Roční oslavy v dávných dobách – Návrat antického myšlení a jeho rozvoj – Kolo roku dnes – Doba květu lísky a vrby – Jarní rovnodennost – Doba květu jabloně – Doba květu bezu – Letní slunovrat / Doba květu lípy – Sklizeň a doba zralých bylin – Podzimní rovnodennost / Slavnosti úrody – Doba padání listí / Usmíření s předky – Zimní slunovrat / Hody – Poznámka ke světovým stranám

Roční oslavy v dávných dobách

Už od nejstarších dob probíhaly oslavy spojené s koloběhem roku, které měly společnostem doby kamenné, bronzové, železné, ale samozřejmě i středověku a novověku pomoci zajistit plynulý přechod z jednoho ročního období do druhého. Tyto přechody byly pozorovány na pohybu Země kolem Slunce a slavnosti s nimi spojené se tak soustředily kolem slunovratů a rovnodenností. Velikou roli nepochybně hrály změny ve vegetaci, především doba pučení a kvetení rostlin spojovaných s jednotlivými ročními obdobími, například kvetení sněženky nebo lísky oznamovalo začátek předjaří apod. Pravidelné měření času poskytoval Měsíc se svým střídáním novů a úplňků s přesně danou viditelnou velikostí během takzvaného dorůstání a ubývání. Ostatně slovo měsíc vychází ze stejného indoevropského základu jako slovo měřit. Zároveň se v různých slovanských jazycích zachovaly názvy měsíců, které na spojení mezi daným měsícem a dobou kvetení rostlin odkazují (v češtině se zachovaly první dva): březen/břízen, duben, traven, lípen, vřesen atd.


Primavera / Jaro od Sandra Botticelliho (1444–1510). Na obrázku se nachází Venuše s vílami.

Pokusy o uspořádání těchto oslav a zvyků s nimi spojených probíhaly už v pohanské[1]Pohanství je především antická filozofie, ať už se jedná po tisíciletí a půl nepřekonané dílo o přírodě s názvem Naturalis Historia od Plinia Staršího, nebo atomismus, volný pád a některé předpoklady pozdější teorie evoluce a relativity. Jsou to počátky lékařství, … Pokračovat k poznámce [2]Slovo „pohan“ vychází z latinského označení pro vesničana a v římské vojenské mluvě označovalo člověka, který nebojuje. Odtud tento pojem převzali první křesťané, kteří jím popisovali každého, kdo „nebojoval“ za Krista, tedy v zásadě vyznavače různých … Pokračovat k poznámce antice. Nejpůsobivějším zachovaným dílem z této doby je Kalendář (Fasti) římského básníka Publia Ovidia Nasa. Ovidius sesbíral především římské lidové zvyky a jejich objasnění vložil do úst bohům s daným měsícem v roce spojených. Bohové v jeho pojetí sídlili v lidské mysli a projevovali se skrze básnickou tvorbu a silné, transformační pocity. Jeho vlastní filozofie však byla dosti volná, ve svých Proměnách popisoval Pýthagora podobně jako Lucretius Epikúra (proč je Lucretiovo dílo důležité, uvidíme dále) a do úst mu vložil směs filozofických pouček různých směrů. Zajímavé je, že Ovidia trápilo špatné zacházení se zvířaty, a to ne z hlediska náboženského jako u Pýthagora, ale z pouhé skutečnosti, že zvířata toho už tak pro lidi dělají hodně a špatné zacházení si nezaslouží. Fasti se však zabývá pouze prvními šesti měsíci v roce, na zbytek Ovidiovi po jeho vykázání z Říma nezbyly sběratelské síly.

„Před každým zákoníkem je třeba se zmínit o boží pravdě. Proto svatý Konstantin v prvním zákoně napsal a řekl toto: Každá vesnice, v níž se konají oběti nebo přísahy pohanské, ať je předána božímu chrámu [církvi] se vším majetkem, který patří pánům v této vesnici. Ti, kteří konají oběti a přísahy, ať jsou prodáni [do otroctví] s veškerým svým majetkem a získaný výnos ať se rozdá chudým [křesťanům].“ – Zákon sudnyj ljudem, 9. století

Bohužel v rámci šíření křesťanství zájem o lidové slavnosti upadá, nejdou-li navázat na křesťanské svátky, případně kritizovat jako nemravné. Křesťanství je pravděpodobně hlavní důvod, proč je v průběhu středověku les především ve smyslu pralesa démonizován, což ostatně vidíme i mnohem později v novověku až u amerických spisovatelů s puritánským[3]„A právě z tohoto prapůvodního rostlinstva, posvěceného nebesy a dosud neposkvrněného rukou člověka, se podle spisovatelů a malířů první ryze domácí generace zrodila Amerika. Tímto se vědomě obrátili zády jak k tradičnímu odporu k lesnímu barbarství, tak ke dlouho … Pokračovat k poznámce zázemím (na rozdíl od těch, kteří navazovali na antiku a renesanci). Pohané jsou kvůli křesťanům pronásledováni (u nás viz tzv. Cyrilův zákoník, nařízení Břetislava II., křížová výprava proti Polabským Slovanům apod.), jejich majetek zabavován panstvem a církví, případně byli prodáváni do otroctví (v germánských a románských jazycích je dodnes označení pro Slovany používáno jako slovo pro otroky: slave, sklave atd.), nemluvě o zániku přírodovědných, technických (akvadukty, podlahové vytápění) a humanitních vědomostí, například po více než jeden a půl tisíce let nebylo lidstvo schopno napsat dílo, které by se rozsahem a úrovní vědomostí vyrovnalo knihám Naturalis Historia od Plinia Staršího.

Ve vesnickém prostředí však mezitím vzniká syntetický křesťansko-pohanský symbolický systém, který se promítá do podoby zvyků a oslav a který je bohužel ovlivněn nesrovnalostí mezi slunečním a juliánským kalendářem. Tento lidový symbolický systém mnohem později zaznamenají romantičtí sběratelé, jak ještě uvidíme. Kromě kusých zpráv se nám žádné jednotné představy slavností koloběhu roku z této doby nedochovaly. Samotné stopy pohanského bájesloví můžeme najít ve středověkých kronikách, například v Kosmově kronice, nebo v celých mytologických cyklech u odlehlých národů v Irsku, Walesu, na Islandu apod., byť je v nich nepochybně znatelný vliv křesťanského vidění světa a porovnávání s antickými příběhy.

