Křivoklátské směsi

O teplém letním slunovratu roku 1292^[1]Kolem roku 1292 bylo ještě o něco málo tepleji než dnes. vyrazila dívka Hana lesem zarůstající cestou směrem k vyhořelému hradu, který se nacházel na kopci dnes známým jako Hlavačov. Protože ve středověku začínal den soumrakem a ne půlnocí, následovala poslední paprsky slunečního světla dne předchozího, aby na místo dorazila včas a mohla se postavit sama sobě. Podle tehdejšího kalendáře bylo 13. června, neboť tehdejší kalendář byl s tím slunečním v drobném nesouladu a po tolika stoletích užívání se letní slunovrat přesunul z původního 25. června právě na 13. červen. To ale Hanu nezajímalo.

Vzpomínala na mnicha Aldema z kláštera ve Fuldě, který jí během posledních dvou měsíců i za nocí četl ze svých směsí antických textů. Nejednalo se jen o dílo De Rerum Natura atomistického básníka Lucretia, ale také o útržky ze známého Naturalis Historia od Plinia staršího, který zemřel při záchraně lidí z výbuchem sopky zničených Pompejí. Četl jí i Ovidiovy básně, pojednání řeckých presokratických filosofů, jejichž úvahy o živlech a blaženosti bájných lidí vedly k poznání atomů a vývoji živého světa od jednoduššího ke složitějšímu.

Hana si během těch měsíců vše pečlivě vyslechla a často nad jeho slovy přemýšlela u své studánky. Něco se dozvěděl i její blízký přítel Litorad a lidé z osady, kteří všem nosili jídlo. Aldemo naopak poznal léčitelské schopnosti Hany, zamiloval si její čaj z celých větví šípkových růží ochucený medem a vůbec mu nevadilo, když mu Hana před pár dny řekla: „Vy tu třináct století mluvíte nesmyly o kříži místo, abyste dále rozšiřovali poznání světa z těchto knih!“ Věděl, že bude muset odejít, a byl vděčný, když mu předešlý den Litorad s několika mladíky navrhl, že ho bezpečně převede za hranice kraje. Aldemo i Hana měli slzy v očích, když se loučili. Ale teď se oba museli se svým osudem poprat docela sami. Mnich odešel daleko k těm, kteří si ho ještě pamatovali, naopak Hana vyrazila jen kousek k blízkému hradu, na jehož trosky se s nepříjemným pocitem dívala každý druhý den už skoro deset zim.

Hana za letního slunovratu u stejnojmenného potůčku, který se v Dolním Chlumu vlévá do Rakovnického potoka, dříve známého jako Rokytka.

Začalo se stmívat. Hana obešla pokroucenou borovici v místech, kudy se do hradu původně vstupovalo. Země kolem hradeb byla spečená žárem ohně, který ona sama kdysi pomohla založit. Udělalo se jí špatně, dostala strach. Pevně něco sevřela v ruce, něco, co se v posledních paprscích slunce zablesklo. Byl to starý meč, který kdysi ukořistila během svého útěku. Vstoupila až na pozůstatky nádvoří, které vypadalo čistě. Zdá se, že to místo nechal král hlídat, aby se tu neusazovali loupežníci a nepřepadali kupce a pocestné dole pod kopcem. Hlava se jí motala, div, že neupadla.

„Ty máš ale odvahu,“ zaslechla známý přízračný hlas. Je to jen v mé hlavě, opakovala si. „Dnes spolu zúčtujeme,“ pokračoval hlas, „skočíš ze skály a nikdo se nic nedoví.“ Najednou se před ní objevila temná postava, které nebylo vidět do obličeje. Tělo měla zkrvavené a popálené. „Ale,“ řekl přízrak a ukázal před sebe, „vzala sis na mě meč? Do toho, zabij mě jako tehdy!“ Hana to už nevydržela. Vší silou se rozmáchla proti přízraku, ale meč jím prošel naprázdno. Hana zavrávorala a málem upadla na čepel vlastního meče. „Znovu!“ zakřičel přízrak někdejšího správce. Haně zvonilo v uších. Věděla, že stejnou chybu už nesmí udělat.

Narovnala se. Levou rukou si přejela po bílých šatech. Něco vytáhla zpoza červené stuhy, kterou měla přivázanou kolem pasu. „Zničil jsi všechno a všechny, na kterých mi záleželo,“ řekla tiše, „už vím, že jsi jen má představa, proto jediným lékem bude, když se přes to všechno přenesu.“ Přízrak se hlasitě zasmál. V dosud rozmazaném obličeji se objevily dvě ohnivé oči. Hana měla stále strach, rychle dýchala, ale rozhodit se už znovu nedala. „Zažila jsem tolik krásných věcí,“ pokračovala, „pozorovala jsem zvířata v lese, třeba veverky zjara, jak si stavěly hnízda vysoko na kmenech buků. Lidé z vesnice jsou na mě hodní, nosí mi jídlo a já se jim naoplátku snažím pomoci od nemocí. Třeba jsem vyléčila jednu holčičku díky pelyňku a mateřídoušce.“ I když se z modrých očí draly slzy, na tváři se jí objevil drobný úsměv. „Mí rodiče by za mnou stáli,“ řekla nakonec, „chtěli by, abych se z toho dostala, moc dobře to vím. A ty, zrůdo, ty na tom nic nezměníš!“

