Uprostřed prastarého hvozdu, v samém srdci Křivoklátska, se k zemi skácel vysoký buk, který byl starý bezmála čtvrt tisíciletí. Až dodnes tam stál jak opora pro nebeskou klenbu, které se dotýkal svou rozložitou korunou. Udýchaní dělníci spatřili jasné slunce, jehož paprsky je okamžitě začaly spalovat jak čerstvě rozdmýchaný oheň. Klid a ticho lesa byly ty tam. Prastarý strom propojoval celé okolí sítí houbových vláken, skrze něž proudily živiny jako krev tělem. „Chlapi,“ pravil jeden dělník vystrašeně, „nezdá se vám, jako by se zem pohnula? Slyším hlasy!“ „Co to povídáš,“ zasmál se opálený muž, „už tě honí přízraky. Radši se soustřeď. Víš, jak na nás horní rada tlačí. Jen tak tak stihneme dodat dostatek silných kmenů milířům. Tolik dřevěného uhlí, co teď míří do hutí, jsem snad ještě nikdy neviděl.“ Jeho vystrašený spolupracovník pokýval hlavou. „Máš pravdu, asi jsem unavený.“ Dělníci se znovu dali do práce. I když byli hladoví, věděli, že do večera musí najít a pokácet ještě tři takové stromy, byť na podobného velikána asi už nikdy nenarazí.

Povoz zastavil přímo před vysokou pecí, z níž se valil dým nad okolní louky jako nějaká špinavá mlha. Byl to zvláštní, poučný pohled být zde v Karlově Huti, na samé hranici křivoklátských lesů, nedaleko Hudlic, kde se narodil český vlastenec Josef Jungmann. Křivoklátské lesy místním pecím stále ještě dodávaly dřevěné uhlí. Pece ho spolkly tolik, že se kdysi rozlehlé hvozdy křivoklátské stále zmenšovaly, až z nich pomalu nezbylo skoro nic. Lidé pobíhali zmateně kolem. Muž ve voze se potutelně usmál a poručil kočímu, aby ho zavezl směrem k narychlo postavené dřevěné boudě. Skoro polovina železa, která se v huti zpracovávala, pocházela z křivoklátské Krušné hory, vrcholu, odkud lze spatřit nejen blízký Velíz a kopce kolem Mlžné řeky, ale klidně až daleké Středohoří. Kočí prudce zastavil. Z boudy vyběhl překvapený úředník, který se okamžitě přihnal k vozu. Hluboce se uklonil. „Tak vzácnou návštěvu jsme nečekali,“ vykoktal ze sebe, „račte zdvořile odpustit ten zmatek kolem. Zrovna jsme spravili pec.“ Tajemný muž pomalu z vozu vystoupil. Stále se usmíval. Rozhlížel se po huti s pocitem zadostiučinění. Jeho drahý oblek a nablýskané boty jako by odváděly pozornost od skutečnosti, že se za mužem na zem sypalo podzimní listí. Úředník si však ani jednoho nevšímal, stále pokorně hleděl muži do obličeje. „Zaveďte mě k hornímu radovi,“ poručil muž. Úředník se postavil do pozoru. „Jak si jeho milost přeje,“ odvětil a bleskurychle zamířil k dřevěné boudě.


„Umřeš, a co z toho. Takových, jako jsi ty, jsem znal tisíce. Hlavně už lesy netrap.“

Uvnitř seděl už poměrně starý muž, jenž hleděl z okna ven na své dílo, které už nedokázalo vzdorovat hutím podnikavců a uhlobaronů. Čas šlechty a dřevěného uhlí jako by byl ten tam. Proto se jeho zrak rozzářil, když uviděl vstoupit vzácného pána s kloboukem na hlavě. Kloboukem, který halil dlouhé černé vlasy a skrýval lišácký, zelenavý záblesk v očích. Horní rada se postavil a mávnutím ruky úředníkovi poručil, aby se ztratil. Ten tak bez váhání učinil. Když se dveře zabouchly, onen tajemný muž zkřížil ruce na prsou. Horní rada se uklonil. „Antonín Mayer, knížecí horní rada,“ představil se. Tajemný muž nic neříkal, jen se stále usmíval. Nastalo ticho. „Pán je zdaleka?“ zeptal se rada. „Ani ne,“ odvětil muž. Na jeho slova jako by venku zadul vichr. Horní rada se začal potit. „Příbuzný našeho knížete, pána z Fürstenberka?“ Muž se nahlas zasmál, ale potom opět zvážněl. „Stálo ti to za to, Mayere?“ řekl drze. Horní rada zůstal zaraženě stát, i když byl na různé výstřelky šlechty zvyklý. „Celý život věnovat něčemu,“ navázal muž, „co pak skončí na propadlišti dějin?“ Hutní rada stále nechápal. „Stejně jako šlechta, stejně jako křesťané s jejich orientálním blouzněním, všichni do jednoho nakonec zemřete. Jediné, co se počítá, je, jestli během svého pobytu zde jako plíživý jed otravujete život ostatním lidem a tvorům nebo ne. Uvědom si, Mayere, že nejsi ani víc, ale ani míň než všechno živé kolem!“

