Křivoklát

Před dávnými věky, kdy Země byla ještě mladá a život teprve procházel nesmělými počátky, vodní proud pronikl hluboko pod mořské dno a jako zvědavý had, nucený získat alespoň kousek pevné země, se štěrbinou vetřel až do rozpálených, ohnivých hlubin. Voda začala vřít a syčet, každá její částečka se natahovala a smršťovala. Had se počal vlnit vzhůru s ohnivým proudem v patách. Vzájemně si uvolňovali cestu, rozráželi pevnou zem a neochvějně spěli k povrchu. Oheň a voda spojily své síly, aby daly vzniknout něčemu novému. Netrvalo dlouho a došlo k výbuchu. Rudý oheň pronikl mořským dnem, jeho proud si celý povrch země přichytil a znehybněl, jako když dravec zatne spáry do své kořisti. Láva se kupila, bičována vzdouvající se mořskou vodou, která ji tvarovala do podoby na sebe navrstvených mechových polštářů. Po ochlazení vznikla celá horstva plná živin, skutečný povrch zemský, který ocení až budoucí pokolení.

Nacházíme se v jiné době, o sto miliónů lét a zim později. Pevnina již dávno vystoupila na povrch, moře několikrát zmizelo, přišlo a znovu ustoupilo. Krajina se přesunula na druhý konec zeměkoule a většina původních horstev byla odnesena a přírodními pochody docela proměněna – jejich základ, byť zdaleka ne tak velkolepý, přesto přetrval. Krajinu nyní pokrývají hluboké smíšené lesy, kam se lidská noha málokdy odváží vstoupit. Je to doba hrdinských příběhů, bronzových zbraní a dočasně zvýšené síly slunce, které s sebou přineslo po dlouhou dobu neznámé vlny tepla, sucha a rozkolísaného počasí. Nikomu z místních to však nevadilo, naopak. Krajina totiž tehdy dokázala v živé, houbovité lesní půdě a nespoutaných tocích zadržet velké množství vody, a tak četná a nepravidelná sucha zde nikoho neohrožovala. Ach, proměny věků.

Jezdec na hnědém koni se blíží k okraji lesnatého kraje, kde se ještě rozkládají dalece rozptýlené lidské vesnice. Místní ho nazývají poutníkem mezi světy, neboť poznal vzdálené krajiny, jejichž podoby a zvyky daleko přesahují chápání většiny lidí. Na jeho vlastní jazyk už byli zvyklí a mnohým tak nedělalo problém porozumět jednomu z mnoha nářečí nedávno rozdělené baltoslovanštiny, i když jejich vlastní, vzdáleně příbuzný jazyk zněl jinak. Jezdec vjel do vesnice tvořené jen několika málo roubenými domy. „Giw is éstej, swenas widas, Sule deiwas!^[1]Giw is éstej, swenas widas, Sule deiwas, baltoslovansky: Živ ať je mocný pán, bůh slunce“ pravil vznosně. Naproti mu přišel zachmuřený vousatý muž, jehož plátěný šat byl na spodním okraji potrhaný. Jezdec se k němu natočil, ale z koně neslezl. „Weidó nebes en twajo širdi.^[2]Weidó nebes en twajo širdi, baltoslovansky: Vidím mračna ve tvém srdci“ Zachmuřený muž k němu pozvedl svůj jiskrný zrak. „Mento towe beleno esti, neglo walt ougom albjom,^[3]Mento towe beleno esti, neglo walt ougom albjom, předkeltsky: Myšlení tvé je jasné, mračna pokryla celý svět“ odvětil ve svém jazyce. „Však mluv, poutníku mezi světy, co tíží srdce tvé. Naše záležitosti tě nemusí trápit.“ Jezdec pohladil koně po šíji a pomalu sesedl. Ostatní vesničané utvořili hlouček, neboť nedokázali své zvědavosti zabránit. „Daleko na jihu,“ pravil jezdec zasněně, „dojde k válkám, jaké dosud nikdo nespatřil. Města s vysokými hradbami se zhroutí v základech … víte vůbec, co to je město?“ Na odpověď však nečekal. „Sucha a zemětřesení ničí tamní země, poddaní se bouří a zlí nájezdníci toho využívají. Touží po kořisti, říše se před nimi sklání na kolena, blíží se sem!“

