Kdysi dávno lidé zpívali písně každý den. Pracovali venku a jinou zábavu ani neměli. Hlasem naplňovali louky, stráně i lesní pěšiny. Zpěv patřil k námaze, radosti i smutku.
Dnes už se v lese zpívá málokdy. Ale když jdu touhle starou stezkou mezi rozkvetlými hlohy pod Týřovem, mám pocit, jako by si země dávné písně ještě pamatovala. Zdá se, jako by vítr v korunách nesl ozvěnu dávných hlasů.
Stačí být potichu. A nechat les, ať zpívá ptačími písněmi a šuměním mladého listí. Možná v nich uslyšíme slova lidí, kteří zde žili před námi.