Horní rada chtěl něco říct, ale černovlasý muž ho zarazil. „Kácel jsi lesy kvůli dřevěnému uhlí, i když jsi v hloubi duše věděl, že nemůže obstát proti tomu kamennému. Podívej se zpět, Mayere. Udělal jsi ve svém životě víc dobra než škod? Můžeš být sám na sebe hrdý? Mohou být na tebe hrdí tví potomci? Umřeš, a co z toho. Takových, jako jsi ty, jsem znal tisíce. Všichni jsou mrtví a ani pes po nich neštěkne.“ Zvenku se ozývaly zmatené hlasy. Bylo třeba přiložit a rozdmýchávat. Horní rada se po chvilce ticha osmělil. Myslel si, že se jedná o bratra knížete, o kterém kolovaly samé podivné řeči. „Můžeme pak tedy říct,“ začal zdvořile, „že vůbec nezáleží na tom, co udělám. Hlavně, když se jak divá zvěř rozmnožím a stihnu to před tím, než zemřu.“ Černovlasý muž se znovu široce usmál. „To právě není pravda, Mayere. Musíš se postarat co nejvíc i o to, aby přežili tví potomci. A aby, jak říkáš, ses mohl úspěšně rozmnožit ty sám, musíš být hodný ke svým blízkým, kteří tě na oplátku podpoří, když se ti něco stane, i k okolí, abys měl dost zdravého jídla a byl zdravý sám, duševně i tělesně, jak se tak říká. Jinak nemáš moc valné šance na to se rozmnožit ani podpořit své potomky, aby udělali to samé. Musíš se starat o lidi i krajinu, osamělý, sobecký silák moc dlouho nástrahy světa nepřežije a nikdo se s ním nerozmnoží. Abys to pochopil, stačí jen upřímně poznávat zákonitosti přírody, které jsou lidé součástí. Stačí být dostatečně chytrý a pozorný.“

Skrze okno do místnosti vstoupily sluneční paprsky a ozářily tvář obou mužů. „Ale já,“ zakoktal se Mayer, „já jsem zdokonalil pece tak, aby byly účinné, i když se použije dřevěné uhlí. To je odkaz mým následovníkům.“ Černovlasý muž se opřel o dveře. „To ti nikdo nebere,“ odvětil klidně, „ale když to nedošlo tobě a takovým, jako jsi ty, musel jsem jednat já. Musel jsem lidem ukázat kamenné uhlí na Kladensku, aby dali zdejším lesům konečně pokoj. Sloje kamenného uhlí zachránily křivoklátské lesy před zničením.“ Horní rada se posadil. Na jeho obličeji byl stále vyjukaný, překvapený výraz. „To vy jste našel…“ „Hledat jsem nemusel,“ zasmál se muž.

„To proklaté kamenné uhlí!“ neovládl se rada Mayer, „a nejvíc na něm vydělávají sprostí podomci. Copak si nikdo neuvědomuje, jaké starosti to přinese? Stromy, pokácené kvůli dřevěnému uhlí, možná dorostou, ale kamenné uhlí se pod zem už nevrátí. Kam půjde všechen ten dým? Za chvíli budeme všichni otráveni zkaženým vzduchem, nic tu neporoste, někde jenom vřes, jinde kopřivy. A ta síla! Každý bude mít svůj parní povoz, každému bude doma svítit světlo, ďábelská soukolí se budou točit a sklízet úrodu, samy hnojit celý svět, všude bude růst jen obtížný plevel, a nic víc. Cožpak to nikdo nevidí?“ Muž si povzdechl. „Ale ano,“ odvětil, „já to vidím a vím, že vy lidé jste poněkud hloupí. Ale nebojím se, podobné změny jsem zažil už tisíckrát, od nejstarších dob, kdy byla zem ještě mladá. To bych tu vůbec nebyl, kdybych se bál, čas mě naučil nadhledu i odvaze. Kmen bohů vám nakonec opět pomůže.“ Horní rada nevěřícně zamrkal. „Kdo?“ zeptal se. Byl si jistý, že ten tajemný muž mluví z cesty. „Jsem v tvé hlavě, Mayere, proto také vypadám jako člověk. Je tam bůh nebes a času, bůh bouře i bůh slunce, kterého jsem byl v zemi zlatých jablek prosit o pomoc. Jsou tam bohyně země, květů i smrti. A mnozí další.“

