Křivoklátští bohové aneb o zosobnění krajiny

Mocný pán (Apollón) – Květinová dívka, paní úsvitu (Flóra / před-cthonická Persefoné) – Jak vypadal obřad podle evropské tradice? – Pán bouře a paní země (Zeus Keráunios + Démétér) – Pán lesů, medvědí paní a paní smrti (původní Hermés / Dionýsos + Artemis + Hekaté) – Pán práva a jasné oblohy (Zeus Ouranios) – Božská dvojčata a dcera slunce (Dioskúrové + Helena / Pomona) – Ohnivý drak Dýma (duch Křivoklátska) – Bylinářka Hana (paní Křivoklátska) – Lesní, vodní a stromové víly (nymfy) – Mlžná řeka a liška

„Po tři noci viděla bys reje chorů sváteční, jak se v družných četách volně po tvých lesích toulají – všude samé věnce z kvítí, samé stánky myrtové. Ceres nechybí, ni Bakchus, bůh básníků je též. Celou noc ať slavnost trvá, celou noc ať zpěvy zní!“ – Noční slavnost Venušina (Pervigilium Veneris), překlad František Novotný, z Písně pastvin a lesů, v Praze vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1977

Polidšťování přírody je přirozenou vlastností lidské mysli^[1]Lidská mysl je kouzelná a trochu si s námi pohrává. Dá se říci, že božská síla (númen), jak si ji představovali v antice, není něco nadpřirozeného, ale skutečný pokyn naší vlastní mysli, numen mentis. A právě tento pokyn si na sebe dokáže v našich snech a představách … Pokračovat k poznámce, která vznikla proto, aby řešila společenské záležitosti, dokázala přesvědčovat a naklánět si silnější jedince ve skupině, spolčovat se a pomlouvat. Díky tomu vidí a vnímá lidské vlastnosti, tvary a obličeje všude kolem sebe v prostředí, kde ve skutečnosti nejsou. To spolu s chybějícími vědomostmi o vzniku krajiny, vesmíru i těch nejmenších tvorech stojících za různými nemocemi vedlo k představám božstev, dobrých i zlých duchů žijících všude kolem nás, kteří mají lidem podobné vlastnosti, motivy a v mnohých případech i vzhled. Začaly tak vznikat příběhy o příšerách z bažin a vlkodlacích, díky kterým se dávní lidé vyhýbali místům s vyšším výskytem malárie a vztekliny. Tito naši předkové pak snáze přežili a schopnost příběhy vyprávět se tak přenesla na další pokolení.

Socha v bukovém háji na vrchu Velízu.^[2]„Je obvyklým zvykem zbožných poutníků, že když cestou narazí na posvátný háj (lucus) či svaté místo u cesty, pronášejí modlitbu, obětují jablko a na okamžik se zastaví ve svém putování.“ – úvod z Florida, Lucius Apuleius Platonicus (125 – 180)

Proti zlým duchům bojovali bohové a hrdinové, kteří pomáhali ustanovit světový řád. Tento řád zahrnoval různá společenská pravidla, neboť i to bylo součástí polidšťování přírody, i když ve skutečnosti samozřejmě nelze předpokládat, že by rostliny, houby, zvířata a nebeská tělesa zajímalo naše lidské snažení, v kolik hodin vstáváme, co jíme, s kým spíme, koho milujeme a proti komu bojujeme. Tyto příběhy plné zosobňování však byly velmi ilustrativní, obsahovaly v sobě zkušenosti a návody, jak se mají lidé v různých případech zachovat, aby je ostatní jedinci ve společnosti přijali a pomáhali jim. Těžko byste našli spojence a přátele, pokud byste neustále lhali, byli pyšní a lakomí. S dobrým příběhem se člověk snadno ztotožní a lépe pochopí své místo ve společnosti a svůj vztah ke krajině. Bohy tedy můžeme chápat jako nám podobné příběhové bytosti, které můžeme určitým způsobem napodobovat a které nás spojí s krajinou, kde žijeme, se světem, s přírodou, s naší dobou a společností. Pomohou nám najít kořeny (lékařství, věda, technika, botanika, divadlo apod. vychází z antického myšlení) stejně jako inspiraci pro naši vlastní tvorbu, práci, výzkum, budoucí směřování a život jako celek. To vše vám chci ukázat na příkladech.

Mocný pán ^[3]„Příliš prý sveřepý bude ten Apollón, říká ta pověst, on jako mocný pán [prytan] si pak sám prý osvojí vládu nad bohy nesmrtelnými i nad lidmi po zemi živné. Proto já v mysli své tu hroznou obavu chovám, aby pak ten tvůj syn, jak spatří sluneční světlo, nezhrdl … Pokračovat k poznámce

Léčitel a věštec (antický iatromantis) Abaris, původem z mýtické Hyperborey^[4]Viz Kniha IV., Dějiny, Hérodotos (484 př. n. l. – mezi 430 a 420 př. n. l.), která se mohla nacházet kdekoli ve střední^[5]Hyperborea měla podle Apollónia Rhodského ležet na sever od Dunaje (Istros) za mýtickými Rhipajskými horami, tedy za horami severně od Dunaje: Jest pak tam řeka i jakás, kam Okeán nejzáze sahá, široká, hlubokovodá, jíž nákladní propluje koráb. Istrem ji zovouce oni ji vkreslili … Pokračovat k poznámce nebo severní Evropě, působil jako kněz v chrámu boha Apollóna. Podle Pausania nechal ve Spartě založit chrám Persefoně. Obě božstva jsou tak mnohem zajímavější, než tušíme.^[6]Persefoné možná souvisí s ilyrskou bohyní úsvitu Prende. Alternativní interpretace mýtu o Persefoně totiž předpokládá, že motiv jejího únosu nebyl původně chápán jako pravidelně se opakující kosmický cyklus, ale jako jednorázová iniciační epizoda – přechod dívky do … Pokračovat k poznámce

Léčení, válka, umění, řemesla, věštba, úroda, slunce^[7]Spíše „oslunění“, respektive sluneční atributy. V indoevropských jazycích bylo/je slunce středního rodu a vzniklo tak několik vzorců bohů či bohyň spjatých se sluncem (ať už jde přímo o zosobnění nebeského objektu nebo jen o určité atributy). Viz třeba: Tak oni napotom … Pokračovat k poznámce, jantar^[8]Jantar (řecky ḗlektron) byl v antice považován za sluneční kámen. Podle tradičního řeckého mýtu se jedná o slzy dcer titána slunce Hélia, které truchlí nad ztrátou Faethóna. Podle řecko-keltské pověsti jsou dalším zdrojem slzy Apollóna, který byl rovněž spojován se … Pokračovat k poznámce, mládí, nesmrtelnost, to všechno jsou atributy, které byly v antice spojovány s Apollónem. Od řeckých léčitelů-šamanů zvaných jednotlivě iatromantis až po lékařskou přísahu od žáků Hippokrata platí odvolávání se na boha Apollóna. Ovšem ve své noční podobě dokázal Apollón nemoci způsobovat, jak o tom píše Homér v Ílias:

Těmito prosil slovy — i slyšel ho Apollón Foibos: S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci, lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol. Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod, s plecí rozhněvaného. — I kráčel podoben noci. Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku: hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil. Nejprve jejich mezky a ohaře napadal rychlé, ale pak po lidech též své hrotité metaje šípy, bil je a bil: jim hranice těl den ze dne tam plály. Lítaly po devět dní vším táborem bohovy střely — v desátý konečně den dal svolati Achilleus vojsko: Héré bělostných loktů to vštípila do jeho mysli, o lid se achajský bojíc, když viděla umírat mužstvo. Avšak když se už sešli a všichni se v hromadu shlukli, Achilleus rychlý v běhu tu povstav, promluvil takto: „Myslím, Átreův synu, že nazpět zahnáni odsud, domů se vrátíme zas — jen jestliže uniknem smrti! — vskutku-li válka i mor nás Achajce hubiti bude. Pročež jakéhos věštce neb kněze se optejme na to, nebo i hadače snů — též sen má od Dia původ — aby nám děl, proč takový hněv bůh Apollón pojal: zdaž je to slib, proč rozhněván jest, neb slavnostní žertva — chtěl-li by snad, když bezvadných koz neb beránků mladých obdrží obětní dým, nám hroznou odvrátit zhoubu!“^[9]– Ílias, Homér, přeložil Otmar Vaňorný

Apollón byl tedy také bohem válečným, jemu se skládaly radostné pajány po vítězných bitvách, v Ílias bojuje po boku ostatních bohů a kromě stříbrného nebo zlatého^[10]Viz zlatý luk Apollóna v Argonautice (Zpěv IV, verš 1708), kterou napsal Apollónios Rhódský (mezi 295 a 290 př. n. l. – 245 př. n. l). luku^[11]Přikývl Délský bůh a strýcovu přání i svému současně vyhověv, šel a dorazil zahalen mlhou v zástup ílijských vojsk. Tam uprostřed vražedné řeže Parida zřel, jak na prosté Achaje pořídku střílí. Dal se mu poznat a děl: „Nač maříš nadarmo střely na krvi mužů z … Pokračovat k poznámce je u Homéra, Pindara i jinde^[12]Když pak rekové lano již k pobřeží vázali z lodi, vyskočil Aisonův syn a s dřevcem pevným i štítem k zápasu pospíchal hned. Vzal do rukou spolu i lesklou kovovou přilbici svou, již naplnil ostrými zuby, k bedrům si připásal meč, nah jinak jsa na těle celém, podobou bojovný … Pokračovat k poznámce spojován se zlatým mečem:

Podobně unáší vítr, když rolníci obilí vějí, po svatých humnech plevy, a Démétér kadeří zlatých obilí od plev dělí, an fouká úsilně vítr: humna tu vrstvou plev jsou zbělena — podobně tehdy odshora danajský lid byl poprášen, poněvadž hustý k obloze kovové prach byl zvířen nohami koní, když zas do boje jeli a vozkové hnali je nazpět. Na sebe silnou pěst zas pozdvihli, ale tu prudký Arés rozestřel temno, jsa Tróům pomocen v bitvě, bojištěm kráčeje všude: mělť úmysl plniti výzvu Apolla se zlatým mečem — vždyť právě ho pobídl Foibos — dodat Trójanům sil, když Palladu Athénu spatřil, kterak se vzdaluje z bitvy — jež Danaům pomocna byla. Aineia Apollón sám zas poslal, vladaře lidu, z bohaté svatyně chrámu, když prsa mu naplnil silou. Aineiás u svých druhů se objevil. — Radosti plni viděli jej, jak živý a zdráv k nim přichází opět, jak má jadrnou sílu — však na nic se neptali ještě, nedalať jiná práce, již vzbudil Stříbrnoluký s Areem, záhubcem mužstva, a Svárem trvale činným.^[13]– Ílias, Homér, přeložil Otmar Vaňorný

Srdce pod zemí naslouchají: slyší o své blaženosti a radosti, která právem patří jim i Arkesiláovi. Ten ať zpěvem mladíků oslaví Foiba se zlatým mečem, když z Pýthó přichází radostná píseň, ozdoba vítězství, odměna jeho námah.^[14]– Čtvrtý zpěv, Pýthijské zpěvy, Pindaros (6. století př. n. l.), přeložili Robert Roreitner a Sylva Fischerová, v Praze vydalo nakladatelství Academia v roce 2021

 

Vzývali ho kromě hrdinů i pěvci. U delfské svatyně, kde měl Apollón podle pověsti porazit draka Pýthóna^[15]Ještě za republiky píšící Quintus Cornificius ve svých Etymologiích vysvětluje Apollónův souboj s drakem či hadem Pýthónem tak, že drak představuje dráhu slunce po nebi během roku od jednoho slunovratu ke druhému. Jedná se však o pozdní interpretaci., se konaly hry včetně básnické soutěže. Delfská věštírna byla vyhlášena svými proroctvími. Nejznámější nápis nad vstupem do ní byl: „Poznej sám sebe,“ tedy nás vybízí ke zkoumání toho, jací opravdu jsme, jak vnímáme svět, z jakých látek se svět skládá, ke hledání pravdy. Podle jiné pověsti spojené s mystérii střídal Apollón svou vládu nad ročními obdobími s Dionýsem, kdy Apollón určitou část roku trávil v blažené zemi Hyperborejců. Je tedy spojován s radostí, štěstím a nesmrtelností:

A přece nesmrtelný Zeus propustil i Titány. S časem ustává vítr, je třeba vyměnit plachty. A Dámofilos tě prosí: přestál veliké útrapy a chtěl by spatřit domov, u Apollónova pramene se znovu na slavnostech oddávat v srdci radostem mládí, mezi moudrými občany města brát do rukou zdobenou lyru – zakusit mír: nikomu nepůsobit bolest a sám nic zlého netrpět. Snad ti pak, Arkesiláe, také řekne, jaký pramen nesmrtelných slov nalezl nedávno v Thébách, když tu byl hostem.^[16]– Pátý zpěv, Pýthijské zpěvy, Pindaros (6. století př. n. l.), přeložili Robert Roreitner a Sylva Fischerová, v Praze vydalo nakladatelství Academia v roce 2021

Apollónovo spojení s úrodou ukazuje řecký květnový svátek Thargélie, jeho možné spojení s letním slunovratem^[17]Podle Macrobia (370 – 430) se Apollónské hry konaly v době letního slunovratu z toho důvodu, že v tu dobu je slunce nejsilnější. pak římské hry Ludi Apollinares. Jeho léčitelská či lékařská schopnost ho spojuje s léčivými rostlinami. A tady leží jeho průnik se schopnostmi původní indoevropské bohyně/bohyň úsvitu, květin a plodnosti. Její odraz známe především z Říma, kde se jí říkalo Flóra (květinová), Murcia (myrtová) nebo i Venuše předtím, než splynula s Afrodítou.^[18]Venuší otřese bol, jímž syn byl nevinně stižen: ihned třemdalu trhá, jež vyrůstá na krétské Ídě, lodyhu šťavnatých listů a zdobenou rudými květy. Není neznám ten lék též horským divokým kozám, kdykoli rychlý šíp jim ve hřbetě zaražen utkví. Přichvátá s … Pokračovat k poznámce V Řecku můžeme odraz této představy najít v Persefoně^[19]Nadlouho dívčí mysl ta kořist bezcenná láká, necítí únavu práce pro onen horečný spěch. Jedna si košíčky plní, jež spleteny z ohebných proutků, druhá si zatíží klín, jiná pak záhyby rouch. Některá měsíčky trhá, ta fialek jenom si všímá, nehtem si uštipuje … Pokračovat k poznámce před tím, než byla spojována s podsvětím, zvláště pokud její jméno souvisí s albánskou bohyní úsvitu, úrody, zdraví a lásky Premtë/Prende.

Teprve když usoudil, že i delfské trojnožky mají znovu promluvit, přikázal labutím, aby jej z Hyperborey přinesly zpět. Je léto, samý střed léta, když Alkaiós přivádí Apollóna z této země nazpět. A proto, když léto plane jasem a bůh je přítomen, i lyra se oddává letní rozkoši zasvěcené bohu.^[20]„Když se Apollón zrodil, Zeus jej ozdobil zlatou čelenkou a vložil mu do rukou lyru. Daroval mu také vůz k jízdě, tažený labutěmi, a určil mu cestu do Delf k prameni kastalskému, aby odtud rozdával Řecku spravedlnost a právo skrze věštby. Jakmile však Apollón usedl na vůz, … Pokračovat k poznámce

Mocný pán^[21]Apollón byl nazýván mocný pán, protože jeho moc byla nezávislá a přímá. Dokázal jednat sám, rozhodovat o osudech lidí a měst a zasahovat do světa okamžitě a účinně. Například ve válce u Tróje poslal mor mezi vojáky, čímž zasáhl přímo do boje, nebo ochránil určité … Pokračovat k poznámce s Květinovou dívkou a Mocný pán s Pánem lesů v časně jarním lese s jaterníky, plicníky a křivatci

Ze středověku od Polabských Slovanů známe boha Svantovíta (svętъ, mocný, vit^[22]Mohlo slovo vít/vit/vid, tj. pán, u Polabských Slovanů nahradit původní bůh/bog podobně, jako kdysi bůh/bog nahradil div/diev?, pán) z Arkony^[23]Nejbližší původ slova jsem našel v keltském arkunjo, což znamená útes. Pokud by pocházelo z jiných indoveropských jazyků a ze stejného slovního základu, mělo by slovo na začátku p, tedy Parkuna. na Rujáně s vícehlavou dřevěnou sochou, který měl vlastní věštírnu s bílým koněm a se kterým byl spojován obřad sklizně kolem podzimní rovnodennosti s věštbou úrody na příští rok pomocí velkého koláče, což je zvyk, který známe i z českých a slovenských lidových tradic.^[24]TŘEŠTÍK, D.; Mýty kmene Čechů (7.–10. století): Tři studie ke „Starým pověstem českým“. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-646-X. Zároveň se ale kromě plodnosti jednalo o válečného boha. Dále pak z Wolgastu víme o bohu Jarovítovi (Silný pán), který byl také spojován s bojem a plodností, jak o tom píše mnich Herbord, podle jehož vyprávění bůh odívá pole obilím a lesy listím. Z jezerního města Rethry v dnešním Meklenbursku známe podobného boha jménem Svarožic, který rovněž prováděl věštby s bílým koněm. Je otázkou, jak moc můžeme všechny tyto postavy spojit, přinejmenším ale mají společné vlastnosti a vychází ze stejné tradice. Zajímavé je, že obřadem s koněm si možná podle kronikáře Kosmy nedobrovolně prošel kníže Jaromír na vrchu Velízu na Křivoklátsku, který v pravěku sloužil jako svatyně a kde se údajně podle Balbína našly mince, které měly mít na jedné straně slunce a na druhé měsíc (možná šlo o špatně popsané keltské duhovky, což by vzhledem k poloze přesně mezi stradonickým oppidem a Podmokly^[25]https://www.krivoklatskesmesi.cz/zlaty-poklad/ nebylo žádné překvapení).