„Doložený a silně rezonující středověký a raněnovověký literární diskurz divokého lesa byl vázán pouze na určité skupiny obyvatelstva – především obyvatele měst a duchovenstvo. Ti představu ďábelského lesa fixovali v nejrůznějších písemných pramenech a využívali ji – což je podle některých autorů dokonce pravý důvod, proč se strach z lesa náhle v raném středověku vynořuje – v procesech disciplinace a náboženské indoktrinace obyvatel Evropy, ke které v rámci šíření křesťanství docházelo právě na konci 1. tisíciletí našeho letopočtu. Tento argument staví na rozporu mezi většinou pozitivními rolemi, jaké sehrávaly stromy a les v tzv. pohanských společnostech, a děsuplným lesem křesťanského středověku, a radikální interpretace některých francouzských historiků (Bechmann 1990) naznačuje, že si ďábelský les de facto vymyslela křesťanská intelektuální elita za účelem vymýcení pohanských kultů na les silně a příznivě vázaných. Křesťanský ‚boj proti lesu‘ se potom mohl odehrávat v rovině čistě praktické – tedy podporou odlesňování. Anebo, což je pro nás zvláště podstatné, v rovině symbolických aktů a ideologie. Pro vnímání lesa méně ‚zhoubná‘ byla substituce pohanských bohů a bůžků křesťanskými ‚lesními‘ světci (sv. Martin, sv. Hubert, sv. Gorgon) a nahrazování posvátných hájů a uctívaných stromů kaplemi a poustevnami. Negativní propaganda ovšem cíleně ztotožňovala doposud pozitivně či ambivalentně posuzované lesní bytosti (trollové, skřítci, víly atd.) s mocnostmi pekelnými (Pastoureau 2004: 81–97, 347–360). Les se pro pravého křesťana stává královstvím ďáblovým, kterému je radno se obloukem vyhnout. Nepříznivé posuzování lesa, jak se odráží v pramenech, je tedy cíleným konstruktem vzdělané elity – nicméně nemuselo plně zasahovat všechny vrstvy společnosti, především venkovany. V prostředí neprivilegovaných sociálních vrstev proto až do 19. století nezřídka přetrvával – zejména v ústně fixovaných reprezentacích lesa (folklor, mytologie) – svébytně synkretický a ambivalentní náhled na les a stromy, které byly v duchu pohanských tradic zjevně zároveň uctívány a zároveň byly zdrojem obav a nejistot (Porteous 2002).“ – Vnímání lesa v historii, Jiří Woitsch; z publikace Akademie věd České republiky s názvem „Jak se do lesa volá…“, Petr Petřík, Josef Fanta, Tomáš Janík, Jan Stachura (eds.)

Lesní rokle / Jelen v lese, Roelandt Savery (1576/78–1639).[4]Ještě pro zajímavost uvádím jedno dílo Roelandta Saveryho z roku 1616, které znázorňuje českého venkovana, snad z okolí Křivoklátska.

Obraz je s největší pravděpodobností inspirován křivoklátskými hvozdy a vznikl na žádost Rudolfa II.
Symbolizuje předvoj oceňování divokého lesa na konci středoevropské renesance.

Návrat antického myšlení a jeho rozvoj

„Takový neklid však vychází ode všech prvků. Svou vlastní silou se nejdříve hýbají ony; pak věci, jež nejsou nic než drobounké shluky a svou silou jsou atomům bezmála rovny, pod jejich údery potají konají pohyb a samy strkají věci už o něco větší. Takto se pohyb už od prvků šíří a stoupá za krokem krok, až se vynoří před lidské oko a tělíska v sluneční záři my uzříme vířit – jen co je rozvířilo, je neznámo zraku.“ – O přírodě, Titus Lucretius Carus, 1. století př. n. l., přeložila Julie Nováková, vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1971 (předpověď Brownova pohybu a Einsteinova důkazu o existenci atomů, tedy už antičtí myslitelé znali stejnou myšlenku vedoucí k jejich dokázání)

Obnovené snahy o zachycení a případnou rekonstrukci těchto oslav lze nalézt až v období opětovného návratu pohanského antického myšlení v celé jeho šíři. To se stalo až v době rámcově vymezené začátkem renesančně-klasicistických tendencí a počínajícím romantismem, kdy dochází k do té doby dosud v celé psané historii lidstva nevídanému zájmu o estetizaci přírody a o lidové tradice, tedy hlavně myšlenky vrcholící v 18. století. Obdivování divokých míst, krajin a prostředí, do té doby považovaných za hrozivé, odpudivé nebo zbytečné (horské masivy, hluboké lesy, oceány apod.), se stává ctností přírody vnímavého člověka. V Británii[5]Takzvaný anglický park, který vznikl k počátku 18. století, je nepochybně kladnou přírodně estetickou reakcí proti nepřirozeným (podle země výskytu „barokním“ či „karteziánským“) geometrickým parkům. Bohužel však byl jeho vliv až tak silný, že zastínil jiné … Pokračovat k poznámce v té době vznikají tajné společnosti, které se snaží o více či méně volné navázání na antická mystéria a spojování lidových oslav kola roku s jejich pohanskými počátky a výklady, což však vede k dosti nepřesné práci, která je následkem stavu tehdejších archeologických a historických znalostí. Zde mám na mysli různé takzvané druidské a čarodějnické řády, které ale popularitu získají až mnohem později koncem 20. století. Ossianovy zpěvy (Ossian/Oisín, pohanský gaelský bard známý ze středověkých spisů) od Jamese Macphersona a národní obrozování napříč Evropou vedly především mezi umělci přímo k pokusům o rekonstrukci středo a severoevropského pohanství.

Nastupující romantismus a realismus tyto tendence jen podpořil, a to hlavně díky práci sběratelů lidových příběhů, pohádek a zvyků a díky jejich vlastním pokusům o interpretaci pohanství. U nás mezi nejznámější sběratele patří Karel Jaromír Erben a Božena Němcová, jejíž Babička je v podstatě vedle hlavního příběhu zaměřená právě na popis lidových zvyků a oslav koloběhu roku, které mají i přes převládající křesťanskou symboliku pohanské kořeny. Zatímco romantismus podpořil zájem o středo, severo a východoevropské pohanství, gotické přírodní prvky[6]„V některých případech však bylo přejímání pohanských mýtů pouze nestydatou krádeží. V Trevíru, kde spolu s vinařstvím vzkvétal také bakchický kult, biskup Nicetius v polovině 6. století jednoduše nechal z nedalekého zbořeného římského chrámu odvézt hlavice … Pokračovat k poznámce (Zelený muž, lesní symboly obecně), poměrně ambivaletní vztah k divoké přírodě velehor a pralesů (na rozdíl od renesance/klasicismu, který naopak obnovil antické pohanství a lásku k pastorální krajině a zahradám), realismus se zaměřil na prosté krásy každodenního života a krajiny. Romantická věda umožnila upevnění myšlenky postupné evoluce všeho života na zemi, realismus naopak obnovil antický atomismus a poukázal tak na skrytou podstatu světa. Jak evoluce, tak atomismus opět vychází z pohanských myšlenek, které nalezneme především v zachovaných dílech antických filozofů (Hérakleitós, Empédoklés, Démokritós, Epikúros, Lucretius atd.). Teprve nyní[7]V 18. a počátkem 19. století se o epikureismus a atomismus hluboce zajímal jeden z amerických „otců zakladatelů“ a zastánce přísného oddělení církví od státu Thomas Jefferson (13. 4. 1743 – 4. 7. 1826). Nebýt jeho a ostatních, neproběhla by americká revoluce, neobjevili by … Pokračovat k poznámce lze mluvit o obnově a rozvoji pohanství ve smyslu myšlenkových konceptů, a to stále navzdory převládajícímu, z převážně středověkých a raně novověkých myšlenek vzniklému karteziánskému mechanismu, který má novoplatónský, křesťanský a částečně pythagorejský základ, a navzdory démonizaci přírody křesťanskými pověrami.


Ze zobrazení ročních období od Alfonse Muchy (24. 7. 1860 – 14. 7. 1939). Na prvním obrázku je patrné secesní zobrazení přírody v podobě bohyně, jejíž podoba vychází z rozvlněných vlasů, které symbolizují věčnou proměnu přírody. Jedná se o jistý odkaz na keltské laténské umění (např. i na vyjádření Brenna, který se posmíval řeckým bohům za to, že jsou uvěznění v jedné statické podobě). Obě postavy jednou rukou ukazují znak (pa)rohatého boha, druhou pak znak měsíční bohyně, které se hojně používají v moderním tzv. čarodějnictví. Na druhém obrázku je patrné znázornění osmiramenného kola roku.

