Jantar (řecky: élektron) byl v antice považován za sluneční kámen. Podle tradičního řeckého mýtu se jedná o slzy dcer titána slunce Hélia, které truchlí nad ztrátou Faethóna. Podle řecko-keltské pověsti jsou dalším zdrojem slzy Apollóna, který byl rovněž spojován se sluncem. Cestou do mýtické severní země Hyperboreje, mimo jiné také spojované se zdrojem jantaru, měl totiž oplakávat svého syna Asklépia:
A na blízku říčního proudu
Helia jasného dcery se kryjíce v osikách štíhlých,
bědují dojemným pláčem a nešťastným dívkám zpod víček třpytivé jantaru kapky se roní a kanou pak na zem.
Dopadnouc do zrnek písku schne každá v paprscích slunce,
avšak když šumivý vítr se rozduje nad mořskou plání,
z černé zátoky vln tam splakují pobřežní písek,
v Eridanos tu vše, jak proudy se nazpátek vlní,
hromadně valí se spolu. A Keltové přidali k tomu
pověst, že Apollona slz jsou to krůpěje Foiba,
které unáší vír, jež nesčetné opodál vylil,
k Hyperboreů lidu když svatému odcházel tudy,
skvoucí opustiv nebe, jak rozkázal jeho mu otec,
rozhněván pro svého syna, jejž v Lakerii mu žírné
Koronis zrodila jasná blíž výtoku Amyru řeky.
– Argonautika, Apollónios Rhódský (mezi 295 a 290 př. n. l. – 245 př. n. l.), přeložil Josef Jaroš, vydalo nakladatelství Argo v roce 2013