Nejstarší zaznamenané dětské jarní obchůzkové písně (koledy) pochází z Řecka. Například:

„Vracím se, vracím rok co rok jak vlaštovka k tobě;
bosi tu stojíme u dveří tvých: nuž pones už rychle!
Děj něco, paní, při Apollónovi, dej!
Tak dáš-li něco! Ne-li, nebudem tu stát:
vždyť nepřišli jsme tady s vámi zůstávat!“^[26]Přeložil Ferdinand Stiebitz, z Koledy, Lidové písně, Nejstarší řecká lyrika, vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1981.^[27]Uvádím ještě příklad jedné celé koledy, ze které lze poznat, co tak děti v Řecku před skoro třemi tisíci lety měly za výslužku. Je paradoxně mnohem bližší tomu, co by u nás dostaly ještě v 19. století než tomu, co by při koledě dostaly dnes. „Hle, vlaštovka … Pokračovat k poznámce

Na Křivoklátsku kromě Baltoslovanů dlouhodobě sídlili rovněž indoevropští Keltové, kteří zde také stavěli svá hradiště a nepochybně si zde vyprávěli své příběhy. Z pozdější středověké ostrovní tradice známe například z velšského Mabinogi postavu jménem Lleu Llaw Gyffes, který má za ženu dívku utvořenou z květin a jehož sok ho pak smrtelně zraní, aby po nějakém čase Lleu pomocí kouzel opět oživl. Celý příběh připomíná střídání ročních období. Ve středu Irska se nachází posvátný vrchol Uisneach, kde se poblíž mělo ve středověku nacházet jezero Loch Lugborta, kde byl irský bůh Lugh (čte se: Lú) utopen, aby pak opět se změnou ročního období obživl. Jinak je ale Lugh pán všech řemesel, v příběhu o záboru Irska je také nepřímo spojován s orbou. Důležitý je u něj rovněž boj, kdy porazil Fomory ve velké bitvě, a vláda, neboť se jednalo o prvního skutečného velekrále Irska a otce hrdiny Cúchulainna. Z doby Říma známe z kontinentálního keltského světa jméno Lugus, dále pak Belenus nebo pozdější velšské Llewellyn původem z Lugubelinos (tedy spojení Luga a Belena). Jedná se tedy o stará keltská jména a tradici volně spojenou s ostatními evropskými. Mimochodem, dívka květin je známa také z běloruského folklóru. V keltských jazycích se přípona vit, respektive wid/uid, také používala ve významu pán, například jméno Meredith pochází z velšského Morget-uid (skvělý pán) a jméno Griffith opět z velšského Gru-ffydd (silný pán). To uvádím pouze pro zajímavost.

Ať to byl bůh nebo bohyně, z oběti^[28]Viz „z jediné smrti tisíce životů zas“ v Leden (Jánuárius), Kalendář/Fasti, Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. – 17 / 18) svého bratra, prvků původní soustavy, ustanovil Zemi, Slunce a Měsíc. Nebesa a Země se svíraly tak těsně, že z jejich sevření prýštil život^[29]https://www.krivoklatskesmesi.cz/o-puvodu-zivota-na-zemi/, bohové i smrtelní. Mezi nimi Mocný pán, jehož záře (foibos) oslavuje dávný pokyn (númen) pána nebes a práva, záře, co zahnala strašlivého draka. A dokud slunce svítí a bouře duní, dokud písně zní a obřady se konají, paměť oběti nezmizí a řád světa se nerozplyne.^[30]Variace na Ovidiovy Proměny, viz: Ať to byl kdokoli z bohů, jenž utřídil směsici hmoty: rozťav ji tak a rozťatou spořádav do článků světa, jal se pak nejprve sbalovat zem v tvar veliké koule, aby tak ze všech stran se jevila docela stejnou. Potom kázal moři se rozlíti, prudkými … Pokračovat k poznámce

Slunce, měsíc a vítr jsou podle českých a lužickosrbských pohádek tři bratři, z nichž první je považován za nejstaršího, nejsilnějšího a nejmoudřejšího, byť každý má své přednosti (v pohádkách jsou samozřejmě postavy s nebeskými objekty spojené pevněji, bohy k nim oproti tomu nelze tak snadno přiřadit). V polských písních je slunce nazýváno švarným mladíkem a jeho ženou a zároveň sestrou je jitřenka, ranní hvězda. Ve slovinských textech se nachází postava spojovaná se sluncem jménem Kresnik^[31]Viz třeba Kresnik: An Attempt at a Mythological Reconstruction od Zmago Šmitek: http://sms.zrc-sazu.si/pdf/01/SMS_01_Smitek.pdf, což je bájný vládce jezdící na bílém koni, ale zároveň oráč, jehož dlaně mohou zlatě zářit. Je spojován s jelenem ze zlatými parohy (kterého známe také z českých pohádek a pověstí, kdy například měl pomoct Karlu IV. objevit horké prameny u budoucích Karlových Varů). Kresnik ale také umí metat blesky, což by ho alespoň částečně spojovalo s tradicí indoevropského boha hromu. Popis trošku připomíná příběh o knížeti Přemyslovi.

Pro mě osobně jsou velice důležité ctnosti, které tato postava představuje, proto jsem si ji vybral za ochránce. Chytrost, odvaha, pracovitost, zvídavost, vytrvalost a otevřená mysl jsou jedny z nich. Paprsky slunce doslova dodávají energii naší sluneční soustavě, propůjčují světlo měsíci a pohybují větrem a bouřemi. Bez nich by na naší planetě Zemi nemohl vzniknout život a zformovat atmosféru takovým způsobem, aby vytvořil mírné podnebí s neuvěřitelně pestrým střídáním ročních období. Nedílnou součástí této představy je i elektromagnetismus, elektřina, která stála za výběrem mého povolání, nebo jaderné (na Slunci se mění vodík na helium) i gravitační síly, které pomáhají chápat náš svět. Mocného pána rád zařazuji do svých příběhů, které mi někdy proniknou až do snů. Zkuste si třeba udělat nálev z třezalky (na Křivoklátsku zvané také krevníček nebo milovníček), mateřídoušky a dobromysli, který jsem nazval Červenka^[37]https://www.krivoklatskesmesi.cz/cervenka/, a nechte na sebe představu Mocného pána a jeho ctnosti působit. Někdy k vyvolání pocitu radosti a naděje stačí málo.

Pán větru a pán měsíce

Kdysi dávno, to byl svět ještě mladý a téměř bez života, držel pán slunce pána větru za pačesy. „Žádný bratr,“ pravil pán slunce nahlas, lehce popuzen, „ale zloděj je to! Mé mraky, můj dobytek!“ Před nimi seděl pán nebes a řádu světa. „Jdeš rovnou k věci,“ pravil pobaveně, „to se mi líbí.“ Pán větru se škodolibě pousmál. „Přece bys ho neposlouchal,“ řekl na svou obhajobu, „on je na světě už hezkých pár let, zatímco já se teprve narodil. Copak bych mu mohl krást mraky?“ Pán nebes se naoko zachmuřil. „Na svůj věk jsi pěkně výmluvný, nemyslíš?“ zeptal se, „proč bys tedy nemohl svému bratru odehnat a schovat mraky?“

Pán větru se začervenal. „Byla to jen taková hra,“ řekl s úsměvem a otočil se k pánovi slunce. „Tady,“ řekl, „lyra pro tebe. Vyzkoušej ji.“ Pán slunce si dar přebral, zahrál na lyru a v tu ránu se celý svět zahalil do líbezného ptačího zpěvu. Ve tváři se mu zračila radost. „Už je to tak,“ řekl pán nebes, „vítr vzniká působením slunce, jeho síly, ale má vlastní nepředvídanou moc. Díky větru vzniká zvuk a jedině díky vzduchu na Zemi zní tak líbezně.“ Pán slunce dal pánovi nebes za pravdu. Už nikdy více se na svého bratra nezlobil, naopak žili ve vzájemně shodě.

Květinová dívka, paní úsvitu

Ona pestrým skvostem květů zdobí čas ten růžový, ona dechem Zefyrovým tlačí bujné pupence,
by se v poupě otvíraly; ona také kropí vše zbylou vláhou třpytné rosy, noc jak na zem dýchala.
Slzičky se blyští drobné, chvějí se a houpají – malá krůpěj, nachýlená, sotva pádu odolá.
Otevřené puky květů prozradily cudný nach. Vláha, kterou v jasných nocích hvězdy všechno skrápějí,
vlhké roucho rozepjala ňadrům poupat panenských. Ona chce, by panny ráno růžemi se ovily:
z Venušiny krve vzrostly, z Amorových polibků, z plamenů a drahokamů, záře slunce rudého.
Zítra nach, jejž ukrývalo dosud roucho ohnivé, posledního pouta zbaví bez ostychu nevěsta.