Všechny tyto proudy včetně obdivu k přírodě, mysterijních řádů, uvědomění si neustálé proměnlivosti vegetace, ale zároveň i inspirace východoasijským uměním vrcholí v secesi, která shodou náhod připomíná keltské laténské umění doby železné. U nás je nejznámějším secesním umělcem bezpochyby Alfons Mucha se svou Slovanskou epopejí. Později vznikají nová náboženství jako Wicca založená britským[8]Není divu, že „pohanství“ nabývá na síle zrovna v Británii, jako reakce a vymezování se proti anglikánským-křesťanským myšlenkám typu „vševědoucnost volné ruky trhu“ či přímo „vševidoucnost boží“. Tyto myšlenky ospravedlňovaly zlo páchané Brity v britských … Pokračovat k poznámce okultistou Geraldem Gardnerem. Je to také Wicca, v níž vzniká kolo roku s osmi slunečním cyklem podmíněnými svátky, jejichž názvy vychází z keltsko-germánského základu, byť jejich náplně opět připomínají antická mystéria. Ačkoliv je dnes Wicca navzdory snahám několika nadšenců alespoň navenek spíše doménou dospívajících dívek a volného propletení i mimopohanských myšlenkových směrů[9]Je potřeba se rázně ohradit proti postmodernímu náboženství typu New Age, spiritistickému/okultnímu dědictví atp., u tradicionalistického pohanství proti ruské esoterice, americkému křesťanství s nenávistnými puritánskými kořeny a skupinám založeným na politické situaci … Pokračovat k poznámce, nelze jí upřít systematizaci kola roku, kterou pak ochotně přijala pohanská filozofie jako taková.

„Přestože v pracích předních [středověkých] intelektuálů doby tento tón zdaleka není častý, na negativním vztahu k přírodě se podílel pravděpodobně i křesťanstvím podporovaný pohled na svět jako místo hříchu, něco záporného, či alespoň nižšího vůči světu duchovnímu, vyššímu. Málokdy ležel smysl života tak dalece mimo svět smyslů. Hmotný svět byl pak stavěn do protikladu k Bohu, někdy představován – v pokračování gnostické tradice – přímo jako svět ďáblův. Tento svět byl vnímán (mj. pod vlivem Platóna) jako pouhý nedokonalý odraz světa vyššího, pravého. Podle Gureviče se pojem kosmu ve středověku také často rozpadá na dva protikladné pojmy: civitas dei a civitas terrena. Ten druhý se ovšem podle něj přibližuje pojmu civitas diaboli. Environmentální estetici Carlson a Lintottová z absence estetického ocenění přírody dokonce jednoznačně viní křesťanství: ‚jak ocenění přírody, tak filosofické zkoumání bylo ochromeno náboženstvím, které považovalo přírodu za objekt nehodný estetického ocenění.‘ Jak ještě uvidíme, takto jednoznačně formulováno je to sice přehnané, nicméně jistý podíl lze pravděpodobně křesťanství v jeho rannějších formách přisoudit.“ – Estetika přírody: K historii estetického ocenění krajiny, Karel Stibral, vydal Pavel Mervart v roce 2019

Kolo roku dnes

Samotná představa kola roku však není ničím novým, Římané [10]Mnoho lidí, kteří se zajímají o lidové tradice střední Evropy, mají často odpor vůči všemu římskému, aniž by si uvědomovali, čím je tento jejich odpor způsobený a na jakou tradici zde vlastně navazují. Tato tradice začala, když byl v 15. století objeven rukopis Tacitovy … Pokračovat k poznámce měli dokonce pro kolo roku zvláštní bohyni jménem Anna Perenna (tj. per annum), jejíž svátek, barvitě popsaný Ovidiem, byl slaven v březnu. Březen byl totiž v původním měsíčním římském kalendáři prvním měsícem v roce. Dnešní osmiramenné kolo roku dělí prostor mezi dvěma slunovraty a rovnodennostmi a přidává tak čtyři další oslavy, které jsou pojmenovány po čtyřech irsko-gaelských svátcích, kterými jsou Imbolc, Bealtaine, Lughnasadh a Samhain a které zhruba odpovídají českým lidovým svátkům Hromnic, noci ohňů/májových slavností, dožínek a Dušiček. Různé pohanské filozofie se na tyto svátky budou dívat jinak než pohanská náboženství, která lze po vzoru antiky rozdělit na rodově-obecní neboli etnické a mysterijní s více či méně volným zasvěcením. Každý jedinec se pak stejně jako v antice může hlásit k více náboženstvím a filozofiím zároveň a náplně jednotlivých oslav kola roku tak pro něj budou mít jedinečný význam.

Osobně se nejvíce hlásím k odkazu epikúrejské pohanské filozofie, která kladla důraz na poznávání přírody a staletí před naším letopočtem dokázala při tehdejších možnostech objevit atomy[11]Antický atomismus vycházel z indoevropských příběhů o pralátkách a i z dnešního hlediska poměrně přesných pozorování přírody. Jednou z motivací k jeho objevení byla touha zbavit lidi strachu z bohů a různých jiných bytostí, kteří si v indoevropských příbězích často … Pokračovat k poznámce, volný pád, ale i základy nervové soustavy, elektřiny, relativity[12]Například Lucretiova poznámka o tom, že čas sám o sobě neexistuje, ale že vzniká ze vzájemného vnímání pohybu věcí, mi umožnila lépe chápat teorii relativity a kvantovou fyziku. Když jeden člověk stojí, zatímco jiný běží vpřed, oba se nacházejí v trochu jiných … Pokračovat k poznámce a genetiky (poetické shrnutí viz O přírodě od Lucretia, Ovidius o Lucretiovi v Láskách napsal: Zanikne teprve tehdy báseň Lucretiova, až pak jednoho dne záhuba postihne svět.), a jejímž důsledkem je jakýsi pohanský či antický ateismus[13]Více o pohanském ateismu například zde: https://www.youtube.com/watch?v=Dii5vgq1ixM (video je v angličtině, ale můžete si zapnout titulky s automatickým překladem do češtiny). Na rozdíl od křesťanského ateismu, který náboženství nahrazuje humanitními idéaly, se pohanský ateismus snaží náboženství nahradit citovým i rozumovým spojením lidí s krajinou pomocí příběhů vycházejících z pohanské mytologie (že to tak vnímali přinejmenším někteří antičtí atomisté naznačují různé zmínky, například hned úvod k Lucretiově básni O přírodě), v mém případě hlavně té západoslovanské, která patří do širšího indoevropského společenství. Tomu odpovídají názvy a celé mé pojetí oslav kola roku, které tolik nepřipomíná ani antická mystéria smrti a zrození boha/bohyně, ani irské pastevecké obřady, nýbrž české lidové slavnosti spjaté s tradičním zemědělstvím, lesy a středoevropskou krajinou.

Ostatně Křivoklátsko samo patří do západoslovanského a středoevropského kulturního okruhu, a tak se místní lidové slavnosti a zvyky i s jejich ročním koloběhem od ostatních krajů v této kulturní oblasti významně neliší. Platí to od prvních písemných zpráv až po dnešek, kdy už veškeré zvyky zánikem tradičního zemědělství s ročním koloběhem spojeného prakticky vymizely a je nutné je tak z nemnohých dochovaných střípků rekonstruovat. Některé drobné odlišnosti tu však nalezneme.

