Nejkrásnější cesta světa

Tento článek si můžete stáhnout do elektronické čtečky nebo ve formátu PDF zde: Nejkrásnější cesta světa (krátké zamyšlení)

Ze snu jsem se přenesl přímo do náruče svítání. Bylo jaro. Okno jsem nechal otevřené, aby mi posel vítr předal zprávu o prvních slunečních paprscích, které začaly modré obloze dodávat nádech růžových květů. A tam, přímo za oknem, se vlídně vznášel měsíc a ranní hvězda. Kosi, zvonci, drozdi a sýkorky hnízdící na smrku vedle našeho domu už dlouho pěli své písně, které se mi předtím dostaly do snu a pomocí melodií kreslily na oční víčka obrazy přírody.

Protáhl jsem se, zhluboka se nadechl a otevřel oči. Svítání bylo nejen venku, ale nyní už i v mém nitru. Cítil jsem radost, závan ze země věčného mládí přinášející básnické a vědecké vnuknutí. Ležel jsem v posteli, ale v mysli se chystal na dnešní den, kdy po dlouhé době budu znovu kráčet po nejkrásnější cestě světa.

Jedná se o cestu krajem a životem, na kterou vás žádný průvodce nezavede. Dokonce jste si o ní dosud ani nemohli nic zjistit, natož si o ní něco přečíst. Není mi ani jasné, nakolik je ona cesta skutečná a nakolik se nachází pouze v mé mysli.

Tato otázka mě nicméně netrápí. Dá se říci, že jsem spokojený s odpovědí, že se jedná o cestu na pomezí světů. Svět kolem je skutečný, budu kráčet po skutečných pěšinách, o čemž mě ostatně může přesvědčit má GPS poloha na mapě. Ale to, co budu vnímat, co prožiju a jaký význam budou mít ona místa, která navštívím, to už mi tak jasné není.

Uvedu příklad. Nedávno jsem po dlouhé době vytáhl z chlívku luk a několikrát z něj vystřelil. Zrovna v tu chvíli z různých směrů přiletěla tři lesní káňata, která se přímo nade mnou s křikem porvala. Nejedná se však o nic neobvyklého. Běžně nad naším domem krouží krkavci, občas vidím luňáka nebo dále nad potokem volavky. Nicméně pro mě osobně měl tento zážitek veliký význam. Když jsem si totiž kdysi dávno luk pořídil, o káňatech se mi často zdávalo a cítil jsem s nimi jakési nepochopitelné spojení právě skrze samotný čin natažení tětivy a vystřelení šípu.

Nejde však jen o přírodu a o mě, neboť se na cestu nehodlám vydat sám. Doprovázet mě bude má žena, se kterou právě slavíme páté výročí svatby. Napřed ale musíme společně nachystat děti, které dnes výjimečně budou mít téměř celodenní hlídání. Předtím si připravím chutný bylinný nálev, který si vezmu s sebou na cestu. Ve vzduchu se vznáší vůně lípy a citronové trávy.

Malou termosku jsem zabalil do batohu, ale věděl jsem, že si s sebou musím vzít ještě pořádnou dávku obyčejné vody. Bylo teplo. Po dvou týdnech ochlazení a ranních mrazíků se opět vrátily letní teploty, které před měsícem způsobily skutečnost, že je letos příroda o asi dva týdny napřed. Většina stromů je zelená a mnohé z nich už jsou odkvetlé. Uvidíme, jaký to bude mít vliv na jejich zdraví.

Je 27. dubna. Čas, kdy začínal gaelský Bealtaine a římské Florálie, květinové hry bohyně Flóry.

Nebudu vás zdržovat popisem našeho chystání na výlet, ale napojím vás rovnou na tok pocitů a myšlenek, který se odrážel od lipových listů na cestě k Trnovému potůčku. Pevné boty křupaly na kamenité cestě, pocity usměrňovalo kukání kukačky přicházející z lesa na svahu.

Stoupali jsme lesní pěšinkou z Městečka směrem na Velkou Bukovou. Převýšení zde odpovídá zhruba třem velkým panelákům, neboť Městečko se nachází v údolí na dně třetihorní řeky, zatímco Buková vysoko nad ním.

