Lesy jsou složité a nádherné systémy plné vztahů mezi rostlinami, houbami, živočichy, bakteriemi a mnohými dalšími živými tvory. Pro rozšíření našeho poznání o lesích nám může pomoci antický atomismus, který kromě zkoumání přírody jako takové zdůrazňoval, že svět se na různých úrovních skládá z takzvaných atomů. Ty můžeme vnímat nejen v dnešním slova smyslu, ale také ve smyslu molekul, živin nebo genů, které společně tvoří les. Geny takového horského smrku budou jiné než geny smrků z mokřin, umožňující jedincům přežít za rozdílných podmínek v různých prostředích. Pokud budou lesníci brát genetiku v potaz a místo jednoho plemena smrku sázet jedince vhodné do daného prostředí, lesy budou nepochybně odolnější. To samé se týká dalších druhů stromů jako buků, javorů, dubů, lip a dalších.

Podobně se můžeme dívat na koloběh živin, které putují od hornin skrze houbová vlákna k jednotlivým stromům, které z nich tvoří své vysoké rozložité koruny. Jak si tito tvorové živiny předávají a za jakých podmínek, nemluvě o jejich zpětném rozkladu, je kapitola sama pro sebe a slouží jako pěkný příklad toho, jak nás atomismus může inspirovat k poznávání lesa. Naopak poznání lesů může rozšiřovat samotný atomismus, kterému může poskytnout příklady podob, jaké atomy a větší částice lesa mohou tvořit. Z těchto podob je pak možné vyčíst vlastnosti samotných atomů a mohou být inspirací či příklady pro samotnou filozofii.

Nesmíme totiž zapomínat, že antický atomismus vznikl jako etická filozofie, která měla pomocí poznání přírody zbavit lidi strachu ze smrti, bohů, přízraků a různých jiných postav z dávných příběhů. Lidé se zkrátka měli přestat zbytečně bát a měli tak hledat cesty, jak se vyhnout utrpení a najít v životě štěstí. Z učení filozofa Démokrita (cca 460 př. n. l. – cca 370 př. n. l.) tuto atomistickou filozofii rozvedl Epikúros (341 př. n. l. – 270 př. n. l.), objevitel elektrických vzruchů a kvant prostoročasu, jak bychom dnes řekli. Z jeho dopisů a z dalších nemnohých útržků v dílech ostatních antických autorů víme, že lidem doporučoval hledat štěstí skrze potěšení, které měl být člověk schopen sám v sobě vyvolávat pouze při naplnění základních potřeb, pro což stačilo mít přístřeší s „chlebem a vodou“. Naopak různá neřízená potěšení často vedou k utrpení, například k odsouzení přáteli nebo rodinou, a proto bylo třeba se těmto touhám vyhnout. Jeho filozofie byla prostá v tom, že vlastně pouze radila, aby si člověk dával pozor na to, co dělá, přijal odpovědnost, spoléhal se na sebe a své přátele a poznával skutečné zákony přírody, které ležely mimo náboženství. Proto Epikúros podporoval soukromé vlastnictví a vystupoval proti bludům všeho druhu.

„A vůbec proti Epikúrovi vedl krutý a nesmiřitelný boj. Je to zcela pochopitelné! Proti komu jinému měl oprávněněji vést boj ten šejdíř, milovník čarodějnictví a velký nepřítel pravdy než proti Epikúrovi, člověku, který prohlédl přirozenost věcí a jediný zná jejich pravou podstatu! Přívrženci Platónovi, Chrýsippovi a Pýthagorovi mu byli přáteli a vůči nim zachovával hluboký mír. Neúprosný Epikúros – tak jej nazýval – mu byl právem největším nepřítelem, protože to všechno má pro smích a žert. Proto též nenáviděl z pontských měst nejvíce Amastridu, jelikož věděl, že v tom městě je kroužek Lepidův a mnoho jiných jim podobných. Také nikdy neprorokoval člověku z Amastridy. A když se přece odvážil vydat věštbu bratru jistého senátora, odtáhl s dlouhým nosem, protože nedokázal ani sám utvořit případnou věštbu, ani najít někoho, kdo by mu ji včas sestavil.“ – Alexandr neboli Lžiprorok, Lúkiános, 2. století n. l., přeložili Václav Bahník, Milada Říhová a Ladislav Varcl, v souboru „O bozích a lidech“ vydalo nakladatelství Svoboda v roce 1981