– Noční slavnost Venušina (Pervigilium Veneris), překlad František Novotný,
z Písně pastvin a lesů, v Praze vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1977

Ženou Mocného pána je Květinová dívka, které na čele může zářit jasná ranní hvězda neboli jitřenka. Jedná se původně o indoevropskou bohyni úsvitu a jara, která na různých místech a v různých krajích získala svůj ráz. Z antiky se jí nejvíce blížila původní italická Venuše před tím, než byla spojena s řeckou Afrodíté. Jméno Venuše pak přešlo na název planety, která se nám jeví jako první ranní nebo první večerní hvězda. Římané původně Venuši znali pod jménem Murcia (Myrtová paní)^[38]Viz třeba http://www.societasviaromana.net/Collegium_Religionis/deities.php, název Venuše stejně jako Flóra (Květinová paní) a Libitina přejali od jiných italických a etruských kmenů. Některé názvy pak sjednotili pod postavu stejné bohyně, jiné ponechali zvlášť.

Květinová dívka spolu s Hanou, zosobněním Křivoklátska, připravuje léčivý nálev z květů lípy

Zatímco později byla Venuše stále více spojována s Afrodíté^[39]Slzy bohyně plynou, i krev Adónidova,
a země pod krví a slzami rozkvétá.
Z krve se rodí růže, ze slz sasanky.

– Žalozpěv na Adonida, Bíon (1. století př. n. l.)(původem ze sumerské Inanny, ovšem illyrský původ názvu by ukazoval opět na úsvit^[40]afër, blízko, dita, den, tj. úsvit), až s ní včetně svých atributů víceméně splynula, Flóra a další si ponechaly původní ráz, kde dokonce ještě Ovidius ve Fasti popisuje odjinud neznámý příběh o zrození boha Marta právě působením bohyně Flóry.

Květinová dívka neboli paní úsvitu je také paní probouzejícího se jara a obecně života. Ve slovanských písních je také nazývaná jasnou dívkou (například z Chorvatska), červenou dívkou nebo sestrou slunce^[41]Kresnikova (viz výše) žena je také nazývána jeho sestrou.. Z baltského prostředí je jí nejblíže bohyně úsvitu Aušrinė, ale některé atributy původní bohyně má i severská Freya, především však řecká Persefoné^[42]Vztah k bylinám viz „Persefoneia krásné rusálky údy kdys proměnit ve vonnou mátu směla“ z Kniha X, Proměny, Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. – 17 / 18), přeložil Ferdinand Stiebitz/Prende a Éós.

Květinová dívka a paní země přináší do lesů křivoklátských jaro

Podle kronikáře Kosmy nebyla původně pověst o dívčí válce bitvou, ale něčím, co připomínalo obřad letního slunovratu. V narychlo postaveném dřevěném hradě v Praze, který pojmenovali Děvín, si mládenci a dívky hráli na bitvu, načež počali hodovat a bujaře se veselit až do rána. Kosmas pak zmiňuje troubení na roh a z pohledu v latině a římském pohanství vzdělaného učence vzývání Venuše. Souvisí nějak ostatní místa s názvem Děvín s dívkou květin a úsvitu? Kosmas je na rozdíl od pozdějších kronikářů opravdu vzdělaný, což se projevuje v pestrých latinských obratech. Stejně tak, nezatížen ještě tolik středověkými křesťanskými představami, chápe lesy i říční proudy spíše pozitivně. Jen pro zajímavost ještě uvedu, že v mnohem pozdější polské kronice je zmíněno jméno božstva Dziewanna (kronika Jana Długosze), které bylo snad díky zvukové shodě ztotožněno s římskou Dianou.

„Nemoh se žádný čas víc Venuši hodit než jaro:
zjara je nádherná zem, zjara se zotaví luh,
rostliny proráží půdu a vrcholky zdvíhají vzhůru,
révová ratolest bobtná, pupence derou se ven.
Venuše, bohyně krásy, jest hodna krásného jara,
sdružena s Martem svým, jak tomu bylo a je.
Na jaře káže i lodím zas vyplout na rodné moře,
hrozeb nevlídné zimy nyní již nebát se nic.“

– Kalendář (Fasti), Publius Ovidius Naso, přeložil Ivan Bureš, vydalo nakladatelství Odeon v roce 1966

Sasanka hajní, hrachor jarní a violka lesní v jarním bukovém lese ❤️

Už od dětského věku chovám náklonnost k léčivým rostlinám včetně bylin a stromů. V jednom snu jsem viděl svítání na Křivoklátsku, při kterém z nebe padaly hvězdy jako drobná světýlka, dotýkaly se krajiny, lesů a hlavně těch nejmenších bylin. Byl to moc krásný sen a nedovedu si představit napsat příběh o Mocném pánovi bez toho, aniž bych alespoň nezmínil Dívku květin a úsvitu. Její ctnosti jsou také podobné těm u Mocného pána, ale mezi vytrvalostí, odvahou a zručností vyniká také pečlivost, hravost a laskavost. Tato postava nás dokáže uklidnit a uzdravit z našich trápení.

Devatero slunovratových květů. Květ třezalky, bezu, levandule, heřmánku, kozlíku, šalvěje, vlčího máku, mateřídoušky a jetele.

Zkuste se někdy v létě posadit pod rozkvetlou, bzučící lípu. Zavřete oči a obraz Květinové dívky se vám sám vtiskne na zavřená oční víčka. Lípa patří do čeledi slézovité, kde například střed květů slézu, proskurníku, topolovky a ibišku připomíná hvězdu. Důležitý je také význam keřů nejen z pohádky o Šípkové Růžence. Šípkové, hlohové a další keře byly totiž považovány za brány do jiných světů. Myslete na to, až vás někdo pošle k šípku. Každopádně můžete vyzkoušet nálev z lípy, šípku, slézu, chrpy a měsíčku. Je moc dobrý a vypitý za svítání dodá sílu do nového dne.

„Dali však přednost tomu, aby snesli jakékoli utrpení, než aby se jí vzdali; a měli k tomu dobrý důvod, neboť právě touto sochou Praxiteles zvěčnil slávu Knidu. Malý chrám, v němž je socha umístěna, je otevřen ze všech stran, takže je možné obdivovat její krásu z každého úhlu pohledu. Obecně se věřilo, že toto uspořádání si přála sama bohyně. A skutečně, ať se na ni díváme odkudkoli, její provedení je vždy stejně hodno obdivu. Vypráví se dokonce, že se jistý muž do této sochy zamiloval natolik, že se v noci ukryl v chrámu. Tam podlehl své chtivé vášni, o čemž prý svědčí skvrna, která zůstala na mramoru.“ – z Naturalis Historia, XXXVI. kniha, Plinius Starší (23 – 79)

Jak vypadal obřad podle evropské tradice?

Pokud vás zvyky a obřady zajímají více, můžete si přečíst článek Mé zvyky v průběhu roku.

Pán bouře a paní země

Různé pověry vztahující se k zahánění bouře, blesků a následných hromů jsou velmi staré a často uchovávají dávné představy. Pro potomky dnešních Baltů a přinejmenším pro Slovany v okolí Byzance včetně následné Kyjevské Rusi, která s Byzantskou říší sousedila, byl bůh hromu snad tím nejdůležitějším. Bylo to asi z toho důvodu, že se jednalo o konec doby stěhování národů, při níž byly různé potyčky a dobývání území běžnou věcí, a kdo jiný by se hodil za nejvyššího velitele než válečný bůh schopný metat blesky. Naopak u usedlých vesničanů do popředí vystoupila jiná božstva a bůh hromu byl spíše vnímán jako ochránce nebeského řádu, který za bouře hledal zlé duchy, které se snažil udeřit bleskem. Když se pak takový zlý duch schoval za něčí dům, blesk mohl spálit i ten. Oheň vzniklý z blesku měl tedy podle těchto lidových představ očistnou moc. Nebeský oheň však má sílu nejen ničit a trestat, ale také zajišťovat plodnost země.^[43]Lidové hromnice, gaelský Imbolc, římská oběť Hromovládci a bohyně zemského ohně Vestě jsou zvyky, které mají stejný původ v evropských pasteveckých tradicích. Pro mě je toto období spojeno s večerním zpěvem červenky, jejíž jasně červený hrudníček zvěstuje rostoucí … Pokračovat k poznámce

Bouřný pán v místech, kde bude později stát hrad Točník.