Křivoklátsko bylo totiž hlavně ovlivněno lidmi, kteří se v průběhu historie živili jako drobní zemědělci, uhlíři, lesníci, brtníci, řemeslníci a sluhové podřízení přímo králi. Jejich písně, práce a představy se tak mimo jiné promítly do podoby zdejší krajiny stejně tak jako železářství, které by zdejší lesy proměnilo v jednu velkou smrkovou monokulturu, pokud by hlad po dřevě nebyl nakonec nahrazen hladem po „kamenném“ uhlí. Blízkost krále, knížat, jejich pletichaření a, dalo by se říct, lovecké obory, stejně tak jako minulé i současné ochranářské snahy vtiskly zdejšímu kraji svůj ráz a ovlivnily zvyky spjaté s ročním koloběhem. Náš pokus o vytvoření, a tedy i naše vlastní interpretace kola roku vypadá následovně:

Doba květu lísky a vrby

Doba květu lísky navazuje na přílet zpěvných ptáků, kteří začínají budovat hnízda a podle lidových vyprávění slaví tzv. ptačí svatbu. Například v Lužici dodnes dětem ptáčci přes noc nechávají za oknem sladkosti a další dobroty (ve skutečnosti samozřejmě rodiče) za to, že byly hodné. Zpevní ptáci byli v minulosti nejen na Křivoklátsku běžně považováni za zosobnění předků, za jejich duše, a celý tento zvyk obdarovávání dětí tak souvisí s kultem předků, jejich požehnáním a odměnou těm, kdo je ctili. V tomto období se v minulosti kromě různého očišťování těla prováděla takzvaná obřadní orba, při které se vytyčovaly hranice vesnice, jež měly symbolicky zachytit plodivé síly přírody.


Luperkálie, původní římský svátek soustředěný kolem jarní očisty a zajištění plodnosti.
Kožené řemínky se používaly podobně jako české pomlázky.

Svátek byl spolu s parentáliemi později nahrazen křesťanským očišťováním panny Marie.
Autor obrázku: Andrea Camassei (1602–1649).

Na Křivoklátsku však bylo běžnější obdarovávání dětí v době květu vrby, především vrby jívy, na které se tvoří takzvané kočičky. Rodiče časně zrána navlékli na rozkvetlé vrbové proutky pečivo a jiné sladkosti, načež po probuzení dětem pověděli, že tam pro ně tyto dobroty schovala liška. Liška byla na Křivoklátsku a v okolí brána za pomáhající bytost a představy s ní byly pevně svázány nejen s péčí o děti, ale i s jejich převodem „z onoho světa“ na „náš svět“, tedy převodem jejich duší v době, kdy se měly narodit. Podobné představy byly spojovány například s čápem, jeřábem, vránami apod. V této době se také sbíraly žluté jehnědy lísky, které jsou časně zjara plné pylu a velmi výživné. Lísky i vrby jsou na Křivoklátsku díky množství různých potoků a loužků dosti hojné.

Jarní rovnodennost

S jarní rovnodenností jsou především spjaty zvyky vynášení smrti, pojídání čerstvých zelených bylin k doplnění vitamínů a šlehání mladými pruty. Všechny tyto zvyky měly zajistit přenesení síly probouzející přírody na lidi, což v případě pojídání čerstvých rostlin můžeme brát doslova. V případě šlehání různými proutky a větvičkami se jednalo pouze o symbolický přenos, pokud nepovažujeme případné modřiny za nějakou starodávnou alternativu k pouštění žilou. Vynášení smrti těmto zvykům předcházelo a spočívalo v odnesení postavy ze slámy za okraj vesnice, jejím obřadním spálením nebo vhozením do tekoucí vody, řeky nebo potoka. Při tom byla pronášena různá zaříkání, aby zima a nemoci daly lidem pokoj, aby co nejrychleji přišlo jaro a podobně. Z některých míst známe dokonce ranní klanění se slunci, které konečně získává navrch nad předchozími dlouhými zimními nocemi.

Doba květu jabloně

Od doby začátku květu jabloní je možné slavit sílu slunce a přelom jara/léta pomocí vysokých ohňů, což se v minulosti často dělo. Nejen v tento čas, ale podle kraje a doby v podstatě kdykoli až do letního slunovratu, kdy se vedle pálení ohňů a hodování navíc sbíraly kvetoucí byliny, které se sušily a schovávaly na následující rok. Na přelomu dubna a května začíná kvést trnka, třešeň, střemcha, pak hloh a spousta dalších keřů a stromů, které spolu s nadcházející svěží zelení prvních listů oznamují nejkrásnější čas v roce, alespoň z hlediska vnímání přírody. Je potřeba být však opatrný, na Křivoklátsku se bohužel kvůli pálení „čarodějnických ohňů“ v minulosti zničila místa výskytu vzácných druhů rostlin, neboť se ohně často pálily dále od vesnice na široko daleko viditelných návrších. Očistná síla ohně a vůně hořících bylin měly podle pověstí chránit lidi a dobytek.


Květy hlohu

Stavění malých stromků s barevnými plátěnými stuhami, takzvaných májek, bývalo rovněž běžně rozšířené a vycházelo z dávného pohanského zvyku, kdy se zvláště vysoký strom, jakým byla lípa, bříza, dub a podobně, nacházející se na okraji nebo uprostřed vesnice, ozdobil stuhami. Následně se kolem něj tančilo, hodovalo, věštilo a prováděly se nejrůznější obřady, které měly zajistit klid duším předků a plodnost polím. Tento zvyk se zachoval u Polabských Slovanů, přesněji u kmene Drevanů, kteří až do pokročilého novověku obývali oblast jihovýchodně od dnešního Hamburku. Prvního května slavili staří Irové svátek Bealtaine (jasný oheň), jehož název tak upomíná na společnou indoevropskou minulost. V Římě se v této době slavila rozverná Floralia, se kterou zvyky v našem prostoru rovněž souvisí.

Na mnohých vesnicích se až do 20. století rozdělávaly sváteční ohně pomocí tření měkčího a tvrdšího dřeva o sebe, což snad upomíná na dávné pohanské obřady. V některých krajích během rozdělávání ohně tímto způsobem lidé například jedli med s křenem nebo pšeničné placky s medem, neboť med byl podobně jako jablka spjat se sluncem, mládím a nesmrtelností. Dokonce někteří badatelé uvažují, že nápoj řeckých bohů, který jim propůjčuje právě mládí a nesmrtelnost, známý jako nektar nebo ambrózie, byl původně druhem medoviny nebo jablečného/ovocného kvasu.

Doba květu bezu

Kolem doby květu bezu začíná poměrně významný svátek, který také souvisí s oslavou kultu předků a jarní přírody. Kronikář Kosmas píše, že se v této době staří Čechové shromažďovali u studánek a pramenů, kde prováděli obětiny. Ve stejné větě pak zmiňuje pohřby na polích, v lesích a na křižovatkách cest, kde lidé s dřevěnými maskami/škraboškami na tvářích prováděli obřady mající uklidnit mrtvé, načež následovala hostina a hraní rozličných her. Podobný svátek ze stejné roční doby slavili staří pohanští Římané pod názvem Lemuria (lemures neboli mstiví mrtví, zvaní též larvae, maskovaní). Ovidius píše, že hospodář chodil bosý po domě, za hlavu házel sušené boby a prosil duchy předků, aby netrápili živé.

V polštině se tomuto období říká Zelené svátky a je pevně svázáno s křesťanskými Letnicemi, které původní smysl svátku nahradily jiným obsahem. Úcta k předkům a jarní přírodě však přetrvala. Mimochodem, sběr kvetoucího bezu nepochybně patřil k důležitým událostem v roce, neboť se jeho květy, kůra a pozdější plody používaly na široké množství neduhů. Bez byl ostatně sám spojován s předky a s podzemní říší, se kterou udržuje spojení svými kořeny.