Zachmuřený muž se podíval na druhou stranu potoka, který lemoval okraj vesnice. Nekonečné lesy uchvátily jeho pozornost, koruny staletých dubů zašuměly a muži se zdálo, jako by k němu někdo mluvil. Jezdec se zhluboka nadechl. „Velké bitvy se strhnou zde i na dalekém severu. Žádám vás o pomoc stejně, jako jsem požádal všechny od ledových hor na polední straně až po mokřady a moře na straně půlnoční. Kde je správce vašich vesnic? Ku éstej?“ Muž se zatřásl. Každému bylo jasné, že se něčeho bojí. „Tvá žádost je oprávněná, poutníku. Avšak to je důvodem chmur, které přešly přes mou tvář. Náš vzácný kníže a kněz vyrazil jako vždy obětovat lesním duchům, ale už dva dny se nevrací. Něco zachvátilo jeho duši.“ Jezdec pohlédl na zaražené vesničany. Připadalo mu to divné. „Proč tak soudíš? Vydal ses ho hledat?“ „Ano,“ řekl muž pohotově, „proto jsou mé šaty roztrhané. Překvapila mě smečka divokých psů, která před léty trýznila naši vesnici. Našel jsem bronzový návěs našeho knížete, který mě ochránil před dalším nebezpečím a pomocí kouzelné síly vytrhl ze spárů divých zvířat. Vrátil jsem se nedlouho před tvým příjezdem.“ Vesničané souhlasně pokyvovali hlavami. „Zkus štěstí, poutníku,“ pokračoval muž, „třeba ho v těch lesích najdeš živého. Vládneš námi nepochopitelnými schopnostmi a tvé srdce je odvážnější, mysl jasnější než kohokoliv z nás.“ Sklopil zrak. „Bojím se však, že se už nikdy živý nevrátí.“ Jezdec se nadechl čerstvého vzduchu, v němž bylo cítit vlhko a chlad. „Dejte pozor na mého koně,“ řekl klidně, „meč jsem si nevysloužil náhodou. Pokud je váš správce ještě živý, přivedu ho.“ Poté se doptal na všechny podrobnosti, přes rameno si přehodil vak s jídlem a vyrazil přes potok směrem k hlubokým hvozdům. „Ungnisi^[4]Ungnis, baltoslovansky: oheň, počkej!“ zaslechl hlas malého chlapce. Otočil se. Hnědovlasý chlapec se celý udýchaný přiřítil. „Je to past,“ řekl ustaraně. Jezdec Ungnis se zasmál. „Jsi hodný,“ odpověděl a pohladil chlapce po hlavě, „ale to já dobře vím. Jak jinak ale zjistím pravdu? Jen běž zpátky domů a neměj o mě strach.“ Chlapcovi se objevily slzy v očích. „Nesmíš umřít,“ pravil sklesle, „kdo by mi pak vyprávěl pohádky? Poslouchal jsem jejich poradu, prý se skrývají ve skalách nad řekou. Nechoď tam.“ Ungnis pokýval hlavou.