Přízrak natáhl ruku, jako by se chystal Hanu popadnout. Ta ale sebrala odvahu a bleskurychle rozevřela levou dlaň. Její oči svítily zlatě stejně jako květy třezalky, na Křivoklátsku také zvané milovníček, které držela v ruce. Přízrak se zastavil, nemohl se hnout. „Zkoušíš na mě byliny, potvoro?!“ vykřikl v bolestech. „Můžou mě zahnat, ale já se vrátím a budu ti připomínat, co všechno jsme spolu prožili. Ty jizvy na tvém těle jsou jasným důkazem!“ Hana zavřela oči. Na víčkách spatřila obraz mužské postavy jedoucí na bílém koni, která se dotkla jejího meče.

Byla to představa Mocného pána, kterou sama přivolala a která jí měla v následujících letech pomoci se zbavit posledních zbytků trápení. Hana otevřela oči. „Ty se už nevrátíš,“ řekla chladně a probodla přízrak správce svým mečem, obdařený kouzelnou sluneční silou. Přízrak vykřikl. Už nevypadal děsivě, ale přesně tak, jak si ho Hana pamatovala. Jeho úlisný úsměv začal mizet, až se celá postava rozprskla na malé částečky a spojila se s okolní nocí. Z dáli se ozvalo zavytí. Hana upustila meč a spadla na kolena. Hluboce oddechovala.

Novověký dům z křivoklátských Týřovic, který je umístěný v Muzeu lidových staveb v Kouřimi, v době letního slunovratu.

O dva dny později, na svátek svatého Víta, Hanu probudil líbezný zpěv drozda. Protáhla se a nadechla čerstvého vzduchu, v němž byla cítit vůně letního lesa. Vstala, napila se piva s příměsí vonného svízele a vyrazila směrem do nedaleké osady. Lidé ji začali zdravit hned, jak se objevila na kraji drobného políčka, kde pomalu dozrávala pšenice a hrách. Působila bezstarostně. Vyrazila k prostému domu z jedlových trámů a obilných došků, který byl zdobený vzory květin. Zabouchala na dveře. Po chvíli se dveře otevřely a z nich vykoukla mužská tvář. Byl to Litorad. „Nech mě tu,“ řekla Hana, „myslím, že jsem připravená. Oslavím s vámi Jana.“ Usmála se. Litoradovy oči se rozzářily štěstím.

Lidé už dávno před začátkem zemědělství sbírali léčivé rostliny a vypozorovali skutečnost, že kořeny bylin je nejlepší sbírat na jaře či na podzim, kdy rostlina nemusí živit stonek a listy, naopak květy je dobré sbírat v době, kdy se poprvé objeví. U mnoha letních bylin, jakými jsou například třezalka, mateřídouška, dobromysl nebo i lípa, je tomu právě v době kolem letního slunovratu. Kvůli nesouladu kalendářů se tak mnohé zvyky se slunovratem spjaté rozprostřely do více dnů a svátků od května až po červenec. O svatojánské noci tak Hana pozorovala plápolající ohně, tančila a zpívala. Jedla kaše, pražmo, první ovoce, pila med a pivo, zkrátka, co zrovna bylo. Nikdo by nevěřil, že tu ještě před několika lety řádil hladomor.

Hana se usmála. V mysli si představovala onoho muže na bílém koni s třezalkovým věncem na hlavě, jeho ženu, půvabnou dívku s ranní hvězdou na čele, která kam vkročila, tam zanechala stopu v podobě jasně kvetoucího rozrazilu, na Křivoklátsku zvaného světahoj, mateřídoušek, chrp, svízelů a dalších lesních, lučních a polních bylin. Spatřila též dívku v bílých šatech s červenými stuhami, která jí připomínala onu samu. Točila se, její sukně v pohledu odshora tvořila obraz kvetoucí sedmikrásky. Bylo tomu už více než čtvrt tisíciletí, kdy se tudy procházela Radoslava, její příbuzná, která se nedaleko odsud usadila.

Rozrazil v době letního slunovratu.

Hana šla korytem potůčka přes drobné vodopády, čistým lesem se starými stromy plnými dutin i kolem malých semenáčků, spojených téměř nekonečnou sítí houbových vláken s okolím. Těch vláken, které přenášely živiny, prvky, atomy, o kterých jí Aldemo četl v těch prastarých knihách. Dokonce jí za nočního bdění vyprávěl o antických zvycích, které Haně přišly zvláštní, některé ji zajímaly, u jiných se musela smát. Zmáčela si šaty. Co na tom? Pomyslela si. Jsem volná. V tu chvíli dostala nápad. Se smíchem vyrazila domů, do svého obydlí s výhledem na hrad na vrchu Hlavačov i na vzkvétající městečko Rakovník, toho obydlí, které se chystala v následujících měsících úplně opustit. Měla v něm čerstvé i sušené byliny, květy, plody, semena a kůru stromů, dokonce sušené plodnice některých hub.

