„Avšak příroda nezměnnými svými zákony neustále působí; pudí, žene nás k poznání pravdy, která svou nahotu často před námi skrývá, ač ve své nahotě nejmilejší jest. Věčně v ráji – byl-li jaký – nemohl zůstati člověk, nebylo tam pro všecko jeho potomstvo prostranství. Měl-li býti člověkem, musel užívati rozumu a poznávati pravdu, ku které poznání jeho co asymptota vždy se blíží, a nikdy ji úplně nedostihne.“ – Zápisky, Josef Jungmann (1773 – 1847)

Protiva: Nemálo jsem se divil, kterak jste zvláště vy celé to rozmlouvání od hlavní věci na jinou a docela rozdílnou přivedl; aneb ať zřejměji dím, od lásky k vlasti k lásce jazyka českého se uchýlil; což mi tak směšné přicházelo, jako když tam Lucianův Jupiter rozběhna se s svým mnohohrotným hromem na zapirače Bohů Anaxagora, sám nevěda jak, udeřil do chrámu Kastora a Poluxa, kteří mu ničím neublížili, ježto zatím filosof bez nejmenšího ourazu vyvázl.

Slavomil: Chrám spartánských blíženců a Anaxagor filosof ovšem věci nestejné byly; jestliže pak mezi vlastí a jazykem vlastenským táž jest nestejnost, tož bychom arci daleko za cíl byli házeli. Než, dovolte, ať se vás zeptám, jaký národ přebývá v Rakousích? Řeknete zajisté, Němci! na týž způsob Francii Frankům, Rusii Rusům připíšete; aniž zapřete, že všickni tito svou zvláštní vlast mají. Nuže, což právě tím je dělá, aby Frankové, Rusové, Němci byli?

Protiva: Zvláštní jich každých obec a správa!

Slavomil: Než co, kdyby se všecky jich země pod jedinou správou spojily, zdaž by přece jako prvé tolikerými byli národy?

Protiva: Byla by to jedna obec v Němcích, Rusích a Francích záležející.

Slavomil: Jedna, ale rozdílných národů. Každý ten národ sebou by obmezen byl a mním, že by nenamluvil tak snadno Rusovi někdo, že Francie jeho vlast jest. Sami Francouzové, ač že jako nejhlavnější světaobčané všudy doma jsou, neopominuli by svého Zárejnska, jakožto vlasti své, plnou hubou zvelebovati. A medle, tu kde by jedna správa, jedno právo, jedno, dejme i to, náboženství panovalo, odkud přece ta patrná rozdílnost mezi těmi národy pochází?

Protiva: Rozumím vám: míníte, že jazyk jest to, an obmezuje národy a vlasti jejich. Než co kdyby místní okršlek snad to byl, jejž vlastí nazýváme? Dejme tomu, že by Francouz ve Vídni jsa zrozen a vychován, o vlast svou tázán byl: může-li, nelhaje zapříti, že Vídeňák jest? umí-li německy, čili nic, na tom nezáleží.

Slavomil: Velmi mnoho. Neuměje německy, vůbec za Francouze jmín bude.

Protiva: A co, kdyby takových Francouzů buď ve Vídni, buď v okolí jejím více, až i na tisíce bylo?

Slavomil: Tu by se patrně dělili, a jako jsou u nás čeští a němečtí Bojemové, nápodobně by tam němečtí a francouzští Rakušané byli; vždy dva národové v jedné zemi.

Protiva: Tedy v jedné vlasti?

Slavomil: Pokud jistou země částku, neboliž jisté z hor, dolů, řek a lesů pozůstávající okolí vlastí nazýváte, nepřím se, a na ten způsob celá naše, jakkoli prostranná mátě země jedinou bude všech národů vlastí, a přece, že více na zemi vlastí jest (vyjímaje ty vaše světaobčany), žádný potud nepochyboval; aniž, pokud mně známo jest, přirozenost zvláštní tak nazvané vlasti obehnala nějakou hradbou, aneb plotem jakýmsi viditedlným opatřila, tak aby jedné každé z nich věčné byly vykázány meze, a ona za hodnými toho příčinami menší nebo větší býti nemohla.