Rozdíl byl ještě umocněn dobami ledovými a meziledovými, jejichž vody způsobily vymletí údolí a rozdíly mezi ním a návrším ještě zvýraznily. Zdálo se mi, že tuto dávnou minulost nějakým způsobem vnímám. Možná proto, že jsme já, duby na okraji cesty, javory babyky, hlohy, habry, buky, lesní jabloně a malé rozrazily společně potomci tvorů z těchto a z mnohem dávnějších období.

Vzpomněl jsem si na pohádky o bylinách, které lidem pomáhají dostat se z nějaké nemoci. Tyto příběhy se vypráví snad ve všech lidských kulturách, o kterých víme. Někdy se jedná o samotné rostliny, které k lidem promluví, jindy o zvířata. Ta jsou někdy vyslaná jinou bytostí či bohem, například Krakonošem, který nedaleko svých zahrádek pomohl lidem proti choleře. Místa podobná zahrádkám, skalní výchozy na lesostepních pleších, dnes ostatně navštívíme.

Ale nejsem si jistý, že bych potřeboval prosit někoho o pomoc, nebo že bych chtěl k rostlinám promlouvat jako lidé v minulosti svými zaříkáními, zachovanými v lidových básních a písních. Možná tak snad učiním jen v myšlenkách a představách.

Šli jsme krásným bukovým lesem, poslouchali zpěv ptactva a z dálky znějící volání krkavců. V druhé polovině kopce jsme už začínali být lehce zadýchaní. Nicméně až vyjdeme na vrchol k hájovně, dostaneme se na pohodlnou cestu mezi poli. To se také stalo. Možná až příliš vlídně nás přivítalo samo sluníčko, a tak jsme se posadili na dřevěnou lavičku do stínu starých osik. Pod nimi se k životu probouzely berušky, které očividně nejsou příliš zvyklé na rychlé střídání mrazíků a letních teplot.

Od lesnatých kopců a řeky na jejich úpatích k nám přišel vlahý vítr. Slunce a vítr jsou svým způsobem bratři, kteří se doplňují. Bez sluneční síly by stejně žádný vítr nefoukal, vody se nečeřily, život by ustal.

Cesta vesnicí byla celkem příjemná, a to hlavně díky stínu starých stromů a rybníku na návsi. Zanedlouho jsme se dostali k rozhledně, kam s dětmi často jezdíme na místní menší hřiště obdivovat výhled na třešňový sad a daleké okolí. Řeka se tam kroutila mezi zelenými kopci a ukazovala ke vzdáleným Skryjím schovaným ve slunečních paprscích. Než jsem si však tento okamžik stačil plně vychutnat, mířili jsme už z vesnice pryč.

Prošli jsme mezí kolem rašících třešní a hlohů, našich starých dobrých známých. Na toto místo také chodíme pravidelně v každý roční čas, neboť les zde v těchto místech ochotně přivítá vyčerpané rodiče s malými dětmi.

Malý dubový háj se sasankami vystřídá ten bukový. Mezi stromy na východní straně spatřím obrysy Nezabudických skal, odkud často shlíží na křivoklátský kraj dcera slunce. Její zlaté vlasy splývají s okolím a ukazují mi cestu dále, ke svatyni pána slunce a paní úsvitu.

Netrvá dlouho a sestoupíme po pohodlné pěšině na nižší z obou kopců, který si, na rozdíl od svého bratra, nenárokuje do okolního dubového háje zapadající trampský domeček. Zde vidíme řeku čistě a jasně, odbočíme z cesty a dostaneme se až k okrajům těchto nižších skal. Všude kolem rostou krásné duby, spojené se silou světového stromu. Cítím jejich vůni, chuť mechu a dřeva, která je sladká jako med a jablečná šťáva.

Hluboko pod námi je silnice, já se však dívám k východu a zdravím Mocného pána slunce a jeho choť Květinovou dívku úsvitu. Oba představují mé nejniternější představy, vzory, čím jsem a čím bych chtěl být. Thoreau říkal, že je štěstí, když v nás stále svítá. Neutuchající proud inspirace, kterému sluneční paprsky prorazí cestu skrze náplavu lží až k samotnému jádru skutečnosti. Věda a umění si podávají ruce v náruči nevinné a otevřené mysli, která se dovede z přírody, lesa, slunce, svítání a květin radovat.