Bůh hromu je opět společný všem Indoevropanům, u Baltoslovanů se dokonce zachovaly místní varianty jeho původního jména, tedy Perkons, Perun a podobně. V různých baltoslovanských jazycích jsou tato slova synonymem pro hrom a z textů často není jasné, mluví-li se pouze o hromu, o jeho základním zosobnění nebo přímo o bohu. U Polabských Slovanů z Rujány známe boha jménem Perunic^[44]DYNDA, J.; Slovanské pohanství ve středověkých latinských pramenech. 1. vyd. Dolní Břežany: Scriptorium, 2017. ISBN 978-80-88013-52-5. (Bouřný pán), tedy se pravděpodobně jedná o jednu a tutéž postavu bouřného božstva. Jeho vícehlavá socha (typická pro Polabské Slovany, ale i pro Čechy například ze Staré Kouřimi) stála po boku dvou dalších a bůh nebyl tak významný jako Svantovít se svou vlastní prominentní svatyní. Každá doba má své. Určitě vás napadne souvislost s keltským Taranisem, severským Thorem a asi i s antickým Diem/Jupiterem, ovšem tam došlo ke spojení boha hromu s bohem jasné oblohy, původním otcem nebes.^[45]V Římě přejal Jupiter bouřné funkce od Marta nebo Neptuna, kteří je naopak ztratili. Viz https://www.ceisiwrserith.com/pier/deities.htm

Vedle boha bouře stála paní země, která má opět společné evropské kořeny. Ať už jde o římskou bohyni úrody Ceres^[46]„Dávejte obilnou tluč a sůl té bohyni v oběť, jakož i na starý oltář kadidla několik zrn. Bude-li kadidlo chybět, pak zapalte pochodně smolné; s málem se spokojí Cerés, jen když je čistý ten dar. Sluhové podkasaní, své nože od býka vzdalte! Býk ať orá, jí buď za … Pokračovat k poznámce nebo řeckou Matku Zemi Démétér (gê, země, mḗtēr, matka) nebo možná o staroruskou Mokoš, jedná se o bohyni s podobnými vlastnostmi vztaženými přímo k Zemi a jejímu zosobnění. Důležitá je její spojitost s úrodou a semeny. V pozdější lidové tradici z baltoslovanských zemí vystupuje postava starší ženy, která při narození určuje budoucnost. Bohyně země byla ostatně pravděpodobně spojená s osudem, předením, plodností, vodami, domácím ohněm krbu^[47]V noci ho nořívala jak polínko do žáru ohně,
což bylo rodičům tajno; jen velký v nich budilo podiv,
jak jim rozkvétá krásně, že málem bohům se rovnal.

– Na Démétru, Homérské hymny (7. – 5. století př. n. l.), přeložil Otakar Smrčka, ale i smrtí. Osud Země je naším osudem.^[48]Ves ať oslaví svátek, vy přejděte, rolníci, po vsi, na krb vesnický vložte koláče za šťastný rok. Cerés, úrody Matka, i Zem ať se obětí uctí z obilí rozemletého, z útrob, jež poskytne vepř. Bohyně Cerés i Zem přec konají společnou službu: tato dá obilí vzrůst, ona … Pokračovat k poznámce

Paní Země nedaleko Vysokého toku

Z keltského prostředí známe bohyně spjaté s koňmi, kdy některé z nich sdílí vlastnosti s bohyní země, z germánského prostředí jí možná odpovídá tajemná Nerthus. Ctnosti boha hromu a bohyně země jsou mnohem zemitější a ráznější, vhodné pro ty, co se neštítí tvrdé práce a nebojí se přísně dodržovat morální zásady. Za to však bezpochyby budou odměněni. Myslete na to, až se budete zaklínat tím, abyste se do země propadli nebo aby do vás blesk uhodil. Lhát se nevyplácí. Bůh hromu bývá spojován s dubem, bohyně země spíše s léčivým bezem.

„Oheň pak považují za zasvěcený Vestě proto, že tato bohyně, ztotožňovaná se Zemí a zaujímající střed vesmíru, zapaluje nebeské ohně ze sebe samé. Jiní však říkají, že kromě ohně jsou v chrámu bohyně i některé posvátné předměty, jež nesmějí být odhaleny veřejnosti a o nichž vědí jen pontifikové a panny.“ – Římské starožitnosti (Antiquitates Romanae), kniha II, Dionýsios z Halikarnassu, přelom 1. století př. n. l. / 1. století n. l.

Pán lesů, medvědí paní a paní smrti

„Nymfami když byl vychován tak bůh slavený zpěvy,
lesnatá údolí procházel rád, jsa břečťanem všecek
ověnčen, vavřínem též; tam jejich ho provázel zástup,
on jim byl v čele a širý hvozd se rozléhal rykem.
Tak již, ó Dionýse, jenž révou oplýváš, zdráv buď!
Dej, ať s radostí v srdci zas za rok přijíti mohu,
od toho roku pak dál tak ještě po mnohá léta!“

– Homérské hymny (7. – 5. století př. n. l.), přeložil Otakar Smrčka

Lesy skrývaly nejedno tajemství a často cesta skrze ně nebo skrze louky, potoční nivy, dlouhé řeky a moře mohla vést až do podsvětí, jak o tom vypráví pověsti a pohádky. Jedno takové božstvo známe od Pomořanských Slovanů ze Štětína, které se jmenovalo Triglav. Narozdíl od Svantovíta a Svarožice se jeho věšteb neúčastnil bílý kůň, ale kůň černý. To upomíná na pohádky o temném rytíři nebo lovci ze starých hradů známých například z Lužice. Byl spojován s mořem, cestou do podsvětí a se zlatým závojem, díky kterému neměl vidět neřesti lidí. Ovšem závoj stejně jako mlha může odkazovat právě na jiné světy. Podsvětí si můžeme představovat jako rozlehlou zelenou louku, říši klidu.

„Silvane, zpola krytý svatým jasanem,
zahrádky vysoké ty strážce nejvyšší,
zde věnujem ti zpěvnou šalmaj, náš to dík,
že jsi nás alpským pohořím a nivami
i svého háje libě vonným jedlovím,
když jsem tu vedl správu v prospěch císařů,
svou přízní provázel a chránil život náš.
Teď doveď mne i s mými nazpět do Říma,
přej rodnou zem nám pěstit pod tvou záštitou,
a já ti tisíc velkých stromů zasvětím.“

– věnovací nápis Silvanovi z jižních Alp, z: Římská lyrika, přeložil Ferdinand Stiebitz a kolektiv, v Praze vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v roce 1957

Pán lesů v horách

Z Rujány, která očividně hostila celý panteon božstev, známe od Černého jezera boha Černohlava, který může být s Triglavem totožný. Černé jezero je obklopeno mokřady, což spojení s bohem podsvětí nahrává, narozdíl od Svantovítovy Arkony, která stála na útesu nad mořem^[49]Veškeré rozhledné vrchy jsi oblíbil sobě a strmé
výběžky vysokých hor i do moře tekoucí řeky,
břehy, jež do slaných proudů se sklánějí, zátoky mořské.

– Na Apollóna, Homérské hymny (7. – 5. století př. n. l.), přeložil Otakar Smrčka, jako by se jednalo o skálu, odkud je výhled na celou krajinu, nebo od hradiště Korenice, křižovatky stezek, kde stály sochy Perunice a Porevíta. Podobné vlastnosti včetně bdění nad lidskými neřestmi, které trestal žloutenkou (zlatý závoj), měl východoslovanský Veles, kterého lze spojit s baltským bohem podsvětí Velniasem. Ve středověké češtině, tedy až po pokřesťanštění, označovalo slovo veles stejně jako dnes v litevštině slovo velnias čerta, tedy lesního mužíka. Velnias stejně jako Veles trestal porušení dohod žloutenkou a bylo mu prý začátkem novověku obětováno jedno oko k získání vědění onoho světa, což upomíná na severského Odina. Ve starověkém Řecku by mu odpovídala původní podoba boha Herma, dále částečně Pán a Dionýsos.^[50]Hermés však, nosící štěstí, hned synka přijal a vzal jej do náručí. V svém srdci bůh cítil nesmírnou radost, spěšně do sídel bohů se vydal, zabaliv dítě do teplé chlupaté kůže, již s horského zajíce stáhl. Usednuv k Diovi, jemu i sboru ostatních bohů ukázal rozence … Pokračovat k poznámce

Krátce po svítání se v lužním lese ozvaly kroky, které si razily cestu spadaným listím. Byl to Apollón, přinejmenším by ho tak někdo mohl nazvat. Když procházel pod korunou starého jasanu, všiml si vrbových větví, které se jako had natahovaly k hloučku střemchových kmenů. Zpoza bobrem okousané vrby zaslechl píseň píšťaly. Tiše jako jestřáb, rychle jako sluneční paprsky k vrbě přišel a zaklepal na ni. Borka na kmeni praskla a otevřela se jako dveře do jiných světů. Ze dveří vyšel Dionýsos, přinejmenším by ho tak někdo mohl nazvat. Lišácky se usmíval. Píšťala mu visela připnuta u pasu. Vrbové větve se zastavily a jako těžký kámen dopadly přímo mezi střemchy, aniž by je poškodily. 🪵🌱

„Bratře,“ pravil Zářící, poněkud nešťasten z nadcházející zimy, „co tu zase děláš? Je čas klidu.“ „Omyl“, odpověděl Stromový, „nadchází čas veselí! Budeme se smát a tančit, když budou děvčata po nocích len spřádat, s chlapci se schovávat a dithyramby a pajány zpívat.“ Zářící se zasmál. „Žiješ snad v jiné době?“ zeptal se potutelně. „Nebo jsi snad do končin křivoklátských přinesl nová mystéria? Stavíš tu snad bránu do říše lesních tajemství? Nenech se zmást! Čas přástek uplynul jako voda ve zdejším potoce. Veškeré zboží se dováží. Proč by se někdo namáhal s tak těžkou prací? Proč by si pak o nás měli povídat příběhy, když jim obrazovky lstivým způsobem zprostředkovávají zážitky a dění z celého světa – touhu, strach a obavy, jako by snad jiný pocit ani nebyl?“

„Zábava se najde vždycky,“ řekl Stromový a vytáhl lískovou hůlku. Rukou pohyboval v rytmu lesa. Šlahouny břečťanu a ostružiníku poslechly a následovaly směr hůlky. „Kdo tudy projde,“ pravil dál, „tomu se v paměť náš rozhovor otiskne, byť mu sám přítomen nebyl. A teď buď s bohy. Musím do hlubin lesů, zjistit, zda míza stekla ke kořenům. Musím ji zkvasit a ochutnat, do jara nachystat, houbové sítě opravit, přástky dle svého slavit. Pro nesmrtelné je v lese práce dost.“ Tak tam stáli a dlouho spolu mluvili. O lese a o světě, který se za těch pár tisíc let k nepoznání změnil.

