Křivoklátsko, druhy krajiny a Naturalis historia od Plinia staršího: jak spolu souvisí a co Římanům unikalo?

Gaius Plinius Secundus (cca 23 – 24. 8. 79) vytvořil na svou dobu neobyčejně obsáhlé a komplexní dílo o přírodě s názvem Naturalis historia, které svým rozsahem znalostí nebylo lidstvo schopno překonat po další téměř tisíciletí a půl. Plinius zemřel pravděpodobně na udušení při zkáze Pompejí, když se z lávou a sopečným kouřem zničeného města snažil zachránit poslední obyvatele. Jeho dílo však přetrvalo a mělo dalekosáhlý vliv na pozdější badatele a umělce. Objevují se v něm jedny z prvních známých odsuzování ničení přírody kvůli přepychu, filozofické úvahy, lidové zvyky, ale hlavně pozorování přírody včetně například rozdílů mezi různými odrůdami jablek a podobně. Plinius vnímá přírodu panteisticky jako bytost, kterou člověk nesmí jen tak bezdůvodně ničit, a to právě kvůli ní samotné. To je rozdíl oproti pozdějším křesťanským autorům, kteří přepych na úkor přírody vnímali negativně jen proto, že kazil charakter, ale ne kvůli ničení přírody jako takovému.

V šestnácté knize svého díla se Plinius věnuje lesnatým oblastem, kde podobně jako Caesar ve svých Zápiscích vyzdvihuje oblast takzvaného Hercynského^[1]Asi z keltského ɸerkuniā, tj. dubový, souvisí se jménem Perkunos, baltoslovanským označením boha hromu hvozdu, který se měl rozprostírat na severu a zahrnovat i oblast dnešního Česka. Pokud tedy Římané na severovýchodě od svého území spatřovali neproniknutelný Hercynský (dubový) hvozd, který se měl táhnout až k Baltskému moři, zapomínali na jednu skutečnost, která je dnes už poměrně známá: na různé druhy krajiny, které se vzájemně proplétají a tvoří souvislý obraz. I když v našich končinách nějaká podoba lesa převažovala, jeden druh krajiny, takzvaná hlavní sídelní oblast, nebyla souvisle zalesněna už od zemědělské mladší doby kamenné. Kdyby Římané na hranici své říše neviděli horské lesy, ale třeba právě úrodné Polabí, pravděpodobně by naše oblast místo názvu Hercynský les nesla název Hercynská políčka. A jelikož to je právě hlavní sídelní oblast, kde žila naprostá většina tehdejších obyvatel, popisovat je jako obyvatele lesa a čistě podle toho jim přiznávat vlastnosti jako divokost a nezávislost je zkrátka nepravdivé tvrzení.

Pohled na říční údolí a členitou krajinu z přírodní rezervace Brdatka směrem na Zbečno. Takto v mnohem větším měřítku vypadala česká kotlina – z obou stran hvozdy, hustě osídlená hlavní sídelní oblast a různé typy přechodových území.

Když už teď víme, že se většina lidí přinejmenším od mladší doby kamenné soustředila v úrodných hlavních sídelních oblastech, pojďme se podívat na sousedící druhy krajiny, které v době začátku letopočtu v našich končinách dohromady zabíraly větší rozlohu a ke kterým patřilo i Křivoklátsko. Pokud společnosti na našem území prosperovaly, což mimochodem není případ doby římské, ke které se Pliniovo dílo vztahuje, ani následné doby stěhování národů, hledaly volná více či méně úrodná území i mimo hlavní sídelní oblast. Kopcovité terény, často většinou zalesněné a ležící na méně úživných půdách a horninách tak po mnohdy dlouhé době opět zaznamenaly vzkvétající vesnice a usedlosti. Na rozdíl od hlavní sídelní oblasti mohla být v těchto druzích krajiny poměrně dlouhá mezera od osídlení předešlého. Na území Čech se jednalo buď o oblast severovýchodně od Polabí nebo o jihozápadní až jižní Čechy. Společnosti například střední doby bronzové a mladší doby železné z nějakého důvodu upřednostňovaly hlavní postup osídlení právě jedním z těchto směrů, pravděpodobně v návaznosti na sousední kmeny a národy.

