Jak se z venkovských bratrů stali rytíři, kteří zachránili český jazyk 🍃

Jednoho večera se skulinou ve skále protáhli tři kluci. Byli to bratři, synové prostého ševce a dcery hajného. Chodili sem pokaždé, když se zvířata kolem pásla a oni neměli co lepšího na práci. Ale teď bylo vše jinak. Na kameni uprostřed jeskyně seděla víla oděná do bílých šatů. Usmívala se. Chlapci se polekali a chtěli utéct. „Mě se bát nemusíte,“ řekla víla vlídně, „znám vaše rodiče a prarodiče, patříte ke kraji křivoklátskému. Pro každého z vás mám dar.“

Napřed přistoupila k prostřednímu z bratrů a zeptala se: „Po čem tvé srdce touží?“ Chlapec se jmenoval Antonín. „Chtěl bych,“ řekl nesměle, „aby lidé už netrpěli. Hlavně ti nejzranitelnější.“ Víla rozevřela pravou dlaň. „To je krásné přání,“ řekla a podala chlapci bylinu, která zářila zlatým světlem slunce. Poté přistoupila k nejmladšímu chlapci, který se jmenoval Jan. „Co si přeješ ty?“ zeptala se. Chlapec sklopil zrak. „Odvrátit strach a války,“ řekl. Víla se usmála a podala chlapci kříž, který zářil rudě jako ten nejvzácnější drahokam.

Nakonec přistoupila k nejstaršímu chlapci, který se jmenoval Josef. „Tebe se ptát nemusím,“ řekla s úsměvem, „neboť sis se mnou už mnohokrát povídal. Na vrcholu skály jsi stál, pozoroval nebe a přál sis, aby tento kraj nikdy neztratil krásu a kouzlo, které mu náleží.“ Pak chlapci podala větvičku lípy. Listy vypadaly jako srdce a zdálo se, že tlučou v rytmu života. Víla se naposledy na všechny podívala a zmizela v mlze.

Antonín se brzy stal uznávaným lékařem, který povýšil porodnici u Apolináře na světovou úroveň, překládal lékařské knihy, češtinu obohatil o slova jako hrdlo, šlacha, páteř a další a stal se rektorem Karlovy univerzity. Po něm tuto funkci převzal jeho ještě slavnější starší bratr Josef, kterému se podařilo vzkřísit český jazyk a napsat spoustu knih a slovníků. Ten byl už v té době jmenován na rytíře, bratr Antonín až později.

Mši jim při té příležitosti sloužil jejich nejmladší bratr Jan, kněz rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou, jediného mužského řádu na světě založeného ženou, Anežkou Přemyslovnou. Všichni tři bratři společně pracovali na zapisování českých slov u prostých venkovanů a obohacování české slovní zásoby.

A co se stalo s tajemnou vílou? Říká se, že ji Josef Jungmann naposledy viděl na vrchu Velízu, v místech, kde kdysi trávil čas se svými přáteli Josefem Dobrovským a Vojtěchem Nejedlým z Žebráku. Vlasy jí zdobil věnec z lipových ratolestí a za ní stal zástup prostých lidí, jeho předků, kteří kdysi Křivoklátsko obývali.

Hrob Josefa Jungmanna a dvou z jeho dětí na Olšanských hřbitovech v Praze

„Původ Jungmannů a dobu příchodu do krajiny křivoklátské nebylo lze dosud zjistiti. Podle jedné tradice přišel tento rod z ciziny (z Bavorska), podle jiné ze zněmčeného Duchcova nebo z Loketska. Jako časově nejstarší předek byl zjištěn podle matriky, chované v archivu děkanství berounského a počínající rokem 1601, Matěj Jungmann (1590 – 1651) s manželkou Kateřinou a jeho sídlem byla ves Svaté Hory, nyní zvaná Svatá. Větev hudlická přišla do Hudlic ze Svaté. Obec Svatá jest od Hudlic vzdálena asi 3 kilometry a cesta vede půvabným údolím … Z manželství Pavla a Kateřiny [Jungmannových] se narodil syn Matěj (1697 – 1777), mistr ševcovský s kostelník hudlický. Byl ženat asi od r. 1720 s Annou, dosud nezjištěného dívčího příjmení. Z tohoto manželství narodil se syn Tomáš Šimon (1741 – 1813), rovněž mistr počestného řemesla ševcovského, kostelník hudlický a včelař. Byl též starším cechu. Oženil se r. 1763 s Kateřinou Jungmannovou, dcerou po tragicky zahynulém Josefu Jungmannovi, hajném na samotě na Králi. Z tohoto manželství, které bylo požehnáno desíti dětmi, narodil se jako čtvrtý syn Josef Jakub (1773 – 1847) slavné paměti … Z dalších dětí manželů Tomáše a Kateřiny vynikl též mladší bratr patriarchův Antonín (1775 – 1854), doktor porodnictví, a pak nejmladší syn Jan (1778 – 1842), kněz rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, farář v Tursku a v Unhošti, a spisovatel. Na rok 1839 fakulta filosofická zvolila Jos. Jak. Jungmanna po druhé děkanem této fakulty a jeho mladšího bratra Antonína, profesora fakulty lékařské, rektorem Karlovy univerzity. Byly tedy z pěti nejvyšších úřadů universitních dva v rukou synů hudlického ševce.“ – z O rodu Jungmannově, Antonín Jungmann, 1948