Jedná se o významné období pro zemědělce, neboť po „ledových mužích a uplakané Žofii“ je možno vysazovat choulostivější rostliny. Zároveň má svátek Přemysl, což jako by potvrzovalo myšlenku historika Dušana Třeštíka, který v Přemyslovi a Nezamyslovi viděl od doby bronzové známé indoevropské božské blížence, syny nebo pomocníky slunečního boha a bohyně úsvitu s hvězdou na čele. „Jejich“ svátek by tak byl předzvěstí velkého svátku spjatého se Sluncem – letního slunovratu. V tomto období se v Čechách z ještě nezralého obilí vařily kaše (podobně v laténské době železné, u Římanů v antice apod.).

Na různých místech v Evropě se během májových slavností nebo letnic pořádaly takzvané královské hry, kdy v zeleni oděný mládenec a dívka byli symbolicky obětováni, aby bohové zajistili zdar nadcházející úrodě. Bohužel se jejich lidová podoba v minulosti i v Čechách neobešla bez zjevného týrání zvířat, například trhání žáby zaživa. Z Křivoklátska takové zvyky neznáme, je ovšem vzhledem k hlubokým lesům možné, že podobné hry existovaly, odehrávaly se, jak píše Kosmas, u lesních studánek, a sloužily k potvrzení společenského řádu a vztahu k předkům, jak to známe právě z různých jiných míst Evropy. V Británii například během novověku královské májové slavnosti splynuly s příběhem o Robinu Hoodovi, který představoval právoplatnou vládu (byť zrovna Robin Hood byl zároveň dost konzervativní monarchista, ale každý máme nějakou úchylku) oproti rozmarům zpupných šlechticů, což jeho postavu spojuje se zbojnickými pověstmi, například novověkou moravskoslezskou o Ondrášovi nebo středověkou o křivoklátské dívce Haně, která rovněž žila v lesích.

Letní slunovrat / Doba květu lípy

Letní slunovrat uzavíral oslavy přelomu jara a léta. Byl to svátek ohně a vody, čemuž napovídají názvy zachované ve slovanských jazycích (koupání, křesání apod.). Jedná se o nejdelší den a nejkratší noc v roce, kterou lidé v minulosti často schválně probděli, zatímco zapálenými bylinami vykuřovali sebe a svá obydlí, pletli věnce, skákali přes ohně, který jim měl dodat sílu a ochránit je, a koupali se v řekách, potocích, jezerech a ranní rose. O letním slunovratu také sbírali byliny na další rok, především ty, které právě kvetly. Lidé v minulosti vypozorovali, že v době začátku květu mají byliny jako třezalka, pelyněk, dobromysl a další největší moc. Dokonce se věřilo, že se v této době otevírají hory, aby vydaly své poklady, případně že kapradí kvete zlatým květem, který sloužil jako klíč k těmto pokladům. Během letního slunovratu se také jedlo pražmo, mladé pražené obilné zrno.

Svatojánská noc. Autor obrázku: Henryk Hektor Siemiradzki (24. 10. 1843 – 23. 8. 1902).

„Přes ty ohně skáčí jako někdy Římané in Paliliis, tance noční provodí, pasy a věnci frejířskými a pověrečnými se šlechtí, žraní, kvasy a jiné mrzkosti plodí.“ – kněz Havel Žalanský (1567–1621)

„Spatřili jsme nádhernou podívanou a já se nepamatuji, že bych byl v tomto směru viděl něco krásnějšího.“ – Bohuslav Balbín (3. 12. 1621 – 29. 11. 1688) o tehdy ještě běžných svatojánských ohních, které jako na dlani sledoval z hory Sedlo v Českém středohoří

Období letního slunovratu symbolicky uzavírá odsluní, což je astronomická událost, při které je Slunce nejdále od Země. Nastává dva týdny po samotném letním slunovratu. Mezi letním slunovratem a odsluním většinou přichází několik deštivějších a chladnějších dní (svatojánské deště). V této době také obvykle začínají kvést lípy, které v minulosti zdobily snad každou náves. Květy lípy příjemně prohřívají tělo, dají se pít místo čaje a používaly se proti různým dýchacím potížím. Pružné dřevo lípy sloužilo k vyřezávání soch, v minulosti nepochybně soch bohů spjatých se slunečním koloběhem a kvetoucími bylinami:

Kolem dřevěné sochy Mocného pána stojí v kruhu osm dalších, které se jak paprsky Slunce rozbíhají ke světovým stranám. Když se blíží letní slunovrat, tu první dvojice soch představuje Dívku květin s ranní hvězdou na čele, která jako žena Mocného střeží východ doprovázená syny dvojčaty a líbeznou dcerou, druhou pak sochou je její matka, plodná Země na straně západní. Díváme se od nich k jihu, doprostřed na švarného Mocného pána. Za sochami obou bohyň stojí Bouřný pán a jasný Pravdy pán, původní to vládci nebes, kteří hledí vstříc rovnodennosti. Za nimi se pak nachází bratři zářivého Mocného pána, jeden stříbrný jak Měsíc a druhý větrný, jenž žene mraky jako ovce po nebesích. Za jejich zády dlí vládce zelené podzemní říše, lovec, lesů pán Černohlav a vedle něj smrt, jež o zimním slunovratu uzavírá věčný koloběh života, který neustále vzniká a zaniká.

Sklizeň a doba zralých bylin

Období vrcholného léta a postupné sklizně souviselo s určitou bázní před vedrem a bouřkami, nicméně zároveň to byl čas sběru bylin, které jsou v této době plné olejů. Můžeme si představovat, jak kdysi lidé sbírali podél cest a polí řebříček, pelyněk, čekanku, třezalku, chrpu, kopřivu a další rostliny, vázali je do snopů jako zralé obilí a vypravili se na vrchol zalesněné skály, odkud shlíželi na vlnící se obilné klasy a bouřkové mraky v dáli. Modlili se k bohům za dobré počasí, děkovali jim za úrodu a při sklizni nezapomínali na poli nechávat poslední snop obilí spolu s požehnanými bylinami, aby se do snopu uložila plodivá síla pro příští rok. V minulosti se také věřilo, že byliny sesbírané v této době mají moc chránit přes blesky a ohněm.

Podzimní rovnodennost / Slavnosti úrody

Podzimní rovnodennost byla pro staré Čechy jedním z nejdůležitějších svátků. Byl to čas bujarých oslav a děkování za bohatou sklizeň obilí, ovoce a zeleniny. Při jedné takové oslavě byl zabit Boleslavův bratr Václav. Peklo se pečivo a koláče tak velké, že se za ně lidé mohli schovat a přát si, aby příští rok také vidět nebyli. Tento zvyk známe ještě z nedávné doby například ze Slovenska, ale především to byl posvátný obřad Polabských Slovanů, především Ránů obývajících ostrov Rujánu a jejich svatyně nacházející se na arkonském útesu směřujícím do hlubin Baltského moře. Ránové si podrželi organizované slovanské náboženství až do roku 1168, kdy byla Rujána dobyta Dány. Doba kolem podzimní rovnodennosti je časem červených plodů, jejich sušení a uchovávání ve špýcharech, případně výroby bylinných piv, vína, medoviny a jiných kvašených nápojů. Jelikož je jídla v této době dostatek, není divu, že si naši předkové přáli toto období pořádně oslavit, případně provádět různá bratrská zúčtování.

