Byl jeden kořenář, který stále nosil bylinky a kořínky do lékáren; ten znal cestu do kořínkové zahrady Ducha hor, která se jmenuje Čertův důl; v něm má svou zahradu a zvláštní bylinky a kořínky; ty od něho nedostane žádný člověk, dává je pouze z vlastní vůle: Chce-li někdo dostat násilím nebo spiklenecky, musí věc dokonale znát, jinak mu Krakonoš zlomí vaz nebo mu z toho vzejde jiné neštěstí.
Jednou přinese tento kořenář několik kořínků do lékárny v Lehnicích: V té době leží plukovník Lyon jako komandant ve městě; jeho žena si dala zavolat kořenáře k sobě a slíbí mu velké peníze, jestli jí přinese pravý bílý kořen, který roste v té zahradě. Muž se tam vydá a kope. Krakonoš k němu přijde, ptá se, co kope. Říká, že je chudý muž, má prý mnoho malých dětí, musí se živit sbíráním bylin a kořínků. Duch řekne, že má přece na horách dost těhle věcí, ať v pokoji opustí jeho zahradu, to, co má, ať si ponechá, ale aby se už nevracel.
Muž přinese plukovnici Lyonové kořínky, které mu dost draze zaplatila, ale ať se podívá, jestli by jich mohl přinést víc. Jde tam tedy podruhé, kope, Krakonoš přijde znovu a praví: Co děláš? Zakázal jsem ti to, neměl ses nikdy už vracet, hleď, co s tebou udělám. Muž odejde a zase přinese plukovnici něco, což mu ona ještě dráže zaplatí než ty první.
Muž si dodá odvahy, jde potřetí do zahrady a kope. Duch přijde a zeptá se, co dělá, že mu přece zakázal, neměl se už vracet, a vezme mu motyku z ruky: kořenář si pro ni zase dojde a kope. Duch pravil, ať přestane kopat, že je na čase. Ten však kope hbitě dál. Duch mu vezme znovu motyku a zahodí ji. Kořenář si pro ni zase dojde.
Když chce sáhnout po motyce, Duch ho uchopí a roztrhá na kusy a ty rozmetá ve vzduchu, takže z něho nezbude než rukáv z kožichu, který jeho syn, chlapec asi třinácti- nebo čtrnáctiletý, přinesl nazpět; a ten jsem viděl na vlastní oči.
— Paul Johannes Praetorius (1630 – 1680), přeložil Jan Ort