Protiva: Vidím že, nechci-li, aby se ten led docela rozjihl, ustoupiti musím. Tedy kolik jazyků, tolik národů, tolik vlastí?

Slavomil: Jelikož již částka země s svými obyvateli dle jazyků rozdílným právem vlast slove –

Protiva: Čechia tedy částkou Bojemie, a v Uhřích nejméně trojí vlast, a co přitom nejutěšenějšího, hezky pomatena jest!

Slavomil: Smějte se do vůle; jinák není. O jméno se nehádáme, nýbrž o věc samu; a mním, kdyby český národ se poněmčil, aneb jakýmkoli jiným způsobem pošel (čehož navzdory nenávistníkům českým jeho duch ho chraniž a ostřež), že by jméno Čechie zemi té tak málo náleželo, jakož jí náleží ono Bojemie, an v ní dávno žádných Bojův více není. Tedy-liž včera cíle tak hrubě chybeno? Nebo jestliže vlasti bez národu, národu bez jazyku zvláštního pomysliti nelze, dokládám ještě jednou, že se žádný, kromě kdož jazyk národu svého miluje, pravou láskou k vlasti honositi může.

– z: Dvojí rozmlouvání o jazyku českém, Josef Jungmann, 1806

Stalo se, že jsem již filosofii studuje v prázdninách pozván byl od strýce svého, kdež někteří z příbuzných jeho stolovali. Mysl moje zahřála se veselostí obecnou, připíjením atd. Já počal živěji se míchati v rozmluvu, ale mysl ubíhala tryskem, an jazyk vázl v tenetech; vždy mně devět německých výrazů tanulo na mysl než jeden český. Tu jedna z hostů v prostosrdečné upřímnosti pronesla ta mne ohromující slova: „Já vždycky slýchala, že jen v Otročinovsi (odtud byla) koktají, ale nalézám to i v Hudlicích.“ Všecko se zamlčelo, já se pýřil hanbou a zlostí, a cítiv nedostatek mateřštiny hned jsem sobě umínil jí se lépe příučiti. Od té doby jsem vpravdě stal se Čechem, aspoň vůlí upřímnou.

– Zápisky, Josef Jungmann (1773 – 1847)

Mne to sice zabolelo, ale těšil jsem se tím, že lidé do Litoměřic již německých často jezdící pokazí se poněkud, ale v pouze českých krajích, dále od nákazy městské, že čistá mluva se zachovává, v čemž mne potvrzovalo i pamatování na rodné moje místo, kdež jsem čistou mluvu českou slýchával. Ale nastojte, po několika letech přišed do své rodné krajiny nalezl jsem velikou proměnu. Povstal tam Jáchymov (Joachimsthal). Jakýsi písařík ke mně se hned přitulil, znamenaje po kabátu, že musím být z Němec, a švandrkuje mnoho s radostí doložil: „Wir sprechen hier alles deutsch.“ – Myslil jsem, tys Němec a vidíš po německu. Oddechv sobě v kole svých příbuzných, radoval jsem se, že vždy ještě hlaholy tam zní uchu mému vítané. Avšak nebyla čistá ta radost. Již jim ne jako za starodávna kamna hřála, ale dávala hic; nebyli to ti samí, ale byli nämlich ti lidé atd. atd. Tak i teď nalézám ve Šternberce. Pozdravují sice ještě mnozí podobno z blízkých vesnic svým: Pochválen buď Ježíš Kristus, ale všickni, kteří poněkud nad selským stavem stojí, neb státi se domnívají, kteří z městečka neb ze zámku blízkého, německy pozdravují, byť nemnoho nad to tou řečí mluvili. A co nejbolestnějšího, pražští lékaři najali sobě Šternberk, dali tam dohlédače německé, posílají sem své pražské pacienty, a kam se Praha přenáší, tam němčina se valí.

– Zápisky, Josef Jungmann (1773 – 1847)

Mne máti má již co zrozeňátko bohu obětovala a k oltáři jeho co kněze budoucího slíbila; nemohlať se upokojiti, že jsem ji v té pěkné naději zklamal, až ji Janička moje po prvé se vší srdečností objala, ačkoli jakýsi nemilý cit, jako z přerušeného slibu, srdce její až do staroby tížil. Taková byla její nábožnost, že i nerozumný slib jí svědomí vázal.