Doba padání listí / Usmíření s předky

Jakmile barevné listí dopadne na zem, stromy odhalí své šedé větve a svět zahalí mlha a chlad, lidé se přirozeně snaží před nepřízní počasí chránit. Domácí ohně už hoří, lidé z řepy a tuřínu vyřezávají strašidelné masky, které mají podle představ zahnat zlovolné duchy, a modlí se k mrtvým předkům, aby jim neškodili, ale naopak s nimi byli zadobře. Jedná se o společný evropský svátek tohoto období v roce, který je nejvíce patrný v pasteveckých společnostech, které musely zahnat dobytek do stájí a případně některé jedince zabít. Hranice mezi světy živých a mrtvých se stírají, zákony se rozplývají a musí být znovu ustanoveny, aby přežily nástrahy následujícího roku. Tak tomu alespoň bylo ve starém Irsku při slavení svátku Samhain („konec léta“). Tehdy podle pověstí umírali staří králové, armády duchů se navzájem napadaly, věštilo se pomocí jablek a lískových oříšků a část úrody se obětovala vílám.

Zimní slunovrat / Hody

„‚Proč však na Nový rok se říkají radostná slova, proč si vzájemná přání sdělujem všichni v ten den?‘ Jánus, opřený o hůl, již v pravici svíral, děl na to: ‚Počátek každý v sobě radostnou předzvěst má mít. S obavou obracíte vždy sluch svůj k prvnímu slovu, augur věští dle ptáka, kterého nejdříve zří. Otevřeny jsou chrámy i uši bohů a ústa nemají naplano mluvit – velká je váha těch slov.‘ Domluvil Jánus, však já jsem nezůstal nadlouho zticha, na jeho poslední slova slovo jsem navázal já: ‚A co sušené fíky a datle tu značí?‘ já ptal se, ‚proč se ti v bělostném džbáně přináší lahodný med?‘ ‚Příčinou toho je přání, by za vším se nesla ta vůně, aby tak dál, jak začal, ubíhal sladce i rok.‘ ‚Vidím, proč sladkost se dává, leč proč i peněžní dárek, aby mi z tvého svátku nebylo zatajeno nic.‘ Usmál se bůh a pravil: ‚Jak nechápeš dnešní svou dobu, myslíš-li, že je sladší nad dárek peněžní med!‘“ – Fasti/Kalendář, Publius Ovidius Naso (20. 3. 43 př. n. l. – 17 n. l. / 18 n. l.), přeložil Ivan Bureš, vydalo nakladatelství Odeon v roce 1966

Oslavy zimního slunovratu měly původně dvojí tvář. Před samotným slunovratem obcházely dům smrtky a lesní mužíci, kteří dbali na pořádek a každé porušení pravidel svátečního období trestali. Zároveň ale docházelo k bujarému veselí, lidé zpívali milostné písně, jedli obřadní kaše a pálili očistné ohně. Milostné písně nebo koledy se ještě dlouho zachovaly v Litvě a Lotyšsku, neboť křesťanství, které celé toto období vnímalo jako čas klidu a odříkání, přišlo do těchto zemí relativně pozdě. Koledování je ostatně původně římský zvyk, jehož veselou podobu během středověku křesťanství úplně proměnilo. Ve středověku lidé prakticky po celé Evropě v předvečer slunovratu nebo o štědrém večeru pálili dřevěné poleno, které mělo nahrazovat původní společné ohně a zosobňovat „nové světlo“. Tento zvyk se dodnes zachoval v jihoslovanských zemích, zatímco jinde ustoupil svíčkám a mnohem později vánočním stromkům. Samotné Vánoce kromě koledování vychází z římských Saturnálií, což byl čas, kdy se pravidla rozpadala a převracela, pořádaly se soukromé oslavy s obdarováváním a podobně. Je nutné všechny tyto vrstvy, tedy zimní slunovrat, Saturnálie, Vánoce jako takové, koledování a další od sebe odlišovat, neboť mají jiný počátek, byť si je všechny s „vánočním“ obdobím spojujeme.

Součástí tohoto období jsou i obřadní večeře, kdy se jablka, lískové oříšky a vlastně jakékoli další pokrmy nechávaly na stole nejen pro obyvatele domu a hosty, ale symbolicky také pro zemřelé předky, kteří se v některých krajích nazývali bůžci. Dva týdny po zimním slunovratu nastává přísluní, Země je tedy z astronomického hlediska za celý rok nejblíže Slunci. Lidé se v minulosti v tomto období mezi zimním slunovratem a přísluním často modlili a bylinami vykuřovali svá obydlí. Přece jen tehdy ještě neměli jistotu, že nový rok nastane a slunce získá další sílu k tomu, aby celou zemi znovu ohřálo a přivedlo jaro.

Poznámka ke světovým stranám

Ještě ve středověku se světové strany, tedy východ, jih, západ a sever, nepoužívaly k popisu cesty na nějaké místo, ale především k určení pevných bodů světa a nesly v sobě skoro až mystický nádech. Ve staroslověnštině znamenalo slovo sever „vítr přicházející zleva“, zatímco v irské gaelštině se dodnes říká „tá sé taobh thiar di“ ve významu „on stojí za ní“, což ale doslovně přeloženo znamená „on je od ní na západní straně (taobh thiar)“. Když je tedy sever vlevo a západ vzadu, znamená to, že jih musí být vpravo a východ vpředu.

Tyto jazyky a mnohé další v sobě nesou stopy původního indoevropského náboženství, kdy lidé prováděli různé obřady obráceni směrem k východu (dopředu) a otáčející se po směru hodinových ručiček, jak o tom navíc svědčí zachované příběhy/pohádky. Ve staré češtině se severní strana nazývala půlnoční a jižní polední (východní a západní mluví samy za sebe), tedy světové strany byly vždy vnímány v souvislosti se sluncem a jeho různou silou na různých místech země. Nemůžeme se pak divit, že pohyb slunce a jeho umístění o slunovratech a rovnodennostech byly spolu se světovými stranami pro naše předky středobodem prostoročasu, kolem nichž se hlavní slavnosti a obřady odvíjely.

Světové strany se však nevztahovaly jen k prostoru, ale i k času. Hlavní obřady nebo svátky, přesněji jejich počátek, tedy byly často spojovány s přelomovými denními dobami/stranami, tedy východem neboli svítáním, polednem, západem neboli stmíváním a půlnocí (nemluvě o různých fázích měsíce – nov, dorůstání, úplněk, couvání).

Zdroje

STIBRAL, K.; Estetika přírody: K historii estetického ocenění krajiny. 1. vyd. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2020. ISBN 978-80-7465-402-2.

STIBRAL, K., DADEJÍK, O., PEPRNÍK, M., et al.; Kauza les: Environment jako estetický problém. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2010. ISBN 978-80-244-2572-6.

KLIMEK, T.; Krajiny českého středověku. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2014. ISBN 978-80-7363-585-5.

SCHAMA, S.; Krajina a paměť. 1. vyd. Praha: Argo, Dokořán, 2007. ISBN 978-80-7203-803-9.

HLADKÝ, V., KOČANDRLE, R., KRATOCHVÍL, Z.; Evoluce před Darwinem: Nejstarší vývojová stadia evoluční nauky. 1. vyd. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2013. ISBN 978-80-7465-026-0.

VEČERKOVÁ, E.; Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2016. ISBN 978-80-7429-627-7.

VEČERKOVÁ, E., FROLCOVÁ, V.; Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7429-006-0.

