Pod kořeny starých dubů
spí tichý dech minulých dnů,
Hana kráčí ranním lesem,
kde mlha zná tisíc jmen.
Bronzový kotlík tiše dýchá,
voda šeptá z hlubin skal,
každá bylina své tajemství
jen trpělivým odevzdá.
Ó, Červenko!
Ztiš rozbouřenou mysl.
Ó, drozde!
Probuď hlas lesa.
Když se třezalka dotkne slunce,
dobromysl otevře práh,
mateřídouška mezi kameny
ukryje dávný lidský strach.
Krkavec krouží nad roklinou.
Vydra mizí pod hladinou.
Liška zná stezky beze jmen,
kam lidské oči nedohlédnou.
Nehledej sílu v kameni,
nehledej ji ve hvězdách,
hledej ji v tichu lesních bylin,
které rostou bez otázky dál.
Ó, Mocný pane!
Dej odvahu srdci.
Ó, vlaštovko!
Ukaž cestu domů.
Ve vůni bezu spí vzpomínky,
v šípcích dozrává podzimní čas,
každá směs je jiným příběhem,
který šeptá jen jednomu z nás.
Říká se, že kdo pochopí
řeč listů a tekoucích vod,
uslyší hlas dávných učenců,
co nezmizel s během dob.
Theofrastos, Plinius, Dioskoridés,
jejich slova odnesl vítr,
ale les je nikdy nezapomněl,
jen je ukryl do květů.
Ó, žluno!
Vytesávej světlo do stromů.
Ó, krkavče!
Střež tajemství noci.
Až se nad Křivoklátskem
znovu zavře večerní mlha,
v bronzovém kotlíku se potichu
začne míchat další příběh.
Křivoklátské směsi
nejsou jen vůní bylin.
Jsou hlasem lesa.
Jsou pamětí kraje.
Jsou cestou domů.