Z novověku známe z Křivoklátska postavu pána lesů, lovce, který měl vést Divoký hon. Z Chorvatska pochází postava Vlčího pastýře, který měl moc nad vlky a žil na okraji lesa. Některé vlastnosti nesou i prvotní představy o krkonošském Krakonošovi. Důležité je spojení s lesy, loukami, kouzly a různými tajemstvími. Z keltského prostředí známe možná souvisejícího a hojně zobrazovaného boha jménem Cernunnos (parohatý/rohatý). Z řeckého prostředí známe, jak už bylo zmíněno, boha Dionýsa, kterému se někdy také říkalo Stromový, z římského pak třeba Silvana.

V lesích také přebývá medvědí paní spojovaná s nočním lovem a fázemi měsíce. Jedná se o pradávnou lesní bohyni chránící tajemství žen, která pravděpodobně pochází z předindoevropských dob. V Řecku byla známa jako Artemis a v Římě později jako Diana. Ve starověkém Řecku byla považována za jakýsi nebeský protiklad spíše slunečního Apollóna, který byl dlouho známým indoevropským bohem.^[51]U Chetitů byl Apollón známý jako Áppaliunáš, a to z dohody ze 13. století př. n. l. mezi chetitským králem a pánem tehdejší Tróje Alaksandem. Ten byl vzorem postavy Parida z Illias. Tato bohyně stojí přesně mezi pánem lesů a paní smrti.

Naopak paní smrti je možná ještě tajemnější postavou, která se v pohádkách dobrým lidem zjevuje s laskavou tváří, těm zlým ovšem jako zubatá příšera. Temné bohyně spjaté s kouzly a válkami jsou známé po celém indoevropském světě, vzpomeňme na řeckou Hekaté^[52]Z toho pak šťávu tak černou, jak z dubů na horách, chytla Medeia v kaspické škebli a za kouzlo zchystala mocné, vypravši v sedmi ji vodách a stáloproudého toku, sedmkrát vzývajíc Brimo [Hekaté], jež životodárnou se zove, podzemskou, bloudící v noci a v podsvětních vládkyni … Pokračovat k poznámce nebo irskou Morrígan. Ještě ve středověku v Čechách obcházely o zimním slunovratu lidé v maskách čertů a zubatých lucek domy společně a hlídali dodržování klidu. V ostrovním keltském gaelském prostředí mnoho ze zimního slunovratu převzal svátek Samhain.

Paní smrti přijímá oběti^[53]Lil ve směsi za oběť potom, Hekatu volaje Brimo, by v zápase pomocna byla. Zavolav nazpět se bral. Jej zaslechši v podzemním bydle v nejnižších končinách země, se vydala bohyně hrozná na cestu k oběti jeho, a kolkolem jejího těla ve spleti s hroznými hady se vinuly větévky … Pokračovat k poznámce

Božstva podsvětí nebo divoké přírody nás mají upozornit na nebezpečí, jejich ctností je tedy prozíravost, zároveň však vychytralost. Pán lesů dokáže odhalit mnohá tajemství, porušíte-li však tabu^[54]Dvakrát z pramene vodou si pokropí zarostlou hlavu, dvakrát si bukovým listím ovije královskou skráň. Vzdá se požitků lásky a na stůl nesmí dát maso, také jediný prsten nemůže na prstech mít. Hrubý si oblékne šat a na čerstvá rouna si lehne, potom se vroucně k bohu obrací … Pokračovat k poznámce, je nemilosrdný. Stejně tak je nemilosrdná i temná bohyně, jejíž představa vás má varovat před šílenstvím z přílišné zarputilosti. Pokud k lesům a k přírodě přistupujete s úctou, představa pána lesů se vám bude zdát vlídnější a vlídnější. Nezapomeňte, proč temné příběhy vznikly: Aby nás, nevědomé, chránily před návštěvou určitých míst s vyšším výskytem nebezpečných nemocí, nebezpečnými zvířaty, rozkládajícími se těly a podobně. Pokud budete přírodu zkoumat a vědět, kde žije jaký parazit, jak žít v čistotě, zdraví a alespoň trochu v souladu se svým prostředím, takové představy nepotřebujete. Místo temného rytíře a zubaté příšery uvidíte pána lesů s píšťalou a usměvavou paní, kteří vám ukáží, co všechno se děje uvnitř lesní půdy, jaké byliny a houby příroda nabízí. Musíte však být chytří a vyhnout se těm jedovatým. Na milosrdenství zde není místo.

Pán práva a jasné oblohy

„Od Mus a Apollóna svůj zpěv a od Dia počnu.
Neboť od zpěvných Mus a od Foiba, jistého střelce,
jsou zde na zemi pěvci a ti, kdož na lyru hrají,
od Dia králové jsou. Je šťasten ten, koho Musy
milují, z jeho úst řeč sladce znějící plyne.
Zdrávy buďte, vy Diovy děti, a poctěte zpěv můj!“

– Homérské hymny (7. – 5. století př. n. l.), přeložil Otakar Smrčka

Kdysi byl pro naše evropské předky nejvýznamnější bůh jasné oblohy, baltoslovanský Diēvas. Jeho ozvěnu nacházíme v antice ve jménech Zeus a Jupiter, kde pod středomořským vlivem představy o něm splynuly s těmi o bohu hromu. V pohádkách se postava kouzelného moudrého starce vyskytuje poměrně často stejně tak jako postava krále času^[55]https://www.krivoklatskesmesi.cz/keltske-mesto/, jehož mnohotvárnost je představována postavami dvanácti měsíčků. Oheň v pohádce o králi času představuje střed světa a času stejně jako světový strom, obvykle dub, který má podle lidových říkadel zasahovat do každé chalupy. Král času dohlíží na světový řád.

Pán práva rozjasňuje oblohu mezi vrchy Dubinky a Lípa.

U Polabských Slovanů na Rujáně stála vedle Perunice socha boha Porevíta/Puruvita, který může souviset s bohem jménem Prove, kterému byl zasvěcen celý dubový háj v dnešním Oldenburgu. Jméno patrně souvisí s právem nebo pravdou, neboť se v dubovém háji pořádaly i soudy. Bůh jasné oblohy v mnohých indoevropských náboženstvích ustoupil do pozadí, například v severském panteonu patrně kvůli klimatickým změnám doby stěhování národů jeho místo zabral temný bůh Odin. Ve Středomoří pak splynul s nebeským bohem hromu, jak již bylo zmíněno. Není ani jasné, která bohyně mu byla za manželku, pravděpodobně ale souvisela se Zemí nebo vodami.

Vlevo vrch Mokřinka, v mých představách zasvěcený pánovi bouře, vpravo vrch Štulec, zasvěcený pánovi pravdy a jasné oblohy. Uprostřed mezi nimi je stráň s hradištěm Propadený zámek, kterou Ota Pavel nazval Smrtí krásných srnců, podle mých představ zasvěcená paní země. Krajina k nám může skrze takové příběhy a představy promlouvat.

Bůh jasné oblohy je nazýván také nebeským otcem a je často spojován s představami o utváření světa. Podle řecké mytologie byl na počátku Chaos, ze kterého vznikla přitažlivá síla Erós. Tehdy ještě lidé nevěděli o tom, jak se částice hmoty díky přitažlivé gravitaci začaly slučovat ve hvězdách, kde se jadernými reakcemi tvořily prvky důležité pro pozdější život jako uhlík, kyslík a železo. Někteří Řekové ovšem atomy znali jako Leukippos, Démokritos a Epikúros. Dokonce podle římského básníka Lucretia^[56]„Takový neklid však vychází ode všech prvků. Svou vlastní silou se nejdříve hýbají ony; pak věci, jež nejsou nic než drobounké shluky a svou silou jsou atomům bezmála rovny, pod jejich údery potají konají pohyb a samy strkají věci už o něco větší. Takto se pohyb už od … Pokračovat k poznámce použili stejný důkaz jako Einstein, a tuto jejich snahu je možné přes filozofy typu Hérakleitos, Thalés a Anaxímandros vystopovat až k prvotním příběhům o živlech, o ohni a vodě, které jsou v evropských představách nejlépe vyjádřeny během oslav letního slunovratu. Zde je názorně vidět, jak jsou příběhy důležité, pokud jsou vhodně uchopeny. To je i poselství postavy boha pravdy. Možná nás dokonce představa světového stromu může inspirovat k pochopení zakřivení kvantových polí, co myslíte?