Po obdivu zdejších dubů, které rostly vysoko nad olistěnými habry, jsem na zemi našel lesní mátu. Vroubkované habrové listí mě hladilo na obličeji, zatímco jsem ochutnával první listy máty. Byl jsem ještě více s mocnou květinovou paní a jejím chotěm spojený, s mou ženou, dětmi, přírodou, rodinou. Zpěv ptactva a volání kukačky. Na velice krátký okamžik jsem byl velice šťastný. Ani mi to v tu chvíli nepřišlo.

Stále jsme procházeli svatyní. Na menším paloučku na jednom z vrcholů, kde vedle sebe rostly rozrazily, pryšce, sasanky a jaterníky, jsem Mocnému pánovi slunce a Mocné paní květin nabídl pohled do svého srdce. Představoval jsem si je, podal jim sošku, kterou jsem vyřezal z meruňkového dřeva.

Cítil jsem spojení se zemí jablek, které sem pronikalo z ovocných sadů z okolí, třeba z toho pod Nezabudicemi, kam zanedlouho sestoupíme. V mysli jsem spatřil nesmrtelnou květinu ze země věčného svítání, radost a otevřenou mysl, kterou je potřeba chránit před předsudky, abychom onu květinu mohli spatřit kvést.

Teď na jaře mi připadalo, jako by byl tento kouzelný svět blíže než kdy jindy. Jako by naše planeta procházela skrze různé světy na své cestě vesmírem a ročními obdobími způsobenými náklonem její osy. Z tohoto bájného světa vzniklého v hlubinách lidské představivosti tak pronikala nesmrtelnost a síla na jarem okouzlené lesní paloučky.

Cítil jsem pocit domova. Nepopsatelný posvátný a krásný pocit, který doplňovala má žena s nožem v ruce. Půjčila si ho ode mě proto, že nás chtěla chránit před případnými útoky divokých prasat. Přišlo mi to trochu úsměvné, nicméně považoval jsem ji za jakousi strážkyni posvátného háje.

V minulosti byly takové háje převážně dubové. Zprávy o nich máme přinejmenším od doby železné až po vrcholný středověk. První popisy nám zachovali Římané o keltských a germánských hájích, středověcí kronikáři pak o těch slovanských a baltských. Ovšem i Římané sami spolu s ostatními nejen evropskými národy posvátné háje znali a zasvěcovali je různým božstvům.

Jak se lidská společnost vzdělávala o přírodních dějích, vyvíjely se i náboženské obřady. Nepočítáme-li období, kdy šlo lidem o život a ze zoufalství tak obětovávali ostatní v naději, že se zavděčí válečným božstvům, lidské a zvířecí oběti se vlivem vzdělanosti a poznáním přírodních dějů postupně rušily a byly nahrazovány oběťmi zástupnými. A samozřejmě se už v antice začaly posvátné háje obdivovat hlavně pro estetickou hodnotu a mnohé staré obřady byly považovány za úsměvné a neúčinné.

Dubový les má svou nezaměnitelnou podobu. Je to z toho důvodu, že je světlejší než les bukový, jedlový a často i lužní. Zvláště teplomilné doubravy na okrajích skalních strží, kde přechází v lesostepní pleše, vytváří nádherné bylinné patro. Tam se ve kmenech starých stromů vyvíjejí roháči, naši největší brouci. Na hlubších půdách tvoří duby spolu s habry takzvané dubohabřiny, už poněkud temnější lesy, kde duby svými větvemi sbírají sluneční světlo z výšin, zatímco habry se plazí pod nimi, rostou více do šířky, a nasávají světlo z mezer mezi duby.

Tyto habrové doubravy, které jsou na Křivoklátsku dodnes hojné, nazýváme hercynskými nebo černýšovými, neboť se v nich krásný dvoubarevný černýš hajní vyskytuje, stejně jako třeba bílá sasanka hajní. V hloubi lesa se pak duby vystřídají s buky, habry pak s lípami a javory, aby se postupně změnily v květnaté bučiny. Naopak směrem do údolí převáží kromě habrů, javorů a lip i jilmy a jasany, zatímco duby a buky ustoupí do pozadí a svou velmi řídkou přítomností uvolní prostor suťovým lesům.