Rozdělat oheň jí trvalo jen chvíli, byla na to zvyklá a po ruce měla vše potřebné. Starý železný kotlík pověsila na stojánek a naplnila ho čerstvou vodou z nedaleké studánky. Vzpomínala při tom na všechny ty myšlenky, které jí Aldemo četl, i na spisy o bylinách, z nichž mnohé využívali tehdejší lékaři. Na to, jak se popisy bylin v antice měnily z popisů jejich síly na popis vlastností a později látek v nich obsažených. Začala je míchat. „Směsi myšlenek se stanou směsi bylinnými,“ řekla si pro tebe, „stanou se jídlem i kvašeným nápojem, mastí a olejem.“

První z nich nazvala Červenkou, která hnízdila v šípkovém keři vedle jejího domu. Měla přinášet radost a uvolnění, měla upomenout na skutečnost, že přízraky jsou jen v našich myslích a nikde jinde. Zbavit se jich musíme sami. Vymýšlela příběhy, postavy, snažila se spojit s okolní krajinou tak, jak to lidská mysl jedině umí, a to skrze polidšťování přírody, představování si, jak na ni stromy, keře, byliny, kopce, lesy, kameny, potoky a zvířata mluví lidským hlasem. Jedině tak si můžeme my jako lidé vybudovat vztah s něčím, co našemu myšlení, vnímání a chápání není třeba ani trochu podobné.

Roháč v době letního slunovratu.

Další směsi nazvala Drozdem, Žlunou, Vlaštovkou, Jestřábem, Vydrou a Krkavcem, podle zvířat, které všechny tak obdivovala. Kouzelná noc jí dávala odvahu. Všichni jsme propojeni věčnou závislostí. Co bychom si počli bez bylin? Co bychom jedli bez ovoce, ořechů a obilí? Život vznikal ze společných počátků neustálou spoluprací a soupeřením, až dokázal vytvořit něco tak krásného a vzájemně provázaného, jako je les. Všechny ty voňavé lipové bučiny, půvabné dubohabřiny, zelení oplývající suťové lesy s javory a luhy s jejich olšemi, lískami, břízami a vrbami. Hana se cítila být součástí celého kraje a představovala si postavy dávných bohů, kteří jeho jednotlivé části představovali. Vyběhla z domu ven směrem na kopec Špičák. Odtamtud seběhla dolů až k polím, odkud zamířila vpravo strmým srázem do údolí Rokytky. Jako stín proběhla Městcem, podhradím, kolem domů s doškovými i šindelovými střechami, pastvinami, háji, loukami, podél cesty sledující klikatící se meandry příjemně chladného potoka.

Když potají dorazila až k hradu Křivoklátu, k jeho bílým stěnám a dřevěnému ochozu, byla příjemně překvapená. Stála tam mezi odkvetlými jaterníky a sasankami s rukama zapřenýma v bok. „Tohle je ten správný hrad,“ řekla si pro tebe. Celá oblast jí připadala jako odněkud z pohádky, jako by okolní kopce chránily ostrožnu s hradem jako nějací strážci z věků dávno minulých. Zažívala podobný pocit jako pár měsíců předtím Aldemo. Za běžných okolností by nenápadně prošla kolem lidských sídel a nechala se unášet bezčasovostí lesa, věčným šuměním potoka, třepetajícími se listy dubů a jasanů, zpěvem ptactva a vůní dřeva. Ovšem dnes v noci byla rychlejší než blesk, oběhla hrad, až dorazila k včelím úlům klesajícím hluboko do údolí Mlžné řeky.

Letní slunovrat u řeky. Třezalka má mít během něj kouzelnou moc.

Nezastavovala se, nestačila své okolí ani pořádně vnímat, nohy ji nebolely, byla sama sebou. Muži z dubů, ženy z lip, držící se za ruce. Všechny příběhy z dětství i ty, které během posledních dvou měsíců pozorně vyslechla, se míchaly dohromady. Všechny ty myšlenky, pozorování víření těch nejmenších částic, svit slunce, zážitky z lesnatého kraje, postavy a byliny se spojily, aby nikoliv jako příběh, který má začátek a konec, ale jako věčný soubor inspirace, ze které vzniká to nové, utvořily to, čím Hana a celé Křivoklátsko je. „Teď jste na řadě vy,“ řekla Hana směrem k jednomu starému buku, „lesní bohové, kteří jste v mé hlavě. Povězte mi, kdo jste, a co pro vás náš kraj znamená.“ Znovu spatřila muže na bílém koni, dívku v šípkových šatech, ale též skrytou černovlasou postavu vystupující z hlubin pod vzdouvajícími se kořeny stromů.