Vstup do lesa vypadal zprvu děsuplně a nepřívětivě, nicméně když se Ungnis konečně dostal do jeho nitra, les ho přijal za svého. Paloučky na okraji pokrývaly poslední jarní květy v podobě bíle kvetoucích svízelů a sasanek. Krajina se vlnila jako jezerní hladina, obklopená vysokými kopci. Klid doplňoval zpěv lesního ptactva a šumění listí starých dubů, lip a habrů. Slunce urazilo asi čtvrtinu své denní dráhy, když se Ungnis dostal k řece na místo, které mu vesničané popsali. Živá, kyprá lesní půda uchovala stopy posledních několika dní. Ze zmateného hloučku lidských, psích, vydřích a rysích stop směřovaly dvě nepravidelně se střídající stopy směrem ke štěrkovitému říčnímu břehu. Ungnis pozorně sledoval všechno kolem sebe, nad sebou i pod sebou. Jeho zrak upoutaly listy kotvičníku, na kterém se nacházely stopy zaschlé krve. Lidské stopy byly opakovaně kříženy stopami psími. „Opravdu to vypadá jako útok psí smečky. Že by mi vesničané v tomhle nelhali?“ zamýšlel se. Akorát mu přišlo divné, že psí stopy někdy skutečně ukazovaly na útok, jindy šly pokojně vedle stop lidských. Ungnis se nakonec rozhodl vypravit ke břehu a řeku na vhodném místě přebrodit.

Prudký a hluboký tok nikomu nedovoloval se jen tak dostat na druhou stranu. Ungnis nakonec musel k přebrodění využít kmen nedávno spadlého javoru, malé ostrovy v řece a své plavecké schopnosti. Když se konečně dostal na druhý břeh, bylo už pozdě večer. Stmívalo se a do celého lesa se dal chlad. Ptačí zpěv sílil. Ungnis snědl pšeničné placky, které měl schované ve svém cestovním vaku. Potom se uvelebil ve stínu zelenavé střemchy a pozoroval, jak se les kolem postupně halí do tmy. Přemýšlel nad tím, že pořád někde bloudí, celý svět snad už stihl projezdit, a přesto se nikde neusadil. Pocítil lítost. Zaposlouchal se do ptačího zpěvu a šumění řeky, která byla čistá, silná a nespoutaná. Nikdo jí nebránil rozlévat se do okolí a sytit krajinu životodárnou vodou. Mlžná řekla ukazovala svou moc zde pod svahy Kabečnice. Ungnis usnul jako malé dítě. Staré stromy ho svým tichým praskáním ukolébaly ke spánku. Nad nimi zářil jasný měsíc spolu s nespočtem mihotajících se hvězd.

Druhý den za svítání, nedaleko od místa nočního odpočinku, Ungnis znovu objevil stopy. Vypadaly podezřele. Ungnis byl totiž velmi zkušený stopař, a tak dokázal rozeznat různé způsoby chůze. Stopy ukazovaly na zdravého člověka schopného rychlé a pravidelné chůze na dlouhé vzdálenosti. Ungnis se potutelně usmál a schválně vyrazil směrem do strmého kopce, i když ho stopy nabádaly vyrazit pohodlnou cestou podél řeky. Cesta na vrchol srázu byla obtížná, zakrslé duby, habry a borovice vypadaly na první pohled křehce, a tak se jim Ungnis raději vyhýbal. Slunce jasně svítilo a počasí bylo celkově přívětivější než předchozí den. Když se nakonec po několika zpětných skluzech přece jen dostal na vrchol, oddechl si a vyrazil hlouběji do lesů. Staré jilmy a javory ho přivítaly mezi sebe. Jejich listí tvořilo zdánlivě neprostupnou překážku, která skončila až s přechodem do bukového hájku. Uprostřed něj byl jeden starý, bleskem zasažený velikán, který by bez pomoci ostatních buků nepřežil – vyživovaly ho totiž přímo svými kořeny a navazujícími houbovými vlákny, která čerpala živiny až ze skalního podloží vzniklého před milióny léty. Pomoc zde byla vzájemná. Buky, jedle a temné tisy teprve čekaly na svou příležitost, až se budou moci pořádně rozšířit a stát se skutečnými vládci lesů.

