„A pak se mi najednou zdálo, že se točí svět. Zvrátil jsem hlavu a podíval se do nebe. Jako by chtělo prasknout a rozestoupit se. Ztmavlo, zrzavá skála nade mnou se nachýlila. Na starém nezabudickém kostele svatého Vavřince bil zvon poledne. Bim! Bam! Bylo dvanáct hodin. Bim! Bam! Představení bylo připraveno. Obloha praskla a z ní se vysypala tma. Napadlo mě: svatí přicházejí! Neznámí nebeští střelci vystřelovali do lesů a do řeky blesky. Někdo tloukl na poklice. Z oblohy se spustila voda. Řeka se zvlnila a plavaly po ní bubliny veliké jako pěsti. Stromy se kývaly, dostaly strach, aby se nezlomily a neumřely. A někde se zachechtal pták. Vtom mě napadlo podívat se na prut. Znamení klidu spadlo, imitace se soukala do rozbouřené řeky, jako by ji někdo ve vodě nenasytně polykal. To je ryba, běží s návnadou! A druhý proutek se houpal jako rameno pumpy, kterou jsme dostali od dědečka Nováka. Vyskočil jsem a uchopil proutek, abych mu ulehčil a aby nepraskl. Objevila se tajemná úhoří hlava. Vyvlékl jsem ho trávou k té louži naplněné vodou. Uřízl jsem imitaci a hodil ho do louže, odkud nemohl upláchnout. Skočil jsem po druhém prutu a přisekl. Zase úhoř! Přitáhl jsem ho ke břehu a na silné imitaci vyhodil na břeh. Doslova skočil k té louži. Navázal jsem háček. Další háček. Ruce se mi třásly rozčilením, voda se mi lila přes tvář. Třetí úhoř. Čtvrtý už je zlatý. Na tyto chvíle jsem čekal celé roky. Přišli zlatí úhoři!“

– Jak jsem potkal ryby, Ota Pavel (1930 – 1973)

Ota Pavel měl velké literární nadání a nebýt jeho předčasné smrti, dokázal by, soudě podle nedokončeného Fialového poustevníka, Křivoklátsko oživit podobně, jako to dovedl Jean Giono s Provence. Ale tak už to na světě chodí.

Na fotografiích z dnešní procházky se nachází místo, kde Ota lovil zlaté úhoře, u Šímovic skály kousek naproti od Nezabudického mlýna. V Luhu se pak nachází nové plovoucí molo a nová loď Hermína, která je pojmenovaná po Otově mamince.

Jak na vás zdejší krajina působí? Není přece jen opravdu živá a tajemná? 🙂🌿

Osobně si představuji, jak pán hromu stojí na Šímovic skále a za nečekané bouře nahání úhoře, rybí hady, jak je sám Ota nazval, přímo na hladinu řeky. Jako by hradiště Propadený zámek, střežící Smrt krásných srnců, stále do místního kraje otisklo vzpomínky na dávné indoevropské příběhy.