Než se stačil horní ráda vzpamatovat, do dřevěné boudy vletěl úředník, který černovlasého muže málem porazil. Když si to uvědomil, polekal se. „Prosím pána poníženě o odpuštění,“ vykoktal ze sebe nakonec. Horní rada se postavil. Rukou si pročísl vlasy. „Co se děje?“ zeptal se klidně. „Pan Grosse dorazil,“ řekl úředník a zmizel stejně rychle, jako se objevil. Dveře se zabouchly. Horní rada se opět posadil. „Proč?“ zeptal se smutně, „proč mě trápíte takovými řečmi, co ani nedávají smysl? Co vlastně chcete?“ Černovlasý muž zableskl svýma světle zelenýma očima. „Chci,“ řekl syčivě, „aby ses zamyslel nad svým životem. Ještě máš trochu času udělat to, co dá tvému životu smysl. Ty sám víš nejlíp, co to je. Hlavně už lesy netrap.“ Sáhl do kapsy a podal hornímu radovi něco, co vypadalo jako kus uschlého bukového dřeva. Mayer si úlomek prohlédl. „Co to je?“ zeptal se. „Část někoho,“ odpověděl muž, „kdo byl šestkrát starší než ty. Někoho, kdo propojoval a ovlivňoval celé okolí, se kterým mluvil svými kořeny napojenými na síť z houbových vláken a drobných kořínků rostlin. To nemůžeš pochopit.“ Hornímu radovi se zamotala hlava. Hluboko uvnitř věděl, že strom padl kvůli němu, i když on sám nekácel. Bylo to horší – nechal kácet jiné. Neměl odvahu podívat se stromu zpříma do koruny stejně, jako ji neměl kníže Jaromír, když chtěl pokácet posvátný dub. Mayer slyšel hlasy. „Těš se na povodně,“ zaslechl. Cítil lítost. Když pozvedl zrak, onen tajemný šlechtic byl pryč. Vypadalo to, jako by místnost opustil na křídlech tenké mlhy, která najednou zahalila celé okolí. Rozplakal se. Ještě téhož roku z vedení podniku odstoupil.

Záblesk. Nacházíme se v samém srdci Křivoklátska, o sto let později. Skupina lidí prochází kolem staletých tisů k pěnovcovému ložisku, které se nachází nedaleko potoka Klucná. „Tady to je!“ pravil usměvavý muž, který měl na sobě nepromokavé kalhoty. „Tady jsem našel schránky měkkýšů staré osm tisíc let. Jejich společenstva jsou podobná těm dnešním, jestlipak víte, co to znamená?“ Nastalo ticho. Vysoko nad korunami stromů proletělo letadlo. „Znamená to,“ začal muž vysvětlovat, „že je zde po celý holocén, celou naši dobu meziledovou, kontinuita lesních společenstev. Zatímco jinde všechna zanikla pod smrkovými lignikulturami nebo kvůli plošnému odlesnění, toto místo člověk ovlivnil jen nepatrně. Je proto přírodně i vědecky nesmírně cenné.“ Ostatní souhlasně pokývali hlavami. „Tak to máme další rezervaci,“ zhodnotil skutečnost muž s brýlemi, „co myslíte, pane Ložku, povede se nám to?“ Ložek se zasmál. „Jistě,“ odpověděl, „není to žádný mičurinský úkol. Ale nemůžu uvěřit tomu, že tuto oblast vlastně na poslední chvíli zachránilo kamenné uhlí, když víme, jaké jiné nepříjemnosti přináší.“

Znovu se podíval na ložisko pěnovce. „Ale to je tak se vším. S vodními elektrárnami taky, ty jezy úplně mění režim toků, takže řeky už nejsou vlastně řeky, ale propojená jezera. Škodí to nejen rybám. A co teprve ty šílené přehrady, to je nápad stavět tady na Berounce na nejcennějších místech. Není v tom žádný ekologický ani ekonomický smysl, jen pár jedinců si chce nahrabat.“ Muž s brýlemi se pousmál. „Jistě, bohatí mohou všechno. Bojím se, aby se to nedostalo i mezi nás, že budeme peskovat místní za každou prkotinu, zatímco boháčům budeme ty jejich megalomanské stavby povolovat.“ „To je vaše práce,“ skočil mu do řeči Ložek, „teď se půjdeme podívat na Vysoký tok, a potom na Oupoř, tu nejcennější oblast. Po té povodni před sto lety, která mimochodem také stála za zkázou tehdejších železářských hutí, tam vyrostl les, původní svým složením snad ve všem. Jelikož je i okolí v podobném stavu, je možné to místo ponechat bez zásahu.“ Najednou nečekaně zadul vichr. „Však to říkám,“ zasmál se Ložek, „některá místa se musí udržovat vlivem člověka, zvlášť ta, co se nachází v primární sídelní ekuméně a kde chráníme bezlesí a refugia glaciálních druhů. Tady je ale původní, soběstačný les.“ Spokojeně se podíval na kmen mladého buku. Ukázal na něj prstem. „V tomto šikulovi je naděje.“ Slunce spokojeně prosvítalo skrze koruny stromů.