Ungnis nasbíral několik rovných větví a pomocí svého vzácného bronzového meče z nich vytvořil krátké oštěpy. Potom se vydal lehce zvlněným lesem dále proti proudu řeky, která tekla hluboko pod ním. Netrvalo dlouho a ucítil mrtvolný pach. Rozhlédl se kolem sebe a pod krásnou rozvětvenou břízou spatřil potrhané malé vlče, které muselo být zabité poměrně nedávno. Ungnis se nemohl zbavit dojmu, jako by ho zpoza balvanu, kmene starého jeřábu či kořenů vyvráceného dubu sledovala vlčí rodina. Už ten pocit mnohokrát zažil a jen málokdy se mýlil. O to bylo lepší se déle nezastavovat a pokračovat v cestě.

Netrvalo dlouho a Ungnis uslyšel hlasy. Proplížil se lesem k okraji srázu, který přímo směřoval k řece. Hned pod ním se nacházely Sýkořické skály, které mu připomínaly na sebe navrstvené zkamenělé mechové polštáře. Pohyb. Na okraji skály se vynořila postava muže, která se dlouho upřeně dívala směrem k přístupu k řece. Ungnis se k muži nenápadně připlížil. Po chvíli vzal jeden ze svých nově vytvořených oštěpů, pořádně se opřel o kámen porostlý skalními bylinami, zamířil a vší silou oštěp vymrštil vpřed. Muž hlasitě vykřikl. Oštěp se mu zarazil do paže. „Je tady! Je tady!“ volal směrem k lesu. Poté zavrávoral a vmžiku se zřítil ze skály. Slyšet byl jen tupý, dunivý náraz. Vítr pročesal koruny stromů, jako by zvěstoval příchod něčeho nebezpečného.

Ungnis se připravil na příchod nepřítele. Zkontroloval zbývající oštěpy i ostrost svého bronzového meče. Čekal, že se na něj z lesa vyřítí skupina zlosynů, ale místo toho zaslechl sílící psí štěkot. Blížil se. Ungnis zhluboka dýchal. Když se z křoví vynořil první pes, Ungnis na nic nečekal a mrštil oštěpem psovi rovnou do čenichu. Ten se se zakňučením svalil k zemi, ale místo něj se z lesa vynořili tři další. Ungnis hlasitě vykřikl a s mečem v ruce se na ně vrhl jako divý medvěd. Po úskoku vždy následoval nečekaný, přesný úder. Jeden pes chytil Ungnise za nohavici, ale dříve, než stačil pořádně stisknout, zrak mu zhasl pod úderem bronzové čepele. Ungnis se celý udýchaný svalil na kolena.

To se ale zpod srázu vynořil muž zabalený v kožešině. Ungnis bezmyšlenkovitě vymrštil svůj poslední oštěp. Muž se zapotácel, upadl a skutálel se zpět po kopci dolů. Popadané listí šustilo pod náporem valícího se hromotluka. Oštěp ho škrábl do ramene. Ungnis vstal a opatrně se vypravil k okraji kopce, když tu se zpoza staré borovice vynořili další dva muži. Jeden chytil Ungnise pod krkem, ale ten muže okamžitě udeřil loktem do slabin. Bronzová čepel zasvištěla. I když oba muži pěkně Ungnise potloukli, přece jen se nakonec svalili na zem mrtví. Krev zabarvila okolní větve. Vrčení. Ungnisovi se zamotala hlava. Přímo před ním stál strašlivě vypadající černý pes, jehož kožich byl potřísněný zaschlou krví. Málem došlo ke střetu, když tu se od řeky ozval hvizd a pes zmizel tak rychle, jak se objevil. Ungnis se skácel k zemi. Skrze vysoké koruny dubů prosvítal sluneční svit.

