Má dnes smysl slavit slunovraty a rovnodennosti?

„Pohlédni nazpět, jak před naším zrozením doba, věčnosti starší část, se nás netýče vůbec! V ní zrcadlo příštího času, jenž nakonec přijde po naší smrti, nám před oči příroda staví. Co tam hrozného vidíš? Či smutného něco? Není to bezstarostnější než hluboký spánek?

Přirozeně, že cokoli v Tartaru hloubi podání líčí, nás potkává zaživa všecko … I Sísyfos dlí mezi námi: vidíš, jak lačně si od lidu žádá prutů a surových sekyr a věčně smuten a s prázdnou se od voleb vrací. Za stínem moci se hnát a nikdy ji nemít a úmorné práce se pro ni podjímat věčně: toť totéž, co lopotně valit do kopce balvan, který se vždycky už z vrcholu skutálí dolů a na rovnou pláň a plochu se poskokem žene.

Ten, kdo má nevděčné srdce a věčně je sytí a plní dobrými věcmi – a přece syt není, ač rok co rok nám ročních koloběh časů nosí a rodí plody a rozličné krásy a nám je pořád málo těch života darů: toť smysl té zkazky, jak dívky ve květu mládí do sudů s puklým dnem prý vlévají vodu, ač na žádný způsob ty nádoby naplnit nelze.“

– O přírodě, Titus Lucretius Carus, přeložila Julie Nováková, v Praze vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1971

Po miliardách let jsme konečně mohli otevřít oči, byť na pouhá desetiletí, ale jsme to my, prvky světa a vesmíru vtělené do jednoho živočicha, který může a chce svět sám poznávat. Vesmír konečně vnímá sám sebe, nedokonale, ale prostřednictvím nás to přece jen na krátký čas dokáže. A my můžeme být vděční, že jsme na světě alespoň na okamžik, vždyť kolik lidí a živočichů nemělo to štěstí, nenarodilo se a nevzniklo? Kolik planet je neobydlených? My máme neobyčejné štěstí, a to by mělo být důvodem k radosti. K radosti z vlastního života, poznávání světa, střídání ročních období a z veškeré krásy všeho živého a neživého kolem nás.

Všichni, zvířata, rostliny, houby i ti nejmenší tvorové, společně sdílíme jednoho předpokládaného prapředka. Společně za působení ohně a vody, z hvězdného prachu, tedy z prvků vzniklých teplem a tlakem ve hvězdách, atomů a molekul, jsme povstali, abychom zaplnili Zemi nespočtem tvarů, vysokými stromy, voňavými květinami, nekonečnými houbovými sítěmi, tvory žijícími v lesích, na loukách, stepích, vodách i v teplých pramenech. Skok lososa přes přeje, skorce do potočních proudů, veverky na buku, za to všechno vděčíme kráse a hojnosti přírody a jejím procesům. Proč bychom se měli připravit o možnost ji poznávat a mít otevřenou mysl, nezatíženou různými bludy? Proč bychom se neměli radovat z živých tvorů, vesmírných těles, naší planety Země, která se spolu se sluneční soustavu pohybuje skrze Mléčnou dráhu a celý vesmír, a ze střídání ročních období?

Zahradu můžeme chápat jako náš obraz vesmíru, který sami s přírodou a jejími ročními obdobími pomáháme tvořit. Zahrada je prostor pro vytváření příběhů, ale i pro spolupráci s okolní krajinou. Do lesnatých krajů se například hodí zahrada s více stromy, které volně přechází do okolí.

V ještě poměrně nedávné minulosti byly pro naše předky velmi důležité oslavy rovnodenností a slunovratů^[1]U ostrovních Keltů se oslavy letního slunovratu posunuly do období svátku ohňů Bealtaine a mnohé z původních zvyků kolem zimního slunovratu převzal dušičkový svátek Samhain., kdy se střídají roční období a kdy dochází i k přelomovým událostem zemědělského kola roku, jakými jsou orba, výsev a sklizeň. Oslavy a zvyky kolem jarní a podzimní rovnodennosti, letního a zimního slunovratu zahrnovaly kromě úcty k předkům především úctu k proměně přírody. Jarní rovnodennost je časem, kdy kvetou vrby a první rostliny se derou na povrch, plné bujaré síly. Dávné pojmenování měsíců března od břízy a dubna od dubu vychází z tohoto pozorování.

Letní slunovrat je časem ohně a vody^[2]Dávné příběhy vyprávějí o tom, že život povstal z ohně a vody. Skutečně, Země by stejně jako Merkur, Venuše a Mars měla být ohnivou, teplou a skalnatou planetou, na rozdíl od Saturnu, Uranu a Neptunu, které jsou vodnaté, pokryté ledem, plyny a kapalinami. Ovšem na Zemi je … Pokračovat k poznámce, které měly podle evropských příběhů stát za vznikem světa, ale také časem bylin, které mají v tuto dobu v květu největší sílu. Podzimní rovnodennost je časem sklizně a vděčnosti za úrodu, zatímco zimní slunovrat je plný očekávání nové sluneční síly, úcty ke stálezeleným stromům, ale i k očistným ohňům, které nás mají zbavit všech křivd. Samozřejmě v průběhu staletí a tisíciletí vzniklo mnoho pověr a náboženských představ, které by nám dnes připadaly směšné. Proč na jednu stranu oslavovat život, ale na druhou stranu se bát posmrtných trestů? Kvůli nevědomosti z toho, jak svět opravdu funguje? Není lepší se z ročních období a života jen radovat a sami si určit, co je pro naši společnost nejlepší, abychom se vyhnuli zbytečným trápením?

