Šel jsem místy, kudy kráčeli už mí dědové. Cítil jsem, jako by stáli při mně a dívali se. Bylo po dešti. Tmavě zelené bukové lístky zachytily kapky vody, které mi dopadaly na tvář. Zastavil jsem se a z jednoho listu se napil. Pocítil jsem sílu a touhu po bližším spojení s okolním světem. Všichni jsme příbuzní, před miliardami lét a zim jsme měli společného předka, pradědečka a prababičku v jedné osobě, já i onen mladý buk. Od té doby však uplynul dlouhý čas, tak daleký, až se z toho člověku zatočí hlava. Teď tu oba stojíme jako stáří známí, kteří k sobě opět pomalu nacházejí cestu. Dýcháme stejný vzduch, pijeme stejnou vodu. Cítím v něm sám sebe podobně, jako se atomy mého bytí nacházejí v mých dětech, v kterých žiju stejně jako ve svém vlastním těle. Nikdo jiný mezi námi není, žádný stvořitel, vše jsme už od počátku věků zvládli sami. Získali jsme mnohé podoby, přesto si však zachovali jednotu. Život je zkrátka zázrak.