Po nějakém čase se Ungnis probral. Uvědomil si, že je poledne. I když díky dávce štěstí, důvtipu a svým mnohaletým bojovým zkušenostem nad nepřáteli zvítězil, přece jen mu to nedalo: Chtěl se dozvědět pravdu, kdo za tím vším stojí a proč. Navíc stále ještě nenašel živého či mrtvého správce místních vesnic. Rozhodl se, že bude podivného muže v kožešině a pravděpodobně jeho černého psa sledovat. Oprášil svůj šat, protáhl se a vyrazil po kopci dolů směrem, kudy se muž odkutálel. Kusy kožešiny střídaly polámané větve malých stromků. Ungnis dorazil až k řece, kde po chvíli rozhlížení konečně objevil čerstvé stopy. Cesta podél řeky byla krkolomná. Ungnis se musel dostávat přes vysoké kameny i drobné tůně a mokřady. V ústí Klíčavy už nevydržel nápor krvežíznivých komárů a rozběhl se rychle vpřed. Potom začal stoupat do kopce, kudy ho vedly občasné stopy. Muž v kožešině měl sice náskok, ale byl očividně zpomalený mnohými zraněními a rozhodně neměl pomyšlení na to, aby za sebou zahlazoval stopy. Ungnis se tak dostal na vysoký zalesněný kopec, odkud se mu naskytl jeden z nejkrásnějších výhledů na Mlžnou řeku. Od Brdatky pokračoval na sever. Měl čas znovu přemýšlet nad tím, proč se stále ještě neusadil. Možná ho hnala touha po uznání nebo radost z poznávání nových míst. Krajina mu promlouvala do srdce. Cítil zvláštní, nepopsatelnou přítomnost. Pozoroval, jak celá příroda kolem vypadala zdravě a netknutě. Půda byla úrodná, každý měl dostatek vody. Jak to vlastně všechno vzniklo? Kolik věků muselo přejít, aby se z hlubin časů mohla vynořit krajina podobného rázu?

Červánky na obloze zvěstovaly nadcházející večer. Ungnis seběhl do údolí, kde Vrbový potok, Rokytka, v nivě vytvářel celé mokřady. Bylo nedlouho po záplavách a různým hmyzem se to tu jen hemžilo. Ungnis tušil, že na podobných místech může chytit nebezpečné nemoci, o kterých si lidé tehdy mysleli, že je na člověka uvrhnou běsové, zlí duchové na těchto místech přebývající. Uprostřed zamokřené nivy stála seschlá vrba, na které nebyla ani jediná zelená větvička. Vedle ní se potácela mihotavá postava. Ungnisovi se znovu zamotala hlava. Postava se opírala o svraštělý kmen. „Zabij!“ uslyšel zoufalý hlas, „hned! Trhej!“

Z vysoké trávy se najednou vynořil strašlivý černý pes. Běžel tiše jako stín, rychle jako blesk. Ungnis si připravil svůj bronzový meč. Už se napřahoval, ale pes byl rychlejší. Povalil Ungnise na zem a bolestivě se mu zakousl do paže. Ungnis vykřikl. Najednou se nedokázal vzepřít. Ani si nevšiml, že se zpoza něj ozvalo zavytí, vrčení a šramocení. Pes Ungnise pustil. Hlasitě štěkal, ale nebylo mu to nic platné. Z okraje lesa vyběhla vlčí rodina, která se na psa vrhla jako liška na hraboše. Pes se snažil utéct skrze zarostlou nivu, ale ve své nepozornosti uvízl v jedné hlubší tůni, kde ho vlci dostihli a roztrhali na kusy.

Ungnis se s obtížemi postavil, utrhl kus plátna ze svého cestovního vaku a převázal si ránu na paži. V pravé ruce pevně uchopil meč a vypravil se přímo za mužem v kožešině, který začal utíkat proti proudu potoka. Písky střídaly zablácené mokřady plné komárů, drobných ryb a vodních rostlin. Výkřik. Ungnis šel klidně vpřed. Našel zakrvácenou kožešinu, která se zasekla v trnkovém keři. Opatrně prošel pod větvemi topolů až k místu, kde se rozkládala jedna obrovitá, bahnitá tůň. Ungnis do ní málem spadl, jak se nečekaně objevila. Překvapivá byla i další věc: Přímo uprostřed tůně stál zraněný muž, jehož nohy pohltilo bahno. Když se mu Ungnis pořádně zadíval do obličeje, usmál se a zkřížil ruce na prsou. Onoho lapeného muže totiž velmi dobře znal. Byl to ten samý, se kterým den předtím vedl rozhovor ve vesnici na okraji lesa. Mužův obličej byl stále stejně zachmuřený.