– Zápisky, Josef Jungmann (1773 – 1847)

Naši psychologové, snad nesmějíce s pravdou před teology, příliš málo zřetel obracejí k živočichům ostatním, jichžto bytost s naší v jednom pořadí stojí, takže nic toliko poslední ohnivo řetězu toho jsme. Z toho vyplývá, že sebe vysoko, je příliš nízko stavíme. Mysl naše zajisté dokonalejší jest nad jejich, ale jen stupněm tím, že v naší moci jest slovo; ostatně jejich bytost uměle, božsky spravena jest a úplná historie jejich dosvědčila by nám, že schopnosti duše jejich jsou tak nepochopitelny jako naše. Již co o slonech, o opicích, psech aj. zaznamenáno, podivením nás naplniti a pohnouti musí, abychom jich za bytosti, ačkoli menšího stupně, ale vždy nám podobné považovali a mravnou k nim povinnost uznali, bychom kupříkladu jim bolesti nečinili atd. – Kdo člověka zabije, smrtí se tresce, to spravedlivo; ale kdo psa za živa kuchá neb jinak mučí, buď pro nabytí pitevné zkušenosti nebo pro jinou jakoukoli příčinu, nekárá se, rovně jako by jen dřevo štípal. Jaká tyranstva provozuje člověk nad zvířaty! V tom ohledu víra Indů o stěhování se duše jest chvalitebná a u nevzdělance platný důvod, aby zvířat šetřil, ano jim dobře činil. Když vidím řezníka na tele štváti pekelné své cerbery, chlapa voly bičištěm bíti, vozku s koněm tyransky nakládati, vždy mu přeji, aby Indem byl.

– Zápisky, Josef Jungmann (1773 – 1847)

Narodil se 16. července 1773 v Hudlicích u Berouna jako šestý z deseti dětí místního ševce a kostelníka. Jeho rodný domek je zachován a je v něm zřízen Jungmannův památník. Matka si přála mít ze syna kněze a proto mladý Jungmann navštěvoval německou školu v Berouně a piaristické gymnázium a filosofii v Praze. Pomalu zapomínal svůj rodný jazyk a teprve trapná zkušenost z českého rozhovoru v rodné vesnici ho vyburcovala k tomu, aby si své mateřštiny více vážil a lépe si ji osvojil. Jak zodpovědně přistoupil Jungmann k uskutečnění svého úmyslu je vidět z toho, že již za dva roky poté, roku 1795, se objevuje jeho první český literární příspěvek v Puchmajerově almanachu. Na mladého studenta zapůsobily osvícenské myšlenky a dílo Voltairovo, a proto dal přednost světskému povolání před duchovním. Pokračoval ve studiích na právech a v roce 1799 se stal učitelem na gymnáziu v Litoměřicích. Téhož roku, ve svých 26 letech, nabyl teprve občanské svobody, když byl propuštěn z poddanství na křivoklátském panství. Svého nového postavení využil Jungmann k tomu, aby v poněmčeném městě bezplatně učil žáky na gymnáziu a později i bohoslovce češtině. Ve svých žácích probouzel národní uvědomění a podněcoval je k literární činnosti. Mezi nimi našel svého celoživotního přítele a spolupracovníka Antonína Marka, vlasteneckého kněze a spisovatele. V hudebním kroužku v Litoměřicích se Jungmann zamiloval do devatenáctileté Johany Světecké z Černčic, která pocházela ze starého českého šlechtického rodu. Jak to bylo příznačné pro tehdejší společnost, dívka byla vychována německy a česky neuměla. Teprve sňatek s Josefem Jungmannem v roce 1800 ji přivedl k češtině a v rodině se pak mluvilo česky. Manželství bylo velmi šťastné a narodilo se z něj šest dětí, z nichž čtyři se dožily dospělého věku.

– předmluva k novému vydání Zápisků od Josefa Jungmanna (1773 – 1847), Eva Ryšavá, 1998