Člověk je přirozeně společenský tvor, ale zároveň bytost s hlubokým vnitřním světem. Činnost v různých skupinách, ať už zájmových, duchovních, vědeckých, politických nebo uměleckých, může přinést inspiraci a podněty. Přesto se po čase dostaví nepříjemný pocit, jako by se nám onen vnitřní svět začal pomalu rozpadat. Vlastní směřování se ztrácí pod vrstvami cizích motivací a názorů.
Michael Faraday, slavný fyzik a chemik, si byl dobře vědom hodnoty „integrity mysli“. Nešlo mu jen o intelektuální poctivost, ale i o vnitřní soudržnost a schopnost zachovat si jasné, nenarušené myšlení tváří v tvář tlaku autorit nebo kolektivních očekávání.
Ve skupinách se rozvíjí vzájemná empatie a spolupráce. Ale někdy právě tato společná řeč začne určovat, co je nám dovoleno si myslet a jak máme jednat s ostatními. Tlak na konsenzus je sice neviditelný, ale zároveň plíživý, nevědomý, a tak velice silný. Člověk začne přemýšlet v kategoriích, nálepkách, které skupina předkládá, a pomalu ztrácí vlastní hlas.
Někdy je tedy nutné vystoupit. Zpomalit. Vrátit se na lesní cestu, kde v tichu slyšíme vlastní myšlenky, třeba neúplné, bláznivé, ale naše. Když se člověk naučí být sám se svou myslí, se svou rodinou v prostředí, které je zdravé, čisté a krásné, může později přistupovat ke skupině a obecně k lidem z pevnější pozice. Nikoli jako ten, kdo hledá identitu, ale jako ten, kdo si ji skutečně nese.