„Jak jsi mohl zradit svůj lid a svého pána?“ zeptal se Ungnis. Muž zprvu neodpovídal, ale pak se přece jen osmělil. „Nikoho jsem nezradil, poutníku,“ odsekl, „podívej se, jak to tu vypadá! Copak tohle je život? Tyhle zpropadené lesy?“ Ungnis se hlasitě zasmál. „Ano,“ odpověděl, „tohle je život. Viděl jsem pouště, kde nebylo nic než písek. Všechno tam uschlo. Tady je ještě voda, půda, rostliny, zvířata, zkrátka vše, co člověk potřebuje. Tvé srdce by si toho mělo vážit.“ Muž se zoufale snažil dostat z tůně pryč. „Je mi to všechno jedno,“ odvětil, „i ty jsi mi jedno. Proto jsem kývl, když mi lidé od moře slibovali odměnu za tvé zabití. Jejich vyslanci tu už byli, všechny vás povraždí a vezmou si, co jen budou chtít. Další a další se k nim přidávají. Jsou jako příval, který se zastaví až u severních moří. Všechno smete, poutníku, je to boží trest!“

Ungnis na to už nic neříkal. Chvíli zamračeného muže pozoroval, naslouchal jeho nadávkám, které příjemně přehlušoval večerní zpěv ptactva. Poté se otočil směrem k jihu a celou zatopenou oblast opustil. Stoupal po strmém kopci vzhůru, až se dostal na vrchol jedné skalky. Tam odpočíval a znovu přemýšlel o svém životě. Když se už dočista setmělo, seběhl do Trnového loužku a mezi vysokými buky a jedlemi pokračoval směrem na východní stranu. Stromoví velikáni se tyčili na obou stranách strmého údolíčka. Ungnisovi se zdálo, jako by volali jeho jméno. Pojď! Ungnis byl vyčerpaný, ale nezastavoval se. Šel za svými předky, kteří k němu promlouvali, za zemí, ze které vzešli a se kterou byli spojení. Dostal se k Vrbovému potoku, jehož proud začal následovat. Po nějaké době prošel kolem ostrožny, ze které se kouřilo. Ungnis mezi stromy spatřil polorozpadlou chatrč a divil se, že tu žijí nějací lidé. Líbilo se mu tady.

O půlnoci vstoupil do Mlžné řeky, kterou s obtížemi přeplaval. Nechal se unášet proudem, který ho zanesl na malý ostrůvek. Modlil se k bohům, které považoval za obrazy spojení mezi lidmi a krajinou. Na druhém břehu pak narazil na staré, zakrvácené šaty, které mu připadaly podezřelé. Že by ještě našel ztraceného správce? Pokračoval proti proudu řeky směrem na západní stranu až k ústí potoka Klucná. Pak se vydal nahoru do hlubokých lesů. Motala se mu hlava. Spatřil vysrážené proudy pěnovce a staleté tisy. Bloudil tichými lesy snad celou noc, až se dostal k úpatí Vysokého toku. Zastavil se. Zdálo se mu, že se blíží bouře.

