„Jsou to buky, vysoké i tlusté, hladké jako hladina studánky, vrásčité i oděné houbami, roztahující své větve za sluncem. Stojí tam jak věčné sloupy mezi nebem a zemí a ničím nestíněné se tak představují v celé své kráse. Tyto pralesní buky se liší od těch z běžných lesů, i od svých mohutných bratrů a sester rostoucích na dně roklí, loužků, a od zakrslých a tvrdých jedinců obývajících pleše a skály, kde odolávají slunečnímu žáru. Buky mají zkrátka mnoho podob a všechny jsou nádherné.“ – Buk z Vysokého toku, Příloha první: Příběhy vybraných stromů Křivoklátska, Křivoklátské směsi, Přemysl Lúa Černý

„„Víš, proč tomu tak je?“ zeptala se. Na odpověď však nečekala. „Protože jde k jejím listům hodně slunečního světla,“ pokračovala, „a tak si může lípa růst, jak chce. Ale tady je to jiné. Vysoké staré buky sem k zemi skoro žádné světlo nepustí, když mají listy. Lípa proto nemůže růst do výšky, na to by neměla sílu. Musí tedy růst do šířky, aby chytla sluneční paprsky z každé malé skulinky mezi větvemi buků. Je to tak živý a proměnlivý strom, který hned znovu obrazí, když ho usekneš. Však to znáš.““ – Kapitola druhá: Čtení z krajiny, Křivoklátské směsi, Přemysl Lúa Černý

Mapa objevů pro bukový les
zadaných přes aplikaci Křivobjevy:

Data z Křivobjevů jsou dostupná pod licencí CC BY-SA 4.0