TŘEŠTÍK, D.; Mýty kmene Čechů (7.–10. století): Tři studie ke „Starým pověstem českým“. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-646-X.

Úvodní studie v DYNDA, J.; Slovanské pohanství ve středověkých ruských kázáních. 1. vyd. Dolní Břežany: Scriptorium, 2019. ISBN 978-80-88013-87-7.

NECHLEBA, A.; Lesy křivoklátské. 1. vyd. Rakovník: Muzejní spolek královského města Rakovníka, 1921. Věstník 11/1921.

Fasti a Proměny od Publia Ovidia Nasa, O přírodě od Tita Lucretia Cara, Kronika Čechů od Kosmy atp. Další viz text.

Poznámky

Poznámky
1 Pohanství je především antická filozofie, ať už se jedná po tisíciletí a půl nepřekonané dílo o přírodě s názvem Naturalis Historia od Plinia Staršího, nebo atomismus, volný pád a některé předpoklady pozdější teorie evoluce a relativity. Jsou to počátky lékařství, řecké demokracie a římského práva, ze kterého vychází i naše dnešní společnost. Jsou to homérské eposy a antické básně. Jsou to ale také slovanská, řeckořímská, keltská a další státní a rodová náboženství nebo takzvaná mystéria, která všechna mají kořeny hluboko v pravěku a z nichž do jisté míry vycházejí lidové zvyky a tradice. Pohanství tedy neoznačuje vše mimokřesťanské, ani něco divokého a nevázaného, ale je takto evropsky úzce vymezeno a vlastně stojí nejen na počátku evropských mýtů, ale i racionálního myšlení.
2 Slovo „pohan“ vychází z latinského označení pro vesničana a v římské vojenské mluvě označovalo člověka, který nebojuje. Odtud tento pojem převzali první křesťané, kteří jím popisovali každého, kdo „nebojoval“ za Krista, tedy v zásadě vyznavače různých antických náboženství. Sami pohané se tak nikdy nenazývali, dokonce se zpravidla ani podle náboženství neidentifikovali, pouze o sobě tvrdili, že vyznávají „zvyky otců“. Z toho je dobře patrné, že pohanství vyjma mystérií bylo především spjato s danou pokrevně spřízněnou skupinou lidí, zatímco křesťanství stálo po boku podobných blízkovýchodních sekt, pro něž bylo důležitější samotné zasvěcení/křest a víra jako taková, která stála nad „pozemskými“ vztahy. Myslím, že slovo pohan ve smyslu toho, kdo „nebojuje za Krista“, je možné pro mimokřesťanská původní náboženství a myšlenkové směry Evropy jako zastřešující pojem používat i dnes.
3 „A právě z tohoto prapůvodního rostlinstva, posvěceného nebesy a dosud neposkvrněného rukou člověka, se podle spisovatelů a malířů první ryze domácí generace zrodila Amerika. Tímto se vědomě obrátili zády jak k tradičnímu odporu k lesnímu barbarství, tak ke dlouho zakořeněnému puritánskému předsudku, který spojoval les s pohanským temnem a rouháním.“ – z knihy Krajina a paměť, Simon Schama, překlad Petr Pálenský, vydaly nakladatelství Argo a Dokořán v roce 2007
4 Ještě pro zajímavost uvádím jedno dílo Roelandta Saveryho z roku 1616, které znázorňuje českého venkovana, snad z okolí Křivoklátska.
5 Takzvaný anglický park, který vznikl k počátku 18. století, je nepochybně kladnou přírodně estetickou reakcí proti nepřirozeným (podle země výskytu „barokním“ či „karteziánským“) geometrickým parkům. Bohužel však byl jeho vliv až tak silný, že zastínil jiné souběžné tradice, především tu týkající se lesní krajiny, která vlastně zpopularizovala slovo „druid“. Pojem „druid“ se totiž v novověké Británii zprvu nejčastěji vyskytoval v názvech knih věnujících se zalesňování se silným vztahem ke králi (jako opak zpupných šlechticů drancujících lesy, neboť v Británii kvůli tamnímu společenskému vývoji zahrnujícímu v podstatě neustále prázdnou královskou pokladnu podnikavá aristokracie prakticky vládu převzala, viz minimum regulí vůči jejich aktivitám, naopak omezování běžných lidí, vznik sněmovny lordů apod.) a anglikánskému křesťanství (neboť Británie se potřebovala vymezit proti Římu a katolictví), na což odkazují i předělané pověsti o králi Artušovi apod. I když původní keltští druidové měli s těmi moderně pojatými pramálo společného, vliv tohoto britského pojetí je patrný dodnes. No, každá příjemnost (podpora zalesňování) je zkrátka doprovázená i nepříjemnostmi a nepřesnostmi.
6 „V některých případech však bylo přejímání pohanských mýtů pouze nestydatou krádeží. V Trevíru, kde spolu s vinařstvím vzkvétal také bakchický kult, biskup Nicetius v polovině 6. století jednoduše nechal z nedalekého zbořeného římského chrámu odvézt hlavice sloupů s maskami z listoví a postavit je na pilíře své nové katedrály. Zelení muži podobní maskám z Trevíru se šklebí a pitvoří z tolika křížových kleneb, žebroví a pilířů, že se jim daří být pro zběžný pohled neviditelnými … A tak Bakchova réva a hrozny visící z jeho šelmovských vousů posloužily jako zbožný symbol svátosti oltářní, jiná hlava, chrlící dubové větévky obtěžkané žaludy, poukazovala na to, že kostel byl údajně postaven na místě bývalé druidské svatyně, a další botanickou ikonou znovuzrození a vzkříšení byl akant v průčelí (paznehtík, antická rostlina-fénix). A proč by si vlastně křesťanství mělo odpírat tuto neodolatelnou analogii mezi vegetačním cyklem a teologií oběti a nesmrtelnosti? Pokud by si v tomto směru zachovalo neústupný asketismus, bylo by svým odmítáním symbolismu stromů mezi světovými náboženstvími skutečným unikátem.“ – z knihy Krajina a paměť, Simon Schama, překlad Petr Pálenský, vydaly nakladatelství Argo a Dokořán v roce 2007
7 V 18. a počátkem 19. století se o epikureismus a atomismus hluboce zajímal jeden z amerických „otců zakladatelů“ a zastánce přísného oddělení církví od státu Thomas Jefferson (13. 4. 1743 – 4. 7. 1826). Nebýt jeho a ostatních, neproběhla by americká revoluce, neobjevili by se „osvícení panovníci“ (ve skutečnosti jen reagující na americkou revoluci atp.) typu Josefa II. a možná by neproběhla ani francouzská revoluce. To by znamenalo, že by spousta z nás až dodnes byla pouhými poddanými, ne-li nevolníky, a úroveň poznání přírody by dnes byla nižší, omezovaná náboženskými bludy. Navíc by se naši křivoklátští předkové, kteří se počátkem 16. století úspěšně vzbouřili proti šlechtě a kteří využívali křivoklátské lesy jako svůj úkryt, dodnes obraceli v hrobech. (Možná i díky svému založení jsou Spojené státy jedinou zemí, která nedobyla celý svět, i když mohla – první léta po druhé světové válce, kdy jako jediná vlastnila jaderné zbraně. Představte si, co by se stalo, kdyby jaderné či přímo termonukleární zbraně, schopné během pár vteřin vyhladit celou Českou republiku, získali nacisté nebo kdysi dávno Asyřané či Izraelité, kteří prováděli genocidu okolních „pronárodů“?) I když řecký atomismus nebo epikureismus šel do jisté míry proti politickému konání, Jefferson rozhodně nebyl první, kdo se ho pokusil vzít jako inspiraci pro politický život. Prvními byli Římané, neznámějším z nich byl asi konzul a Caesarův tchán jménem Lucius Calpurnius Piso Caesoninus, který měl na Caesara nepochybně vliv. Bohužel byl však Caesar příliš ambiciózní a zaslepený na to, aby bral rady svého tchána, a především své ženy v potaz, což, jak se shodují antičtí autoři Plútarchos, Suetonius a Cassius Dio, vedlo k jeho zavraždění.