Vysoký tok

Najednou se kořeny starých dubů začaly vlnit jako prastaří hadi. Zelené listí dopadalo na vlhkou zem, která se třásla jak před stovkami milióny léty, když prastaré základy této krajiny vznikaly. Pohyb. Ungnis mezi sukovitými kmeny spatřil jelení parohy, které se k němu pomalu přibližovaly. Studený vzduch ovál jeho tvář. Větve jasanů, jilmů, lip a javorů se nakláněly ze strany na stranu. Pod jeleními parohy se zjevila postava velikého muže, který se blížil jako stín. Ani jedna větvička pod jeho nohama nezapraskala, ani listí neopustilo místo, kam bylo dopadlo. Ungnis se opřel o kmen stromu, chtěl vytáhnout svůj bronzový meč, ale ten mu při sevření popálil dlaň. Muž se zastavil. V jeho tváři byl patrný škodolibý úsměv. Teprve nyní si Ungnis povšiml ohromného kamene, který se tyčil na vrcholku kopce před ním. Kolem něj byla spousta bronzových předmětů, bylinných návazů a jedno zakrvácené nahé tělo. Ungnisovi hned došlo, že se jedná o zabitého správce. Jeho oběť probudila síly lesa.

Ungnis obrátil zrak zpět ke stojícímu muži s parohy na hlavě. „Vrazil si dýku do srdce,“ zaduněl hromový hlas, „protože zradil a selhal, protože se nechal zmrzačit podplacenou chátrou. Statečný muž to byl.“ Nad vrcholky stromů přeletěli krkavci, kteří jako stráž hledali každou nesrovnalost, každou mrtvolu v těchto lesích, kterou bylo třeba co nejdříve uklidit. „A co ty, Ungnisi,“ pokračoval temný hlas, „jsi ty statečný?“ Ungnis se ani nepohnul. Hlas se dunivě zasmál. „Nemusíš odpovídat, všechno vím! Dějiny světa se daly do pohybu a ty už na tom nic nezměníš. Lidé od moře pronikli daleko na sever a v jejich patách kráčí Smrt.“ Ungnis začal omdlívat. „Pronikl jsi hluboko do zdejších lesů a tvým osudem je tu zůstat.“ Země se zatřásla. Ungnisovi se zatemnil zrak. Cítil, jak ho něco silného odmrštilo vzad. Běž! Běž! Nohy se samovolně pohybovaly, stromy se smály. Kameny a listí poletovaly ze strany na stranu, točily se ve víru vzduchu! Bezové píšťaly zněly, dunivě a pronikavě. Staletí velikáni praskali v základech, vítr se točil stále dokola a drobnými kameny osekával větve, odhazoval hlínu, vířil proudy. Pak najednou zeslábl, zastavil se a Ungnis spadl do temné hlubiny. Na obloze zazářil blesk.

Ungnis se probudil až o několik dní později. Když se rozkoukal, uvědomil si, že leží v polorozpadlé chatrči u teple vyhřáté hliněné pece. Zakašlal. „Jen klid,“ uslyšel vlídný hlas nějaké dívky, „ztratil jsi hodně krve. Našla jsem tě dole u řeky celého potlučeného a zakrváceného.“ Ungnis její řeči bez potíží rozuměl, ale opakem si nebyl jistý. Pokusil se spojovat slovíčka dohromady, aby oba jazyky zněly jako jeden. Stále ho bolela hlava. „Jen lež,“ řekla dívka, když spatřila, jak se Ungnis pokouší vstát. Zavrávoral, sklonil se a vyšel z chatrče ven. Přímo před ním na okraji ostrožny stáli dva staří lidé, kteří okopávali drobné políčko. Byla to ta samá ostrožna, kolem které tehdy v noci šel a říkal si, že je jen otázkou času, kdy tu vznikne nějaké pořádné hradiště. Vody Vrbového potoka působily uklidňujícím dojmem, stejně jako zeleň okolních nekonečných kopců. Ungnis všem od srdce poděkoval. „Smetla tě bouře, ale přežil jsi,“ řekla dívka, „ten druhý takové štěstí neměl. Připlaval k nám po proudu potoka celý rozlámaný a potrhaný, se zasmušilým výrazem v obličeji.“ Ungnis se zamyslel. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. „Můžu zde zůstat?“ zeptal se s jiskrou v očích. Dívka se líbezně pousmála. „Jak dlouho jen budeš chtít,“ odpověděla, „třeba nám i pomůžeš. Náš dům už nutně potřebuje opravit.“