Lidé však mají s lesy trochu jiné záměry. Nechci teď mluvit o úplných proměnách prostředí, ale jen o jejich drobnějších úpravách. Dříve kvůli otopu lidé často osekávali duby a habry, které však na rozdíl od dubů rychle obrazily a na některých místech dokonce převládly a misku dubohabrové spolupráce tak vychýlily ve svůj prospěch. Na skalnatých návrších se přirozeně vyskytovaly i borovice, které se do teplomilných doubrav přimíchávaly, nicméně někde jich lidé chtěli mít více, a vytvořili tak z teplomilných doubrav lesy dubo-borové.

To byl i případ naší cesty, neboť jsme začali sestupovat po úbočí kopce směrem k Nezabudicím, do údolí mloků. Tam na úbočí rostly borovice vedle dubů, až na jednom místě začaly úplně převládat.

Připadal jsem si, jako bych sestupoval z původního háje, svatyně slunce a květin, do míst, kam chodí jejich bratři, měsíc a vítr. Tato cesta nás zavede hlouběji do údolí, kam často chodí lesů pán. Vůně drobného potoka se nesla lesem, jeho obyvatelé, mloci, kteří se zde v dešťovém období nachází ve velkých počtech, byli k nenalezení, schovaní před slunečními paprsky.

Naopak tvor jménem člověk rozumný znovu vylezl ze svých štěrbin, i když zdaleka ne v takovém počtu, jak jsem očekával. Kromě chatařů a netrpělivých aut jsme na silnici podél řeky potkali dobrovolníky, kteří mířili ze Skryjí do Roztok. Jako každý rok totiž pomáhali čistit břehy naší krásné řeky od odpadů nezodpovědných příslušníků našeho vlastního druhu. Až nás zamrzelo, že jsme se s výletem nerozloučili a nevydali se spolu s nimi čistit řeku. Na to jsme ale možná až moc velcí introverti.

Cesta podél řeky k přívozu byla krásná jako vždy. Stráně svěže zelené, podél cesty kvetly a voněly jabloně. Země věčného mládí. Na druhé straně řeky jsem spatřil Smrt krásných srnců, stráň, nad níž jsme se rozhodli napojit na pěšinu vedoucí do dávné minulosti. Hned se k tomu dostanu, jen co zazvoním na převozníka, aby mě dovezl na druhý břeh k pamětní síni Oty Pavla. V dáli u ostrůvku v řece jsem spatřil labutě, které jsme před nedávnem s dětmi navštívili.

Nachystal jsem si zlatou minci a poprosil ženu, ať také zaloví v peněžence a stejnou minci tam najde. Vždyť jakou jinou minci by Charón přijal než tu, na které sedí bojovník a dávný vladyka? Co na tom, že je jeho život pouze pověstí a že v porovnání se svým bratrem, který pověst o něm mimochodem nejspíš sám vymyslel, nic moc nedokázal. Nedej zahynout nám i budoucím, nedej zahynout zdejšímu kraji. Díval jsem se do koruny třešně na neustálý koloběh, neustálé proměny celého vesmíru. Seděl jsem na zemi, zaslechl náraz loďky na břeh a pozdravil převozníka.

Všichni tři jsme si na naší kratičké plavbě povídali, sledovali řeku a dýchali čerstvý vzduch. Převozník mi také potvrdil, že dnes očekával vzhledem k počasí více lidí. Bylo teplo a slunečno, ovšem den předtím ještě byla poměrně zima. Lidé z města měli asi už své plány, které se jim na poslední chvíli nechtělo měnit. Ale do hlavy jim nevidím. Kdybych jim tam viděl, možná bych dokázal vyčistit jejich mysl tak, abychom pak po nich nemuseli čistit břehy řeky a vynášet odpadky z napodobenin ohnišť. Svět by byl až příliš jednoduchý.

Na druhém břehu řeky nás přivítalo několik unavených poutníků a vůně jarního lesa. Prošli jsme skrze Luh, kolem pamětní síně a malé kavárny směrem na louku, jejíž okraje zdobilo několik lesních fialek. U dřevěné lavičky s výhledem na Luh jsme se pak zastavili a naobědvali. Naším batohům se tím trochu ulevilo. Podíval jsem se na ovocný sad a vstup do dubového lesa.