Dalším druhem krajiny jsou oblasti jako Křivoklátsko nebo Český ráj, které nebyly od hlavních sídelních oblastí daleko, ovšem byly tak kopcovité a skalnaté, že zůstávaly zpravidla většinově zalesněné i po proběhnuvším skromném osídlení. V těchto oblastech nacházíme spousty depotů, tedy pokladů často určených jako oběť bohům, z čehož vyvozujeme, že se jednalo o oblasti posvátné či přinejmenším plnící nějaký zvláštní úkol. V mladší době železné bylo Křivoklátsko stále osídleno, ovšem po zanechání podmokelského pokladu zlatých mincí a opuštění stradonického oppida jeho osídlení jakož i zemědělské využívání končí a znovu začíná až ve střední době hradištní, tedy skoro po tisíci letech. Proč lidé mladší doby železné, které jsme si zvykli nazývat Kelty, zanechali poklad takové hodnoty právě v křivoklátských lesích? Křivoklátsko navíc křižuje řeka, která spolu s odhalenými pestrými horninami vytváří živinově (na rozdíl od současného Českého ráje) i klimaticky bohaté území, které se projevuje i na pestrosti živých tvorů. Možná právě tato kombinace v této a podobných oblastech na lidi zapůsobila, stejně jako na první česká knížata, která Křivoklátsko považovala za svůj nezcizitelný lovecký hvozd. Dnes jsou tyto oblasti v rámci takzvané antropocenní terminologie řazeny mezi ritualizované krajiny, tedy krajiny, které mají zpravidla statut chráněných krajinných oblastí a kam lidé odcházejí za odpočinkem, bádáním apod.

Je určitě možné, že na odlehlejší místa docházeli pastevci, „poustevníci“, lovci nebo sběrači, ovšem kvůli svému způsobu života nezanechali mnoho archeologicky zachytitelných dokladů. Méně pravděpodobné je přežívání nějaké starší populace, která by mluvila jazykem předchozích obyvatel, již už z hlavní sídelní oblasti dávno vymizeli nebo splynuli s nově příchozími. Podle nejnovějších názorů může být výjimkou například labská Podmokelská skupina, která sice užívala předměty z okolí, zachovala si však svůj starobylý ráz.

Podzim na Velké Bukové.

Druhem krajiny, který pravděpodobně nejvíce zapůsobil na římskou představu Hercynského lesa a na Pliniovu zmínku o dubech zdvíhajících své kořeny do výše, jsou horské nebo pohraniční lesy, které zpravidla osidlovány vůbec nebyly, a to až do vrcholného středověku nebo někde až začátku novověku. Pokud stanete pod svahem, na němž se zuby nehty drží staré duby nebo buky svými hlubokými kořeny, dáte mi jistě za pravdu, že tyto lesy jsou přesně tím, co Římané ve svých dílech popisovali a co pak zobecnili na celé sledované území. Pokud tyto horské lesy opravdu tvořily souvislou hranici mezi osídlenými krajinami na jedné i na druhé straně, je možné, že značně ovlivňovaly dojem z obyvatel na druhé straně. A to navzdory skutečnosti, že se prostý rolník na jedné straně této „hranice“ příliš nelišil od prostého rolníka na straně druhé.

Naopak rozlohou menší krajiny jako močály, říční krajiny plné bobřích hrází nebo naopak málo úživné tehdy skoro seversky vyhlížející krajiny (Máchův kraj východně od Doks, Třeboňsko apod.), pískovcové věže a další pravděpodobně stály mimo římský záběr a na římskou představu o našich končinách vliv skoro jistě vůbec neměly.

Každá krajina má své vlastnosti, na které je třeba brát ohled. To, co platí o řídce osídlených neúrodných krajích, nemusí platit o okolí hradů postavených na křižovatkách důležitých obchodních cest. Zobecňovat přírodní i lidské poměry na celou zemi nebo dokonce bezmála čtvrtinu kontinentu je tak velmi zavádějící. Mlhavé představy antických autorů o velmi vzdálených zemích se opíraly především o bohaté vyslance z hlavních sídelních oblastí a o vlastní zkušenost s pohraničními hvozdy, kdy následné zobecnění obou dojmů na tu samou zemi muselo nutně vyústit v nesourodý, protiřečící si obraz. Jaké vlastnosti museli mít urození muži, když prý bydleli v tak nehostinné, drsné a mýty opředené krajině? Byli také drsní, svobodní a sami k sobě upřímní? Jak dokázali přežít? Měli něco, co my jsme dávno ztratili? Možná, ale má to jeden zásadní háček. Oni velmoži rozhodně v drsné krajině nebydleli, naopak v dobách blahobytu seděli v honosných domech obklopeni vesnicemi, poli, loukami, pastvinami a pařezinami. Od Římanů se tak lišili spíše použitím nedůmyslných záchodů než povahou.

K dalšímu čtení doporučuji například POKORNÝ, P.; Neklidné časy: Kapitoly ze společných dějin přírody a lidí. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-392-9 a LOŽEK, V.; Po stopách pravěkých dějů: O silách, které vytvářely naši krajinu. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2011. ISBN 978-80-7363-301-1.

V příštím díle se podíváme na vznik základních prvků během vývoje vesmíru, přírodních dějů na Zemi a jejich vztahu k lidským představám o bozích.