Jaro u Rakovnického potoka s kvetoucí střemchou.

Každé období má své krásy, ale pro mě osobně nejhezčím je přelom jara a léta, tedy měsíce květen a červen. V tu dobu je listí svěže zelené, byliny a stromy kvetou a voní a ptačí zpěv dosahuje svého vrcholu. Listy jsou šťavnaté, je přes ně v lese krásně vidět a luhy ještě nejsou úplně zarostlé kopřivami a obsazené komáry. Také ještě nejsou letní prázdniny, což je výhoda. Toto období si zkrátka snažím užít a vážím si jej ještě více, když vím, že nemůže trvat věčně.

I kdyby se změna ročních období zastavila a klimaticky bylo stále jaro, bezpochyby by se během pár měsíců život v přírodě změnil, přicházely by jiné druhy rostlin, hub a zvířat a časem by náš kraj připomínal spíše tropy než jaro mírného pásu. Bez neustálého koloběhu se zkrátka neobejdeme, pokud chceme jaro s jeho rašením zažít. Střídání dob ledových a meziledových představuje podobný děj jako každoroční střídání ročních období, jelikož to bylo právě během nejchladnějších výkyvů ledové doby, kdy u nás vznikaly úrodné spraše. Díky nim se mohly v naší meziledové době tak dobře šířit některé stromy jako jilmy, javory, lípy a jasany.

To samé platí i o našem mladí a celém našem životě, u kterého, pokud ho chceme opravdu prožít, se musíme smířit s jeho zánikem. Už jen kvůli této skutečnosti bychom měli cítit vděčnost, že alespoň na chvíli můžeme na naší krásné planetě žít, že smíme celou tuto krásu alespoň na chvíli vnímat a přemýšlet nad ní. Stejně tak bychom se měli o letním slunovratu radovat a být vděční za to, jak krásný přelom jara a léta jsme mohli zažít, i když už pomalu odchází. V přeneseném slova smyslu je o letním slunovratu jaro obětováno, aby za méně než rok opět mohlo nastoupit v plné síle. Bez toho bychom totiž pravé jaro nikdy zažít nemohli.

Teleskopy, spektroskopy, detektory, ale i internet pomáhají rozšiřovat naše lidské vnímání.

Podobné příběhy o proměnách a o živlech vedly ve starověkém Řecku k různým filozofiím, které stály za objevením atomů. A byli to atomisté, kdo chtěli lidstvo zbavit zbytečných strachů skrze poznání přírody, a do jisté míry se jim to podařilo, ovšem jejich učení bylo tehdy okrajové. Dnes však víme více, nejen mnohem více o prvcích vesmíru, ale známe i genetiku a přirozený výběr, který vysvětluje vznik veškeré té nádherné rozmanitosti všude kolem nás.

Každý z nás jsme jedinečnou kombinací genů, které měly to štěstí a mohou alespoň na okamžik spatřit světlo světa svýma vlastníma očima. Představte si, kolik kombinací byť stejných genů nevzniklo, kolik jedinců se nenarodilo. Geny můžeme přirovnat k proměnlivým vzorům, ze kterých je tvořeno vše živé. Jsou to vzory podobné narušeným symetriím, které vedly k výskytu subatomárních částic, nebo vzorům v datech, které hledá umělá inteligence a pomocí kterých je schopna analyzovat texty nebo malovat obrázky.

Příběh o Květinové dívce, paní úsvitu, je krásným příkladem polidštění přírody, které je pro naši mysl typické. I díky tomuto přirovnání přírody k našemu lidství je pro nás snadné ocenit její krásu.

Naše mysl umí dokonce hledat mnohem záludnější vzory ve společenských interakcích, aby nám umožnila s co nejmenší prací dosáhnout v dané společnosti nejvíce ve smyslu přežití a předání našich genů potomkům. Díky této schopnosti umíme prožívat příběhy, ve kterých se různé interakce vyskytují. Díky tomu umíme ocenit krásu světa, lesů, řek, všeho života, se kterým sdílíme stejného předka, našich zahrad a krajiny, kde žijeme, a to během střídání rovnodenností a slunovratů, zkrátka všech období kola roku.

Jaký má v dnešní době tedy smysl slavit slunovraty, rovnodennosti a jiné svátky spjaté s koloběhem roku? Hlavní důvod je podle mě prostý projev vděčnosti a radosti z toho, že máme to štěstí a můžeme tyto proměny světa v jeho velikosti vnímat. Druhým důvodem je skutečnost, že naše mysl dychtí po příbězích, které chce vidět v krajině kolem, a pokud jí je dáme, odmění nás pocitem klidu a sounáležitosti, které se snad mohou projevit na našem duševním zdraví. Třetím důvodem jsou pak naše zahrady, kde se na pár okamžiků přeneseme do role původních zemědělců, kteří byli na rozdíl od nás na vlastní úrodě bytostně závislí a museli tak vnímat pravý čas výsevu a sklizně, což se i my můžeme během vnímání změn ročních období a počasí v našich zahradách naučit. A samozřejmě vnímání krásy proměn krajiny, to je podle mě ten největší ze zázraků.