Dlouho jsme se však na odpočinkovém místě nezdrželi. Brzy jsme stoupali do lesa, na pěšinku vedoucí na Propadený zámek. Jedná se o další křivoklátskou svatyni, z níž jsou stále patrné valy s podivnými konstrukcemi bran. Hradiště z pozdní doby bronzové a následné doby Keltů, které o víc jak tisíciletí později znovuobjevili naši středověcí předkové a založili zde vojenskou pevnůstku. Keltové sami však toto místo opustili dlouho před tím, než se celý Hvozd na tisíc let uzamkl.

Lidé dříve posvátné háje symbolicky uzavírali. Zavírám les, aby sem nikdo nevlez. Nicméně uzamknout celý kraj vyžadovalo nesmírnou oběť. Takovou, ze které se tajil dech. Nejednalo se o těla zvířat ani rostlin, ale o poklad nedozírné ceny. Šlo o podmokelský poklad zlatých mincí, jehož písně zněly celým krajem až do letního slunovratu roku 1771. Menších pokladů tu však bylo více. Díky tisícileté mezeře v osídlení našeho kraje jich ještě spousta čeká v křivoklátské zemi. A doufejme, že tam zůstanou.

Se ženou jsme vzpomínali, jak jsme se tu před skoro sedmi lety vzájemně fotili. Při pohledu na tyto snímky jsme museli usoudit, že jsme se sice změnili, ale o nějak výrazně strašlivou změnu nejde. Prvními valy jsme prošli k okraji hradiště, odkud jsme pokračovali dále na skalní vyhlídku.

Cesta rozkvetlým jarním lesem je živá a spojená tak s celým naším životem. Není zdánlivě neměnná a mrtvá jako cesta po ulici, která se podle mínění společnosti nemá moc měnit. Ovšem počasí, hmyz, voda a kořeny rostlin to vidí jinak. Život nelze vyhnat, ovšem pocit bezčasovosti a nesmrtelnosti lze zažít pouze tam, kde se může plně projevovat. Nesmrtelnost totiž leží v neustálých proměnách, nikoliv v neměnnosti.

Na vrcholu skalní vyhlídky pálilo slunce. Výhled do dalekého okolí byl jako vždy nádherný. Řeka pode mnou, v dáli lesnatý kraj a za ním říše polí. Svatyně paní země. Vzduch protkaný jarem a léčivou mocí, která se ke mně vznáší od lesních a skalních bylin, kyčelnice, jaterníků, čeřená na listech buků, habrů, bříz a jeřábů muků.

Mysl je součást těla a tedy přírody. Jako taková je ovlivněna prostředím, jídlem, bylinami, vším, co vdechujeme, pijeme, jíme, kde žijeme, jak žijeme a na co myslíme. Látky některých bylin mysl jemně podporují, jako například voňavá silice, prchavá pryskyřice, mateřídoušky. Vůně lesa, světlého i temného, nás zároveň uklidňuje a povzbuzuje, zkrátka nám dodává novou sílu či moc.

Od Propadeného zámku jsme zamířili směrem k Velké pleši, ovšem brzy se naše cesta stočila mírným houštím k vrchu Prachovišti a mému oblíbenému Štulci. Vraceli jsme se tedy zpět k Branovu, ovšem jinou cestou. Pozorně jsme prohlíželi obtisky prasečích kopýtek v bahně a doufali, že nenarazíme na bachyni se selaty. Mně osobně to bylo celkem jedno, podobná setkání jsem zažil přinejmenším dvakrát a nic tak hrozného se nestalo. Nesmíte jen prase náhle překvapit a chodit lesem tiše jako myš, což se bohužel občas doporučuje. Místo nápaditých popěvků splývajících se zpěvem ptactva tak dnes slyšíme zvuky motorových pil.

Prošli jsme lesem, který má zde pod Štulcem poměrně hospodářský charakter, i když na svazích a vrchu samotném už znovu převládají květnaté bučiny. Tohle střídání různých druhů prostředí na krátkých vzdálenostech, ať už druhů bližších nebo vzdálenějších přírodě, je pro Křivoklátsko typické. Přešli jsme potůček, který tekl zpět do Luhu. Suťové loužky a lesostepní pleše. Rozdílná prostředí, kterých můžete během dne pěšky navštívit hned několik. To je podstata Křivoklátska.

