších pestrých lesích hnízdí.

To byl tedy stručný přehled hlavních lesních biotopů Křivoklátska. Jak je vidět, problémy naší krajiny mají více vrstev a je nutné u každé oblasti, téměř u každého místa zvolit, jaká strategie je pro přírodu a pro lidské zájmy nejlepší. Jakou dřevinu vybrat jako hlavní? Jak na daném místě hospodařit? Jak těžit, výběrově jednotlivě, skupinově,^[12]Jak Frič v roce 1951 k výběrnému hospodaření v lesích napsal: „Zdánlivě to bylo dříve pořádnější a urovnanější. Pěkně paseka vedle paseky, smrčky v řádkách jako zelená garda, všechny svádivé košilaté panenky břízy nebo takoví frajeři bůhví odkud přišlí a … Pokračovat k poznámce pruhy, kotlíky? Kolik stromů ponechat na zestárnutí? Nebo radši dané místo nechat bez zásahu? Důležitá je pestrost, kterou křivoklátští lesníci cíleně podporují.

Problém s okusem zvěří stromů také nelze snadno řešit. Kvůli výše zmíněnému hnojení prakticky celé krajiny (ať už přímo nebo spadem reaktivního dusíku spolu s deštěm) bude k přemnožení zvěře docházet. I radikálními zásahy je možné její stavy pouze snížit, což stejně nepovede k zachování všech semenáčků stromů. Taková srna je totiž přirozeně okusovač, který si vybírá chutné výhonky, aniž by se pořádně na daném místě najedl, a přesune se k další chuťovce. Je nutné se zvěří pracovat^[13]„Výzkum i praxe mnohokrát ověřily, že zvěř preferuje (a s oblibou vyhledává) dřeviny v konkrétní lokalitě nejméně zastoupené. To platí i pro smrk vtroušený do jinak dominujícího buku apod. Pokud tedy stále máme v našich lesích jedle pomálu, zvěř ji téměř vždy … Pokračovat k poznámce, ne volat po vyhubení těhotných samic, což má dle mě značný etický rozměr. Je dobře, že se lesníci vrací ke starším myšlenkám, které se odráží ve starých zachovalých listnatých lesích Křivoklátska a například v lesnické příručce Listnaté dřeviny v našich lesích z roku 1946.

Lesnická příručka Listnaté dřeviny v našich lesích, kterou napsal Jan Frič v roce 1946.

V roce 2022 vyšla zajímavá studie^[14]Popelka princeznou – výjimečná druhová bohatost lišejníků v dlouho osídlené střední Evropě, Jan Vondrák a kolektiv autorů, uveřejněno v časopise Živa 6/2022, který vydala Akademie věd České republiky: … Pokračovat k poznámce o lišejnících vyskytujících se v národní přírodní rezervaci u hradu Týřova, jejíž autoři zjistili, že je zdejší oblast na lišejníky neobyčejně bohatá. Překvapivě to však není způsobeno zdejší bezzásahovostí a zákazem vstupu, který naopak postupem času povede ke snížení biodiverzity. Za zdejší pestrostí lišejníků stojí pestrost ve využívání zdejšího prostředí dávnými obyvateli, kdy se snoubily různé přístupy k hospodaření s ponecháním stromů pralesního charakteru. To je dle mého názoru budoucnost Křivoklátska, budoucnost lesů, která jedině v době změn podnebí a krajiny povede k jejich trvalému zachování. ❤️🌳

„Dynamika vzácnosti a hojnosti druhů nevyhnutelně souvisí s postupnými proměnami jejich stanovišť. Týřov je dnes území s naprostou převahou lesů, ale ještě nedávno tomu tak nebylo. Na svazích kolem hradu Týřov bylo udržováno bezlesí přinejmenším od dob jeho vzniku ve 13. století a nejspíše i po jeho opuštění v 16. století extenzivní pastvou až do začátku 20. století. […] Dá se tedy předpokládat, že mnohé dnes vzácné saxikolní lišejníky měly na Týřově v dřívějších dobách o dost větší výběr útočišť. Podobně tomu zřejmě bylo i s terikolními lišejníky (vyskytujícími se na půdě) vázanými na stepní bezlesí. Je dost pravděpodobné, že mnohé vzácné saxikolní a terikolní druhy zde již vyhynuly vlivem postupné expanze lesa a zastínění vhodných stanovišť.

Pohled na Oupořské údolí ze zříceniny hradu Týřova v srpnu.

Je otázkou, jaký byl vývoj v případě epifytických lišejníků. Přestože lesní porosty Týřova jsou podle porostních map maximálně 150 let staré, řadu nalezených epifytů lze považovat za „pralesní druhy“, tedy s vazbou na přestárlé či odumřelé stromy a jejich mikrostanoviště (např. dutiny, hluboké zářezy v borce, místa se zvětralou nebo omšelou borkou). Takové stromy jsou zpravidla starší, což se ukázalo i v případě Týřova (zatím nepublikovaná data). Znamená to, že tyto stromy už musely být přítomny v někdejší bezlesé krajině 18. a 19. století. Dobová malba poukazuje na přítomnost stromů v převážně otevřené krajině parkového charakteru. Dokonce je viditelné jejich obhospodařování ořezem větví, takže solitérní stromy i jejich skupiny zde mohly dlouhodobě přežívat a vytvářet pokroucené a všemožně zraňované kmeny se spoustou mikrostanovišť pro vzácné lišejníky.

Když uvážíme vlhké mikroklima Úpořského údolí a přítomnost přestárlých osvětlených kmenů, získáme patrně velmi vhodnou kombinaci podmínek vyhovujících rozsáhlému spektru epifytů. […] Jednotlivé nálezy těch nejvzácnějších lišejníků, např. kryptovek (Gyalecta spp.) a poprášenek (Sclerophora spp.), tak mohou být pozůstatky rozsáhlejších populací z dob tradiční otevřené krajiny.“

– Popelka princeznou – výjimečná druhová bohatost lišejníků v dlouho osídlené střední Evropě, Jan Vondrák a kolektiv autorů, Živa 6/2022, Akademie věd České republiky

Pokud vás prostředí lesa zajímá více, můžete se podívat na Myšlenky z lesa, e-knihu Vīta lūcī, případně sledovat Křivoklátské směsi na Instagramu a Facebooku.