Podle řeckých atomistů přílišná účast na veřejném životě často vedla k trápení sebe sama, a tak se zpravidla politickým záležitostem vyhýbali. To se ovšem nedá říci o jejich dědicích Římanech. Prvním známým člověkem, který se snažil spojit atomismus s politikou, byl Caesarův tchán a konzul Lucius Calpurnius Piso Caesoninus (cca 100 př. n. l. – cca  43 př. n. l.). Ponechme stranou, že možná měl vliv na Caesarovy názory a na svou dceru, která měla Ceasara před možností spiknutí varovat. Z toho mála, co o Luciovi víme, vyplývá, že na jedné straně vyžadoval dodržování politických zvyklostí a trestů, na straně druhé se snažil vyjednávat mír mezi znepřátelenými stranami, například mezi Octavianem a Antoniem nebo mezi Antoniem a senátem.

Dalším známým politikem, který díla atomistů četl a podporoval, byl jeden z amerických otců zakladatelů Thomas Jefferson (13. 4. 1743 – 4. 7. 1826), mezi jehož priority kromě občanských svobod patřila přísná sekularizace, tedy úplné odstranění jakýchkoliv vlivů mezi státem a církvemi. Z jeho dopisů, kde například odmítá Platónovy myšlenky, lze tento poslední bod alespoň inspiraci antickými atomisty přičíst. Můžeme však z těchto vlaštovek vyvodit inspiraci pro politiku dneška?

Vzhledem k jejich zaměření by atomisté pravděpodobně velmi podporovali vědu a výzkum, naopak jakékoliv náboženství a jeho instituce by od státu úplně odpojili. Morálním středobodem antických atomistů bylo vyhýbání se utrpení a zbytečným slastem ve prospěch těch základních. Podporovali by tak přístup k vodě, základním potravinám a ochraně před nebezpečím a stavěli by se proti zneužívání těch, kteří nejen cítí bolest, ale hlavně dokáží emocionálně trpět, tedy především proti zneužívání vyšších obratlovců. Přáli by budování přátelství, soukromému vlastnictví a sekulárnímu vzdělání. Zároveň by jim nevadilo schvalovat novoty, pokud by neměly skutečný potenciál ohrozit ostatní. Každý si však tyto principy může vyložit jinak a obecné politické směřování tak atomismus jen těžko ovlivní. Proto si stejně jako řečtí atomisté myslím, že atomismus a politika spolu moc dohromady nejdou: je tu však jedna malá výjimka. Touto výjimkou jsou svobodné volby, neboť tak se má v podstatě každý možnost vyjádřit k politickému směřování bez nutnosti účasti na politickém veřejném životě. Zkrátka a dobře si atomisté mohou vystoupit ze své zahrady, odvolit bez toho, aniž by je kdokoliv zpovídal, a zase odejít spát domů. I když to v nich může politicky vřít, navenek se mohou tvářit jako hostinský ze Švejka: „já se do takových věcí nepletu, já jsem živnostník“.


Z dědictví po našich předcích lesnících/nadlesních. „Listnaté dřeviny v našich lesích“ z roku 1946 pojednávající o různých způsobech zalesňování listnatými stromy i ve smíšených porostech včetně podsadeb a „Waldinsekten“ z roku 1800 popisující mj. lýkožrouta a jeho zvyklosti.

Na politiku mohou mít vliv i lesy, přesněji starost o ně. Bohužel jsme dodnes spíše svědky snahy různých protichůdných názorů, které všechny chtějí lesy nějakým způsobem využít pro naplnění kapes jejich tvůrců. Po mých lesnických předcích stejně jako po předcích mé ženy mi zůstalo několik knih, které se například už před sto lety zaobíraly správným pěstováním a podporováním listnatých dřevin. Bohužel ale mocenské zájmy stejně jako nesnesitelná byrokracie měly skoro vždy navrch. Kdyby nebylo statečných vědců, lesníků a ochranářů, dnešní stav lesů by byl mnohem žalostnější. Snad podpora zdravého rozumu v politice může mít vliv na zdraví lesů a naopak. Neboť politici sami bezpochyby do lesů docházejí a budou-li k nim mít osobní vřelý vztah, hůře pak budou moci lesům ubližovat.

V příštím díle se podíváme na takzvané druhy krajiny, dílo Naturalis historia od Plinia staršího a jak společně zapadají do popisu Křivoklátska.