Když jsme se vynořili z lesa, znovu nás osvítily sluneční paprsky. Pastviny nad Branovem vypadaly klidně, tiše a prázdně. Jenom v dálce se ve stínu malého hájku schovávalo několik krav s dlouhými rohy, skotský náhorní skot bez chlupů. Znovu mě omámila vůně kvetoucích hlohů. Stejně jako chutě jsou i vůně otázkou zvyku.

Předpokládám, že většina lidí u nás ohrnuje nos nad jídlem z hmyzu. Naopak já nos ohrnuju nad jídlem z krávy, zkrátka jsem si na něj odvykl, abych mohl jíst více léčivých rostlin. Každý jsme zvyklý na něco jiného a často necháme své špatné pocity, aby ostatní za jejich způsob života odsoudily. Jsme společenští tvorové a přirozeně tíhneme k tomu, co dělá většina kolem nás. Pokud se většině nelíbí vůně nějaké květiny a dozvíme se o tom, budeme se jí sami přirozeně vyhýbat a alespoň v mysli se posmívat tomu, komu se líbí. To mi však přijde dětinské, zvlášť když o tomto pochodu naší mysli a její evoluci víme. Hloh mi zkrátka voní, rostliny, krávy i hmyz považuji za roztomilé, i když k nim má společnost ambivalentní vztah.

Nad vesnicí se jako hora tyčí vrch Mokřinka, svatyně Bouřného pána plná dubů, buků a borovic. Zde se země spojuje s nebesy, tady kolem proudí síla od řeky a z lesů křivoklátských.

Z podobných bouřných skal schovaných v lese lidé v minulosti odnášeli rostliny a mysleli si, že je tyto rostliny ochrání před bleskem. Podobně je měly plody z ohnivého srpnového období léta, například bobule jeřábu, chránit před požárem. Je to zajímavé, plné lidské představivosti, nicméně neúčinné.

Na Mokřinku jsem před několika měsíci vyběhl nejkratší necestou od Třech pramenů, které jsou schované v údolí nádherného potoka Klucná. Přijde mi úsměvné, jak se lidé shlukují na některých místech, zatímco kousek vedle máte celý les jen pro sebe. My jsme se každopádně také přidali k jistému shluku, neboť jsme zamířili přímo do Branova. Vesnice je to pěkná, jako na dlani, klesající směrem k řece. Tam jsme zatočili do javorového hájku a pokračovali po pěšině směrem ke vstupu do přírodní rezervace u Eremita.

Suťový les plný kvetoucích měsíčnic a prastarých tisů, které se skláněly mezi habry a lípami k řece. Mnohé z těchto zajímavostí jsem si zapsal do aplikace Křivobjevy, kterou jsem si sám pro tyto účely vytvořil. Vzpomínky protkané přírodovědeckým zkoumáním a básnickým rozvíjením pocitů jsou tím, co mě přeneslo do říše představ, i když jsem v ruce držel mobil, technickou věc vzdálenou přírodě, nikoliv však vesmíru.

Spatřil jsem červeň mladých smrkových šišek a za ní postavu pána lesů. V ruce držel syčící břečťan, na hlavě měl věnec z dubových větví, ze kterého trčely dva jelení parohy. Vstoupil jsem do jeho svatyně.

Uklonil jsem se a prosil jsem ho, aby lidem pomohl najít cestu k ohleduplnosti vůči přírodě, kraji a sobě samým. „Proč?“ zeptal se mě, „proč bych měl lidem pomáhat, když všechno včetně lesů zničí? Vždyť tohle je jen drobný úsek přírody mezi lidskými sídly.“

Sice jsem s ním částečně souhlasil, ale sebral jsem odvahu mu odpovědět: „Lidé jsou schopní velké empatie, soucitu k sobě i ostatním tvorům, pokud chtějí. Žádný jiný tvor to nedokáže do takové míry. Jaký jiný příslušník pozemského života by převážel zraněného orla přes půlku země, aby ho pomocí operace a přístrojů zachraňoval? Kdo jiný dokáže rozmluvit sebevraždy, obejmout a popovídat si?“ Procházeli jsme kolem hub klanolístek rostoucích na starém dřevě.