„Lesomilci v hedvábných krátkých kalhotách sahajících pod kolena se pouštěli do prudkých hádek o tom, zda je možno kácet stromy ještě před dovršením zralosti, zda je dobré provádět lesní probírky, kdy nejlépe znovu osazovat nebo zda by se mělo omezit či zcela zakázat vypalování kvůli těžbě potaše a dřevěného uhlí. Tento nástup racionalismu skončil stejně jako všechny ostatní polské reformy za vlády Stanislava II. Augusta Poniatowského. Čím vážnější se tyto reformy zdály být, tím méně se líbily Rusům, až se roku 1792 Kateřina začala cítit nově vyhlášenou konstitucí ohrožena natolik, že v koalici s ostatními dvěma mocnostmi, které se podílely již na prvním dělení, odkrojili z Polska další vydatné porce. O dva roky později, roku 1794, vyhlásil navzdory koaličním mocnostem litevský rodák a veterán americké revoluce Tadeusz Kościuszko na tržišti starého hlavního města Jagellonců, Krakova, polské povstání. Po odvážném, ale beznadějném boji, jenž se stal věčným tématem historie země, zmizely poslední zbytky Polska v chřtánu jeho sousedů a Białowieża, spolu s další litevskou puszczou na severu, Knyszyńskou a Augustowskou, nakonec připadly Rusku.“ – z knihy Krajina a paměť, Simon Schama, překlad Petr Pálenský, vydaly nakladatelství Argo a Dokořán v roce 2007

8 Není divu, že „pohanství“ nabývá na síle zrovna v Británii, jako reakce a vymezování se proti anglikánským-křesťanským myšlenkám typu „vševědoucnost volné ruky trhu“ či přímo „vševidoucnost boží“. Tyto myšlenky ospravedlňovaly zlo páchané Brity v britských koloniích a „provinciích“, například neřízená exploatace Irska i v době neúrody brambor vedla k irskému velkému hladu (gorta mór), při kterém zemřely nebo emigrovaly milióny lidí. Ostatně na „zakladatele Wiccy“ Geralda Gardnera měla velký vliv jeho irská chůva Josephine McCombie.
9 Je potřeba se rázně ohradit proti postmodernímu náboženství typu New Age, spiritistickému/okultnímu dědictví atp., u tradicionalistického pohanství proti ruské esoterice, americkému křesťanství s nenávistnými puritánskými kořeny a skupinám založeným na politické situaci 20. století.
10 Mnoho lidí, kteří se zajímají o lidové tradice střední Evropy, mají často odpor vůči všemu římskému, aniž by si uvědomovali, čím je tento jejich odpor způsobený a na jakou tradici zde vlastně navazují. Tato tradice začala, když byl v 15. století objeven rukopis Tacitovy Germánie, kde Tacitus popisoval Germány jako svobodné, nezkažené římskou civilizací a jen málo promíchané s ostatními národy. Toho se chytili učenci z oblasti dnešního Německa, kteří se potřebovali vůči „Římu“ (včetně oblasti dnešní Francie) vymezit a vytvořit hrdinskou historii, která měla vést až k v římských sborech vycvičenému germánskému vojevůdci Arminiovi. Toto vymezení bylo do jisté míry umělé, neboť i sám Tacitus potřeboval možná trochu tendenčně Římany od Germánů kulturně a mravně odlišit. Zatímco pro něj byli lepší civilizovaní Římané, pro učence z oblasti Německa naopak divocí Germáni, byť mezi nimi ve skutečnosti tak zásadní rozdíly nebyly, Římané sami měli bohatou mytologii a svobody si nevážili o nic méně. Novověcí učenci tak vlastně vytvořili tradici odporu ke všemu římskému, uctívání germánských předků z temného lesa, svobody, nezávislosti, mravného křesťanství (což je historicky nesmysl, ale pro novověké německé kulturní tvůrce to bylo důležité), nezávislosti, kulturní integrity apod. Tato tradice, nebo chcete-li mýtus, dnes u některých jedinců, kteří se zajímají o germánské pohanství či umění, stále přetrvává (vývoj je dobře patrný například na souvisejících obrazech Svatý Jiří od Albrechta Altdorfera z roku 1510 a Chasseur v lese od Caspara Davida Friedricha z roku 1813).
11 Antický atomismus vycházel z indoevropských příběhů o pralátkách a i z dnešního hlediska poměrně přesných pozorování přírody. Jednou z motivací k jeho objevení byla touha zbavit lidi strachu z bohů a různých jiných bytostí, kteří si v indoevropských příbězích často dělali, co chtěli, a ze smrti, neboť tehdy lidé věřili, že se posmrtně mohou stát duchy, „stíny“, které mohou být trápeny. Atomismus nabízel jiný výklad světa a všechny tyto představy posunul do oblasti prostých příběhů, případně společných vizí vycházejících z nějakého jednoho neznámého zdroje. I když u antických atomistů a obecně mnohých presokratiků můžeme najít určité předpoklady pozdější teorie evoluce, především představa geologického času pro ně byla neuchopitelná a tedy postupný vývoj, přizpůsobování se sobě a okolnímu prostředí napříč generacemi byl pro ně velkou neznámou. Tehdy ještě nevěděli, proč příběhy, které je děsily, vznikly, a že mají původ v prostém stovky tisíc let trvajícím vyhýbání se prostředím s výskytem nemocí (například malárie, „zlí duchové bažin“) či určitým tvorům (například vzteklina, „vlkodlaci“). Nicméně tušili to, že lidé mají jakousi soustavu, byť ji nenazvali nervovou, která jim umožňuje myslet, představovat si, a která je založená na vychýlení atomů (elektrických impulzech). Docela působivé na to, že se všechny tyto myšlenky objevily již několik staletí před naším letopočtem.
12 Například Lucretiova poznámka o tom, že čas sám o sobě neexistuje, ale že vzniká ze vzájemného vnímání pohybu věcí, mi umožnila lépe chápat teorii relativity a kvantovou fyziku. Když jeden člověk stojí, zatímco jiný běží vpřed, oba se nacházejí v trochu jiných světech, které se spojí až tehdy, když se oba dostanou na stejnou rychlost. Pokud například běžící člověk zpomalil, aby se „dostal do světa“ stojícího člověka, ve skutečnosti zároveň o ani ne zlomek sekundy pomaleji zestárl (čím je rychlost běžícího člověka a následné zpomalení větší, tím je kratší čas, a tedy doba stárnutí; při běžných rychlostech to nevnímáme, ale například GPS satelity s tímto jevem při výpočtech vzdálenosti už počítat musí, jinak by nám ukazovaly nepřesné pozice). Stejně tak částice, ve skutečnosti „žijící ve vlastních světech“, se objeví na konkrétním místě teprve tehdy, když je zpozorujeme, když se „dostanou do našeho světa“.
13 Více o pohanském ateismu například zde: https://www.youtube.com/watch?v=Dii5vgq1ixM (video je v angličtině, ale můžete si zapnout titulky s automatickým překladem do češtiny)