Božská dvojčata a dcera slunce

„Já zachránil ji, vyrval tvému meči, jak
sám Zeus, můj otec, mi ten úkol přikázal.
Je Diova to dcera, musí věčně žít,
a ve výšinách vzdušných sedět s Kastorem
a s Polydeukem též a chránit lodníky.
Ty do domu si přiveď jinou nevěstu,
vždyť nevídanou krásou té tvé Heleny
v boj svedli řecká vojska s Frygy bohové
a na smrt poslali, neb chtěli očistit
zem od přemíry zpupných tvorů smrtelných.“

– Apollón, z: Orestés, Eurípidés (480 př. n. l. – 405 př. n. l.), přeložila Olga Valešová

Narozdíl od sestry slunce byla dcera (nebo dívka) slunce spolu s božskými dvojčaty více spjata s lidskými příběhy, například řecká Helena. To ovšem neplatí u Litevců a Lotyšů, kde Saulė převzala roli slunečního božstva. U starých Prusů naopak byl sluneční bůh znám jako Swayxtix. Dcera slunce byla patrně spojována s labutěmi a její stopy v této podobě můžeme nalézt i v českých pohádkách. V pojetí zde uvedeném je dcerou Mocného pána a Dívky květin, stejně jako božská dvojčata. V severských představách je dcera slunce odražena v bohyni Idunn, která pečuje o sad zlatých jablek. Částečně jí odpovídá italická Pomona.^[57]V raném Římě měla božstva jako Ceres, Flora a Pomona zásadní význam, protože společnost byla silně závislá na zemědělství a náboženství se soustředilo na praktické zajištění úrody a přežití. Každá bohyně zastupovala konkrétní fázi růstu od květu po sklizeň. … Pokračovat k poznámce

Dva protiklady, dva koně, dvě postavy. To jsou božská dvojčata, která stejně jako jejich sestra, dcera slunce, byla spjata s lidskými příběhy a často splývala do rolí různých hrdinů. Podle historika Dušana Třeštíka může být jejich inkarnací dvojice Přemysl (významově porovnaný s řeckým Prométheem) a Nezamysl (řecký Epimétheus), která patrně vznikla před 6. stoletím a od kterých česká knížata z původního českého území, jehož součástí bylo i Křivoklátsko, odvozovala svůj původ. Svátek Přemysla dnes přímo následuje po ledových mužích a uplakané Žofii a oznamuje tak začátek léta. Význam božských dvojčat byl patrně u původních Indoevropanů mnohem vyšší, neboť se jednalo o mladá božstva spojená s objevováním nového území, která byla přímo podřízena bohu jasné oblohy. V Řecku byla božská dvojčata Kastor a Polydeukés známa jako Diós-kouroi.

Předností těchto postav je jejich lidskost a zájem o lidské dění, dnes bychom řekli právo na život a na poznání. Jsou spojovány s válkou, vládou, vynalézáním, s přemýšlením, ale i s nevědomostí. Vždy je důležité najít rovnováhu.

Synové větru: západní (Zefyros^[58]„Věru, zde samota je a ticho, jež k nářku se hodí, hvozd, jejž neruší lidé, zefyr zde panuje sám. Zde je bez obav možno své skryté bolesti vyznat, ačli ty pusté skály nezklamou důvěru mou.“ – Kniha I, Elegie, Sextus Propertius (47 př. n. l. – 15 př. n. l.), přeložil … Pokračovat k poznámce), půlnoční/severní (Boreás), polední/jižní (Nótos) a východní (Eurós)

---

„Vyvolali u nás smích, když se nás snažili přesvědčit, že plamen se bez kadidla na posvátném prahu rozehřívá. Tomu ať věří Žid Apella, ne já; já vím, že bohové žijí bezstarostně a že, když příroda vytvoří zázrak, není to proto, že by je mrzutí bohové z nebeských výšin sesílali.“ – Satiry, Quintus Horatius Flaccus (65 př. n. l. – 8 př. n. l.), vlastní překlad

Víra v zázraky neboli v možné porušení v dané době poznaných přírodních zákonitostí se do našich končin dostala spolu s křesťanstvím a jeho mučedníky. Staří Slované, Germáni, Keltové, Římané, Řekové a další totiž věřili „pouze“ na znamení (ōmina), tedy například že meteorit, zvláštní let ptáků, zakopnutí koně nebo podivně mluvící kráva mohou být varováním od bohů, aby si lidé na něco dali pozor nebo aby přinesli oběti na usmíření. Tato znamení však nepředstavovala vědomá uznání porušení každodenních přírodních dějů, lidé si zkrátka mysleli, že jsou tato znamení z hlediska „přírodních zákonů“ (které bohové musí také dodržovat) možná. Pokud však věděli o přírodě něco víc, jako například hloubaví filozofové Anaxagorás, Démokritos nebo i Hippokratés, většinu z těchto předpokládaných znamení odmítali jako nemožná. Tento kritický přístup se netýkal pouze znamení, ale i lékařství, fyziky a umění.

Naproti tomu víra v zázraky je nezávislá na tom, co člověk o přírodě ví. Zázrak je zkrátka něco, co stojí nad přírodou. Náhlé uzdravení slepého, rozestoupení moře, chození po vodě, změna vody ve víno nebo početí bez početí připadalo nemožné i lidem kolem přelomu letopočtu, natož dnešním vzdělancům, kteří mají po ruce nespočet důkazů o existenci atomů, vývoji života na Zemi, hydromechanice a podobně. Nicméně pokud člověk věří, že existuje nějaký stvořitel mimo náš svět, pro něhož je vše možné, dokáže věřit i na zázraky bez jakékoliv rozumové kritiky nebo úvahy. Tato víra je tedy jedním z hlavních judaisticko-křesťanských vkladů do naší společnosti.

„Kdybych měl na mysli lidi, kteří učí své žáky stejným způsobem, jakým následovníci Mojžíše a Krista učí své – tedy, kteří jim přikazují přijímat vše na základě víry – nedal bych vám žádná vysvětlení.” – lékař Galénos (129 – 200 nebo 216)

---

Ohnivý drak Dýma

Dýma je podrobně zmiňován knězem a amatérským archeologem Václavem Krolmusem^[59]https://www.mlp.cz/katalog/titul/staroceske-povesti-zpevy-hry-obyceje-slavnosti-a-napevy-cast-druha/4004557, který zachytil příběhy, jež se o něm vyprávěly. Dýma měl být často neviditelný, schovaný v mlze nad Mlžnou řekou Berounkou. Dým z jeho úst byl spojován s dýmajícími milíři uhlířů^[60]https://www.krivoklatskesmesi.cz/carbonarii-draco-igneus-et-hana-herbaria/, kteří v křivoklátských lesích hojně vyráběli dřevěné uhlí už od pravěku.

Ohnivý drak Dýma před Brdatkou u Zbečna

Dýma neměl rád liché počty a často na neposlušné lidi sesílal svůj oheň snad v podobě kulového blesku. Byl to ochránce kouzel a čar, která střežil a ke kterým dovoloval přistupovat jen vyvoleným. Jedná se o divokou sílu, která nás má varovat před nebezpečím toho, o čem ještě nevíme, co jsme dosud neprozkoumali a pořádně nepoznali.

Bylinářka Hana

Podle křivoklátské pověsti^[61]https://www.krivoklatskesmesi.cz/povest-o-hane/ byla dívka Hana dcerou hutníka, která žila u vrbového Rakovnického potoka. Pojmenována byla po potůčku Haná, který stéká lesem ze Špičáku a v Dolním Chlumu se vlévá do Rakovnického potoka. Když Hana vyrostla, byla zajata správcem hradu na Hlavačově, který se nezdráhal pustošit celý kraj a dokonce se spolčovat se žoldnéři Oty Braniborského. Když pak zlý správce zabil Hanina otce, Hana uprchla a postavila se do čela povstání, které skončilo vypálením starého hradu a zabitím správce. Díky tomu získaly Křivoklát a Rakovník vysadnější postavení. Hana pak za doby Václava II. až do své smrti žila v křivoklátských lesích, odkud pomáhala místním lidem. Jedná se tedy o ochránkyni celé oblasti.

Hana u Rokytného (dnes Rakovnického) potoka na soutoku s potůčkem Hanou, dále při sběru bylin s křivoklátským lékařem Vilémem

Ve svých příbězích odvozuji rod Hany od dívky Radoslavy, která žila začátkem 11. století ve vesnici Bříza v Českém Středohoří, odkud se přestěhovala na Křivoklátsko, kde byla nedaleko dnešního Nového Domu pochována. Radoslava a po ní i Hana je dědičkou zlatého^[62]Heliův potomek každý byl zřetelně znamenán totiž, neboť každému z rodu zpod víček se daleko blýská, jako by ze zlata záře se linula před oči zrovna. – Argonautika, Apollónios Rhódský (mezi 295 a 290 př. n. l. – 245 př. n. l.), přeložil Josef Jaroš, vydalo … Pokračovat k poznámce srdce, pradávné síly, která jí kromě odvahy umožňuje poznat pravý stav věcí, proniknout do mysli každému a zjistit, jaký daný člověk je, jestli stojí za něj bojovat, a podle toho jednat. To bychom se od těchto dívek měli naučit.