Lesů pán se zachmuřil. „Ale vy lidé hlavně můžete za to,“ řekl mi, „že se tyto věci dějí. Že se orlům ubližuje a člověk touží po tom se sám zabít, neboť mu někdo zavraždil blízké, ať člověku nebo orlovi. Lidé jsou vrazi.“ Skrze koruny stromů prosvítaly sluneční paprsky, které mi do hlavy vložily další myšlenku. Cítil jsem, že jsem jen prostředníkem mezi dvěma smyšlenými bohy. „Kvůli jedné zrůdě,“ řekl jsem nahlas, „nelze odsoudit sto dalších dobrých lidí nebo celé lidstvo. To by bylo příliš jednoduché. Nelze se soustředit čistě na to špatné a zapomínat odměňovat to dobré. Bez lesů zahyneme. Pomoz nám.“

Netrvalo dlouho a les i slunce nás propustily ze své vlídné náruče. Sestupovali jsme k dřevěnému mostu, ovšem nepřešli jsme jej. Sestoupili jsme ke Klucné a posadili se na jejím břehu.

Potůček příjemně šuměl a vléval se do Mlžné řeky Berounky. Kolem rostly malé habry, přiletěl k nám mlynařík spolu s několika motýlky. Nasvačili jsme se a na chvíli se položili do lesní podestýlky.

Jakmile jsme byli dostatečně odpočatí, vyrazili jsme po mostě na druhou stranu údolíčka a podél řeky zamířili směrem do Roztok. Napřed jsme potkali slepýše, pak hned užovku obojkovou. Oba jsou to velmi mírumilovní plazi, kteří vás nekousnou, i když byste se hodně snažili.

Poté jsme potkali rybáře a vodáky, kteří si chtěli vyzkoušet slalomovou trať. Zavzpomínal jsem na dětství, jak jsme sem často chodili na mangový džus a bramborový talíř, neboť místní hospodský se snaží vyjít lidem vstříc.

Z Roztok jsme pokračovali přes most do Křivoklátu. Ze silnice jsme odbočili směrem k Paraplíčku a odtamtud dále ke hradu, který je v těchto dnech zavřený. Místo českého lva na něm vlála vlajka s nápisem „Zrádci“, což bych možná, pokud bych si nebyl vědom jistého natáčení, považoval za politickou proklamaci. Hrad jsme i tak pozdravili a vydali se po Bednářské stezce, po úbočí svahu se suťovým lesem zpět do údolí Rakovnického potoka.

Ve stejný den v roce a na stejných místech se odehrává počátek mého příběhu s názvem Křivoklátské směsi. Tady se začátek i konec točí v neustálém koloběhu od východu k západu. Cesta životem, přírodou a vesmírem vlastně nikdy nekončí, vše se zmítá ve víru neustálého míchání vesmírných směsí, prvků, atomů, ve víru života a smrti. Viděl jsem sestupovat byliny ze skalních pleší do rozkvetlých lidských luk, spatřil jsem dávnou minulost, kdy kolem rostly rakytníky a borovice limby, potkal jsem keltské řemeslníky a středověké umělce.

Byl jsem jedním z nich. Byl jsem sám sebou. Potomek svaloploutvých ryb, který přemýšlel nad minulostí a smyslem života, zatímco jsem přikládal nos ke květům jabloně, potomku zelených vodních řas.

Všichni jsme spojení stejnou minulostí, látkami, neustálým vzájemným ovlivňováním. Co zničí jednoho, zpravidla ublíží i druhému. Mysleme na to a přijměme skutečnost, že jsme součástí přírody a že musíme být ohleduplní. To je skutečnost mnohem jasnější než ta, že se další den probudíme.

Když jsme dorazili zpět domů do Městečka, pomalu se stmívalo. Z jedné strany kukala kukačka, z druhé zpíval drozd. Byl jsem šťastný, že jsem mohl tuto cestu dlouhou dvacet kilometrů plně prožít. Můj vztah se ženou se upevnil. Oba jsme věděli, že půjdeme po cestě dále, společně, a to až do samého konce. Přeji vám všem, ať najdete svou nejkrásnější cestu životem.