Nejdůležitějším smyslem pro člověka je zrak, naopak třeba pro psa je to čich. Část mozku, která u psa zpracovává čichové vjemy, má objem cca 0,18 cm3, zatímco u člověka pouze cca 0,06 cm3, byť je náš mozek celkově zhruba desetkrát větší než mozek psí. Nos psa je zvlhčován sekretem, který umožňuje rozpuštění a lepší zachycení různých molekul, které jsou následně čichem zpracovány – naše tělo takovou schopností nevládne. Navzdory tomu profesor Matthias Laska popisuje, že je oproti psům náš čich citlivější na pentylester kyseliny octové, který se vyskytuje například v hruškách nebo v banánech. Psi nebo spíše vlci jako predátoři takové plodiny nevyhledávají, proto na ně není jejich čich tak uzpůsobený jako čich původně plodožravých primátů, mezi které patříme i my lidé. Naše dlouhá minulost se nám promítla až do morku kostí, respektive v tomto případě čichu. S tímto poznatkem souvisí i další pozorování: Pes má svým zrakem problém rozlišit zelenou a červenou barvu, zatímco nás červeň plodů schovaných mezi zeleným listím doslova bije do očí. Dávná „symbióza” mezi stromy, poskytovateli jídla a na cukry bohatého paliva pro náš relativně velký mozek, a lidmi, roznašeči semen, je v nás stále pevně vepsána. Není to nádherný příklad vztahu mezi lidmi a krajinou?
Na vrchu Velízu.
Uprostřed hlubokého lesa, na valech hradiště z doby železné, vidíme stopy po mohutných opevněních v podobě kamenných sutí a příkopů. Na první pohled nás zaujme bohatství zdejší přírody. Kdo by si pomyslel, že zrovna zde přežije tolik původních rostlin, hub a živočichů, kteří v okolní krajině museli ustoupit rozlehlým lánům a stromovým plantážím, jež nesnesou konkurenci. Zde to vypadá jako ráj na zemi. Nedaleko uprostřed lipové bučiny rostou jabloně, dávno zapomenuté odrůdy roubované na semenáčích, které zde kdysi lidé vysázeli, aby se těšili ze šťavnatého ovoce. Líbezný zpěv ptactva nám vtiskne do hlavy myšlenku: Jak je možné, že lidská činnost i staletí jejího útlumu daly vzniknout takovému souladu? Není od věci říci, že krajina a lidé mají moc utvářet jeden druhého. Naše geny se pomaličku, nepatrně mění, a ty, které se pro přežití, pro soulad s okolní krajinou hodí nejvíce, přežijí a rozmnoží se v tělech našich potomků. Krajina si nás formuje. Všechna prostředí, ve kterých jsme od počátku bytí žili, ať už se jedná o rozbouřené vody moří, hluboké lesy nebo rozlehlé planiny, v nás zanechala své stopy. Když si toho nebudeme vědomi a budeme se všemožně snažit z tohoto vzájemného vztahu, z této pradávné dohody vystoupit, když si nebudeme všímat přírodních pochodů, okolní krajina nás jednoduše odepíše. Mrtvá krajina totiž dává vzniknout jedině mrtvým lidem.
Základní myšlenky stojící za teorií evoluce, relativity, či důkazem existence atomů jsou tak jednoduché, snadno dokazatelné a pochopitelné, že nás síla nepravdivých přesvědčení a zamlžených pohledů na svět, které tyto myšlenky rázně odmítají, skoro až udivuje. Není divu, že to pak má lesní zahrada a krajina s námi lidmi těžké. Je proto důležité, aby každý začal sám u sebe a upřímně se nad sebou a svými přesvědčeními zamyslel. Zvláště v dobách nadbytku například nemá dle mého morálního uvažování smysl, mimo nejnutnější rámec vytvoření a udržení vlastního životního prostoru, celoživotně trápit naše z hlediska evoluce nejbližší příbuzné s plně vyvinutou nervovou soustavou (velkochovy, plošné jedy apod.).