„Chtěl bych připít na Mocného pána a Květinovou dívku úsvitu, kterým by v antice mohli říkat Apollón a Flóra. Dále na bylinářku^[63]https://www.krivoklatskesmesi.cz/arcanum-decoctionum-herbarum/ Hanu, zosobnění Křivoklátska.“

Lesní, vodní a stromové víly

„V Egeriin dál vejdeme úval a k jeskyním, které od pravých velmi se liší … Oč vlídnější bylo by božstvo, sídlící ve vodách těchto, jen kdyby svým zeleným lemem louky svíraly vlny a půdu nehyzdil mramor!“ – Satiry, Iuvenalis (60 – 140), přeložil Zdeněk K. Vysoký, vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1972

Už kronikář Kosmas se z přelomu 11. a 12. století zmiňuje o tom, jak staří Čechové uctívali lesní, vodní a stromové^[64]Ve chvíli zrození jejich vždy v půdě živící muže vyklíčí zároveň jedle neb duby vysokých korun, krásné, rostoucí bujně; tam na svých vysokých horách čníce k nebi se tyčí a lidé jim říkají háje nesmrtelných a těch se nikdy ocelí netknou; když pak již jednou přece … Pokračovat k poznámce víly spolu s vrchy, kameny, vodními prameny^[65]V těch právě as místech konaly tance se víl. Tam všechny, jež sídlily v širém milého předhoří kraji, se horlivě starati měly, nočními zpěvy a tanci by Artemis slavena byla. K nim pak se družily víly, jež údolí dostaly horská v úděl neb houštiny lesní, i ty, jež … Pokračovat k poznámce a posvátnými háji, byť se nejspíše jedná o projeci antického myšlení. Zmiňoval to v souvislosti s knížetem Břetislavem II.^[66]https://www.krivoklatskesmesi.cz/jezdci-z-cerveneho-ostrova/, kterého osobně zažil a který byl zabit na Křivoklátsku ve Zbečně v době kolem zimního slunovratu, kdy umírali stáří králové, co porušili nějaká předem daná tabu. Jak již bylo zmíněno výše, v ostrovním keltském prostředí mnoho ze zimního slunovratu přejal předcházející svátek Samhain. Se zimním slunovratem byly spjaté jehličnaté stromy, zpočátku asi tisy a jedle, z nichž si lidé domů přinášeli poleno, které nechali hořet v ohni. Tomuto zvyku předcházelo pálení větších ohňů, a naopak po něm následovalo zapalování svící a mnohem později přinášení celých stromků.^[67]VEČERKOVÁ, E., FROLCOVÁ, V.; Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7429-006-0.

Vodní víla u lesních pramenů a lesní víla s lukem

Naopak s letním slunovratem je spojována lípa, u níž se lidé rádi scházeli a která je úplně tím nejčastějším památným stromem spojeným s nějakým příběhem. Letní slunovrat byl obřad ohně, vody, obřadního mytí a skákání přes ohně, a především také léčivých bylin, kterými jsou například sluncem prozářená třezalka nebo omamný pelyněk. S lípou, vrbou nebo dubem byly víly v pohádkách často spojovány, ať už v těch českých nebo třeba v polských.

Mocný pán s vílami a krkavcem v mýtické zemi zlatých jablek

Mezi další ochranné duchy patří duchové předků^[68]„Úcta se vzdává i hrobům a předků se smiřují duše, kladou se malé dárky na jejich zvýšený rov. Málo chtí duše, jim milá je místo bohatých darů láska: lakotné bohy nechová podsvětní proud. Stačí jim věneček z květin, jejž na kámen náhrobní vložíš, k tomu ovoce … Pokračovat k poznámce obývající určitá místa, obvykle dům (larové), nebo chránící zásoby, prosperitu a rodinu jako celek (penáti).

„Rozvázala si pás – průsvitnou hedvábnou spodničku si nechala –, pohupovala se v bocích, takže se třásly jako šlehačka nebo sedlé mléko, a dívala se přitom přes rameno, jak se její zadní část vlní. Potichu při tom sténala jako v milostné extázi, že i já jsem z toho byla celá pryč – Afrodité je mi svědkyní … Při těch slovech se usmála, zakroužila zadním dílem světa tak, že se plynulý pohyb svalstva přenášel jako vlna z jedné strany na druhou, až se všechny daly do tleskání a přiřkly Thryallidě vítězství. Pak se měřila krása boků a soutěžilo se o nejkrásnější ňadra.“ – Megara Bakchidě, Dopisy hetér, Alkifrón, 2. století n. l., přeložil Václav Bahník, ve sbírce „Listy hetér“ vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1970

Mlžná řeka a liška

Mlžná řeka Berounka teče středem Křivoklátska, kde pomáhá vytvářet geologicky i druhově pestré prostředí. Různá zosobnění řek, které mají schopnost přinášet život, uchovávat i odnášet vzpomínky, známe snad z celého světa. Řeka zároveň spojuje náš svět se světem předků.

Ostrůvek u branovského Luhu. Vlevo právě kvete nenápadná lípa, která od dětství přitahovala mou pozornost.

Liška spolu s vlkem vystupuje v českých pohádkách snad nejčastěji ze všech zvířat. Stejně jako krkavci, vrány, čápi, jeřábi, žáby a další je liška spojována s jiným světem, odkud má přinášet duše dětí.^[69]VEČERKOVÁ, E.; Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2016. ISBN 978-80-7429-627-7. Na Křivoklátsku se zachoval jarní zvyk, kdy přibližně o jarní rovnodennosti, jakmile rozkvetou kočičky na vrbách jívách, rodiče dětem potají na vrbové proutky navlečou sladké pečivo. Ráno, když se děti probudí, rodiče dětem řeknou, že tam pro ně pamlsky schovala liška. Tento zvyk souvisí s lužickosrbskou a z jihu Křivoklátska také známou ptačí svatbou^[70]Ptačí svatba zde možná vznikla pod vlivem Lužických Srbů, kteří se na Berounsko ve středověku přestěhovali (viz název obce Srbsko). Spojení s Polabskými Slovany je pak zosobněno poustevníkem Ivanem, který měl přijít z kmene Obodritů (Svatý Jan pod Skalou). Obě zmíněné … Pokračovat k poznámce, kdy požehnání předků z onoho světa mají začátkem jara místo lišky přinášet zpěvní ptáci. Liška je tedy podle představ ochránkyní dětí nejen během porodu, stejně jako jinde vrána nebo čáp, ale i během jejich růstu a dospívání.

Ctností lišky je především její vychytralost, ladnost a rychlost. Stejně jako řeka proplouvá mezi světy představ a dokáže se na naše lidské snažení dívat z nadhledu. Všichni známe pohádku o živé a mrtvé vodě, kterou liška (nebo vlk v případě jiné Erbenovy verze) hlavnímu hrdinovi z jiných světů přinese. Je to skutečný posel mezi světy, mezi různými názory.

---

„Hestio, bohyně ctná, jíž uvnitř vysokých domů
nesmrtných bohů všech i po zemi chodících lidí
věčné sídlo je dáno a pocta tobě jen vlastní,
krásný máš úděl a vzácný, vždyť bez tebe u lidí není
hostin a nikoho není, kdo počínaje by nedbal
ulíti Hestii první a poslední sladkého vína.
Ty také, vrahu Argův, ó synu Dia a Maie,
posle blažených bohů a dárce lidského blaha,
s milou bohyní ctnou i ty svou milostí přispěj!
Přebývejte tu v krásných příbytcích, laskaví spolu:
znajíce řádné činy – vy oba – pozemských lidí,
přejte pomoci své jim v rozumnosti a síle!
Zdráva buď, Kronova dcero, zdráv, Herme se zlatým prutem!“

– z Homérské hymny (7. – 5. století př. n. l.), přeložil Otakar Smrčka

Mé domácí a venkovní posvátné místo s výše zmíněnými představami bohů a hrdinů

Pokud vás různé zvyky a představy zajímají více, můžete se podívat na e-knihu Vīta lūcī. Více o Haně a představách bohů, ale i obecně o přírodě a historii se dozvíte v e-knize Křivoklátské směsi.

Obrázky v tomto článku byly vygenerovány pomocí modelu DALL·E. Fotografie jsou vlastní.

K dalšímu čtení

Křivoklátské směsi (e-kniha)

Vīta lūcī – Život posvátného háje (e-kniha zdarma)

Pověst o Haně (příběh)

Zdraví je nejdůležitější (příběh)

Prostředí je naším osudem (příběh)

Arcanum decoctionum herbarum (o středověké medicíně)

Herbarum tacita messis (Křivoklátsko se nezapomíná mstít)

Arcus deae florum (příběh o spojení se s Křivoklátskem)

Carbonarii, draco igneus et Hana herbaria (příběh o uhlířích, Dýmovi a Haně)

Recepty a videa (včetně bylinek pro lukostřelce)

Lesy a byliny: Vliv antiky na poznání vztahů mezi rostlinami (článek)